Sexuální sen

      

     Někde jsem si přečetl, že když člověk spí na levém boku, zdají se mu sexuální sny. Od té doby, jinak než na levém boku, nespím, ale pořád se mi žádné pikantní příběhy nezdají. Na dnešek jsem měl dokonce pracovní sen. Fuj tajbl.
     Byl jsem řidičem linkového autobusu a v garážích jsem se připravoval na tůrák. Nakonec jsem zalezl za volant a zkoušel, jestli se mi dobře sedí. Najednou jsem na střeše uslyšel nějaké chrastění a vzápětí na mě rovnou za krk propadlo pištící klubko myší i s nějakou hlínou a za tím vším kobra.
     „Do prdele!“ zaklel jsem ve snu a hrůzou se probudil.
     Posadil jsem se na posteli celý šťastný, že to byl jen sen. Potom jsem zatřásl rameny, abych ze sebe setřepal ten odporný pocit. A pak mi došlo, jak to bylo s těmi sexuálními sny míněno, protože tento sen se mnou pěkně vyjebal.

Nuda před výpraskem

 

Ilustrační foto

     Nejradši by nevylezla z pelechu, jak ji děsně bolela hlava, když se probudila.
     Květa by mě ale určitě povalovat nenechala. Kde vlastně je? Asi šla nakoupit.
     Iveta radši vstala a napustila si vanu. Ležela v pěně už dost dlouho, když uslyšela, že Květa přišla. Hned si umyla vlasy, vylezla z vody a v osušce šla do ložnice. Před zrcadlem ji shodila, zkoumavě se prohlížela.
     Na osmadvacet nevyhlížím zle. Medová hebká kůže bez poskvrny, stále vypnutá. Plná pevná prsa, velká tak akorát, nohy dlouhé a štíhlé, oblá stehna, lýtka krásně tvarovaná a útlé kotníky.
     Na ty byla obzvlášť pyšná. Nesnášela nohy bez lýtek a kotníků, jaké vídala u některých ženských. Třeba zrovna Květa má takové a vypadá, jako když chodí na kůlech z plotu.
     Jak si přejížděla dlaněmi po bocích, spatřila na rukou skvělé nehty. Včera si na ně nechala v nehtovém studiu udělat nádherný květinový vzorek, jaký viděla v časopisu. Manikérka sice říkala, že tenhle nedokáže, ale zvládla to úžasně.
     Sedla si k toaletnímu stolku a zachmuřila se nad malinkými vráskami kolem očí, kterých se nemohla zbavit, i když proti nim používá ten nejlepší krém.
     Beztak je to nějakej šmejd.
     Konečky prstů jemně klepala na kruhy pod očima.
     Neměla jsem do toho baru s Jirkou chodit. Kruci, ta hlava mě bolí.
     Vyšla z ložnice na ochoz.
     „Květo, mohla bys mi přinést nějaký prášek na hlavu a trochu vody?“
     Hospodyně vylezla z kuchyně a z haly si Ivetu přísně měřila, jak stála nahatá u zábradlí a zničeně na ni shlížela dolů.
     „Bolí tě hlava?!“
     „Příšerně,“ zakňourala Iveta.
     „A to si neumíš vzít pilulku sama? Já vařím oběd!“
     „Prosím! Stejně nebudu jíst.“
     Čekání na pilulku si už zase v ložnici krátila líčením.
     Kde jsi, ty krávo? Mně ta hlava snad praskne.
     Hospodyně konečně donesla prášek.
     „Tak se koukni, děvče, starám se o tuhle domácnost, abys ty nemusela nic dělat, ale nejsem tvoje služka. Tak mě laskavě nehoň.“
     „Promiň, já to tak nemyslela. Mě ale ta hlava fakt bolí.“
     „Není divu. Taky jsi vypadala, když ses v noci vrátila. Kde jsi zase chlastala? Na pohled výstavní kus, ale jinak jsi tedy dáreček.“
     „Tak už přestaň prudit.“
     Květa poslechla a odešla.
     „Babo jedna protivná!“ dodala Iveta nahlas, když hospodyně zmizela.
     Piš si, že jsi moje služka. Ještě ti ukážu, dneska ale ne. Taky by sis mohla stěžovat Petrovi, že jsem tě sekýrovala, a to si nemůžu dovolit, protože by se Petr mohl vážně nasrat, a co bych si počala, kdyby mě nakonec fakt vykopl, jak sejčkuješ.
