 |
| Současná podoba jakéhosi náměstíčka, kde ústí Václavkova ulice do Dejvické. |
 |
| Náměstí před Dejvickým nádražím, které nyní zdobí bronzová socha TGM. |
Přerovan Karel Hauke byl významnou osobností, ale dnes není příliš v povědomí veřejnosti. Snad jako otec známé básnířky Jiřiny Haukové. Je to ale škoda, neboť si podle mého názoru zaslouží pozornost.
Dějiny žurnalistiky Moravy první poloviny 20. století významně ovlivnil list Obzor, který v letech 1910 až 1947 vycházel v Přerově a od roku 1919 jej vydávalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor. Ačkoli se jednalo o místní deník, zprostředkovával svým čtenářům vedle regionálního dění i hlavní události nejdříve v českých zemích Rakouska-Uherska a potom v Československé republice, stejně jako nejdůležitější informace z Evropy i ze světa.
Jestliže se noviny Obzor dostaly na pozici významného regionálního deníku, družstvo Obzor hrálo podobnou roli coby výrobce periodického tisku. Třeba roku 1929 tiskárna družstva Obzor tiskla kromě vlastních listů Obzor a Haná dalších 25 titulů místních novin a časopisů vycházejících po celé Moravě.
Nejvýznamnějším redaktorem Obzoru byl jednoznačně Karel Hauke, jenž v listu působil od roku 1914 do jeho zániku v roce 1947. Hauke se stal odpovědným redaktorem Obzoru v roce 1921 a byl také hybnou silou činnosti družstva Obzor a vůbec přední osobností společenského a zejména kulturního života v Přerově. Z řady jeho aktivit stojí za připomenutí zejména jeho podíl na činnosti přerovského Městského muzea, co nyní nese název Muzeum Komenského a sídlí v Přerově v žerotínském zámku.
Záběr působení Karla Haukeho byl opravdu široký. Jako nejdůležitější se jeví z nynějšího pohledu, že podporoval řadu mladých a později nezřídka proslulých umělců, především literátů, jejichž díla i vydával. Spolu s básníkem Jiřím Wolkerem a spisovatelem Bartošem Vlčkem založil Hauke v roce 1921 v Přerově literární měsíčník Host. Ten publikoval tvorbu prakticky všech tehdejších umělců literární avantgardy, včetně takových velikánů, jakými se časem stali básníci Vítězslav Nezval, František Halas, laureát Nobelovy ceny Jaroslav Seifert a samozřejmě Jiří Wolker, který byl i prvním redaktorem Hosta. V Přerově vyšly první dva ročníky literární revue Host, pak jeho redakce přesídlila do Prahy, kde Host vycházel do roku 1929. Obnoven byl potom v 50. letech 20. století v Brně.
List pojmenovaný původně „Přerovský obzor“ začal vycházet v Přerově 1. října 1910. Jeho vydavatelem, nakladatelem i tiskařem byl Jaroslav Strojil, odpovědným redaktorem Rudolf Hrabě. Přerovský obzor byl politickým listem a vydavatelská společnost k jeho vydávání byla ustavena 21. prosince 1910. V jejím čele stál Karel Bořecký, profesor Gymnázia Jakuba Škody v Přerově.
Přerovského rodáka Haukeho přivedlo v roce 1914 do Obzoru bližší seznámení s Bořeckým a zájem o novinářskou práci. V roce 1912 se stal zodpovědným redaktorem Přerovského obzoru Florian Zapletal, jenž vedl noviny až do roku 1914. Pak se účastnil bojů první světové války na ruské frontě a po válce se stal významným českým historikem umění. Známá je hlavně jeho práce na dokumentaci rusínských kostelů – cerkví na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině.
