Poledne v poklidném řeckém letovisku. Třeskuté vedro. Vzduch nad pláží a nad silnicí rozpálený a nehybný jako olovo. Jen nad Egejským mořem se trochu ochlazuje o slanou modrozelenou vodu. Všichni jsou zalezlí doma. Jen pár bláznů se i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži.
Jeden, v pruhovaném triku, plavkách, sandálech a s kšiltovkou na hlavě, brouzdá po kraji silnice ke vzdáleným skalám. Jejich obrysy jsou roztřesené tetelícím se žhavým vzduchem. Vleče se zarputile ke svému vysněnému cíli. Ať je uvidím! Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu...
Z toho, co se kdy o delfínech dověděl, si o nich Michal vytvořil představu, že jsou to tajemné bytosti, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle Michala nejsou o nic hloupější něž lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína má za vodní protipól člověka. Je přesvědčen, že to nejsou jen obyčejná zvířata, že se vymkli jako lidé z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli.
Michal soudí, že se delfíni nepachtí po vládnutí tvorstvu a nechtějí si podmaňovat svět. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe perfektně postarat a nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A přitom není jejich život o nic chudší než lidský. Nekonečně bohaté a proměnlivé moře a jejich skvělá fyzická a psychická výbava delfínům poskytuje uspokojení všech potřeb, i uměleckých a náboženských, tvrdil vždy Michal. Ti, kterým to vyprávěl, se jen útrpně usmívali. Nikdy se s nimi nehádal a dál rozvíjel své delfíní teorie. Jen praktická zkušenost s těmito tvory mu scházela.
Konečně dorazí ke skalám a posadí se na vrchol rozeklaného kamene vybíhajícího do moře, o nějž se tříští vlnky z klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Michalovi se rozbuší srdce. Ani ve snu by se nenadál něčeho podobného. Nádherný tvor se párkrát ve vodě zamele, několikrát to šplouchne a delfín elegantními ladnými pohyby zmizí, jako by tam nikdy ani nebyl.
Michal užasle sedí na kameni, šťastný, že konečně viděl živého volného delfína, ale i zklamaný, že setkání s ním je hned to tam. Zoufale pátrá po hladině ve snaze aspoň na chvíli ještě kytovce spatřit. Jenže je to marné. Michala z toho rozhlížení začnou pálit oči. Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až Michala zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Je uklidňující a povznášející zároveň a Michal se cítí být její odvěkou součástí, ne jako host či pozorovatel. Bezmála s tím olejnatým všepojímajícím vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný pohyb na pravé straně, jestli je to tedy pravá strana. Pomalu se v azurovém zářivém rosolu ohlédne tím směrem a uvidí opět delfína v celé jeho nádheře. Plave majestátně a klidně. Sotva se ale Michal začne kochat, vše rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a Michal sedí zase na kameni vybíhajícím do moře.
Je děsně zklamaný, ale v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu, která míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, podle jeho zkušeností, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené a svlékají se jen někdy, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, co právě přichází, má Michal úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla. Třeba svá intimní místa se nesnaží skrývat, ani vyzývavě vystavovat na odiv, tak jako málokdo bude schovávat či naopak předvádět ruce.
Žena dorazí ke kameni, kde sedí Michal, a hned na něj promluví zvláštním vysokým hlasem. Jazyk, jímž hovoří, není řečtina ani žádná jiná řeč, kterou Michal dokáže rozeznat. Žena k němu mluví, ale Michal jí nerozumí ani slovo. Pak přestane vnímat její hlas i znění slov a zároveň rozumí zřetelně a přesně všemu, co říká.
„Jsem Ouúúvííí. Vidím tě. Chci se dotýkat, mazlit, hrát si, povídat."
„Vždyť se vůbec neznáme," namítne Michal.
„Co je neznáme? Ouúúvííí je sama a je smutná. Proč si nechceš hrát? Ty jsi taky sám."
Michal na ženu upřeně hledí a pak ho napadne něco, čemu se zdráhá uvěřit. Ta touha po hře, dotýkání a mazlení, smutek z osamění, to vše je přece vlastní delfínům.
„Ty jsi delfín?"
„Ty jsi člověk," řekne Ouúúvííí oznamovacím způsobem.
„Jak můžeš být delfín a vypadat jako žena a chodit po břehu? Přece jsem se nepomátl."
„Nevím. Stalo se to. Tys byl napřed jako já.."
„A teď už ti tak nepřipadám?"
„Teď jsem já jako ty."
„A tobě to není divné?"
„Co je divné?"
„To přece není normální, když se delfín náhle změní na člověka."
„Stalo se to. Pojď si hrát.“
„Počkej. Ať jsem cvok nebo oběť nějaké šílené halucinace, když jsi ale delfín, prozraď mi, jak je možné, že se k lidem chováte tak přátelsky a nikdy člověku neublížíte, když lidé naopak delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí dodnes?"
„Vy jste jako my," odvětí Ouúúvííí nechápavě.
„No právě. Ale lidé se k vám často tak nechovají. To se nikdo z vás netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?"
„Co je pomstít? Proč zabít? Člověk není potrava."
„Ty fakt nevíš, co znamená pomstít se někomu?“
Michal se snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí mlčí, dívá se neproniknutelně a Michal neobjeví vůbec nic.
„To je fantastické,“ řekne Michal nadšeně. „Ale řekni mi, co vy delfíni pořád děláte? Po čem toužíte? Čeho chcete v životě dosáhnout?"
„Ouúúvííí plave s jinými. Dotýkáme se, mazlíme se, hrajeme si, skáčeme, plaveme. Když máme hlad – chytáme ryby, když se objeví nebezpečí – uplaveme, nebo bojujeme. Plaveme..."
„Dost Ouúúvííí!" přeruší ji Michal. „Už tě chápu. „Jsem Michal. Vidím tě. Jsi hezká. Chci se dotýkat, mazlit, hrát si, povídat. Michal je smutný a je sám. Pojď si hrát."
Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. Michal náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vody vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až Michala zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Je uklidňující a povznášející zároveň a on se cítí být její odvěkou součástí... Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál a stále rychleji...
Když se později po Michalovi shání jeho manželka a všichni začnou zmizelého rekreanta hledat, je už Michal dávno se svou Ouúúvííí v azurových dálavách...
Žádné komentáře:
Okomentovat