pondělí 30. prosince 2024

mořskou plání



















krev stéká do stříbrné mísy
žena v černém svírá bílý šátek
ramena větrného mlýnu se točí 
pěnivý příboj naráží na útesy 

krásné je ráno v září
pluji mořskou plání
mořskou plání od svítání
poprvé až do krve









čtvrtek 21. listopadu 2024

havran na věži




Kdo najde, kde je havran.




havran sedí na věži
vždyť mu o nic neběží
takže coby neseděl

možná o potravu jen
než však zčernal bílý den
do dáli se rozletěl

ztratit jako dým se moh´
žvanec aby někde šloh´
víckrát ne však pověděl


úterý 19. listopadu 2024

ho di na há

 













čtvrtá se blíží
a na nic nezbývá čas
pokud už bylo
před sedmi minutami
za sedm minut čtyři

pondělí 18. listopadu 2024

udeřily mrazy









bylo tak deset nad nulou
když jsem potkal ženu
zachumlanou v šále
a zeptal se jí
jak je na Sibiři

koukala na mě
no jako vrána
neboť měla dlouhý špičatý nos
div jí neumrzl
 

neděle 17. listopadu 2024

můj 17. listopad v Praze

 









sedmnáctého listopadu
stranou všech oslav a demonstrací
hrála a zpívala skupinka Romů
před Obecním domem
čerta se starali
co se stalo v Praze před 35 lety

šla kolem rodinka
a holčička se ptala
co tam ti lidé tak povykují
maminka hned výchovně zacílila
nikdo je nenutil chodit do školy
tak se tady teď musí producírovat

když se dívka tvářila nechápavě
matka vysvětlila
kdyby chodili do školy
tak by teď měli práci 
a nemuseli by 
tady takhle žebrat

to je vážně dobré
tohleto výchovné působení
řekl jsem překvapené ženě
a omluvně se usmál

tak vypadal můj letošní
sedmnáctý listopad v Praze

úterý 1. října 2024

Patricie

     Dnes (1. 10. 2024) je to už rok, co zemřela v pouhých 25 letech úžasná operní pěvkyně, sopranistka Patricie Janečková. Byla zjevením v hudebním světě, andělskou bytostí a je stále oplakávaná svými fanoušky po celém světě. V odkazu zpívá Patricie známou árii z Rusalky (Song of Moon). Nikdy jsem neslyšel tuto árii zazpívanou lépe. 


https://www.youtube.com/watch?v=8WrXtnCX_9g


nebi blíž nás přivedla
andělská dívka 
když jsme ji poslouchali 
okouzleni jejím zpěvem
byly to nejkrásnější zvuky
jaké kdy lidské ucho poznalo
nikdo jiný nedokázal
obdarovat lidi jako ona
než tak mladá stala se
skutečným andělem
jaká ztráta pro svět
jaký poklad pro nebe

jenom mě mate
že nevidím svůj konec
až jednou přijde


pondělí 23. září 2024

soumrak miliardářů







v dávných dobách
kdy svět byl ještě v pořádku
a za tři sta milionů dolarů
bylo dvacet tun zlata
se ptali jistého miliardáře 
jak zareaguje na nařízení
amerického prezidenta
odpověděl zhruba toto
prezident má příjmy 
jako můj syn apanáž
co by mi chtěl nařizovat

dnes už je to všechno jiné
když v časech cancel culture
jsou umlčováni a cenzurováni
i Mark Zuckerberg 
a Elon Musk s majetkem
za dvě stě miliard dolarů   
můžeme se ale ptát
co si z toho ti dva dělají

čtvrtek 29. srpna 2024

smutné oči


















proč se rodí lidé
filosofická otázka
se snadnou odpovědí
aby obdivovali krásy světa
a aby je měl někdo rád

na srazu sedmdesátiletých
absolventů třídy ze střední
chtěla vidět dávná láska
fotku mojí zesnulé ženy
o níž často hezky mluvím

dívala se na ni a ptala se
proč má tak smutné oči
odpověděl jsem okamžitě
protože si vzala mě
a přesto do smrti milovala 

středa 24. července 2024

Až na dno

 

   

     









     Uzdravoval se z gamblerství a po čase se v léčebně cítil jako v pasti. Mučily ho vzpomínky na to, co prováděl. Věděl, že je to k ničemu, ale nemohl přestat myslet na svůj zničený život. Před ženinými výčitkami utíkal do hospody, takže i víc pil, a pak znovu hrál. Před lidmi předstíral, že je v pohodě, vymlouval se věřitelům. V léčebně se jeho psychika zlepšila, ale úzkost z budoucnosti nemizela. Táhlo mu to hlavou i tehdy, když cestou zpátky do oddělení potkal svého známého. Sotva se otřepali z údivu, že se vidí tady, vyprávěl mu známý následující příběh.
     
