Mladá žena se zákuskem

 

     

     Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další ležel před ní na talířku. Její šedý zklidňující top dával vyniknout dlouhým světlým vlasům i zlaté pleti na obličeji i krku a její odhalená ramena zářila. Make-up, líčení i výrazné obočí zapříčinily, že její tvář působila sice poněkud uměle, ale přesto půvabně. Jakmile zjistila, že se na ni dívá, strnula s dezertem mezi prsty. Na okamžik vypadala jako modelka připravená k fotografování nebo jako socha.
     Úplně se mu zatajil dech z její krásy. A pak se stalo něco, o čem dosud jen četl. Jako by zvenčí viděl sám sebe, jak vstává, jde k ní a oslovuje ji, aniž by to mohl svou vůlí jakkoli ovlivnit. Navrhl dívce, že by spolu mohli strávit dnešní prosluněný den a ona k jeho velkému údivu souhlasila.
     Nabídl ji, že by se nejdříve mohli jet vykoupat do známého aquacentra. Namítla, že s sebou nemá plavky, ale on se jen usmál a za chvíli si je už oba vybírali v luxusním obchodě nákupního centra. Zaplatil a odvezl ji svým kabrioletem Mercedes se stříbrnou metalízou do aquaparku. Tam odhodil své roky a ona zase upjatost krásky a dováděli jako děti na tobogánech, skluzavkách i v divoké řece, odpočívali ve vířivce a opět řádili a smáli se ve vodě a na atrakcích.
     V poledne odjeli do centra Prahy na oběd v restauraci na Malé Straně, ke které měl sentimentální vztah. V mládí tam chodil se spolužáky na pivo, protože nedaleko od ní sídlila střední škola, kterou studoval. Teď se ale z té hospody stal luxusní podnik. Zálibně pak sledoval, jak dívka delikátně nabírá na lžičku koktejl z kamčatského královského kraba doplněného třemi druhy melounu. Jako hlavní chod si dali flambovaný Chateaubriand s hříbkovou omáčkou a ratte bramborami pro dvě osoby. Nevěděl proč, ale působilo mu potěšení pozorovat tu zářivou dívku, jak jí. Byl šťastný, že ji může dopřát to nejlepší. Po obědě se blondýny zeptal, co by jí udělalo radost. Řekla, že nakupování a bylo rozhodnuto.
     Opíjel se přímo blahem, když mu mladá žena předváděla svou dokonalou postavu v různých šatech, botách a kloboucích, a ona pochopitelně také. Balíčky pak naházeli do kabrioletu a vydali se na výstavu šperků, jak dívce slíbil. Tam byla teprve ve svém živlu. Na závěr ji koupil náušnice a náhrdelník, jež byly na výstavě k mání. Den už dospěl k večeru a dívka souhlasila, že s ním pojede k němu domů. Cítil se jako král, když ji vezl zapadajícím sluncem ke své vile. Ohlédl se, zářivě se smála a dlouhé zlaté vlasy jí vlály ve větru…
     
     „Co na mě tak civíte?“ dolehlo k němu odněkud z dálky.
     „Cože?“ zaostřil oči a uviděl, že dívka u stolku už dojedla jeden zákusek.
     „Říkám, že na mě už takovou dobu zíráte jako nějaký magor,“ vysvětlila.
     „Odpusťte, asi jsem se zamyslel a taky se mi líbilo koukat, jak jíte,“ odpověděl.
     „Jste nějaký úchyl, nebo co?“ zaskočilo ji, co řekl a zvedala se k odchodu.
     „Promiňte, vy už ten druhý koláč nebudete?“
     „Ne, a co?“
     „No, jestli bych si ho mohl vzít?“
     „Je tohle možný!?“ řekla, ale pak znechuceně popadla talířek skoro ho před něj hodila. „A ještě jste somrák,“ dodala pohrdavě a šla pryč.
     Vyprovázel ji pohledem a napadlo ho, že má krásnou chůzi. 
     Tak se mi to všechno jen zdálo, řekl si zklamaně. Vytáhl mobil a rychle zjistil, že už mu došel důchod. Taková almužna, řekl si. No co, pomyslel si, když si to umím představit, proč se namáhat s realizací.

Roztáhnout perutě

Neschází mu nic,

aby mohl nějak žít.
Je o něj postaráno, 
má jistoty a doma to své.

Lze za to vyměnit 
vlastní svobodu?
No a proč ne.

Jen nesmí chtít 
roztáhnout perutě,
pelikán, člověk, 

ani básník.

Nevyhnutelnost

Bojí se politici?

Co jenom na to říci.
Děsí je inevitabilita
zvěčnělého strachu o koryta.

dějí se věci nejasné

čas mezi psem a vlkem plyne
když do šírání znovu zírám
zlo světlem denním nepomine
své srdce radši neotvírám

jak rotují mlýnské kameny
Scylla se chystá chlemtat vodu
cíl teď skála kryje vzdálený
kolik mi zbývá do východu

proč lidé stále umírají
vírem Charybda je pohltí
proč jiní zase děti mají
plujeme životem ke smrti

Stesk po křehkosti

Čas mě již dávno rozhlodal,
avšak přece stále žiji.
Od všech těch darů, co mi dal,
duši nikdy neumyji.

Mám víc, než co jsem mohl mít,
jenom křehkost ta mi schází,
kam chci, smím jít, o ženě snít,
pouze mě už neprovází.

Snad až také v prázdnu zmizím, 
kde lesem víří vzpomínky,
pak zajiskří leskem ryzím, 
jak když se stečou pramínky.

Růže pro nebe

Pominula moc sil zla,
proto hořely čarodějnice
o Filipojakubské noci.

Valpuržina noc,
neboť svatá Valpurga,
růže,
pro nebe vypěstovaná světice,
je patronkou proti hladu, 
nouzi a nemocem,
cestujících na lodi.
Tak plujeme svými životy
a zatím jsme se úplně 
nepřevrhli.

tři emoce

 

poslouchal jsem dětský
smích
pláč
a řev
jež ke mně doléhaly z hřiště
jak podobné si byly
projevy tří různých emocí

to až v dospělosti se lidé naučí
smát se
ač je jim do pláče
plakat
ač necítí bolest
řvát
ač jsou jim věci lhostejné

jenom prachy
dokážou ty emoce zase spojit

z vesmíru či v kosmu

přiletět z dalekého vesmíru 
má lepší rytmus a tajemství víc
než jenom v kosmu temném prostě žít

však udělat do něj černou díru
je rozdíl propastný a bez hranic
než v díře pouze bezútěšně být  

poušť mluví stejnou řečí

poušť není tak pustá
jak o ní kdekdo říká
pusté je pouze srdce
co vidí všude pustinu

budeme se radovat
ze žluté žíznivé pouti
neboť cokoli děláš
zrodilo se ve vesmíru

nechtělo se jí odpovídat
stále samými hrůzami
kdo zkusil cosi podobného
až konečně přišlo znamení

celty i vlasy ráno orosené
poušť mluví stejnou řečí
jako slast rtů z náhlé vláhy
jako chvění malých živočichů

teď pod tělem skrývám stín
každé zrnko se zlatě třpytí
když jsou slzy na řasách 
poslední vodou na světě

vážně dlouhá byla ta cesta
proto se mazlím s pískem 
ať nemám bídný pocit

že se mi podařilo utéct
 

Lidské protézy aneb Básníci žvanění

O jednom podcastu a brouzdání po internetu v covidové době na pozadí příběhu z předrevolučních časů.

