Večer plynula po obloze černá oblaka. Zpoza mračen vykukoval ledový měsíc, kreslil do nich fantaskní obrazce a mně ráno umřela moje Járinka. Čistá duše. Obyčejná žena, ale nejúžasnější bytost, jakou jsem poznal. Nekonečně laskavá, přející, citlivá, milující. Byla mým majákem, oporou, kotvou, vše, co jsem dělal, vztahoval jsem k ní. Až teď, když není, začínám si teprve uvědomovat, jak moc.
Ona mě podržela v mých nejhorších chvílích, a přesto co jsem jí prováděl, jak jsem ji zklamával a trápil, mě nikdy neodvrhla, ale naopak mě zachránila. Ale já jsem ji zachránit nedovedl. Snad jsem jí v posledních letech něco malinko splatil.
Žena mého bráchy mi řekla, že to mám brát tak, že jsme přes všechno špatné a navzdory všem protivenstvím prožili krásných čtyřicet tři let spolu, vychovali dvě skvělé dcery a že se posledních deset let mohla těšit z vnoučka. To všechno je pravda a někomu může připadat čtyřicet tři let hodně, ale pro mě je to málo.
Chtěl jsem s ní žít ještě dlouho, a hlavně pro ni, od té doby, kdy jsem pochopil, co je důležité. Teď tu není, nedá se to zvrátit a mně se nechce žít vůbec. Jenže musím. Zůstalo mě ale míň než půl, ta větší část umřela spolu s mou Járinkou. Všechny běžné věci, co nyní dělám, mi nedávají smysl, připadají mi dílem zbytečné a dílem nemravné. Ačkoli teď moc nejím, něco přece. Jak to, když ona už nežije?
Vidím ji všude kolem, všechno mi ji připomíná, nevím, co bude dál a slova jsou marná. Jedině snad čas otupí bolest.
Ona mě podržela v mých nejhorších chvílích, a přesto co jsem jí prováděl, jak jsem ji zklamával a trápil, mě nikdy neodvrhla, ale naopak mě zachránila. Ale já jsem ji zachránit nedovedl. Snad jsem jí v posledních letech něco malinko splatil.
Žena mého bráchy mi řekla, že to mám brát tak, že jsme přes všechno špatné a navzdory všem protivenstvím prožili krásných čtyřicet tři let spolu, vychovali dvě skvělé dcery a že se posledních deset let mohla těšit z vnoučka. To všechno je pravda a někomu může připadat čtyřicet tři let hodně, ale pro mě je to málo.
Chtěl jsem s ní žít ještě dlouho, a hlavně pro ni, od té doby, kdy jsem pochopil, co je důležité. Teď tu není, nedá se to zvrátit a mně se nechce žít vůbec. Jenže musím. Zůstalo mě ale míň než půl, ta větší část umřela spolu s mou Járinkou. Všechny běžné věci, co nyní dělám, mi nedávají smysl, připadají mi dílem zbytečné a dílem nemravné. Ačkoli teď moc nejím, něco přece. Jak to, když ona už nežije?
Vidím ji všude kolem, všechno mi ji připomíná, nevím, co bude dál a slova jsou marná. Jedině snad čas otupí bolest.
Žádné komentáře:
Okomentovat