     »Poslední dobou chodil hrát na automaty pokaždé, když měl peníze, anebo když je sehnal. A sháněl je intenzivně, půjčoval si, kde to šlo a od koho to šlo. Snažil se pokaždé vyhrát, aby mohl vrátit dluhy, někdy se mu to i podařilo, ale vzápětí zase prohrál, zase si půjčil, a tak pořád dokola. Ale většinou prohrával. To se pak svým věřitelům vymlouval, nebo se před nimi schovával. Poštěstilo se mu dokonce získat úvěr u jedné banky. Něco z takto nabytých peněz padlo na splacení některých dluhů, větší část však skončila opět v hladových automatech. Neměl tudíž ani na splátky úvěru, tak mu začaly chodit upomínky a výhrůžky, a to i od bývalé manželky, neboť neplatil ani alimenty na svou dceru.
     Každý den se děsil otevřít schránku na dopisy, aby tam nebylo oznámení o uložení zásilky na poště, a když je tam našel, tak si dopis ze strachu nevyzvedl. Domů chodil oklikami, aby se vyhnul místům, kde by mohl potkat nějakého věřitele. Při hraní dost pil, což ještě víc podlamovalo jeho vůli a ochromovalo soudnost. Tím snáz prohrával. Když nehrál na automatech a dostal se domů bez problémů, byl tam zalezlý, nikomu neotvíral. Telefonátů se bát nemusel, protože mu pro neplacení zrušil operátor tarif a samotný mobil dal do zastavárny.  O elektřinu, vodu a topení přijít nemohl. Bydlel v ubytovně firmy, kde pracoval, a ta si nájem strhávala přímo z jeho výplaty.
     Stále víc propadal zoufalství. Připadal si jako zajíc na honu – kličkoval, zdrhal, ale ze všech stran se na něj hnali lovečtí psi. Už to nemohl vydržet. Byl na dně. Chtěl všechno skončit a mít už konečně klid. Opatřil si prášky, koupil flašku, zalezl domů, vychlastal to a spolykal a doufal, že usne a už se neprobudí. Jenže se ráno probral a bylo mu strašně zle... Nakonec šel do nemocnice a teprve tam se zhroutil. Vypumpovali mu žaludek. Řekl doktorovi, co udělal a proč, a teď je tady.«
     
     Z příběhu známého jej obestřela hrůza. Jejich osudy byly sice odlišné, zároveň ale podobné, až to děsilo. A pak se mu vybavil vlastní příběh, jenž byl co do rozsahu v jeho gamblerské kariéře asi nejobludnější. Stal se v době, kdy by se jeho dluhy daly vyřešit pětadvaceti tisíci, ale on je neměl.




     