Většina pramenů uvádí, že v roce 1914 po vypuknutí první světové války převzali začátkem srpna redakci novin „Přerovský obzor“ Karel Hauke a Josef Staněk. Uvedla to i nejmladší Haukeho dcera Květa ve vzpomínkovém seriálu o svém otci, uveřejněném roku 1998 v okresních novinách Nové Přerovsko. Hauke a Staněk v redakci skutečně tehdy působili, avšak relevantní doklady o funkčním pověření a postavení redaktorů neexistují.
Období od konce července 1914 do závěru první světové války v listopadu 1918 znamenalo pro noviny Přerovský obzor první velkou éru, kdy tyto místní noviny překročily významem hranice své působnosti. Napřed Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově, jako majitelka Přerovského obzoru, oznámila 29. července 1914 C. K. okresnímu hejtmanství v Přerově, že „po dobu válečného napětí bude vydávati časopis Přerovský obzor denně…“ Tak se stal Přerovský obzor už natrvalo deníkem a coby deník vycházel nepřetržitě až do roku 1941, kdy byl list zastaven protektorátními úřady.
Jak se blížil konec I. světové války a v českých zemích sílil odpor k rakousko-uherské monarchii, posiloval i Přerovský obzor v lidech vůli po národní samostatnosti. Zejména Hauke byl ve stálém spojení s řadou aktérů dění v pražském centru, takže Přerovský obzor přinášel denně velice čerstvé zprávy o bouřlivých událostech. Tehdejší technické prostředky umožnily novinám referovat o vyhlášení československé samostatnosti 28. října 1918 pochopitelně až o den později.
V průběhu první světové války rozvinula Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově vydavatelskou činnost a po zmíněné první populárně odborné brožuře vydávala již závažnější literární díla například autorů Ondřeje Přikryla, R. Bojka (vlastním jménem Alois Horák), Jiřího Mahena, Bedřicha Beneše, Otakara Bystřiny, Jaroslava Durycha, Lva Blatného, Čestmíra Jeřábka, Bartoše Vlčka a jiných.
Už za existence nové Československé republiky bylo 16. ledna 1919 zřízeno „Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově spol. s r. o.“, jež převzalo vydávání deníku, jehož název byl v důsledku vzniku družstva zkrácen na Obzor. Družstvo sídlilo v Přerově, mohlo ovšem zřizovat filiálky, pobočné obchody a sklady po celé Československé republice. Družstvo tvořilo 54 členů, za jednatele bylo zvoleno devět členů společnosti, kteří tvořili zároveň její představenstvo. Karel Hauke byl členem již prvního devítičlenného představenstva.
Rozsah tiskařských prací na základě objednávek u Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor rychle rostl, což vyvolalo potřebu vlastní tiskárny. Od 15. února 1921 se stal zodpovědným redaktorem deníku Obzor Karel Hauke, který už v té době byl i vůdčí osobností Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor. Budování tiskárny ve vlastním objektu ve Wilsonově ulici, kde sídlila i redakce a administrace deníku Obzor, bylo dokončeno v roce 1922 a tisk deníku Obzor v ní byl zahájen 15. října 1922. Ještě před tím v roce 1922 převzalo Družstvo Obzor i dosud kroměřížský deník Haná.
Vedle vydávání deníků Obzor a Haná provozovalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor také knihkupectví a papírnictví, zabývalo se nakladatelskou činností, dále pořádalo umělecké produkce a výstavy. Od roku 1922 až zhruba do roku 1935 zažívalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově i deník Obzor velký rozkvět, bohatou a pestrou činnost vyvíjel i Karel Hauke. Pokud jde o tiskárny Družstva Obzor, tak ty tiskly v roce 1929 vedle deníků Obzor a Haná dalších 25 titulů politických, městských a místních, krajových i oborových novin, časopisů a věstníků, co vycházely prakticky po celé Moravě. Tiskárny Obzoru v Přerově tak představovaly v době trvání první Československé republiky pro českou regionální žurnalistiku na Moravě významnou výrobní základnu.