Současná podoba jakéhosi náměstíčka,
kde ústí Václavkova ulice do Dejvické.

     
     

     Starej Kejmal si honem oblíkl bundu a vyšel před dům, kam mu přepravce přivezl balíček. Z chodby se vrátil pro respirátor. Asi by se nestalo nic, kdyby šel bez něj, ale někdo by mohl mít řeči, a on nestál o hádky.
     Opět doma si vybalil čekankový sirup, kterým si zvykl poslední dobou sladit, a pak se zaposlouchal do podcastu Petra Robejška Jak se to stalo? Politolog se v něm snažil vysvětlit, co se stalo v roce 2020, i když vůbec nemluvil o koroně a pandemii. 
     Kejmal přemýšlel o všem, co slyšel, ale pasáž o mobilech ho obzvlášť zaujala: „Hromaděním zbytečností usnadňujících život jsme se stali závislými na technických protézách. Dnes je nejbližší bytostí dětinských dospělých jejich telefon. Každou chvíli na něj vrhnou dychtivý pohled, nosí ho na srdci a jdou s ním i do postele. On je baví, ach tak veselými videi, hraje s nimi hry, vybírá za ně to, co musí vědět, a hlavně koupit, považují ho za svého služebníka, rádce a intimního přítele, a nechápou, že je dealer, fízl a bachař.“
     Pod to by se Kejmal skoro podepsal až na to, že nějaké protézy měli lidé vždycky, a že spousta lidí nosí mobil v džínách na prdeli. Zapamatoval si také pár vět ze závěru podcastu: „Je tak báječné, že přes internet je možné všechno, a je tak tísnivé, že bez něj nejde zhola nic. Zploštění mezilidských vztahů na materiální výměnu. Technika zaplavuje a ujařmuje společnost a nadřazuje se nad všechny ostatní přístupy k životu. Člověk už nestojí v centru dění a jeho potřeby nejsou už měřítkem cíle a správnosti vývoje. Jedinec nemá právo samostatně hledat svou cestu a dělat chyby.“
     A kdy stál člověk v centru dění? pomyslel si Kejmal. Zaujalo ho však i to, že Robejšek má koronu sice za velmi dramatickou událost, je ale podle něj spíše vedlejším projevem či důsledkem, ale určitě není příčinou daleko závažnějších a daleko tragičtějších jevů.
     Jak o tom přemýšlel, brouzdal Kejmal po internetu a náhle objevil, že na dnešek, tedy na 5. března připadá výročí úmrtí čtyřiadvacetiletého beatnického básníka Václava Hraběte. Vybavil si, že zase včera to byl rok, co zemřel člověk řady talentů, a hlavně recitátor Mirek Kovářík. A už na 3. března připadlo 27. výročí, kdy odešel ani ne padesátiletý legendární písničkář Karel Kryl.
     Přišlo mu to až mystické. Tři umělci, kteří tím, co vytvořili, velmi ovlivnili životy mnohých lidí, a také ten jeho, zemřeli tři dny po sobě, i když v různých letech. Byli mu blízcí a pomohli mu orientovat se v době jeho mládí, kdy vládla komunistická totalita. Současnost, kterou Robejšek popsal jako agonii globalizace, jež rozkládá západní civilizaci a nahrazuje jí ekonomizovanou společností, kde platí, že to, co se dá udělat, se udělat musí, a co se vyrobí, se musí prodat, mu dřívější totalitu dost připomínala.
     Starej Kejmal se vlakem vzpomínek dostal do doby, kdy ho uchvacovaly Hrabětovy verše, Krylovy písničky i Kováříkova recitace básní beatníka Lawrence Ferlinghettiho, který ostatně nedávno také zemřel ve věku 101 let, do doby pseudofilosofických řečí, co s kamarády vedli, do doby, kdy se teprve poznával s tou, s kterou žil pak přes čtyři desítky let a která před pár týdny rovněž umřela.
----------
     V bytě u Hynka Kejmala to skoro denně hučelo. Posedával, polehával, popíjel a pokuřoval tam asi tucet různých existencí. Ve skupinkách spolu planě tlachali a hrála jim k tomu hudba, nejvíc písničky Karla Kryla, jejímž poslechem vzdorovali nenáviděnému režimu, jak si mysleli. Hynek ale zrovna neměl chuť na společnost ani na hloupé řeči. Zvedl se z křesla a rychle se vykulil z domu. Netušil, kam půjde, ale vydal se Dejvickou ke Špejcharu.
     „Bydlí tady Hynek?“ zeptala se Alena chlapa, co ji otevřel.
     „Byl tady. Určitě.
     „Ptám se, jestli je to jeho byt?
     „Jasně. Jestli je tady ale teď, to fakt nevím. Koukni se po něm.“
     Alenu ta podivná konverzace zmátla, a jak prošla oba pokoje Hynkova bytu, cítila se ještě zmatenější. Pařící sešlost, která duchaplně žvanila, jak postřehla z útržků debat, ji vykolejila. Hynka nenašla. Nejvíc ji překvapilo, že její přítomnost nevzbudila žádnou pozornost, i když ji nikdo neznal.