     Když vstupoval do herny, vězely mu v peněžence tisíce tři. Sedl si k hrací skříni, vsunul do štěrbiny tisícovku a začal. Hned si připsal stovku výhru. To ho navnadilo, a tak automat roztáčel. Už vyhrával čtyři stovky, zvedl sázku, ale přestalo to padat, kredit se scvrkával, až se vypařil a automat poněkud pohasl.
     Vztekle vylovil z peněženky další litr a štěrbina jej nezúčastněně vsála. Tisícovka zmizela, jen se zaprášilo. Musel do bedny strčit další portrét Palackého, jestliže chtěl hrát dál, a to on chtěl. A už se zas točily fiktivní válečky, kombinace padaly, vyhrával i prohrával a když už mu zbývaly jen dvě stovky, přišla větší výhra, brzy ještě větší a pak znovu. Zvedl sázky a přicházely větší výhry. Automat mu dělal blbce. Brzy měl zpět své peníze a tisícovku navíc, zvedl sázku na maximum a vzápětí přišla nejvyšší možná výhra. Nakonec vytáhl z bedny třináct tisíc korun.
     Deset uložil do peněženky, dva litry strčil do vedlejšího automatu, objednal si pití a jídlo, zaplatil to a zbytek peněz z tisícovky nacpal do kapsy u džínsů. Jedl, pil a vyhrával, dokud nevytáhl také ze tohoto automatu dvanáct tisíc. Byl v euforii a zasedl ke třetímu automatu, dal do něj dva tisíce a brzy je prohrál.
     Vytáhl z peněženky jiné dva papíry a opět jimi nakrmil automat. Ten mu tentokrát nevzdoroval dlouho a otevřel se mu jako žena při rozkoši. Tak se mu jevilo, ale ten, kdo se tu oddával rozkoši, ne nepodobné sexuální, byl on. Vybral z bedny deset tisíc korun. Vyplatila je servírka a tvářila se přitom neutrálně, ale on měl přesto dojem, že ji štve, jak mu musí pořád sázet na dřevo peníze. Ucítil škodolibou radost a ztratil veškerou soudnost.
     Do čtvrtého automatu vložil dva tisíce korun, po tisíci do dalších dvou beden a pustil na nich automatickou hru. Zatímco on se věnoval stroji se dvěma tisíci, nechal zbývající dva činit s jeho penězi, co samy chtěly. Hrál pak dvě hodiny jako pominutý, v jedné fázi dokonce na čtyřech automatech naráz.
     Vyhrával, prohrával, ale víc vyhrával, potom zase něco prohrál, ale teď už mu o to ani nešlo, neboť byl ve svém živlu. Hladina adrenalinu stoupala, cítil se jako v jakési bitevní vřavě, ale máchal bankovkami místo mečem, místo zášlehů z výstřelů blikaly automaty, zářily, hrály vítězné fanfáry místo polnic a byly potichu nebo jen neosobně vrčely, když nepřicházely vyhrávající kombinace.
     Svět za zdmi herny neexistoval a byl tady jen tento iluzorní, v němž se střídala barevná a mihotavá světla s potemnělostmi, vzestupy s pády, svět, co se mimo zářící displeje topil ve stínech, v němž peníze ztrácely hodnotu – hned několik tisíc, hned zase nula – a mezi tím jen pár minut. A ty sumy měly většinou podobu pouhých červeně svítících číslic. A když se objevila nula, to byl konec a smutek, a když čísla směnil v bankovky, to byl také konec a smutek, totiž byl to konec hry.
     Vtom pochopil, že hra už ztratila smysl. Nebylo už proč hrát a on se cítil prázdný. Měl ovšem vyhráno, a tak byl spokojený, že uhradí dluhy a všechno, co do včerejška hrozilo, zmizí. Vybral, co bylo v bednách a než strčil peníze do peněženky, spočítal je a měl třicet tři tisíce korun, a to ještě zaplatil skoro dva tisíce za pití, jídlo. Zamířil k východu z herny, ale přišlo mu líto, že všechny peníze schlamstnou dluhy a jemu moc nezbude.
     Za to, co jsem měl na začátku, to ještě zkusím, rozhodl se. Teď už se mu přestalo ale dařit. Uplynula sotva čtvrthodinka a byl lehčí o tři litry. Okamžik váhal, pak ukrojil další dva tisíce a dal je do bedny s tím, že bude ještě na svém, i když je prohraje a ze zbytku zaplatí dluhy.
     A tak se také stalo. Nemusím splatit všechno naráz, pomyslel si. Za hodinu se pevně rozhodl, že splatí deset tisíc a tři tisíce, co si přinesl, mu zůstanou. Splatí pět a dva mu na útratu stačí a z další výplaty splatí zase tři a ženě to nějak vysvětlí, umínil si za další hodinu. Ještě později se zařekl, že si dva tisíce nechá a splácet začne za měsíc. Pak to znovu přehodnotil. Dva tisíce nic neřeší, ale tady se mohou rozmnožit. Nebude snad pořád prohrávat. Stroj poslední bankovky pozřel a bez účasti na jeho osudu mu brzy vystavil účet v podobě krutě červeně svítící nuly v kreditu. V panice zastrčil ruce do kapes a nahmatal nějaké bankovky a mince. Dělalo to 323 korun. Tři sta strčil do automatu s nepatrnou jiskřičkou naděje, že přece jen něco vyhraje.
     „Prosím,“ zašeptal. „Alespoň pět stovek.“ Automat peníze bezcitně sjel. Cloumal jím příšerný vztek a nejradši by tu hnusnou bednu roztřískal, ale opanoval se, tolik síly ještě měl, a pak se jeho duše zhroutila sama do sebe a on jako v horečce, naprosto sklesle odešel z herny. Zastavil se za dveřmi, rozhlédl se, cítil se jako mátoha, hadr, nechtělo se mu žít, po tomhle nočním šílenství měl v kapse 23 korun a stál tam jak hromádka neštěstí.
     Od té doby uplynula už spousta let a jeho hraní na automatech se stalo mrtvou minulostí. Přemýšlel, jestli mu pomohla opravdu léčebna, nebo spíš žena, která mu navzdory všemu věřila...

