Dvakrát dvě jsou čtyři – Ano, ale dvakrát tři je šest

Už dlouho pozoruji, jak se v debatách rozšířil argumentační klam zvaný úhybný manévr čili red herring. Vypadá to jako současný trend, ale ve skutečnosti si tento klam lidé oblíbili už dávno.

Red herring znamená v angličtině uzený sleď, tedy obrazně falešná stopa. Název vznikl podle historky, v níž se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy. V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. Někdy se pro tento klam používá i termín whataboutismus. Podstatu klamu vystihuje vtip z doby existence Sovětského svazu, v němž se Američan ptá Sověta, kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? Na to Sovět odpoví: „A vy zase bijete černochy!“

Skvěle, vtipně a přístupně pro běžné lidi zmíněné argumentační faulování popsal už Karel Čapek v textu „O alelidech“ publikovaném v Lidových novinách 30. 12. 1934. Kromě toho celý problém ještě posunul do jiné roviny (na text „O alelidech“ odkazuji ve zdrojích).

Karel Čapek píše: »Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“, nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“« Nebo: »Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo nevytáhl.«

V současnosti se lze často setkat s red herringem u lidí, kteří obhajují, nebo hledají aspoň omluvu pro ruskou brutální agresi proti Ukrajině. To jsou alelidé dneška. Argumentují asi takto: „Ano, Rusko napadlo Ukrajinu, ale co USA? Ušáci napadli Vietnam, Irák, bombardovaly Srbsko…“ Když pominu, že okolnosti válek ve Vietnamu, Iráku či leteckých útoků na Srbsko byly jiné než současné války Ruska proti Ukrajině, neexistuje žádná souvislost mezi dřívějšími konflikty, v nichž figurovaly USA, a nynější válkou na území Ukrajiny. Navíc jedno násilí neospravedlňuje jiné.

Kromě toho žádná vojenská akce USA ve 20. století neměla charakter dobyvačné války, jakou už čtvrtým rokem vede Rusko proti Ukrajině. To si netroufli tvrdit ani bolševici, když u nás drželi moc a odsuzovali imperialismus USA několikrát denně. Poukazovali spíš na to, že USA hrají roli samozvaného světového četníka. Spojené státy to viděly a vidí samozřejmě jinak. Z jejich pohledu brání po celém světě lidská práva, demokracii a svobodu.

Vrátím se ale k úhybným manévrům. Například někdo řekne, že Andrej Babiš byl několikrát soudem usvědčený ze lži. Stoupenec předsedy hnutí ANO však namítne: „Ale současný premiér Petr Fiala lže mnohem víc.“ Nebo se na internetové platformě objeví článek, který popisuje zločiny někdejšího komunistického režimu a alečlověk v diskusi oponuje úhybným manévrem: „Ano, minulý režim perzekuoval odpůrce, ale hlavně že nevadí komunistický rozvědčík na Hradě.“

Red herring se ovšem objevuje nezřídka i v běžných záležitostech. Třeba policejní hlídka zastaví řidiče, že jel na červenou a vyměří mu pokutu. A on při jejím placení remcá: „Mě pokutujete, ale na velké zločince si netroufnete.“ Jak píše Karel Čapek: „Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.“ 

Nad všemi těmi ale, whataboutismy a uzenými sledi by se člověk mohl pousmát, problém však je, že od nich je krátká cesta k heslům a nálepkám, takže jsou často nástroji propagandy. Něco řeknete, oponující alečlověk použije jakési ale či uzeného sledě, a když si nedáte pozor, už se bavíte o něčem jiném, totiž o tom, o čem chce oponent.

Dvě variace na téma smysl

 rýžovací lžička

myju lžičku

při měsíčku

že to smysl nedává

byla přece špinavá

myju lžičku

při měsíčku

od bláta i od zlata

bláto hodím za vrata

Půl litru a svíčková

Dává to hluboký smysl, ale hloubka nemusí být ta hloubka, kterou já prý myslím, řekl mi oponent v diskusi.

Rozumím tomu asi takhle: na ploše je plytký talíř, vedle leží talíř hluboký a také stojí sklenice a odměrný válec.

Plytký talíř je mělčí než hluboký, ten je však mělčí než sklenice a ta zase mělčí než odměrný válec.

Jenže do hlubokého talíře, sklenice i odměrného válce se vejde shodně půl litru tekutiny.