     Že mě má Petr jen na ozdobu. No a co? Jako by to nestačilo. Vždyť je mu, sakra, padesát. A beztak s ním spím skoro vždycky, když chce. No ale on naštěstí zase tak často nechce, a když chce, tak to stejně za moc nestojí. Nebýt Jirky, musela bych si to snad dělat sama. A Petr si za to může sám. On mě chtěl mít za každou cenu. Já z něj nešílela. Bylo mu pětačtyřicet, když jsme se brali a teď už vypadá jako dědek, já jsem ale pořád kočka, tak si mě musí opečovávat. To se Květa neptá, k čemu mám Petra já? Jenže na to by řekla, že mám všechno, na co si vzpomenu, nemusím nic dělat a nemám si na co stěžovat. No a co. Závidí mi, kráva tlustá.
     Iveta dokončila líčení, a teď stála před skříní. Nevěděla, co si vezme na sebe. Nakonec si vybrala a spokojeně se zhlédla v zrcadle. Koukla po pokoji a všude se válely věci, jak je vytahala ze skříně. Sešla do haly, z kabelky vylovila mobil.
     „Květo, přinesla jsi cigarety, když jsi nakupovala?“ houkla na hospodyni.
     „Samozřejmě,“ vyletěla Květa z kuchyně. „Jsou tam, jako vždycky!“
     Iveta odkráčela k sekretáři, vyndala z něj krabičku Lucky Strike, zapálila si a lokla si Martell přímo z flašky. Hlava ji už nebolela, a tak si potřebovala jen spravit žaludek. Ještě jednou se napila a už volala Moniku.
    „No nazdar, Lízátko. Copak?“
    Moničin hlas ve sluchátku zněl zlověstně.
    „Myslela jsem, Mončo, jestli by sis šla teď někam sednout na dvojku.“
    „Já snad špatně slyším! Ty máš po včerejšku ještě tu drzost někam mě zvát?! To ti to včera nestačilo?! V noci řádíš s mým mužem, a pak si zavoláš jakoby nic?“
     „A tobě to vadí?“
     „Co si myslíš? Nemělo by?“
     „Když s Jirkou s tvým vědomím šukám, a dost často si to rozdáme dohromady ve třech i s tebou a nevadí ti to, proč tohle jo?“
     „Lízátko, ty fakt umíš jen roztahovat nohy. Nemít ty blonďatý vlasy, nepotřebovala bys vůbec hlavu. To, cos říkala, děláme snad v soukromí. Ale nemůžeš se veřejně tahat s mým mužem a dělat ostudu. Jak teď vypadám? Nedošlo ti, že jsem ve městě docela známá osoba. Chápeš? Veřejně známá.“
     „Promiň, Mončo. Tohle mě vůbec nenapadlo.“
     „To se od tebe ani nedá čekat. Jsem na tebe tak naštvaná. A nemám čas někde vysedávat, na rozdíl od tebe pracuju.“
     „Moničko, nezlob se na mě. Moc se ti omlouvám.“
     „To mě jen tak nepřejde. A přestaň se lísat, čubko! Nejradši bych ti napráskala. A taky to udělám. Přijď v osm večer a buď přesná! A opovaž se nepřijít! “
     „Cože?!“ vyděsila se Iveta. „To nemyslíš vážně. Ty mě chceš opravdu zbít?“
     „To si zapiš za uši.“
     „Věříš, že se nechám?“
     Iveta najednou mluvila vzdorovitě.
     „Sice jsi blbá, ale tohle si spočítat umíš, že musíš poslechnout.“
     Jak to myslí, že si to umím spočítat?
     Iveta přemýšlela, až se jí z hlavy kouřilo, jenže marně. Monika ale mluvila přísně, tak radši slíbila, že přijde.
     Fakt mě chce nařezat? Prý veřejně známá. Pch! Je fotografka jako ten její Jirka. A co má být?
     Iveta však byla zvědavá, co si Monika vymyslela a dnešek jí začal dávat smysl.
     A co mám jako do osmi večer dělat? Navštívím Petra v práci.
     „Jdu ven,“ křikla na Květu. „Ukliď, prosím tě, u mě v ložnici. Nechala jsem tam bordel.“
     „Jaký bordel?“
     To je prdel, jak vždycky vyběhne z tý svý kuchyně.
     „No vybírala jsem, co si vezmu na sebe, a tak jsem rozházela spoustu oblečení, jak jsem si ho zkoušela.“
     Iveta se na hospodyni usmívala omluvně a roztomile, jak to jen uměla.
     „Ty jsi dáreček,“ kroutila Květa hlavou. „Už padej, uklidím to, prdelko.“
 