čtvrtek 18. července 2024

V sítích zhulených pavouků














I.
Teď ještě ne. Tolik toho má udělat. 
A co s tím, co udělal? To jako není nic? 
Všechno zmizí? Všechno, co prožil a cítil? 
Tolik miloval a toužil. Tolikrát vyhrál a prohrál. 
A všechny lásky a hádky, všechny radostí a bolesti…
Nic z toho tady už nebude? 

II.
První láska. Kdyby ho neopustila, 
mohlo být všechno jiné. 
Miloval ji, ale naplnění nepřišlo. 
Byl už tak blízko. Vykouřili jointa. 
Její obavy se rozpustily. Líbal ji. 
Všimla si pavouka na modrém ubrusu. 
Děsně se vylekala. Vysmál se jí. 
Urazila se. Nechala ho. Byly další ženy.

III.
Všechno se nemůže jen tak rozplynout. 
Až se i on rozpustí v čase. Co bude pak? 
Tak rád by to líp promyslel. 
Prožil znova, co ho potkalo. 
Aby se mohl zase rozhodovat. 
Jen mít čas opět všechno probrat.

IV.
Hlava se točí, jako když ve spirále stoupá. 
Závrať. Nemůže nabrat dech. Ticho a tma. 
Zase ta rotace vzhůru. Mizí v ní čas. 
Moci se zastavit. Mít tak čas. Čas. Čas. 
Oni mě ale nenechají.














V.
Prchá před nimi starou továrnou. 
Běží rychle a oni za ním. 
Proč ho honí? Proč před nimi utíká? 
Nemůže o tom přemýšlet. 
Stále mu dýchají na záda. 
Pořád ta šedá betonová zeď. 
Za rohem snad budou dveře.

VI.
Jen další ulička. Plno odpadků a harampádí. 
Slyší je dupat. Konečně díra po vratech. 
Prudce zabočí. Schová se za stěnou. 
Nemůže tu zůstat. Najdou ho. 
Uvidí železné točité schodiště.
Rozběhne se nahoru. 

VII. 
Kovová ozvěna jeho kroků. 
Prozradí ho. Už jsou mu zase v patách. 
Namáhá svaly. Lapá po dechu. 
V nohou má křeče. Jsou blíž a blíž. 
Schody končí rezavými dvířky. Rozrazí je. 
Za nimi tmavá chodba.
     
VIII.
Poslepu vletí do neznáma. Další dveře.
A veliká prostora plná lidí. 
Vypadají uboze a místnost zchátrale. 
Na co čekají? U stěny lavice. 
Za ní hromada celt. Odstrčí sedící lidi. 
Zahrabe se do haldy. 

IX.
Už tu jsou oni. Tmavošedé uniformy. 
Mají samopaly. Pokřikují na sebe. Hledají ho.  
Nerozumí jim. Před okem díra v celtě. 
Může je pozorovat. Neurvale vrážejí do lidí. 
Jeden samopalem pokyne lidem na lavici, ať vstanou. 
Začne se prohrabávat celtami. Brzy toho nechá.

X.
Objeví se jiný. Jde najisto. 
Bajonetem odhrne cíp celty. 
Dívá se mu přímo do obličeje. 
Má dívčí tvář a chladné modré oči. 
Mlčky a nehnutě na něj civí. 
Přikryje mu opět celtou hlavu. 