Noviny Obzor propagovaly hospodářské a kulturní zájmy Přerovska, a i jeho zásluhou došlo k povznesení zejména kulturního života tohoto kraje. Ačkoli už před vznikem Obzoru se různé listy snažily zavádět přerovské rubriky, ty vesměs brzy ztroskotaly, protože sloužily hlavně osobním a partikulárním zájmům jednotlivců. Obzor se prosadil i přesto, že se v Přerově koncentroval kulturní život celého okresu a vzhledem k výhodné poloze působila ve městě řada tiskáren vycházel zde tudíž i mimořádný počet časopisů.
Obzor vycházel nepřetržitě až do poloviny května 1941, kdy byl spolu s dalšími periodiky zastaven pro „nepřizpůsobení se novým názorům“. Od doby, kdy se Obzor stal deníkem, měla jeho vydání ve všední den rozsah čtyř stran, o nedělích a svátcích potom osm stran, zatímco v pondělí list nevycházel. Skutečnost, že měl Obzor na svých stránkách pravidelně dostatek reklamy a inzertních oznámení, mu umožňovala jednak krýt náklady na výrobu a distribuci a jednak udržovat úroveň novin. V době po svém založení před první světovou válkou sledoval Obzor politiku Lidové strany pokrokové, za první ČSR po roce 1918 tlumočil potom názory státoprávní a národní demokracie, neboť se vždy zaměřoval na podporu národních snah.
Obzor si udržoval stále vysokou žurnalistickou úroveň, při výběru zpráv si neliboval v senzacích ani osobních útocích a snažil se o co nejlepší stylizaci zpráv. Jeho čtenáři patřili většinou ke středním vrstvám, pocházeli tedy především z řad inteligence a vyšších zaměstnaneckých kruhů. Koncem třicátých let měl Obzor denní náklad dva tisíce výtisků a jeho kroměřížská mutace deník Haná tisíc výtisků.
Karlu Haukovi byla 1. srpna 1930 udělena kolektivní prokura, která ho zmocňovala k veškerému právnímu jednání za firmu a za noviny. Hauke se coby ředitel Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor v Přerově, veřejný činitel, organizátor kultury, vydavatel i redaktor a ředitel deníků Obzor a Haná stal významnou osobou v regionálním životě. V té době byl on i deník Obzor na vrcholu.
V roce 1935, kdy mělo Družstvo Obzor 64 společníků, jeho kmenové jmění činilo 125 tisíc korun, a i hospodářská situace byla stále konsolidovaná, už se ale objevovaly signály ekonomických potíží. Květnové volby roku 1935, kdy tiskárny Družstva Obzor získaly zakázky na tisk volebních listin a řady dalších volebních tiskopisů, znamenaly dočasný obrat k lepšímu, avšak pozitivní trend nepomohly udržet ani mimořádné tiskařské práce spojené s velkolepou Středomoravskou výstavou, která se v roce 1936 uskutečnila v Přerově a tisk výstavního zpravodaje.
Vykázaná ztráta za rok 1938 přinutila jednatelé Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor prodat své budovy, aby mohlo pokrýt pohledávky věřitelů Občanské záložny a Berního úřadu v Přerově. Zůstal mu tak jen původní rohový dům ve Wilsonově ulici. Tehdejší špatná situace na trhu s papírem a rovněž pokles inzerce v novinách vedly některé jednatelé dokonce k podání návrhu zastavit vydávání deníku Obzor. K tomu nakonec nedošlo, neboť většina jednatelů usoudila, že by zastavení Obzoru ztížilo situaci firmy, až nastanou lepší časy.