     Když Iveta vešla k Petrově sekretářce, všimla si, že je mužova kancelář zavřená.
     „Ahoj Jituš, je tam Petr?“
     Iveta se hned hrnula k jeho dveřím.
     „Čau Ivet. Je tam, ale teď za ním nemůžeš, má jednání.“
     „Jaký jednání? Ach jo.“
     „Co se divíš? Jako bys nevěděla, že je dost pracovně vytížený. Vždyť jsi mu sekretářku dělala přede mnou.“
     „No jo, ale to je pět let, tak jsem z toho už vypadla.“
     „No já bych to viděla spíš tak, že si do toho nikdy nezapadla.“
     „Asi máš pravdu. A nemůžeš mu aspoň říct, že jsem tady?“
     „To tedy nemůžu. Radši ho nedráždi. Od rána je naštvaný. Jestli na něj chceš počkat, dřepni si tady do křesla a vem si nějaký časopis.“
     „Jaký časopis? Nezapomeň, že jsem jeho žena. Tak co se mnou mluvíš, jako s nějakou otravnou frndou.“
     „Tu jeho ženu bych na tvém místě dnes moc nezdůrazňovala. Neříkal to přímo, ale myslím, že příčinou jeho špatné nálady jsi zrovna ty.“
     „Fakt, Jituš? A jak jsi to poznala?“
     „Protože se ráno tvářil nějak zakaboněně a později si postěžoval, že tu dnes musí řešit samý průsery a že si ani doma moc pohody neužil. Cos mu provedla?“
     „Nic. Vůbec jsem nebyla doma. Byla jsem s Jirkou v baru a přišla domů až ráno.“
     „Vožralá, viď. To z tebe musel mít radost.“
     „Nevím, nemluvila jsem s ním.“
     „Ty jsi byla v baru s tím fotografem, co pro nás dělá?“ došlo najednou Jitce.
     „No a? Znám se s ním dýl než s Petrem. On mě Petrovi navrhl za sekretářku.“
     Iveta s Jitkou byly spolužačky na střední škole a všechno si svěřovaly, protože byly i kamarádky. O Jirkovi ale Jitka nevěděla. Iveta se s ním totiž seznámila až po maturitě.
     „To mu je asi tvůj manžel vděčný, že,“ šklebila se Jitka.
     „Jasně. Vždyť se tak seznámil se svou budoucí milovanou ženou.“
     „Ty mu s tím fotografem zahýbáš?“
     „Nezahýbám. Petr ví, že s ním šukám, a nevadí mu to.“
     „To si myslíš!? Asi ti to ale trpí, protože Petr je děsně hodný člověk.“
     „A nešoustáš ty mi s ním náhodou, že ho tak vychvaluješ?“
     „Jsi blbá?!“
     Iveta si znovu povzdychla, sebrala ze stolku nějaký časopis a chvíli si ho prohlížela, ale pak s ním znechuceně mrskla zpátky. Prohrábla si vlasy, otráveně si odfoukla a vytáhla z kabelky cigarety, že si zapálí.
     „Ty tady chceš kouřit? Jsi na hlavu? Tady se nekouří:“
     „A jo. Vypadlo mi to. Fakt neřekneš Petrovi, že jsem tady?“
     „To v žádném případě.“
     Seděla u Jitky ještě čtvrt hodiny. Když se ale Petra nedočkala, odešla. Bloudila pak ulicemi a netušila, co má dělat.
    