XI.
Srdce buší až v krku. Proč ho nechal být? 
Stále se schovává. Lidé volají. 
Chlapi se samopaly jsou pryč. 
Konečně vyleze. Bez zájmu davu zmizí. 
Beznadějná čekárna je už za ním. 
Chodba vede k točitému schodišti. 
Je kamenné. Stoupá vzhůru. Netuší, kam jde. 
Zase je uslyší. Ženou se za ním. Přidá na tempu. 
Nemůže nabrat rychlost. Už ho málem mají.

XII.
Uvidí ve zdi niku. Skočí do ní. Nehybně stojí. 
Snad si ho nevšimnou. Probíhají v řadě kolem. 
Poslední dva se před ním zastaví. 
Jeden na něj ukáže. Rozchechtá se. 
Něco si povídají. Nerozumí jim. 
Jeden je ten s dívčí tváří. 
Modré oči jsou stále chladné.
Šťouchne do druhého. Oba odejdou. 
Už podruhé ho zachraňuje. Proč?

XIII.
Sleze z niky. Znovu stoupá po schodech. 
Proč jde za nimi? Proč ne dolů? Musí jít. 
Ze schodiště vyjde na terasu. 
Dlouhý stůl s modrým ubrusem. 
Na něm plavovlasá dívka v tureckém sedu. 
Oči má modré a chladné.
Vždyť je to ten s bajonetem. 
Vždyť je to dívka. Jeho první láska. 
Ptá se, co tady dělá? 
Dívka se jen usmívá. Obličej jí září.

XIV.
Říká, že ji tehdy miloval. 
Že se s ní chtěl milovat. 
Dívka odpovídá, ať ji miluje teď. 
Už jí objímá. Svléká. Nechá ho. 
Dívka je netečná. On se snaží. 
Ona se hlasitě směje. Ledově směje. 
Zní to jako kvokání. 
Dělá, co umí. Stále jen apatie. 
Pořád ten hnusný smích. 
Už to nevydrží. Udeří. Její tělo ochabne.
















XV.
V očích má slzy. Bere ji do náručí. 
Za dveřmi čekají dva obrovští pavouci. 
Trůní v protějších rozích. Metrové nohy. 
Jsou zhulení. Ví to. Mají chladné modré oči. 
Vypadají zhuleně. A ty jejich sítě. 
Vyplňují celou místnost. Jsou tak schizofrenní. 
Vlákna tvoří bizarní obrazce. Až přechází zrak. 
Jak projít na druhou stranu?

XVI.
Zaslechne zvuky běhu. Oni se zase blíží. 
Musí dál. Vykročí do sítí. Rozestupují se. 
Jedna. Druhá. Třetí… Pavouci se tváří pobaveně. 
Zhuleně ho pozorují. Všechny sítě se rozestoupily. 
Je na druhé straně. Zády odtlačí dveře. 
Betonová plocha bez zábradlí. 
Kouká do bílého nebe. Položí dívku na zem.


XVII.
Mír kolem. Oddechne si. Unikl. 
Vzápětí slyší lomoz. Zase oni. 
Beztvarý hluk. Mění se v zoufalý křik. 
Žalostné kvílení. A pronásledovatelé?
Padli do divných sítí zhulených pavouků. 
Nastane ticho. Velká úleva. Sklo je vysypané. 
Zůstala po něm pokroucená díra. 
Jen stěrače před ní stále stírají vzduch. 
Hledí na nehybnou dívku. Vypadá klidně. 
Ale ty modré oči… Ty vytřeštěné oči! 
Ty chladné modré oči.
Ty jeho oči, ty mrtvé oči! 






úterý 16. července 2024

jazykový koutek pro mou zlatou














slídový jejich koberec
ode zdi ke zdi je čtverec
leskne se a klouže 
jako zmrzlá louže

a jak se to řekne švédsky
zní to možná trochu dětsky
mica sino matta
jak z louže do bláta

když jen písmeno se změní
italsky je k podivení
mica sono matta
nejsem blázen - zlatá

středa 5. června 2024

rady pro kalvárii


Kříž na motolské Kalvárii

 




















loučím se s tebou

má lásko

zůstávám ale při tobě

když neseš svůj kříž

 

kdyby však byl

přece jen moc těžký

tak si ho přehoď

na druhé rameno

 