Lepší časy pro Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově ani pro deník Obzor však nikdy už vlastně nenastaly. Deník Obzor vycházel ještě necelého dva a půl roku a květnu 1941 byl potom zastaven, koncem roku i deník Haná. Fakt, že Obzor vůbec vycházel tak dlouho za Protektorátu Čechy a Morava, souviselo s jeho názorovou blízkostí k politice národní demokracie, respektive v té době už Národního souručenství, neboť jeho centrální deník Národní listy byl rovněž zastaven roku 1941, ač byl dříve na české politické scéně obviňován z fašizujících tendencí. O tom, že by se takové tendence objevovaly v Obzoru, není ale žádný doklad a zmíněná názorová blízkost se projevovala pouze v národních snahách přerovského deníku Obzor.
Po druhé světové válce se pokusil navázat na tradici Obzoru nový místní list „Naše Haná“, který poskytoval svým čtenářů stejný okruh zpráv jako Obzor. Od května 1945 vycházela Naše Haná na čtyřech stranách v 15 tisících výtisků, zpočátku denně a od července 1945 jako týdeník. Vydával jej Národní blok pracujícího lidu měst a venkova, redigoval Ladislav Pour-Suchdolský a tiskla Tiskárna Obzor v Přerově.
Karel Hauke se stal opět odpovědným redaktorem od 1. dubna 1946, kdy byla Naše Haná už dva měsíce listem Národní fronty. Když Hauke onemocněl, převzal redakci převzal od 13. února 1947 Jan Pokorný. Avšak 13. května 1947 oznámilo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor, že číslo Naší Hané, které mělo vyjít 16. května 1947, již na vlastní náklady nevydá, protože politické strany Národní fronty neučinily konkrétní návrhy k úhradě schodku, a tudíž považuje týdeník Naše Haná za zrušený.
Noviny Obzor, na něž po druhé světové válce navázal list Naše Haná, skončily existenci poměrně neslavně. V podstatě se postupně vytratily v administrativních, ekonomických a politických sporech z trhu a časem vymizely téměř i z povědomí lidí. Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově fungovalo do roku 1948, kdy začalo znárodňování přerovských tiskáren. Ve firmě byla od 1. března 1948 zavedena národní správa. Vyhláškou Ministerstva informací a osvěty z 20. ledna 1949 byl pak podnik Obzor, spol. s r. o., knihtiskárna v Přerově znárodněn zestátněním, když byla jeho majetková podstata v roce 1950 začleněna do Moravskoslezských tiskáren, n. p. v Olomouci.
Se zánikem novin a družstva Obzor, kterým vtiskl tvář a jehož činnost řadu let utvářel a řídil, ustoupil z veřejného života do značné míry také Karel Hauke. Svůj kredit novináře a významné osobnosti společenského a kulturního dění však nikdy neztratil a až do jeho smrti 16. prosince 1969 jej Přerované ctili a uznávali coby muže, který pozvedl kulturní úroveň Přerova a zasloužil se o posílení postavení města v rámci celé země. V deníku Obzor se pak Haukovi podařilo realizovat unikátní projekt místních novin, co svým významem daleko překročily hranice své působnosti.
Karel Hauke, který se narodil v Přerově 11. srpna 1889, vychodil zde obecnou školu a následně i gymnázium, toužil vědět, umět a poznávat. A tato jeho dychtivost spolu s talentem k písemnému vyjadřování, všestrannými zájmy, neúnavnou aktivitou a schopností strhnout na sebe pozornost a stát se vždy středem dění, jsou klíčem k vysvětlení jeho úspěchu i toho, co dokázal vytvořit. Není to přehnaná chvála. „Písemné vlohy projevil již za gymnazijního studia, kdy se stal středem kroužku, vydávajícího studentský beletristický časopis Jitřenka,“ napsala o svém otci jeho nejmladší dcera Květa Hauková.
Jeho nejstarší dcera Jiřina Hauková byla známou básnířkou a manželkou slavného výtvarného a literárního teoretika a kritika Jindřicha Chalupeckého, když Cenou Jindřicha Chalupeckého se nazývá současné nejvýznamnější ocenění, co může získat český výtvarný umělec do 35 let. Jiřina Hauková studovala v Brně filozofii a po zavření vysokých škol v roce 1939 pracovala také jako redaktorka Obzoru, než odešla po válce natrvalo do Prahy.