     Ten Petr mě nasral, že neměl čas. A Monika taky, že se mnou nešla na dvojku, a ještě mi přikázala, že k musím večer naklusat kvůli nějaké hře, co si vymyslela.
     Pokusila se mobilem vytáhnout několik kamarádek, ale ven jít žádná nechtěla, nebo neměla čas. Iveta si nakonec koupila módní časopis, že do něj v kavárně koukne, jestli tam nebude něco pro ni. Listovala časopisem, vypila Latte macchiato, potom Hennessy, dostala hlad a objednala si salát Caesar a Coca-colu, pak druhé Hennessy… Seděla u něj a dívala se oknem na ulici.
     Postupně u jejího stolku prudili tři chlapi, co ji chtěli sbalit. Poslední stál celkem zato, tak mu dovolila, aby si přisedl. Byl to ale student, co si někde přivydělával na školu, takže nic pro ni. Iveta se ho zeptala, co studuje a on řekl, že kunsthistorii.
     „Kun... co?“ vykulila oči.
     „Kunsthistorie je německý název pro dějiny umění, konkrétně dějiny výtvarného umění, tedy tradičního malířství, sochařství, architektury a uměleckého řemesla. Kunsthistorie se zabývá také novými formami moderního umění zdůrazňující kontext a tvůrčí proces, který rámec čistě výtvarného umění často přesahují,“ vysvětlil.
     Ten bude asi děsně chytrý. Vůbec netuším, o čem to mluvil.
     „A co z tebe bude, až dostuduješ?“
     „Kunsthistorik.“
     „A kde budeš dělat?“
     „Třeba v Ústavu dějin umění. Nebo v nějakém muzeu.“
     „V muzeu jsem byla naposled, když jsem chodila do školy.“
     Rozhovor s tím studentem ji zoufale nudil, ale stejně s ním kecala nejmíň dvě hodiny. Vlastně jí to vyhovovalo, protože zabíjela čas a on celou dobu srkal čaj, který si naléval z konvičky do hrnku.
     Chtěla už jít a on se zeptal, jestli ji může kousek doprovodit. Řekla, že když chce, tak jo. Venku navrhl, že by se mohli podívat do nějakého sadu za městem, že má odtamtud být hezký výhled na město.
     To se mám s tebou vláčet do nějakýho pitomýho sadu čumět tam na tohle hnusný město?
     Jenže měla ještě čas, než půjde k Monice, student se jí líbil, takže souhlasila.
     Z vyhlídky na hřebenu stráně se sadem se student snažil Ivetě ukázat půvaby města pod nimi, ona ale jen znuděně stála vedle něj, nepřítomně zírala, zapálila si cigaretu a nic neříkala.
     „Tobě se se tady nelíbí, Iveto?“
     „Nic zvláštního tu nevidím. Ale to je fuk, stejně nevím, co mám do večera dělat.“
     „Tak vnímej aspoň tu atmosféru tady. Ten kontrast. Tady je nádherný klid a pod námi je rušné město. Jsme tu sami, na chvíli vytrženi ze všeho toho shonu.“
     „No a co?“
     „Takový chvíle jsou přece hrozně důležitý. Můžeš se zastavit, ponořit se vlastního nitra, meditovat, usebrat se.“
     „Cože? Usebrat se. Co to je?“
