Potkal jsem ji a chtěl s ní odejít tam, kde bychom byli jen spolu a nechat za sebou životy, jež jsme dosud oba každý zvlášť žili. Odmítla, neboť má dítě, které nemůže, nechce opustit. Pochopil jsem své sobectví a na svou omluvu uvedl, že jsem zapomněl, že jsou ženy na světě, aby byly maminkami. Řekla mi: „Jsem matkou a jsem jí moc ráda, ale když mi někdo bude tvrdit, že jsem na světě proto, abych byla matkou, souhlasit nebudu. Posláním ženy, stejně jako muže, je být dobrým člověkem a plnohodnotně prožít svůj život.“
Musel jsem si její slova nechat projít hlavou a chodil sám městem, až jsem se ocitl před vchodem do Národního muzea u balustrády a shlížel na hemžení na Václaváku. Historie za mnou a vlnění davu přede mnou způsobily, že jsem náhle spatřil karaku na moři. Magický obrázek – Santa Maria de la mer, zněl mi šanson Mireille Mathieu a zavoněl mi dálkami a tajemstvím, co se skrývá za obzorem.
Kouzelné jméno Santa Maria. Nejznámější loď z těch, jež otevřely perspektivu nového světa a života. Vyhlídky přinesla Evropanům, pro americké domorodce byla naopak předzvěstí jejich zkázy. Santa Maria nesla jméno matky božího syna, jenž znamená prý největší naději pro život. Přesto se ve znamení kříže, na kterém skonal syn člověka, začasto i krutě vraždilo a matky mrtvých musely unést smrt svých dětí, stejně jako Maria utrpení svého syna spasitele.
Není laskavějšího slova než matka, maminka. Opěvovaná poety symbolizuje lásku a zrození. Každý má nebo měl maminku. Ne všechny se však podobají Panně Marii, ani mamince básníka Jaroslava Seiferta z jeho veršů. V prapůvodním hledisku života je ovšem matka plnící své poslání nejctihodnějším smyslem existence ženy, existence člověka vůbec.
Rok za rokem ale plyne století žen a mnohé se vzpírají být na světě jen proto, aby se staly matkami, jak vysvětlila ta, jež zažehla úvahy, co bolí. Jdou do boje za svou touhu po neklidu a dobrodružství, objevovat, být příčinou, proč se svět točí dopředu, dychtivosti donedávna muži uzurpované jen pro sebe. Těžké a nevděčné je vytvářet domov, přikována k povinnostem a starostem, co nikdo nesejme, opravdu neocení.
Znovu jsem viděl pravoslavného mnicha, jak na poloostrově Athos stojí na kamenném molu a kolem není nic než temně modré moře setkávající se na horizontu s bledou oblohou. Snímek, který budí velké myšlenky – o nekonečnosti, věčnosti, pomíjivosti a trvalosti, proměnlivosti, o lidské ohraničenosti i nespoutanosti, o životě, smrti, duši, bohu, ďáblu, o nesmírnosti universa a nepatrnosti člověka, o bídě a velikosti jeho činů.
Mít tak čas, nebo spíš odhodlání a chuť dlouze se zasnít nad těmi věcmi. Je však třeba hlavně žít tady a teď, ve své živočišnosti, se svými potřebami, povinnostmi, vášněmi, láskami a zlobami. Jsou neodbytné, naléhavé a pobízejí ke stále zběsilejšímu tempu, tlačí do stresů, střetů, hněvů, k povrchnosti a lhostejnosti. Právě to je však život.
Být tím mnichem na Svaté hoře na Athosu, to by se to dumalo. Však jen málokdo takové žití unese. Kdo ale dokáže i ve všedním a přízemním životě na chvíli zastavit ten kolotoč a snít o nekonečnosti – ten se má. Odtud z mola se zdá, jako by Santa Maria plula po moři vstříc vidině zisku, poznání, objevům a dobrodružství. Opět.
Snad někdy budu stát na její palubě s ženou, která je ráda matkou, ale není na světě jenom kvůli tomu, jelikož chce prožít plnohodnotný život. Vylučuje se to? Vůbec netuším. Jen vím, že nás vlnky vlídně houpají. Zatím!