Do mělkého talíře nenalijete skoro nic, ale nejlíp z něj chutná svíčková, o jejímž hlubokém smyslu netřeba pochybovat.

zenové žáby tančí

 

zenové žáby tančí
kolem zenové hole
vše na nebi i na zemi má smysl
který vzniká z nahodilosti

pokud je nový a nečekaný
dá věcem nelogické vztahy
zda je smysl hluboký či mělký
svěřím psychoanalytikům

rána zenovou holí
je didaktická pomůcka
ale jen jedna z možných

užitá samoúčelně
smysl postrádá jako když
tleská hluše jedna ruka

Jakpak si žijeme aneb Láska je… fernet

V poklidné vesničce svítí ze zeleně úpravná stavení, hupkají zajíci, ze strání voní vřes, potok ladně meandrují a zemití lidé, kteří chápou potřeby krajiny i své vlastní, odpočívají po moudře vykonané práci, spokojeni sami se sebou a nic jim nechybí.

Jaký bude asi svět za padesát či více roků? Co bude s flórou, faunou, lidmi, válčením, ekonomikou, klimatem, vodou, ledovci, vzduchem, kulturními hodnotami? Nevím. A kvůli věku mě to ani moc netrápí.

     
Pokud by se někdo ptal lidí, co je na světě nejhezčí a nejdůležitější zároveň, určitě by nezřídka dostal odpověď – láska. S tím se dá souhlasit. Jak jsem si ale tuhle přečetl, za povšimnutí stojí, že ve slově láska stačí změnit pouhá čtyři písmena a jedno ubrat a dostaneme slovo pivo! Když však ve slově láska změníme písmen pět a jedno přidáme, získáme slovo fernet! A to už nemůže být náhoda.

Podobné „smělé“ legrácky dokazují, že při uvažování lze dojít odkudkoli kamkoli. A také, že se každá myšlenka či věc může změnit nejen ve svůj pravý opak, ale prakticky v cokoli jiného. Z toho je patrné, že lze lehce se vším kroutit a manipulovat, takže z kteréhokoli východiska můžeme dospět k libovolnému závěru. Je třeba jen sebe samého a posluchače buď patřičně nasměrovat, nebo dezorientovat. V době internetu a sociálních sítí je to pro dezinformátory a manipulátory žírná krajina. Příznačné je, že každému autorovi komentáře či úvahy všechno bezvadně štimuje, dokud se neobjeví oponent, nebo dokud nevezme sám v potaz úplně vše. Pak už nesouhlasí nic a dohoda je zhola nemožná.

Jestli si teď někdo myslí, že narážím na současnou situaci ve světě s důrazem na naší politickou scénu, tak ať si to klidně myslí. Co ale chci říct určitě, že je život děsně složitý a náročný. Lze se pak divit, že leckdo dospěje k přesvědčení, že jsou maximálně tak tři pevné body – láska, chlast a prachy? Ty poslední jsem sice dosud nezmínil, ale o ně jde vždycky.

Jak se změní život za padesát let? Mně už sice hlava bolet nebude, ale kdybych měl nyní třeba jen třicet let, stejně bych se víc staral, zda budu mít zítra co jíst než o osud planety za půl století. Ovšem nejspíš ani experti na zmíněné oblasti, ani filozofové, co rozumí všemu a v souvislostech, nemají představu o podobě a povaze tak vzdálené budoucnosti příliš jasnou, a navíc je limituje zítřejší oběd silněji, než třeba hladiny moří v roce 2075. 

Já to aspoň přiznávám a nehlásám, že hlavním bojem dneška je blaho zeměkoule a lidí za několik desetiletí. Ale prozíravější bližní, co to tvrdí, jako by čněli vysoko nad nás, konzumenty bez rozhledu a vizí. Dnešní svět je děsně konzumní a spousta lidí se stará jen o své žaludky, požitky, pohodlí, a tedy o prachy a ve jménu konzumu a zisku jsou schopni zničit všechno. To dřív nebývalo, říkají ti, kterým leží budoucnost víc na srdci. 