     „Usebrat se, to je...“
     „Nevysvětluj mi to. To je na mě moc složitý.“
     „Nemusíš o tom přemýšlet. Jenom se prostě dívej a nech na sebe působit krásu okamžiku. Umět vnímat krásu je pro život strašně důležitý.“
     „Krásu? Pro mě jsou krásné třeba tyhle nehty, co jsem si včera nechala udělat.“
     Iveta natáhla ke studentovi ruce hřbety nahoru.
     „Já to myslel jinak.“
     „Jak? Tobě se moje nehty nelíbí? Ten květinový vzor je přece krásný.“
     „Nehty. Co na nich máš, je ohavný kýč.“
     „Jakej kýč? Mně se mi to líbí!“
     „Mně ne, ale ty jsi krásná.“
     Student Ivetu objal a políbil ji.
     „Tohle se mi taky líbilo,“ řekla.
     „Mně taky. Asi mezi námi přeskočila jiskra...“
     „Jaká jiskra?“
     „No že chceme být spolu. Budeme spolu chodit...“
     „Chodit? Já jsem vdaná, víš. Jestli si chceš ale se mnou zašukat, tak jo, ale ne tady na trávě, kde jsou samý brouci. Půjdeme třeba do hotelu.“
     „Ty bys svého manžela klidně podvedla? Klidně by ses se mnou pomilovala jen tak, a pak bychom šli každý zase po svým?“
     „A co jako? Jsi hezkej kluk. Můžeme spolu šoustat i víckrát, ale chodit s tebou? Co bych z tebe měla? Co bys mi mohl nabídnout? Cucáš v kavárně jeden čaj a já bydlím ve vile a manžel mi dá, o co si řeknu.“
     „To jsi tak povrchní, tak bezcitná, tak hrozně vypočítavá!?“
     „Hele, běž pryč. Nemám náladu na nějaký kázání,“ řekla chladně.
     „To myslíš vážně?“
     „Už mě nebavíš!“
     „Ale jestli to chceš takhle bez lásky, můžeme se domluvit,“ vysypal ze sebe rychle.
     „Nemám zájem!“
     „Přece se takhle nerozejdeme.“
     „Nerozejdeme!? Prostě zmiz a nech mě být.“
     „Iveto, prosím...“
     „Vypadni!“ zavřískala.
     Student na ni ještě chvíli udiveně civěl, a pak se beze slova otočil a vydal se dolů strání.
     Takovej ubožák.
     Jak ale Iveta hleděla za tím hezkým mladíkem s urostlou postavou, rozplakala se. Nevěděla, proč brečí a byla z toho zmatená. Nic takového se jí ještě nestalo. Zapálila si cigaretu, a jak přitom hodila hlavou, sklouzl jí pohled na město pod sadem. Padal na něj soumrak a ona navzdory slzám v očích náhle pochopila krásu toho pohledu. Netušila ale, co si s tím má počít, stejně jako se svým životem. Ne, že by o tom nějak přemýšlela, měla jen divný pocit. Loudala se zpátky do města a radši začala myslet na to, co jí čeká u Moniky.
     Jak bude ten výprask vypadat? Monika řekne – svlíkni se, Iveto, a já poslechnu. A když budu nahá, Monika poručí – běž zezadu ke křeslu, ohni se přes opěradlo, a pak vezme rákosku…
     Iveta ucítila v těle zabrnění, jak jí ta představa vzrušila, a zase byla ve své kůži. Zmatek, který v ní studentík způsobil, zmizel kdovíkam.