     „Z filozofického hlediska vlastně žádná náhoda neexistuje,“ mínil vyzáblý blonďák.
     „Naopak kategorie nahodilosti je jednou z nejzávažnějších ve filozofii. Její poznání umožní pochopení ostatních kategorií,“ odporoval černovlasý vousáč.
     „Zkoumáním nahodilosti ale dojdeš k tomu, že se v životě nic neděje nahodile.“
     „Co je to život? Trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se jen více či méně různorodou a bohatou množinou zážitků,“ vysvětlil vousáč. „Tebe jsem tu ještě neviděl,“ všiml si Aleny.
     „Nikdy jsem tady nebyla.“
     „Tak si sedni a něco si nalej. Jo, skleničky jsou vedle.“
     „Nebudu si sedat. Hledám Hynka.“
     „Tak to nemůžu sloužit, dámo. Fakt si nesedneš?“
     „Hynek šel ven,“ řekla dívka, která se objevila v pokoji se sklenkou koňaku v ruce.
     „A vás tady všechny jen tak nechal?“
     „Jasně,“ nechápala dívka, na co se Alena ptá.
     „Kam odešel?“
     „Nevím. Ale je to chvilka. Ještě ho dohoníš.“
     „Ale kam šel?“
     „Asi někam ke Špejcharu. Chodí z bytu vždycky tím směrem.“
     „Tak dík.“ 
     Alena právě pochopila, že další otázky nemají smysl.
     „Jsi jeho holka?“ chytila dívka Alenu za paži.
     „Netuším.“ 
     Vykroutila se z jejího sevření a zmizela z toho příšerného bytu.
     Alena dostihla Hynka na konci Dejvické ulice. Stál u závor a čekal, až se zvednou. Zatím si ji nevšiml. Připlížila se až těsně k němu a zezadu mu zakryla oči.
     „Ahoj, Aleno.“
     „To nemá cenu. Tys mě viděl?“ 
     „Neviděl.“
     „Tak jak jsi věděl, že jsem to já?“
     „Nic tě nenapadá?“
     „Poznáš mě podle rukou?“
     „Chytrá holka,“ usmál se na ni. „Můžu tě políbit?“
     „Zbláznil ses. Kolikrát už jsem ti říkala, že se jen tak s někým nelíbám.“
     „Ale nikdy jsi neřekla proč?“
     „To je snad jasný. Je to moc intimní.“
     „Intimní? Vždyť spolu přece spíme. Aspoň občas.“
     „To jo. Možná je intimní blbý slovo. Spíš je to zavazující.“
     „Šukání není zavazující?“
     „Ne. Souložíme, protože potřebujeme oba sex. Ale nechodíme spolu.“
     „Protože ty nechceš. Proč vlastně?“
     „Já nevím, jestli se chci k tobě nějak víc poutat. Konečně ty sám často vykládáš, jak si nejvíc ceníš volnosti. A chtěl bys se mnou chodit?“
     „Volnosti si cením. Ale copak tady může být člověk volný? A když spolu začneme chodit, bude to dobrovolný z obou stran.“
     To už procházeli Píseckou bránou a zvolna si to šinuli k Belvederu.
     „Kam vůbec jdeme?“ zajímala se Alena.
     „Pod Belvederem vlezem do Chotkových sadů a Myší dírou na Klárov. To jsme se potkali náhodou?“
     „Hledala jsem tě.“
     „Kde?“
     „U tebe doma.“ 
     Řekla to s výčitkou v hlase.
     „Tys byla u mě doma? Jak to?“
     „Nemůžu za tebou zajít?“
     „Můžeš, ale ještě jsi to neudělala.“
     „Chtěla jsem s tebou oslavit tvý narozeniny. Já sice vím, že tě neberou, ale když jsem tam viděla tolik lidí, myslela jsem, že už slavíš. Co tam vůbec dělaj? A jak to, že je tam necháš samotný a jdeš si jen tak někam pryč?“
     „Jsou tam prakticky furt. No jo, dneska mám narozeniny.“
     „Nekecej, žes zapomněl na svý narozeniny. Že je neslavíš, to ještě chápu, ale že bys na ně úplně zapomněl, tomu nevěřím.“
     Podíval se na ni nešťastně, ale neřekl nic.
     „Viď, že jsi kecal. Žes na ně nezapomněl.“
     „Zapomněl, fakt. K čemu je vůbec dobrý tohle datum?“
     „Nechceš se taky zeptat, co je to život a odpovědět si, že trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se jen více či méně různorodou a bohatou množinou zážitků, jako ten černovlasej fousatej chlap u tebe?“
     „Tohle ti Karel řekl?“
     „Nevím, jak se jmenuje a neříkal to mně, ale někomu to vyprávěl.“
     „A že si to tak pamatuješ?“
     „Mám dobrou paměť. Co je to trajektorie a prostoročas?“
     „Trajektorie je čára, kterou hmotný bod opisuje při pohybu, zkrátka dráha, a časoprostor je pojem z fyziky, z teorie relativity, co sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua,“ vysvětlil.
     Byl ale přesvědčený, že Alena stejně ničemu neporozuměla.