Kdy se tedy však konzumní společnost narodila? Jestli po nesčíslná staletí, ba tisíciletí žili předkové, a to docela donedávna, v harmonii s přírodou a spravovali zemi a své věci rozumně, co je náhle potrefilo, že se takhle zvrhli a předali nám takové hnusné spády? Potíž je, že se minulost jeví některým současníkům asi takto: v poklidné vesničce svítí ze šťavnaté zeleně úpravná stavení, úhledná pole, po mezích hupkají zajíci, ze strání voní vřes, potoky ladně meandrují a zemití lidé, kteří chápou potřeby krajiny i své vlastní, odpočívají na zápražích po moudře vykonané práci, spokojeni sami se sebou a nic jim nechybí. 

Stačí se k tomu tedy vrátit, nehonit se za zbytečnostmi a budeme všichni šťastní a nemusíme se strachovat ani o příští své i svých dětí, neboť jim předáme svět, jenž má šanci jen vzkvétat. Tak se to jeví lidem toho druhu všude, jen kolorit se mění.

Malér je, že si lidé vytvářejí mnohé představy podle médií, a to navíc jen podle těch, která sledují. Když k tomu připočteme, že média nezprostředkovávají objektivní obraz světa, ale informují pouze o tom, co je z určitého hlediska důležité, zajímavé a mimořádné, a také to, že ne každý je schopen správně vyhodnotit, co přesně se z určité zprávy vlastně dověděl, pak už je to na pováženou a nelze se divit, že máme v hlavách pěkný maglajs a jsme tudíž snadno manipulovatelní (někdo víc, někdo míň).

Raně renesanční básník a bouřlivák Francois Villon neměl určitě ani tušení o computrech, bázích dat, elektronických nosičích informací, internetu a jiných vymoženostech našeho moderního informačního světa. Přesto použil právě Villonův verš – Já u pramene jsem a žízní hynu – přednášející na jistém semináři o bázích dat jako ilustraci nutnosti umět si správně vybrat z jejich záplavy, neboť jinak člověk „umírá“ obklopen daty na nedostatek informací.

Svědčí to nejen o nadčasovosti či obecné platnosti Villonových básní a myšlenek, ale i o tom, že člověk je stále stejný nebo se mění velmi pomalu, ač prostředí a okolnosti, v nichž žije, nabývají stále jiných podob, rozměrů i forem. Lze namítnout, že třeba účastník bitvy u Lipan (Villonův současník) by se, přesazen do dnešní doby, nestačil divit, nedokázal by se patrně ani orientovat v poměrech a svět by mu připadal nepochopitelný. 

Kdyby se však takový „Prokop Holý“ na konci první čtvrtiny třetího tisíciletí po Kristu poněkud rozkoukal, záhy by seznal, že se spády, potřeby, přání, radosti, sny, touhy, vášně, trable, smutky, bolesti, problémy, snahy, naděje, ba ani myšlenky současných lidí od citů jeho spolubojovníků příliš neliší. Změnily se pouze možnosti, prostředky a metody, jak uspokojovat potřeby a vášně a jak překonávat trápení a nesnáze. A někdy ani moderní výkonné informační prostředky nezmohou nic nebo selžou.

O „stejnosti“ či podobnosti lidského „pachtění“ lze hovořit však nejen v časové přímce, ale i v prostoru. Proto mohl neomezený vládce fiktivního zaostalého státečku cestující po USA v románu Mechanické piano Kurta Vonneguta přirovnávat americká supermoderní computerová centra k figurám ze slámy a bláta, k nimž se modlí lid jeho země, a svobodné, sebevědomé občany USA si plést s otroky a nevolníky, za které považoval své poddané. (Vonnegut v té době zase neměl potuchy ani o PC, natož o současných elektronických vychytávkách, a o umělé inteligenci už vůbec ne.)

Mnozí z nás mají tendenci silně podceňovat minulé generace nebo příslušníky takzvaných přírodních národů či obyvatele států třetího světa. Jedni ani druzí však nejsou a nebyli o nic hloupější, také ne chytřejší než my, žijících ve vyspělých kulturních zemích a časech. To jen odlišné prostředí zformovalo jinak jejich založení a žebříčky hodnot. Je v tom ovšem i varování... Jak tak bohorovně a s převahou hledíme do historie či na zaostalé země, zdá se nám, že jsme nezranitelní, že se nám nic zlého nemůže přihodit, že máme dokonce v hrsti přírodní síly. 