a kdybys něco potřebovala

tak si to kup

však to dávno víš

že pro radu nejdu nikdy daleko

středa 15. května 2024

mozek medúzy

 











medúzy jsou prastaré
prý žijí na planetě 
již půl miliardy let
jak to
že přežily tak dlouho
když nemají mozek
možná právě proto

pátek 3. května 2024

modré nebe žluté pole


takto si představovala boha
jedna dívka ze čtvrté třídy























jednou kdysi za nového dne
mi jistá žena vyprávěla – 

člověk je od přírody zvědavý
chce se dotknout tajemství
odhalit svou budoucnost
lepší je ale znát přítomnost
začíná hned po ránu
pohledem oknem na oblohu

je však tolik otázek
cesta k Marsu je mlhavá
jak se tam pohybovat
stane Číňan na Měsíci
budeme se dožívat 120 let
začnou rostliny světélkovat
aby je někdo konečně zalil
vyrostou ryby dvou oceánů
do desítinásobné velikosti

roboti menší než lidské buňky
proplouvají krevním řečištěm
a napravují defekty přírody
znepřátelené národy
náboženstvími a kulturou 
odhodlají se někdy lidé hledat víc
co je spojuje než rozděluje

jak se změní svět
v němž se stane rozhodující
síla a prozíravost 
jediné supervelmoci
dojde rozvojovým zemím 
trpělivost a zahájí útok
zatřese se Evropa v základech
přeorientují lidé své myšlení
víc na druhé než na sebe

záleží jen na nás
co se stane v budoucnosti
jak dokážeme přijímat radost
a dělit se s druhými
žít s duchem entusiasmu
Enthos znamená Bůh v tobě
nadšení nás podrží 
v krušných chvílích – 


tak tohle mi řekla 
tenkrát na balkoně
byla úplně nahá
jak se ještě nevzdala 
právě prošlé noci
před námi modré nebe
pod ním žluté pole 
a středem jako symbol
vedla cesta do daleka 


a takto si já představuji duši
vypadá trochu jako galaxie
nebo výbuch supernovy



pátek 19. dubna 2024

moře a matka



ty spousty vod
že i obrovské velryby 
mohou vyskočit nad hladinu 
a bez maléru dopadnout zpět

dívám se z lodi na moře
ta nesmírnost
ten prostor
ten čas 
ta svoboda

kam popluji
vzpomínám na svou matku
jak si nalila obyčejnou vodu
do flašky od vodky
a na veřejnosti z ní pila
klidně a svobodně

neděle 11. února 2024

před dlouhou cestou


 

    










ve Spálené ulici prý mají

výhodnou slevu briliantů

budu se tam muset mrknout

než vyrazím na planetu TOI-715 b

 

je to mnohem mnohem dál

než se vznést až do nebe

sto třicet sedm světelných let

za rohem z vesmírného hlediska

 

chci se zeptat tamních bytostí

jestli se jim po nás nestýská

nejspíš asi ale dozajista ne

protože lidé jsou divní

 

a určitě neřeknu Toianům

ať je to v mínění neovlivní

že se po Karlově mostě

masopustní průvod courá

 

stejně bude dávno po něm

jen v Asii teď kdekdo mžourá

na fotky ze starého mostu

kde je pořád hlava na hlavě


čtvrtek 18. ledna 2024

Nezměrná oběť Jana Palacha


Originální pomník Janu Palachovi na místě před Národním muzeem na Václavském náměstí v Praze, nedaleko od něhož se 16. ledna 1969 upálil.

Padesáté páté výročí šokujícího činu (16. 1. 1969) a tragické smrti (19. 1. 1969) Jana Palacha je příležitostí zamyslet se nad souvislostmi otázky, proč něco tak neuchopitelného a nezměrného učinil?

Jan Palach – do svého sebeupálení veřejnosti neznámý člověk, po kterém nezůstalo ani žádné dílo a místo odkazu obrovské memento – řekl 17. ledna 1969 v rozhovoru s MUDr. Zdenkou Kmuníčkovou z kliniky popálenin mimo jiné, že Jan Hus také zemřel na hranici. Těžko říct, co tím přesně mínil. Lze se jen domýšlet, že Jan Palach viděl sám sebe jako bojovníka za pravdu, který je za tento vznešený cíl podobně jako Mistr Jan Hus ochoten zemřít v plamenech. Pokud to Jan Palach vnímal skutečně takto, byl to jeho tragický omyl.