Náměstí před Dejvickým nádražím,
které nyní zdobí bronzová socha TGM.

     

     „Jak s tebou mám chodit, Hynku, když si myslíš o životě, že je to jen čára mezi porodnicí a krematoriem?“
     „Já jsem to netvrdil. S tím ses vytasila ty, že to říkal Karel. Když o tom ale zapřemýšlíš, co by měl být život jinýho?“
     „No vidíš, myslíš si to stejně, jako ten týpek. Co je to vůbec u tebe za lidi?“
     „Pár z nich jsou moji kamarádi, kteří se u mě začali scházet, když jsem se loni vrátil z vojny a otec se přestěhoval ke své přítelkyni. A ti moji kamarádi zase vodili své přátelé a teď mám z bytu jakejsi veřejný klub.“
     „Ale co jsou zač?“
     „Různí úchylní básníci, malíři, filozofové, volnomyšlenkáři a sebranka dalších flákačů a žvanilů a jejich holek. Aspoň se za to považují.“
     „Tohle si o nich myslíš a necháš je, aby se u tebe slízali? Nechceš si na chvilku sednout a povídat si?“ 
     „Můžem. A o čem?“
     „O nás. Takhle to mezi náma přece nemůže zůstat. Buďto se rozejdeme, nebo budeme spolu se vším všudy.“
     „Co myslíš tím – se vším všudy?“ zeptal se, když už si našli volnou lavičku.
     „Že spolu budeme chodit a plánovat budoucnost, svatbu..., děti.“
     „Nevím, jestli o těchhle věcech dokážu tak metodicky přemýšlet jako ty.“
     „A proč ne? Podívej se, jak žiješ. Máš dobrou práci, v který můžeš nastartovat kariéru, máš byt sám pro sebe... Kdo v tvým věku má byt? A ty ho proměníš v doupě pro nějaké ožraly a kecaly. Co z nich vůbec máš? Jen tě využívají. Tlučeš se životem bez cíle, bez smyslu...“
     „To, co jsi říkala, ta svatba, děti, to je cíl a smysl?“ 
     „Všichni to tak dělají.“
     „Nechceš si taky naplánovat, kolikrát tejdně budeme šukat?“
     „Já myslím, že tak třikrát, čtyřikrát,“ navrhla zcela vážně.
     Podíval se na ni s úžasem.
     „Tak co myslíš, Hynku?“
     „Jestli třikrát nebo čtyřikrát?“
     „To ne, ty lumpe. „Jestli spolu budeme navážno?“
     „Tys to už rozhodla, Ali,“ oplatil jí úsměv. „A na mě je, abych vypráskal tu svoloč z mýho bytu. Už mi stejně lezli na nervy.“
     „I ta holka, co mi poradila, kde budeš, když jsem tě hledala?“
     „Která?“
     „Taková ta štíhlá blondýnka s velkýma prsama?“
     „Jo Klára. Co je s ní?“
     „Ta ti taky leze na nervy?“
     „Ne, ta ne. Moc ji neznám.“
     „Máš s ní něco?“ 
     „Blázníš?“
     „Ale řekl bys mi to po pravdě, kdyby s ní něco měl?“
     „Řekl, ale nic s ní nemám.“
     „Takže spolu chodíme?“
     Přikývl a ona ho poprvé v životě políbila. Děsně mu to chutnalo, asi proto, že šlo doteď o zakázané ovoce.
     Potom se zvedli. Myší dírou se dostali na Klárov, odtud ulicí U lužického semináře na Kampu a Maltézským náměstím a Karmelitskou ulicí se vraceli zpátky. V podloubí na Malostranském náměstí, kudy se jde na prostranství před chrám svatého Mikuláše, zapadli do klubu Rubín a dali si po dvojce bílého.
     „Proč jsme šli sem?“ divila se Alena.
     „Já sem občas chodím.“
     „Jó?“
     „Vedle je malý sál a tam bývají zajímavý pořady.“
     „Jaký třeba?“
     „No třeba Zelený peří, kde Mirek Kovářík recituje Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Lawrence Ferlinghettiho, Alana Ginsberga, ale hlavně věci, co přinesou různí lidé, proto je to Zelený peří, že jsou to začínající básníci a spisovatelé. No a zpívají tam písničky takoví lidé, jako Hutka, Lutka, Nos, bratři Ryvolové...,“ rozvyprávěl se.
     „A tobě se ty jejich písničky líbí?“
     „To bych řek.“
     „Já jsem jednou slyšela zpívat Vladimíra Mertu a jednou Jaroslava Hutku, ale mně ty jejich písničky nic moc neříkaly.“
     „To je vždycky věc názoru.“ 
     „Ale v tomhle ti nebudu bránit,“ dodala rychle.
     „A v čem jo?“
     „Nech toho,“ plácla ho rozverně po paži.
     „Alenko, Karel se mě ptal, jestli nechci podepsat Chartu 77, co vznikla letos v lednu,“ změnil nečekaně téma.
     „Karel?“
     „No ten s tou trajektorií.“
     „Aha, a podepíšeš to? Co to vlastně je?“
     „Ještě nevím, jestli to podepíšu. Charta je taková iniciativa, která kritizuje komunisty za nedodržování lidských a občanských práv.“
     „To je něco protistátního, že?“ zděsila se. „Jak o tom mluvili v televizi, že je to proti socialismu, a pak proti tomu umělci podepisovali protesty, že?“
     „Jo, tak něco. Já ti to podrobně vysvětlím. Ale ne tady.“
     „Tedy já nevím pořádně, o co jde, ale když to podepíšeš, zničíš si život. Půjdou po tobě, budou tě pronásledovat, přijdeš o práci... a kdoví co ještě! Hynku!“
     „To já všechno vím.“
     „A?“
     „Víš, co si představuji?“ zeptal se Hynek.
     „Ne.“
     „Jaké to bude někdy v budoucnu, až budeme třeba v důchodu. To bude zhruba za čtyřicet let. Jaký to tady bude? U nás a vůbec ve světě? Možná nám všechno, čím se teď trápíme, bude připadat směšný.“
     „Hynku, vždyť přece víš, že je život trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se jen více či méně různorodou a bohatou množinou zážitků,“ řekla Alena nečekaně a mile se na něj usmála. „Myslím, že na těch zážitcích záleží úplně nejvíc.“

----------
     
     Starej Kejmal si uvařil čaj, osladil ho čekankovým sirupem a snažil se zpracovat tvrzení, že agonie globalizace rozkládá západní civilizaci, ale nemohl se soustředit, protože myslel na Hraběte, na Kryla, na Kováříka, na Ferlinghettiho, kteří už nic nenapíšou a už nikdy nepromluví, ale pak mu do očí vyhrkly slzy a všechno zakryla trýznivá vzpomínka na tu, která byla tak dlouho jeho jistotou a najednou tu není. 
     Aby zahnal osamění, pustil si z YouTube písničku Básníci Ticha ¬– Poets of the silence, kterou zpíval Mejla Hlavsa česky a Jitka Charvátová mu odpovídala anglicky – „básníci samoty – poets of the loness / básníci mlčení – poets of silence / básníci beze slov – poets without words…“ Když dozněla, pustil si ještě tu nejslavnější, kterou Mejla zpíval. Je to vlastně zhudebněná báseň Egona Bondyho Muchomůrky bílé: „Člověk ze zoufalství snadno pomate se / muchomůrky bílé budu sbírat v lese / Muchomůrky bílé bělejší než sněhy / sním je k ukojení své potřeby něhy / Neprocitnu tady leč na jiném světě / muchomůrky bílé budu sbírat v létě.“

     A i když byl starej Kejmal už v důchodu, opět si jako kdysi představoval, jaké to bude v budoucnu, třeba už za pár let...

párkový žalm

tož tyhle hnusné párky
tak nevábné už z dálky
se zápachem a bez chuti
jíst mě nikdo nepřinutí

z kožového extraktu
nejdu s nimi do paktu
vzhled maj´ prstů vetřelce
protože jsou z Kostelce

Novinář a altruista Karel Hauke a jeho Obzor a Host

Současná podoba přerovského objektu, kde 
sídlila tiskárna a redakce novin Obzor

Přerovan Karel Hauke byl významnou osobností, ale dnes není příliš v povědomí veřejnosti. Snad jako otec známé básnířky Jiřiny Haukové. Je to ale škoda, neboť si podle mého názoru zaslouží pozornost.

Dějiny žurnalistiky Moravy první poloviny 20. století významně ovlivnil list Obzor, který v letech 1910 až 1947 vycházel v Přerově a od roku 1919 jej vydávalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor. Ačkoli se jednalo o místní deník, zprostředkovával svým čtenářům vedle regionálního dění i hlavní události nejdříve v českých zemích Rakouska-Uherska a potom v Československé republice, stejně jako nejdůležitější informace z Evropy i ze světa.

Jestliže se noviny Obzor dostaly na pozici významného regionálního deníku, družstvo Obzor hrálo podobnou roli coby výrobce periodického tisku. Třeba roku 1929 tiskárna družstva Obzor tiskla kromě vlastních listů Obzor a Haná dalších 25 titulů místních novin a časopisů vycházejících po celé Moravě.

Nejvýznamnějším redaktorem Obzoru byl jednoznačně Karel Hauke, jenž v listu působil od roku 1914 do jeho zániku v roce 1947. Hauke se stal odpovědným redaktorem Obzoru v roce 1921 a byl také hybnou silou činnosti družstva Obzor a vůbec přední osobností společenského a zejména kulturního života v Přerově. Z řady jeho aktivit stojí za připomenutí zejména jeho podíl na činnosti přerovského Městského muzea, co nyní nese název Muzeum Komenského a sídlí v Přerově v žerotínském zámku.