Prostřední Haukova dcera Olga Hauková-Šteflová byla herečkou v Brně. Květa Hauková nevyužila snad rodinné kulturní zázemí pro vlastní umělecké uplatnění, ale zdědila po otci aktivitu a schopnost soustředit na sebe pozornost, byla signatářkou Charty 77 a vydala o Karlu Haukovi nejucelenější a nejobsáhlejší svědectví, které publikovaly v roce 1998 ve zmíněném osmidílném seriálu okresní noviny Nové Přerovsko.
V Praze se Hauke angažoval v hnutí pokrokové mládeže, byl zvolen předsedou studentského spolku, řídil schůzi na téma „Student a politika“, jíž se účastnil i T. G. Masaryk. Myšlenky hnutí pokrokové mládeže uplatňoval i v Přerově. Tři roky zastával funkci předsedy Akademického klubu. Byl členem Moravského říčního a průplavního spolku, Československého Červeného kříže, Spolku divadelních ochotníků Tyl. Uplatnil i v dalších spolcích, hnutích a korporacích. Byl činovníkem Okrašlovacího spolku, družstev pro výstavbu sokolovny, pro stavbu divadla, sportovního stadionu, pracoval rovněž v Národní jednotě. Ta byla v Přerově založena roku 1920 a brala v ochranu národně ohrožené obce. Její členové jezdili do poněmčených míst a získávaly pro spolek objekty z rukou Němců. Pořádali přednášky o hospodářství a významu Národních jednot.
Hauke se uplatňoval se i v samosprávě města Přerova. Od roku 1919 působil v různých odborech přerovské radnice. Jako člen městského zastupitelstva byl vyslán do kuratoria Městského muzea a v roce 1931 byl zvolen předsedou. V této funkci se zasadil o rozšíření muzejní práce o vydavatelskou činnost. Z jeho podnětu vyšly muzejní ročenky 1936 a 1938.
Hauke byl i členem Lafayettovy zednářské lože v Olomouci a svobodné zednářství mu přineslo přátelství se slavným umělcem Jaroslavem Kvapilem. Ten byl členem zednářské lože Národ, spolu například s bratry Čapkovými a Janem Masarykem. Kvapil, který nejvíce proslul coby dramatik a šéf činohry Národního divadla a byl i publicistou a zastáncem české národní myšlenky, několikrát Haukovi i navštívila pobýval i na jejich chatě ve Vičanově.
Existuje jedna součást Haukeho rozmanitého působení, kterou se nezpochybnitelně zapsal do dějin české žurnalistiky v jejích nejvyšších patrech, a sice v oblasti literární. Tím počinem bylo založení literární revue Host. Zrodila se v Přerově v roce 1921, kdy se Hauke stal zodpovědným redaktorem Obzoru. Stáli za ní Karel Hauke, jako představitel Obzoru, který zajistil realizaci časopisu, a především básníci Jiří Wolker a Bartoš Vlček, kteří byli prvními redaktory revue Host, spisovatelé František Götz, jako vedoucí redakce a Lev Blatný, jako předseda literární skupiny, jejíž platformou se Host stal. Název vymyslel Jiří Wolker. Okolnosti vzniku Hosta vylíčil sám Hauke v roce 1962 pro tehdejší měsíčník Kultura Přerova v článku „Zrod moderní literární revue Host v Přerově“.
„Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek vydal knihu vzpomínek V paměti a srdci. Jak zaznamenal kritik, je to vedle pamětí Vítězslava Nezvala asi nejzajímavější dokument o době, v níž se formovala moderní česká literatura. V roce 1921 ustavila se v Brně z podnětu zemřelého lipenského básníka Bartoše Vlčka literární skupina, která na veřejnost vystoupila měsíčníkem Host, jehož první číslo vyšlo v Přerově téhož roku v říjnu. Host soustředil v době, kdy toho bylo nejvíce zapotřebí, velkou část české literární generace.