Dvě rodinné

Dědeček se chystá na procházku

     Dědeček se rozhodl, že vyrazí na procházku. Napřed se ale šel osprchovat, protože nemínil jít ven špinavý. Když se vrátil z koupelny, prohlásil, že procházku na chvíli odloží, jelikož nemůže jít ven tak rozpařený.
     „Musím počkat, abych krapet vystydl,“ řekl dědeček.
     „Ale ne moc dlouho,“ strachoval se jeho syn. „Nerad bych čekal na dědictví celou věčnost.“

Vnuk si vyjel na motorce

     Vnuk odjel na motorce, i když ho babička varovala, že se může vybourat: „Víš, co je dneska těch nehod.“ 
     „Ale babi, kdybych takhle přemýšlel, nemohl bych jezdit vůbec.“
     Jenže vnuk se dlouho nevracel, a tak se babička zděsila: „Co když se vážně vyboural!“
     „To by nám už dali vědět. Špatné zprávy říkají rychle,“ řekla maminka s nadějí.
     „Může někde ležet zraněný ve škarpě a lidi jezdí bez zájmu kolem, ani rychlou nezavolají,“ mínila vnukova sestra.
     „Ale to snad ne. Lidi jsou lhostejný, ale ne všichni. Někdo by si určitě všiml,“ usoudila maminka.
     „Tak on ten náš chudáček leží zraněný někde ve škarpě a nikdo mu nepomůže,“ bědovala babička.
     „Já skočím pro pivo,“ prohlásil do té doby mlčící tatínek. „A jak vás poslouchám, vezmu rovnou černý.“
 

Pohled na hrad Kunětická hora je za slunného dne okouzlující. Hrad sice už pár století neslouží ničemu, a je tudíž z tohoto hlediska zbytečný. Už při letmém pohledu je ale patrné, že bez něj by to nebylo ono. Jak paradoxní.     

     Otčenáš umím česky i slovensky, i když nejsem křesťan a tím méně katolík. Tato základní křesťanská modlitba ve slovenské verzi se shodovala totiž s textem mé první a zatím poslední filmové role před jedenašedesáti lety. "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. (Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.) Amen."

     Filmaři si mě tenkrát vybrali, coby šestiletého, pár let po válce narozeného Pražáka z úplné rodiny, syna milujících rodičů, kterému nic nechybělo, abych hrál chudé, v podstatě bezprizorní slovenské dítě v nějaké zapadlé vesničce v době Slovenského národního povstání. Ta maličká rolička byla vlastně ve všem protikladná k mému životu. Tehdy jsem si to nejspíš neuvědomoval, ale něco ve mně asi zanechala, neboť od té doby velmi vnímám každý paradox. A zase. Když už jsem text své role uměl, dostal jsem spalničky, které násilně přervaly mou slibně nastartovanou hereckou kariéru. 

     Můj další život tím pádem už stál za houby a já si často říkám, kde bych dnes mohl být a se mnou celá společnost, kdyby se tehdy na spalničky očkovalo. Z toho je patrné, jak je vakcinace pro jedince i společnost zásadní věcí. Takhle jsem byl celý život po absolvování škol v pr...acovním procesu. Mám však dobrou paměť, takže znám dvojjazyčně slova Otčenáše dodnes, a když jsem někdy bědoval nad svým zpackaným životem, mohl jsem o modlitbě přemýšlet. Sdělím rovnou, že je mi z duše protivná, jako ostatně každá jiná. Je mi proti srsti domáhat se něčeho od vyšší instance a prosit ji o to, na co má člověk nárok, tedy když se sám přičiní. Nechám ale satiry a radši veřejně proberu, co je Otčenáš. 

     Otčenáš je vlastně dílem takové podlézavé a servilní uctívání Šéfa a dílem seznam požadavků, které modlící se ovečky na něj hned vzápětí nakladou, co by jim měl jako poskytnout, aby přežily a nevyžraly zemi až na úhor. Takže se v podstatě domáhají sociálních jistot a právního státu a svalují odpovědnost za své životy a problémy na ústřední vedení, protože Otec rozhoduje ve trojici se Synkem a Duchem Svatým. Avšak z formulace nároku „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ očividně vystupuje krátkozrakost předků. Dnes se nacpou a co zítra?