Záběr působení Karla Haukeho byl opravdu široký. Jako nejdůležitější se jeví z nynějšího pohledu, že podporoval řadu mladých a později nezřídka proslulých umělců, především literátů, jejichž díla i vydával. Spolu s básníkem Jiřím Wolkerem a spisovatelem Bartošem Vlčkem založil Hauke v roce 1921 v Přerově literární měsíčník Host. Ten publikoval tvorbu prakticky všech tehdejších umělců literární avantgardy, včetně takových velikánů, jakými se časem stali básníci Vítězslav Nezval, František Halas, laureát Nobelovy ceny Jaroslav Seifert a samozřejmě Jiří Wolker, který byl i prvním redaktorem Hosta. V Přerově vyšly první dva ročníky literární revue Host, pak jeho redakce přesídlila do Prahy, kde Host vycházel do roku 1929. Obnoven byl potom v 50. letech 20. století v Brně.

Noviny a družstvo Obzor

List pojmenovaný původně „Přerovský obzor“ začal vycházet v Přerově 1. října 1910. Jeho vydavatelem, nakladatelem i tiskařem byl Jaroslav Strojil, odpovědným redaktorem Rudolf Hrabě. Přerovský obzor byl politickým listem a vydavatelská společnost k jeho vydávání byla ustavena 21. prosince 1910. V jejím čele stál Karel Bořecký, profesor Gymnázia Jakuba Škody v Přerově.

Přerovského rodáka Haukeho přivedlo v roce 1914 do Obzoru bližší seznámení s Bořeckým a zájem o novinářskou práci. V roce 1912 se stal zodpovědným redaktorem Přerovského obzoru Florian Zapletal, jenž vedl noviny až do roku 1914. Pak se účastnil bojů první světové války na ruské frontě a po válce se stal významným českým historikem umění. Známá je hlavně jeho práce na dokumentaci rusínských kostelů – cerkví na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině.

Většina pramenů uvádí, že v roce 1914 po vypuknutí první světové války převzali začátkem srpna redakci novin „Přerovský obzor“ Karel Hauke a Josef Staněk. Uvedla to i nejmladší Haukeho dcera Květa ve vzpomínkovém seriálu o svém otci, uveřejněném roku 1998 v okresních novinách Nové Přerovsko. Hauke a Staněk v redakci skutečně tehdy působili, avšak relevantní doklady o funkčním pověření a postavení redaktorů neexistují.

Období od konce července 1914 do závěru první světové války v listopadu 1918 znamenalo pro noviny Přerovský obzor první velkou éru, kdy tyto místní noviny překročily významem hranice své působnosti. Napřed Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově, jako majitelka Přerovského obzoru, oznámila 29. července 1914 C. K. okresnímu hejtmanství v Přerově, že „po dobu válečného napětí bude vydávati časopis Přerovský obzor denně…“ Tak se stal Přerovský obzor už natrvalo deníkem a coby deník vycházel nepřetržitě až do roku 1941, kdy byl list zastaven protektorátními úřady.

Jak se blížil konec I. světové války a v českých zemích sílil odpor k rakousko-uherské monarchii, posiloval i Přerovský obzor v lidech vůli po národní samostatnosti. Zejména Hauke byl ve stálém spojení s řadou aktérů dění v pražském centru, takže Přerovský obzor přinášel denně velice čerstvé zprávy o bouřlivých událostech. Tehdejší technické prostředky umožnily novinám referovat o vyhlášení československé samostatnosti 28. října 1918 pochopitelně až o den později.

V průběhu první světové války rozvinula Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově vydavatelskou činnost a po zmíněné první populárně odborné brožuře vydávala již závažnější literární díla například autorů Ondřeje Přikryla, R. Bojka (vlastním jménem Alois Horák), Jiřího Mahena, Bedřicha Beneše, Otakara Bystřiny, Jaroslava Durycha, Lva Blatného, Čestmíra Jeřábka, Bartoše Vlčka a jiných.

Už za existence nové Československé republiky bylo 16. ledna 1919 zřízeno „Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově spol. s r. o.“, jež převzalo vydávání deníku, jehož název byl v důsledku vzniku družstva zkrácen na Obzor. Družstvo sídlilo v Přerově, mohlo ovšem zřizovat filiálky, pobočné obchody a sklady po celé Československé republice. Družstvo tvořilo 54 členů, za jednatele bylo zvoleno devět členů společnosti, kteří tvořili zároveň její představenstvo. Karel Hauke byl členem již prvního devítičlenného představenstva.

Rozsah tiskařských prací na základě objednávek u Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor rychle rostl, což vyvolalo potřebu vlastní tiskárny. Od 15. února 1921 se stal zodpovědným redaktorem deníku Obzor Karel Hauke, který už v té době byl i vůdčí osobností Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor. Budování tiskárny ve vlastním objektu ve Wilsonově ulici, kde sídlila i redakce a administrace deníku Obzor, bylo dokončeno v roce 1922 a tisk deníku Obzor v ní byl zahájen 15. října 1922. Ještě před tím v roce 1922 převzalo Družstvo Obzor i dosud kroměřížský deník Haná.

Vedle vydávání deníků Obzor a Haná provozovalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor také knihkupectví a papírnictví, zabývalo se nakladatelskou činností, dále pořádalo umělecké produkce a výstavy. Od roku 1922 až zhruba do roku 1935 zažívalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově i deník Obzor velký rozkvět, bohatou a pestrou činnost vyvíjel i Karel Hauke. Pokud jde o tiskárny Družstva Obzor, tak ty tiskly v roce 1929 vedle deníků Obzor a Haná dalších 25 titulů politických, městských a místních, krajových i oborových novin, časopisů a věstníků, co vycházely prakticky po celé Moravě. Tiskárny Obzoru v Přerově tak představovaly v době trvání první Československé republiky pro českou regionální žurnalistiku na Moravě významnou výrobní základnu.

Noviny Obzor propagovaly hospodářské a kulturní zájmy Přerovska, a i jeho zásluhou došlo k povznesení zejména kulturního života tohoto kraje. Ačkoli už před vznikem Obzoru se různé listy snažily zavádět přerovské rubriky, ty vesměs brzy ztroskotaly, protože sloužily hlavně osobním a partikulárním zájmům jednotlivců. Obzor se prosadil i přesto, že se v Přerově koncentroval kulturní život celého okresu a vzhledem k výhodné poloze působila ve městě řada tiskáren vycházel zde tudíž i mimořádný počet časopisů.

Obzor vycházel nepřetržitě až do poloviny května 1941, kdy byl spolu s dalšími periodiky zastaven pro „nepřizpůsobení se novým názorům“. Od doby, kdy se Obzor stal deníkem, měla jeho vydání ve všední den rozsah čtyř stran, o nedělích a svátcích potom osm stran, zatímco v pondělí list nevycházel. Skutečnost, že měl Obzor na svých stránkách pravidelně dostatek reklamy a inzertních oznámení, mu umožňovala jednak krýt náklady na výrobu a distribuci a jednak udržovat úroveň novin. V době po svém založení před první světovou válkou sledoval Obzor politiku Lidové strany pokrokové, za první ČSR po roce 1918 tlumočil potom názory státoprávní a národní demokracie, neboť se vždy zaměřoval na podporu národních snah.