Jan Hus bojoval za nápravu církve a za čistotu víry a jelikož se tenkrát moc církevní kryla do značné míry s mocí světskou, tedy i za nápravu pořádků světa. Jan Palach nebojoval vůbec. On – jak svítí opravdová pochodeň na cestu – posvítil do tmy bloudění lidí a doufal, že je probudí z letargie. Jan Hus se i za cenu života odmítl vzdát svého poznání, pravdy, pokud jej nedokázali přesvědčit, že se mýlí. Byl tak svým způsobem přístupný diskuzi, pochyboval. Palach nepochyboval a žádnou diskusi nepřipustil. On zazářil v patetické velikosti svého činu a za cenu života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o to „obdarovaní“ stojí, a jestli za to stojí. S Husem můžeme i přes propast staletí souhlasit, nesouhlasit či polemizovat. Palachův čin stojí mimo veškerá hodnocení.

Jan Hus se nerozhodl zemřít na hranici, on byl upálením potrestán v souladu s tím, jak tehdejší moc trestala herezi (kacířství), kterou kazateli přiřkla. Jan Palach zvolil krutou smrt sám a dobrovolně, neboť zřejmě došel k přesvědčení, že je nutné vykonat něco, s čím okupanti ani domácí představitelé moci nepočítali. Nejspíš proto hovořil o svém činu jako o akci. Na Janu Palachovi nejsou mimořádné jeho myšlenky ani hnutí mysli, ale pouze jeho vrcholná oběť, která byla v době a místě, kdy a kde ji podstoupil, činem s ničím nesrovnatelným.

To, že čin Jana Palacha nelze s ničím srovnat, je sice v rozporu s faktem, že se k němu inspiroval i sebeupálením Poláka Ryszarda Siwiece, který se k tomu odhodlal v září 1968 na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Hned to ale vysvětlím. Ryszard Siwiec (Ryšard Šivěc) byl totiž téměř šedesátiletý muž, který měl svou minulost, třeba za II. světové války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (AK – Armia Krajowa), takže odpor vůči ozbrojeným agresím měl jaksi v krvi. V poselství před sebeupálením, které namluvil na magnetofonovou pásku, také obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku.

Nic takového ale nelze vysledovat v Palachově minulosti. On i po činu zřejmě stále věřil v socialismus. Ledacos napovídá i jeho vysvětlení, proč se stal živou pochodní, které potvrdil i ve zmíněném rozhovoru na klinice popálenin. Chtěl dosáhnout „pouze“ zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, což byl deník vydávaný sovětskými okupanty. Někomu se může zdát, že jsou to malé cíle. Pro Palacha však byly svaté. Svědčí o tom, že mladík Palach věřil svým ideálům tak opravdově, jak jen opravdově věřit lze. Ostatně sám řekl, že člověk má bojovat jen proti takovému zlu, na které stačí.

Když se ho lékařka Kmuníčková ptala, proč to udělal, odpověděl – „jo, tak to už je moje věc“. Když chtěla vědět, jestli bude mít následovníky, řekl, že je to možné, že bude záležet na tom, jak zareagují představitelé státu a strany (míněno komunistické, kdyby si někdo nebyl jistý, o jakou stranu šlo). Z toho je patrné, že byl Jan Palach vážně čistá duše, člověk s čistým štítem a s čistým srdcem. Je to natolik pravda, že se za celé půlstoletí a pět let nikomu nepodařilo jeho čin zpochybnit, připsat mu nějaké vedlejší motivy, nebo že byl k němu někým sveden. A že se o to komunisté za normalizace sakra snažili.

Den po smrti Jana Palacha, 20. ledna 1969, vystoupil v televizi básník Jaroslav Seifert, pozdější laureát Nobelovy ceny, který v závěru svého naléhavého projevu ke studentům řekl: „Ani vy studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste si sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že se naše věci dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady. Máte právo udělat sami se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se!“ Seifert si zcela určitě nemyslel, že by se všichni hodlali zabít a svými slovy se především snažil zabránit dalším obětem.


