Jdu za ní, říkám si

     Stále jdu jako stín za slečnou ve špičaté čepici a přeji si, aby se jmenovala Berenika. Vím, proč mě napadlo právě tohle jméno. Z pod čepice se jí řinou husté dlouhatánské zlaté vlasy. Připomíná mi královnu Bereniku. 
     Třeba je to ona a míří právě za bohyní Venuší, aby jí své vlasy obětovala a za ně vyprosila vítězství pro vojska svého manžela krále Ptolemaia při jeho tažení proti Asyřanům, za jeho šťastný návrat. Hloupé důvody, aby se kvůli nim žena zbavila takové krásy, říkám si.
     Z Venušina chrámu, kam své vlasy Berenika odnesla, také zmizely a od té doby zdobí severní oblohu. Zdobí ji však jen pro lidi na Zemi a jen pro ty, kteří mohou a chtějí vidět. Berenika rozprostřela své vlasy mezi Lvem a Pastýřem. Za nimi se kupí vzdálené galaxie, trsy, hrozny, shluky galaxií. Coma cluster. Coma jako vlasy, coma jako hluboké bezvědomí.
     Na tom ale nezáleží. Berenika je přede mnou a já jdu za ní, říkám si. Může to být královna Berenika? ptám se. Nějak se nemohu upamatovat, kdy to bylo. Nerozumím času. Jdu za ní. Ne nejdu, jsem jako její stín.
     Berenika přede mnou má přes rameno nákupní tašku a z ní jako maják trčí pórek, míří k Diadému. Berenika pórek nakrájí a uvaří z něj polévku. S kmínem, ovesnými vločkami a vajíčkem. Dávno nevím, jak chutná a už se to nedovím.
     Kdyby si sundala čepici, její vlasy by se rozzářily jako Diadém. Berenice je však nejspíš zima. Mám velkou touhu pórek z tašky nečekaně vytáhnout. Lekla by se? Asi ano. Udělal bych to už jen pro tu legraci, ale nemůžu. Udělal bych to, kdybych ještě žil. Navíc brzy zmizím v černé hmotě ve Vlasech Bereniky.

párek s kytarou

bavil jsem se s jednou dámou

o zlatém řezu

ale namaloval jen 

průčelí zámečku v ozdobném rámečku

jak jsem mohl vědět

co si asi myslela

nahá žena na haluzi

když sem zaznívaly tóny písně

kterou hrál a zpíval

barokní párek s kytarou

nahá žena na haluzi

kývala nohama do rytmu

kouřila a jedla mandarinku

opodál rozjařená parta holek a kluků

a v dálce podél zlatého řezu

roztroušené kontinenty tajícího sněhu 

oči rybářovy

za odpoledne se může stát věcí

autobus mine zastávku

kde čekáš ty

a já budu žít zbytek života s pocitem

že se mi podařilo utéct

nebo začne pršet

karbanátek vypadne z housky 

na šaty 

a my se stejně budeme radovat

že jedeme spolu v suchu schovaní

nebo vyšplháš na stožár lampy 

abys viděla bludné cesty

divokých kachen 

a místo nich spatříš tam v dálce

že u jezera dychtí rybář po úlovku

jeho nenasytné oči