Obzor si udržoval stále vysokou žurnalistickou úroveň, při výběru zpráv si neliboval v senzacích ani osobních útocích a snažil se o co nejlepší stylizaci zpráv. Jeho čtenáři patřili většinou ke středním vrstvám, pocházeli tedy především z řad inteligence a vyšších zaměstnaneckých kruhů. Koncem třicátých let měl Obzor denní náklad dva tisíce výtisků a jeho kroměřížská mutace deník Haná tisíc výtisků.

Karlu Haukovi byla 1. srpna 1930 udělena kolektivní prokura, která ho zmocňovala k veškerému právnímu jednání za firmu a za noviny. Hauke se coby ředitel Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor v Přerově, veřejný činitel, organizátor kultury, vydavatel i redaktor a ředitel deníků Obzor a Haná stal významnou osobou v regionálním životě. V té době byl on i deník Obzor na vrcholu.

V roce 1935, kdy mělo Družstvo Obzor 64 společníků, jeho kmenové jmění činilo 125 tisíc korun, a i hospodářská situace byla stále konsolidovaná, už se ale objevovaly signály ekonomických potíží. Květnové volby roku 1935, kdy tiskárny Družstva Obzor získaly zakázky na tisk volebních listin a řady dalších volebních tiskopisů, znamenaly dočasný obrat k lepšímu, avšak pozitivní trend nepomohly udržet ani mimořádné tiskařské práce spojené s velkolepou Středomoravskou výstavou, která se v roce 1936 uskutečnila v Přerově a tisk výstavního zpravodaje.

Vykázaná ztráta za rok 1938 přinutila jednatelé Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor prodat své budovy, aby mohlo pokrýt pohledávky věřitelů Občanské záložny a Berního úřadu v Přerově. Zůstal mu tak jen původní rohový dům ve Wilsonově ulici. Tehdejší špatná situace na trhu s papírem a rovněž pokles inzerce v novinách vedly některé jednatelé dokonce k podání návrhu zastavit vydávání deníku Obzor. K tomu nakonec nedošlo, neboť většina jednatelů usoudila, že by zastavení Obzoru ztížilo situaci firmy, až nastanou lepší časy.

Lepší časy pro Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově ani pro deník Obzor však nikdy už vlastně nenastaly. Deník Obzor vycházel ještě necelého dva a půl roku a květnu 1941 byl potom zastaven, koncem roku i deník Haná. Fakt, že Obzor vůbec vycházel tak dlouho za Protektorátu Čechy a Morava, souviselo s jeho názorovou blízkostí k politice národní demokracie, respektive v té době už Národního souručenství, neboť jeho centrální deník Národní listy byl rovněž zastaven roku 1941, ač byl dříve na české politické scéně obviňován z fašizujících tendencí. O tom, že by se takové tendence objevovaly v Obzoru, není ale žádný doklad a zmíněná názorová blízkost se projevovala pouze v národních snahách přerovského deníku Obzor.

Po druhé světové válce se pokusil navázat na tradici Obzoru nový místní list „Naše Haná“, který poskytoval svým čtenářů stejný okruh zpráv jako Obzor. Od května 1945 vycházela Naše Haná na čtyřech stranách v 15 tisících výtisků, zpočátku denně a od července 1945 jako týdeník. Vydával jej Národní blok pracujícího lidu měst a venkova, redigoval Ladislav Pour-Suchdolský a tiskla Tiskárna Obzor v Přerově.

Karel Hauke se stal opět odpovědným redaktorem od 1. dubna 1946, kdy byla Naše Haná už dva měsíce listem Národní fronty. Když Hauke onemocněl, převzal redakci převzal od 13. února 1947 Jan Pokorný. Avšak 13. května 1947 oznámilo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor, že číslo Naší Hané, které mělo vyjít 16. května 1947, již na vlastní náklady nevydá, protože politické strany Národní fronty neučinily konkrétní návrhy k úhradě schodku, a tudíž považuje týdeník Naše Haná za zrušený.

Noviny Obzor, na něž po druhé světové válce navázal list Naše Haná, skončily existenci poměrně neslavně. V podstatě se postupně vytratily v administrativních, ekonomických a politických sporech z trhu a časem vymizely téměř i z povědomí lidí. Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově fungovalo do roku 1948, kdy začalo znárodňování přerovských tiskáren. Ve firmě byla od 1. března 1948 zavedena národní správa. Vyhláškou Ministerstva informací a osvěty z 20. ledna 1949 byl pak podnik Obzor, spol. s r. o., knihtiskárna v Přerově znárodněn zestátněním, když byla jeho majetková podstata v roce 1950 začleněna do Moravskoslezských tiskáren, n. p. v Olomouci.

Se zánikem novin a družstva Obzor, kterým vtiskl tvář a jehož činnost řadu let utvářel a řídil, ustoupil z veřejného života do značné míry také Karel Hauke. Svůj kredit novináře a významné osobnosti společenského a kulturního dění však nikdy neztratil a až do jeho smrti 16. prosince 1969 jej Přerované ctili a uznávali coby muže, který pozvedl kulturní úroveň Přerova a zasloužil se o posílení postavení města v rámci celé země. V deníku Obzor se pak Haukovi podařilo realizovat unikátní projekt místních novin, co svým významem daleko překročily hranice své působnosti.

Karel Hauke, významná osobnost

Karel Hauke, který se narodil v Přerově 11. srpna 1889, vychodil zde obecnou školu a následně i gymnázium, toužil vědět, umět a poznávat. A tato jeho dychtivost spolu s talentem k písemnému vyjadřování, všestrannými zájmy, neúnavnou aktivitou a schopností strhnout na sebe pozornost a stát se vždy středem dění, jsou klíčem k vysvětlení jeho úspěchu i toho, co dokázal vytvořit. Není to přehnaná chvála. „Písemné vlohy projevil již za gymnazijního studia, kdy se stal středem kroužku, vydávajícího studentský beletristický časopis Jitřenka,“ napsala o svém otci jeho nejmladší dcera Květa Hauková.

Jeho nejstarší dcera Jiřina Hauková byla známou básnířkou a manželkou slavného výtvarného a literárního teoretika a kritika Jindřicha Chalupeckého, když Cenou Jindřicha Chalupeckého se nazývá současné nejvýznamnější ocenění, co může získat český výtvarný umělec do 35 let. Jiřina Hauková studovala v Brně filozofii a po zavření vysokých škol v roce 1939 pracovala také jako redaktorka Obzoru, než odešla po válce natrvalo do Prahy.