Ve skutečnosti jsme však stejní jako oni, a proto můžeme kteroukoliv tragickou chybu z minulosti snadno zopakovat, mnohdy v hrůznější podobě (důkazů je nespočet) A můžeme se rovněž střetnout s problémy a svízeli předků i vzdálených „primitivů“ dřív, než se nadějeme. Válečné i jiné konflikty dnešní doby o tom ostatně podávají dosti hmatatelné a bolestné důkazy. Je v tom těžké se vyznat a lidé jsou tedy zmatení, takže nadávají na poměry, ačkoli se fakticky mají vesměs velmi dobře – já u pramene jsem a žízní hynu...
 

Vítr, déšť a osud

Cesta lemovaná stromy je jako osud.

Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázračně setkají současný muž Sepp a pravěká žena, která od něj dostala jméno Nea. Po její počáteční nepřátelské ostražitosti se Sepp na Neu usměje a ona mu začne důvěřovat. Zavede ho do jeskyně a po chvíli dokonce na posvátné místo a odtud na vyhlídku. 

     Tam se Sepp pokusí Neu obejmout, ale ona uhýbá, až spadne do skalní šachty, odkud před chvílí vylezli. A přijde o život. Byla to jen nešťastná náhoda, nebo má Sepp na smrti dávné ženy podíl? 

     Muže, který se jmenuje ve skutečnosti Josef a jméno Sepp používal jen pro svou cestu do zavátých časů, v novém příběhu provází Nea jako Nemesis, spravedlivá odplata, a také jako osudová Adrásteia, které nelze uniknout.

💙💙💙💙💙

Obrátil jsem kšiltovku štítkem dozadu, aby mi ji vítr neodnesl a nepršelo mi za krk. Zvedl jsem límec lehké bundy a zapnul ji až k bradě. Ruce jsem vrazil do kapes. V tom větru pršelo skoro vodorovně a ostré studené kapky mě píchaly do tváře. Sklonil jsem hlavu a šel dál se spravedlivou odplatou Nemesis v patách.

     Je tomu nějakých čtyřicet pět tisíc let, co jsem já, Josef, coby Sepp potkal ženu ze Zlatého koně a pojmenoval ji Nea. Teď je mojí Nemesis, mojí Adrásteiou, které nelze uniknout.

     Zvedl jsem oči vzhůru a uviděl, jak poklop z šedé litiny úplně zakryl nebeskou modř. Po něm se hnaly tmavé cáry vypršených mraků a z příkrovu crčely proudy vod jako z obrovského řešeta. Otočil jsem se a za mnou stála moje Nemesis, moje Adrá. Blesk nakreslil děsivý obraz, který vypadal jako žhavé krevní řečiště, zahřměl hrom, až mi kovadlinky udeřily na bubínky a rozvibrovaly je.

     „Proč za mnou jdeš jako odplata? Proč se mi chceš pomstít? Vždyť víš, že to byla tehdy jen nešťastná náhoda. Přiznávám, neměl jsem tě chtít hned objímat, ale já tě přece do té skalní šachty nestrčil. Konečně jsi mrtvá už tak dlouho…“

     Adrásteia neřekla nic, ale její oči vzkazovaly: mně neunikneš. Pak zčistajasna zmizela. Zmocnil se mě šílený strach a jasně jsem ucítil, jak mi srdce puklo, vyskočilo z hrudi a spadlo do drtiče, jehož čelisti jej rozmělnily na prach, který se jako slín vypálí v peci, a pak se smíchá s mořem žalné vody a s pískem z pláže marných slov. 

     Nakonec mi Nemesis dovolí, abych znovu vymodeloval své srdce a nechal ho ztvrdnout na beton. A to bude její pomsta. Budu chodit světem s betonovým srdcem, které mě začne vteřinu od vteřiny víc a víc tížit a já každým tím okamžikem zestárnu o sto let. Deset vteřin a bude mi o tisíc roků víc, čtyři sta padesát vteřin a budu starý jako Nea. Ještěže vteřiny v tom bezčasí plynou tak pomalu.

     Z oblohy se bezustání na mou hlavu řinula voda, vítr mě nelítostně otesával. Utekl jsem před slotou na nádraží a nastoupil do nějakého vlaku. Bylo mi fuk, kam pojede, hlavně ať je to někam. Cest do nikam jsem už měl dost.

     

Porcelánová Nemesis

     

Ebenová Nemesis

     Vlezl jsem do kupé, kde seděly dvě dívky sotva odrostlé pubertě.

     „Je tu volno?“ zeptal jsem se. „Jsem Josef, ale klidně mi říkejte Sepp,“ dodal jsem, když dívky přikývly.