Do prvého čísla časopisu přispěli: Jiří Wolker, Čestmír Jeřábek, Zdeněk Kalista, Lev Blatný, Josef Chaloupka, Bartoš Vlček, Josef Knap, František Götz; do dalších čísel pak: Konstantin Biebl, Adolf Hoffmeister, Jaroslav Hora, Miloš Jirko, Vítězslav Nezval, Antonín Matěj Píša, Jaroslav Seifert, Karel Teige aj. V obrazové části byly reprodukce Joži Kubíčka, Jaroslava Krále a Pera Krogha. Formální ustavení literární skupiny stalo se 11. září 1921 v Přerově, kdy se sešli v prvém patře budovy tiskárny Obzor spisovatelé Götz, Jirko, Chalupa, Chaloupka, Jeřábek, Blatný, Vlček a Wolker. Předsedou byl zvolen Lev Blatný, jednatelem Čestmír Jeřábek. Časopis pojmenován názvem Host. Stalo se tak na Wolkrův návrh – řekl: Host, to je takové teplé slovo. Myslím, že by to pro náš časopis byl dobrý název. Návrh byl jednohlasně přijat...,“ napsal mimo jiné Karel Hauke pro Kulturu Přerova v roce 1962.
František Götz přinesl pak po 15. říjnu 1921 do brněnské kavárny Belevue sešit o 24 stranách v červené lesklé obálce s nápisem Host. „Byl tam přítomen i Jiří Mahen (vlastním jménem Antonín Vančura, který se pak proslul coby básník, novinář, dramaturg, režisér a divadelní kritik a svůj život sám ukončil v roce 1939 sebevraždou – pozn.), obracel stránky revue a na první byla Wolkrova báseň Těžká hodina: Přišel jsem na svět, / abych si postavil život / dle obrazu srdce svého... Mahen zabručel – hm a ostatní přítomní si opakovali v duchu verše jako vlastní vyznání víry. Nu, nevypadá to špatně. Až na tu cikorkovou obálku; řekl Mahen. Tak nás zchladil trochu v radostném vytržení,“ zaznamenal Čestmír Jeřábek.
Není náhodou, že vznik literární revue Host umožnil právě Karel Hauke, neboť odpovídalo jeho altruistickému charakteru pomáhat mladým umělcům. Vedle časopisu vydával jejich tvorbu také v Knihovně Hosta. Jako podporoval přerovské básníky, včetně později slavných autorů Josefa Kainara a Oldřicha Mikuláška (pracoval jistou dobu také jako redaktor Obzoru), jejichž práce publikoval rovněž v Obzoru, vyšel vstříc i mladým literátům z Brna, Prostějova či odkudkoli z republiky.
Karel Hauke zkrátka neváhal vložit své schopnosti a technické i finanční prostředky na podporu rozvoje Přerova, kraje, jeho hospodářství, a především kultury a umění obecně. Proto se také „jeho“ noviny Obzor, Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor a konečně i on sám nesmazatelně zapsali do dějin nejen české žurnalistiky.
Na snímcích v textu je Karel Hauke jako mladý, poslední foto Karla Haukeho a dále titulní strana literární revue Host.