Prostřední Haukova dcera Olga Hauková-Šteflová byla herečkou v Brně. Květa Hauková nevyužila snad rodinné kulturní zázemí pro vlastní umělecké uplatnění, ale zdědila po otci aktivitu a schopnost soustředit na sebe pozornost, byla signatářkou Charty 77 a vydala o Karlu Haukovi nejucelenější a nejobsáhlejší svědectví, které publikovaly v roce 1998 ve zmíněném osmidílném seriálu okresní noviny Nové Přerovsko.

Odbočka k dcerám Karla Hauka měla ilustrovat jeho esprit, jakým dovedl zapůsobit na své okolí. V jeho životopisu následovala etapa, kdy studoval v Praze práva. Větší význam než studium práv pro něj však měly přednášky tehdy ještě profesora Tomáše G. Masaryka, které také navštěvoval. Masaryk ovlivnil Haukovu myšlenkovou orientaci ve velké míře. V Přerově se například stal členem družstva pro vybudování Masarykova památníku nebo Masarykovy ligy proti tuberkulóze, s níž sám bojoval v letech 1912 až 1914.

V Praze se Hauke angažoval v hnutí pokrokové mládeže, byl zvolen předsedou studentského spolku, řídil schůzi na téma „Student a politika“, jíž se účastnil i T. G. Masaryk. Myšlenky hnutí pokrokové mládeže uplatňoval i v Přerově. Tři roky zastával funkci předsedy Akademického klubu. Byl členem Moravského říčního a průplavního spolku, Československého Červeného kříže, Spolku divadelních ochotníků Tyl. Uplatnil i v dalších spolcích, hnutích a korporacích. Byl činovníkem Okrašlovacího spolku, družstev pro výstavbu sokolovny, pro stavbu divadla, sportovního stadionu, pracoval rovněž v Národní jednotě. Ta byla v Přerově založena roku 1920 a brala v ochranu národně ohrožené obce. Její členové jezdili do poněmčených míst a získávaly pro spolek objekty z rukou Němců. Pořádali přednášky o hospodářství a významu Národních jednot.

Hauke se uplatňoval se i v samosprávě města Přerova. Od roku 1919 působil v různých odborech přerovské radnice. Jako člen městského zastupitelstva byl vyslán do kuratoria Městského muzea a v roce 1931 byl zvolen předsedou. V této funkci se zasadil o rozšíření muzejní práce o vydavatelskou činnost. Z jeho podnětu vyšly muzejní ročenky 1936 a 1938.

Velkého příznivce a podporovatele našli v Haukovi také přerovští malíři, sochaři, hudební a divadelní umělci. Jejich práce prezentoval i stránkách deníku Obzor. Hauke miloval veškeré umění. V budově Obzoru založil první výstavní síň v Přerově. Založil i koncertní síň a divadelní jednatelství v Přerově. Jeho zásluhou navštívila Přerov řada významných lidí a předních umělců. Jejich vystoupení nacházela odezvu v Obzoru, jenž tak zprostředkovával vše významné, co se dělo v zemi na kulturní a společenské scéně.

Hauke byl i členem Lafayettovy zednářské lože v Olomouci a svobodné zednářství mu přineslo přátelství se slavným umělcem Jaroslavem Kvapilem. Ten byl členem zednářské lože Národ, spolu například s bratry Čapkovými a Janem Masarykem. Kvapil, který nejvíce proslul coby dramatik a šéf činohry Národního divadla a byl i publicistou a zastáncem české národní myšlenky, několikrát Haukovi i navštívila pobýval i na jejich chatě ve Vičanově.

Literární revue Host

Existuje jedna součást Haukeho rozmanitého působení, kterou se nezpochybnitelně zapsal do dějin české žurnalistiky v jejích nejvyšších patrech, a sice v oblasti literární. Tím počinem bylo založení literární revue Host. Zrodila se v Přerově v roce 1921, kdy se Hauke stal zodpovědným redaktorem Obzoru. Stáli za ní Karel Hauke, jako představitel Obzoru, který zajistil realizaci časopisu, a především básníci Jiří Wolker a Bartoš Vlček, kteří byli prvními redaktory revue Host, spisovatelé František Götz, jako vedoucí redakce a Lev Blatný, jako předseda literární skupiny, jejíž platformou se Host stal. Název vymyslel Jiří Wolker. Okolnosti vzniku Hosta vylíčil sám Hauke v roce 1962 pro tehdejší měsíčník Kultura Přerova v článku „Zrod moderní literární revue Host v Přerově“.

„Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek vydal knihu vzpomínek V paměti a srdci. Jak zaznamenal kritik, je to vedle pamětí Vítězslava Nezvala asi nejzajímavější dokument o době, v níž se formovala moderní česká literatura. V roce 1921 ustavila se v Brně z podnětu zemřelého lipenského básníka Bartoše Vlčka literární skupina, která na veřejnost vystoupila měsíčníkem Host, jehož první číslo vyšlo v Přerově téhož roku v říjnu. Host soustředil v době, kdy toho bylo nejvíce zapotřebí, velkou část české literární generace.

Do prvého čísla časopisu přispěli: Jiří Wolker, Čestmír Jeřábek, Zdeněk Kalista, Lev Blatný, Josef Chaloupka, Bartoš Vlček, Josef Knap, František Götz; do dalších čísel pak: Konstantin Biebl, Adolf Hoffmeister, Jaroslav Hora, Miloš Jirko, Vítězslav Nezval, Antonín Matěj Píša, Jaroslav Seifert, Karel Teige aj. V obrazové části byly reprodukce Joži Kubíčka, Jaroslava Krále a Pera Krogha. Formální ustavení literární skupiny stalo se 11. září 1921 v Přerově, kdy se sešli v prvém patře budovy tiskárny Obzor spisovatelé Götz, Jirko, Chalupa, Chaloupka, Jeřábek, Blatný, Vlček a Wolker. Předsedou byl zvolen Lev Blatný, jednatelem Čestmír Jeřábek. Časopis pojmenován názvem Host. Stalo se tak na Wolkrův návrh – řekl: Host, to je takové teplé slovo. Myslím, že by to pro náš časopis byl dobrý název. Návrh byl jednohlasně přijat...,“ napsal mimo jiné Karel Hauke pro Kulturu Přerova v roce 1962.

František Götz přinesl pak po 15. říjnu 1921 do brněnské kavárny Belevue sešit o 24 stranách v červené lesklé obálce s nápisem Host. „Byl tam přítomen i Jiří Mahen (vlastním jménem Antonín Vančura, který se pak proslul coby básník, novinář, dramaturg, režisér a divadelní kritik a svůj život sám ukončil v roce 1939 sebevraždou – pozn.), obracel stránky revue a na první byla Wolkrova báseň Těžká hodina: Přišel jsem na svět, / abych si postavil život / dle obrazu srdce svého...  Mahen zabručel – hm a ostatní přítomní si opakovali v duchu verše jako vlastní vyznání víry. Nu, nevypadá to špatně. Až na tu cikorkovou obálku; řekl Mahen. Tak nás zchladil trochu v radostném vytržení,“ zaznamenal Čestmír Jeřábek.