     Člověk se má prý ale spolehnout na Boha, že jej nenechá na holičkách, jako to udělali dávní Židé, kterým na jejich pouti z egyptského otroctví do země zaslíbené posílal Hospodin denně shůry manu. Chuťově prý byla hnusná, ale měli aspoň co do úst, a znáte, co se říká a darovaném koni a jeho chrupu. Tedy se dávní Židé cpali manou, aby mohli čtyřicet let bloudit na tom kousku země, která se rozkládá mezi Egyptem a Izraelem. Jaké to dokonalé podobenství současnosti. Blahořečíme vrchnosti za odporné drobty, které jí odpadávají od mlaskajících tlam, a přitom se motáme v kruhu.

     Tak úplně hloupí však bibličtí Židé přece jen nebyli. Chtěli něco hmatatelného a viditelného, k čemu by se mohli modlit. Pročež jim Mojžíšův bratr Áron zhotovil po vzoru egyptského Apise zlaté tele. Avšak Hospodin nesnášel a tvrdě trestal modloslužebnictví, a tak přikázal Mojžíšovi, aby shromáždil věrné a nevěrní (tedy modláři) byli pobiti. Z toho je zřejmé, že Bůh je koncentrovaná láska. Dnes je obdobou Zlatého telete například video z Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, v němž prezident podepisuje svolání Sněmovny na listině, kterou mu předložil jeho kancléř. Tady je myslím to podobenství se Zlatým teletem dokonalé. Nebo že by se jednalo o prase? No, nebudeme bazírovat na detailech.

     Jisté však je, že dávní Židé na budoucnost nemysleli a důsledkem byl bídný svět. Potopa, kterou to chtěl Otec napravit, nakonec kvůli praotci Noemovi nevyšla, tak se holt bída světa přelila až do současnosti. Je jasné, že musela přijít nějaká nová zkáza. Ta se na nás valí už v bůhvíkolikáté vlně. My zatím odoláváme a cpeme se čím dál dražší nechutnou manou z Penamu a čekáme, až se Šéf přesune s konvojem zdravotníků do Lán, aby jmenoval nového premiéra a vzápětí blokoval ustavení jeho vlády. To jsou paradoxy, chtělo by se říct.

Nevylez!

O dulce nomen libertatis,
v žabomyších válkách zakys,
lid, co srdce zlaté má, 
pro zisk všechno udělá.

V spekulacích utápí se,
jen aby měl dost na míse, 
bojí se o živobytí,
je to někdy až ke zblití.

Spad do sociálních sítí,
svět prý do zmaru se řítí,
často říká kdekdo dnes, 
človíčku, buď doma, nevylez!

Vítr

na obzoru bílá mračna
zespod šedivá
neuvidí vanout vítr
kdo se nedívá

bezmála mě vichr srazil
z cesty do polí
pofoukal mi v duši ránu
ať tak nebolí

při západu kreslí slunce
barvy do oblak
ze soumraku dělá bengál
kouzlí jenom tak

krokodýli nad řekou Aara

ulice s bizarními domy

jako na Kramgasse v Bernu
krámek tam láká keramikou
malebnou i směšnou zároveň

anděl leží nad portálem
vysoké výlohy po stranách 
jako křídla oltáře a dveře
vprostřed místo svatého obrazu 

kalich ve tvaru lastury
rozlomí se pádem na podlahu
na půlky jak krovky
měl prý nedozírnou cenu

šumí z něj moře až ke stropu
kde visí anděl s tělem krokodýla
zubatou tlamou se usmívá
zahnutý ocas vytrčený dopředu

chci si ho vyfotit
však prastarý bůh jde vpřed
jako čas do mě narazí
neohlíží se na nic

Kronos na věži Zytglogge

měří minuty a věky na orloji
zvony zní Kramgasse
šedou a sevřenou do ledu

vyhlíží tak zimomřivě 
pitoreskně jako hodinová věž
co byla vězením pro Pfaffendirnen 
čili děvky kněžských

dvanáct harf zní v kostele
pro Nejsvětější Trojici 
když na Bundesgasse číhají
dvě děvky jak krokodýli