Kašna s fontánou před Národním muzeem v Praze. Dnes nic nenasvědčuje  tomu, že se 16. ledna 1969 odehrálo vlevo blízko u kašny obrovské drama, když se tam polil student Jan Palach benzínem a zapálil se. Tragický čin jednoho člověka, který měl dalekosáhlé důsledky pro celou naši zemi.

Avšak v souvislosti se sovětskou okupací Československa jich několik ještě bylo. Druhou pochodní byl mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý, který se upálil v Plzni 20. ledna 1969 (zemřel 25. ledna 1969), další student Jan Zajíc z Vítkova na Opavsku, který se upálil na Václavském náměstí v Praze 25. února 1969 právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948. Následoval Evžen Plocek, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě (zemřel 9. dubna 1969). Nelze zapomenout ani na maďarského učně Sándora Bauera, jenž se upálil 20. ledna 1969 na protest proti sovětské okupaci Československa a z lásky k maďarské vlasti před vchodem do budapešťského Národního muzea (zemřel 23. ledna 1969).

Palachovo sebeupálení, ani několik dalších živých pochodní však nepohnulo komunistickou moc vůbec k ničemu. Pár dní, možná pár měsíců po Palachově smrti se o tom všem vyjadřovali s určitým respektem, pak ale „konali“ dál podle bolševických not z Moskvy a v duchu svých vlastních zájmů a ambicí. Ba co víc, za pomoci násilí a různých hrozeb přiměli většinu lidí k podobnému jednání jako oni, až se zdálo, že Palachova oběť byla marná, zapomenuta a světlo jeho pochodně zhaslo. Normalizační moc zakázala i píseň „Ticho“ mého dávného kamaráda písničkáře Bohdana Mikoláška, kterou složil pod dojmem z protestní stávky, která se v souvislosti s Palachovým sebeupálením konala v Praze na Václavském náměstí.

V písni její autor zpívá – zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít… Ptá se – proč jen ten oheň tolik stál…, a také – proč lidé začnou myslet na život, až když jim před očima umírá? Dále připomíná – to proč, to proč, to proč, to dotírá. A nakonec vyzývá – to ticho, to ticho tiše mluvící ať dál a dál vypráví… Právě o to jde úplně nejvíc, aby Palachova oběť vyprávěla. Význam té oběti nemá smysl posuzovat z morálních hledisek. Je symbolická. Projevilo se to naplno při takzvaném Palachově týdnu v roce 1989 u příležitosti 20. výročí jeho upálení. Palachův týden odstartoval události, které vedly k pádu komunistického režimu u nás.

A dnes? Naše současnost nevypadá nijak valně, pokud na ni nahlížíme z pohledu možných hrozeb. Jinak se většinou máme jak „prasata v žitě“, ale skuhráme, že jsme na tom zle, že nás někdo v něčem omezuje, a šéf sekty ANO Andrej Babiš se dokonce nestyděl nazvat dnešní situaci „novou totalitou“. Když slyším podobné stesky a často přímo nehorázné výkřiky, napadá mě, že se Jan Palach opravdu obětoval pro lidi, kteří o to nestáli a nestojí, kteří za to nestáli a nestojí? Palach se obětoval kvůli svobodě projevu, dá se říct. To je jistě hodnota, kterou bychom měli dobře střežit. Moci bez hrozby postihu napsat či říci, co cítím, projevit svobodně a beze strachu svůj názor patří k základním právům člověka. V minulosti bylo toto právo lidem často upíráno. Dnes ho máme v takové míře, jakou si Palach nedovedl představit. Tedy zatím. A k čemu ho ale často využíváme?

Zdroje:
Jan Palach a jeho rozhovor s doktorkou v nemocnici po upálení: https://www.youtube.com/watch?v=3KNJZGXVAlI
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach
Sebeupálení: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sebeup%C3%A1len%C3%AD
Projev básníka Jaroslava Seiferta 20. 1. 1969 v Televizních novinách ke studentům: https://www.youtube.com/watch?v=hBKBelxR53A
Píseň Ticho Bohdana Mikoláška: https://www.youtube.com/watch?v=fyCIbQmEM9Y













z vesmíru či v kosmu

přiletět z dalekého vesmíru  má lepší rytmus a tajemství víc než jenom v kosmu temném prostě žít však udělat do něj černou díru je rozdíl pr...