Tak vznikla literární revue Host, která se stala fórem tehdejší české literatury, protože do Hosta přispívali prakticky všichni básníci a spisovatelé, co v následujících letech vytvořili obraz moderního českého slovesného umění. Literární revue Host přišla na svět právě v Přerově, kde vyšly její první dva ročníky. Následně vycházela do roku 1929 v Praze. Roku 1950 byl tento časopis obnoven v Brně pod názvem „Host do domu“ podle básnické sbírky Jiřího Wolkera a vychází tam dodnes.

Není náhodou, že vznik literární revue Host umožnil právě Karel Hauke, neboť odpovídalo jeho altruistickému charakteru pomáhat mladým umělcům. Vedle časopisu vydával jejich tvorbu také v Knihovně Hosta. Jako podporoval přerovské básníky, včetně později slavných autorů Josefa Kainara a Oldřicha Mikuláška (pracoval jistou dobu také jako redaktor Obzoru), jejichž práce publikoval rovněž v Obzoru, vyšel vstříc i mladým literátům z Brna, Prostějova či odkudkoli z republiky.

Karel Hauke zkrátka neváhal vložit své schopnosti a technické i finanční prostředky na podporu rozvoje Přerova, kraje, jeho hospodářství, a především kultury a umění obecně. Proto se také „jeho“ noviny Obzor, Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor a konečně i on sám nesmazatelně zapsali do dějin nejen české žurnalistiky. 

Na snímcích v textu je Karel Hauke jako mladý, poslední foto Karla Haukeho a dále titulní strana literární revue Host.

Kocour a Dawkinsův sobecký gen

 

     

     Ležel jsem na gauči a četl si Sobecký gen od Richarda Dawkinse. Kocour Čibík seskočil z prolézačky s drápadly, kterou jsem mu vyrobil a umístil na skříňku blízko u televize – takže máme hned vedle elektronické podívané živé divadlo – sedl si přede mě a domáhal se mazlení. Původně dostal jméno Tiberius, když neprošel můj návrh, aby se jmenoval po ještě horším vrahovi na trůnu římského císaře Caligulovi. Moje matka ale tvrdila, že kočky nejlépe slyší na jména, kde je š nebo č, tak se z něj stal Čiberius, zkráceně Čibík.
     Škrábal jsem ho pod bradou, kterou nemá, on natáhl krk, zvedl čumák ke stropu a vypadal jako vlk chystající se výt. Říkal jsem si, že to není pěkné dělat si srandu z nebohého zvířete, když jsme mu dali tohle jméno. Kocour ale netuší, kdo byli ti dva dávní císařové, na každý pád je mu to úplně jedno a na jméno Čibík slyší. Vlastně, co já vím, jak to vnímá? 
     Posadil jsem se, vzal mu hlavu do dlaní a koukal do jeho očí. Má mě rád? Někdy se zdá, že se dívá s láskou, jindy, pokud něco chce, vyjadřuje jeho zrak naléhavost. Odcházím-li z bytu, sleduje moje počínání vyčítavě a s údivem, jako by říkal, jestli je to vůbec možné. Dovede se ale i navztekat. To potom jeho zřítelnice srší divokou zlobou a člověk si uvědomí, že je to stále šelma. Ať se kocour tváří jakkoli, vždy je to tak přímočaré, bez předstírání. A to se traduje, že jsou kočky falešné.
     Někdy mě napadá, jestli je u nás šťastný, nebo ho ve skutečnosti vězníme? Jenže nemám ponětí, jestli živočich vedený jen slepým instinktem pociťuje štěstí, a pokud ano, zda je to stejná emoce jako u nás, rozumných tvorů, když ani lidé si často neuvědomují, že právě prožívají štěstí a pochopí ho až posléze, kdy už je většinou pozdě. 
     Každopádně se Čibík od doby, kdy jsme ho jako kotě přinesli, u nás zdržuje dobrovolně. Občas chce jít ven, avšak když otevřu dveře, vyběhne sice na chodbu, ale v mžiku je zpátky, sotva něco zašramotí. Pokud za ním dveře zavřu, okamžitě na ně začne drápat a žalostně přitom mňouká. Drží ho doma tedy strach z neznámého, nevědomost, plné misky, pohodlný život, který upřednostňuje před svobodou? Možná v tom hraje roli fakt, že je kastrovaný. 
     Co když je ale také lidská společnost kastrovaná civilizací – bojí se neznámého, má strach ze svobody a preferuje dostatek a pohodlí. Vzpomněl jsem si na vtip od Pavla Kantorka. Dva toulaví, odraní, rozcuchaní a vychrtlí kocouři sedí u popelnic, na ksichtech frajerské úsměvy a mezi nimi bílá nafintěná kočička a jeden kocour říká s poťouchlým výrazem druhému: „Tahle kočička utekla z bytu a ptá se, kdy bude papáníčko.“
     Volně žijící zvířata jsou svobodná, a kdyby záleželo na nich, žila by ve zdravé a čisté krajině, v syté zeleni a pila by průzračnou vodu. Jejich svoboda a fakt, že neničí přírodu, nebo jen tak, že to ekosystémům prospívá, jsou vykoupeny tím, že téměř bezustání shánějí potravu, jsou věčně hladová a mnohá pojdou dřív než ve věku, jakého by se optimálně mohla dožít. Přežívají jen ta nejsilnější a jen ta předávají také své sobecké geny dalším generacím.
     Pracoval jsem kdysi ve fabrice umístěné v bývalém tereziánském mlýně a všude se tam toulaly kočky. Mnohé měly svrab, vypadaly hrozně, musely děsně trpět a brzy umíraly. Zatímco by stačilo pár tablet antibiotik a bylo by po svrabu. V nemocech a bídě žiji a umírají také miliony lidí, a přitom by stačilo málo a předčasně umírat by ti lidé vůbec nemuseli, a jen o trochu víc, aby žili spokojeně. Postupně se to ale mění k lepšímu, ale zase je nás skoro až příliš mnoho.
     Podíval jsem se na knihu Sobecký gen, která teď ležela vedle mě. Dawkins v ní prý v teorií memů oživuje lamarkistickou evoluci, tedy evoluční teorii vytvořenou na počátku 19. století francouzským přírodovědcem Jeanem Baptistou Lamarckem, která předpokládá, že znaky získané během života organismu jsou dědičné a přenášejí se bezprostředně na další generaci. Dnes prý není obecně přijímána na rozdíl od všeobecně akceptovaného darwinismu.
     O knize Sobecký gen, jsem se dověděl, že je „sociomorfní“, tedy že společenské vztahy a skutečnosti promítá do přírody, a to v tom smyslu, že podobně jako kdysi Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti. 
     Čibík se zatím uvelebil vedle mě a usnul. Vypadá to, že mu je fuk, když on své geny dál nepředá.