Potkal jsem ji a chtěl s ní odejít tam, kde bychom byli jen spolu a nechat za sebou životy, jež jsme dosud oba každý zvlášť žili. Odmítla, neboť má dítě, které nemůže, nechce opustit. Pochopil jsem své sobectví a na svou omluvu uvedl, že jsem zapomněl, že jsou ženy na světě, aby byly maminkami. Řekla mi: „Jsem matkou a jsem jí moc ráda, ale když mi někdo bude tvrdit, že jsem na světě proto, abych byla matkou, souhlasit nebudu. Posláním ženy, stejně jako muže, je být dobrým člověkem a plnohodnotně prožít svůj život.“
Musel jsem si její slova nechat projít hlavou a chodil sám městem, až jsem se ocitl před vchodem do Národního muzea u balustrády a shlížel na hemžení na Václaváku. Historie za mnou a vlnění davu přede mnou způsobily, že jsem náhle spatřil karaku na moři. Magický obrázek – Santa Maria de la mer, zněl mi šanson Mireille Mathieu a zavoněl mi dálkami a tajemstvím, co se skrývá za obzorem.
Kouzelné jméno Santa Maria. Nejznámější loď z těch, jež otevřely perspektivu nového světa a života. Vyhlídky přinesla Evropanům, pro americké domorodce byla naopak předzvěstí jejich zkázy. Santa Maria nesla jméno matky božího syna, jenž znamená prý největší naději pro život. Přesto se ve znamení kříže, na kterém skonal syn člověka, začasto i krutě vraždilo a matky mrtvých musely unést smrt svých dětí, stejně jako Maria utrpení svého syna spasitele.
Není laskavějšího slova než matka, maminka. Opěvovaná poety symbolizuje lásku a zrození. Každý má nebo měl maminku. Ne všechny se však podobají Panně Marii, ani mamince básníka Jaroslava Seiferta z jeho veršů. V prapůvodním hledisku života je ovšem matka plnící své poslání nejctihodnějším smyslem existence ženy, existence člověka vůbec.
Rok za rokem ale plyne století žen a mnohé se vzpírají být na světě jen proto, aby se staly matkami, jak vysvětlila ta, jež zažehla úvahy, co bolí. Jdou do boje za svou touhu po neklidu a dobrodružství, objevovat, být příčinou, proč se svět točí dopředu, dychtivosti donedávna muži uzurpované jen pro sebe. Těžké a nevděčné je vytvářet domov, přikována k povinnostem a starostem, co nikdo nesejme, opravdu neocení.
Znovu jsem viděl pravoslavného mnicha, jak na poloostrově Athos stojí na kamenném molu a kolem není nic než temně modré moře setkávající se na horizontu s bledou oblohou. Snímek, který budí velké myšlenky – o nekonečnosti, věčnosti, pomíjivosti a trvalosti, proměnlivosti, o lidské ohraničenosti i nespoutanosti, o životě, smrti, duši, bohu, ďáblu, o nesmírnosti universa a nepatrnosti člověka, o bídě a velikosti jeho činů.
Mít tak čas, nebo spíš odhodlání a chuť dlouze se zasnít nad těmi věcmi. Je však třeba hlavně žít tady a teď, ve své živočišnosti, se svými potřebami, povinnostmi, vášněmi, láskami a zlobami. Jsou neodbytné, naléhavé a pobízejí ke stále zběsilejšímu tempu, tlačí do stresů, střetů, hněvů, k povrchnosti a lhostejnosti. Právě to je však život.
Být tím mnichem na Svaté hoře na Athosu, to by se to dumalo. Však jen málokdo takové žití unese. Kdo ale dokáže i ve všedním a přízemním životě na chvíli zastavit ten kolotoč a snít o nekonečnosti – ten se má. Odtud z mola se zdá, jako by Santa Maria plula po moři vstříc vidině zisku, poznání, objevům a dobrodružství. Opět.
Snad někdy budu stát na její palubě s ženou, která je ráda matkou, ale není na světě jenom kvůli tomu, jelikož chce prožít plnohodnotný život. Vylučuje se to? Vůbec netuším. Jen vím, že nás vlnky vlídně houpají. Zatím!
přiletět z dalekého vesmíru má lepší rytmus a tajemství víc než jenom v kosmu temném prostě žít však udělat do něj černou díru je rozdíl pr...