     Patrně ještě nikdy neviděly takového starce, protože se tvářily vyděšeně. A také v té chvíli netušily, proč by mi vůbec měly nějak říkat. Sedl jsem si a upřeně zíral před sebe. V dráze mého pohledu seděla bohužel kouzelná blondýnka, jako by ji vyrobil někdo z porcelánu, aby byla tak krásná.

     Napřed se zatvářila popuzeně, že na ni civím, potom se ptala očima, o co jde, pak se zapitvořila, ale když jsem pořád nereagoval, otázala se: „Pane, co je vám?“

     Vedle sedící dívka jako figurka z ebenového dřeva blondýnku podpořila: „Vážně, pane, co je vám?“

     „Přišel jsem o srdce. Spadlo do drtiče a teď čekám, až se z něj vypálí cement, z něhož si vyrobím nové, betonové. Ale to vy přece víte.“

     „Vy jste se zbláznil, Seppe?“ otázala se ta ebenová.

     „Která z vás je moje Nemesis!?“ vykřikl jsem. „Jsi to ty, nebo ty?“

     „Půjdeme jinam,“ řekla blondýnka. „Ten dědek je ňákej divnej.“

     Dívky odešly, ale stejně tu zůstaly se mnou jako moje Nemesis. Mě už nemohly oklamat. Napřed se zdálo, že to byla ta kouzelná blondýnka, pak ale zase, že je to ta ebenová. Nakonec jsem pochopil, že obě byly Nemesis i Adrásteia, jen jsem nevěděl, z čích rukou přijde spravedlivá odplata. 

     Vystoupil jsem v tak banálním městě, jako je Beroun. Ke Koněpruským jeskyním to odtud nebylo pěšky moc daleko a ke Zlatému koni pak už jen kousíček, ale silný déšť a ledový vítr činil cestu nesnesitelnou. Co chvíli jsem se ohlížel, ale hned porcelánové a hned zase ebenové Nemesis jsem uniknout nemohl.

     Těch pár kilometrů mi připadalo nekonečných. Měl jsem pocit, jako by se do mě ustavičně zabodávaly tisíce jehliček, pod kterými jsem se měnil v kus ledu, jen nohy šly mechanicky vpřed a šedá litina nebe byla stále blíž a těžkla. Jako bych ji nesl sám na zádech.

     „Ó Neo, má lásko, má Nemesis, jakou odplatu mi chystá Adrásteia?“ ptal jsem se větru i vodních bičů, abych nemusel myslet na cestu.

     

     Konečně jsem byl na místě. Ani nevím, kdy přešla zima a přehoupla se do předjaří se zbytky sněhu. Byl jsem do tohoto ročního období špatně oblečený, ale hlavně, že ustal déšť a ztichl vítr. Krajina rušená terasami vápencového lomu nabízela půvabnou podívanou. Jak se změnila od dob, kdy tudy procházela Nea se svou tlupou. Ale já jsem měl jiné starosti než se kochat krásami ještě skoro spící přírody.

     Musel jsem uchopit betonovou hmotu, kterou mi podala porcelánová Nemesis a vymodelovat z ní znovu své rozdrcené srdce. Nebylo to snadné, ale podařilo se mi to a já vrátil své srdce ebenové Nemesis. Ta ho ihned vložila do mé hrudi. Rázem se mi přitížilo. 

     Jako přibitý k zemi jsem se ploužil do jeskyně. Adrásteia mi svítila na cestu a já ani nevěděl, jak jsem prošel všemi těmi chodbami a vyšplhal se šachtou na vyhlídku. Naposled jsem se podíval do krajiny, a pak už jsem stál na okraji propastné šachty. Vtom jsem pochopil, jakou odplatu si Nemesis pro mě vymyslela. Buď jsem to mohl skončit skokem do temné díry, nebo se vléct světem s betonovým srdcem a vteřinu od vteřiny šíleně stárnout.

     Stál jsem tam a stál a nemohl se rozhodnout, ač jsem věděl, že volbě neuniknu. A stál jsem tam pořád, i když už porcelánová Nemesis pukla jako kdysi moje srdce, a ebenová Nemesis se jako moje srdce rozpadla na prach. Zůstal jsem osamělý, neboť má láska Nea byla dávno už mrtvá. 

Propast

Jaké to je padat do propasti? 

Jaké to je padat do tmy bezedné šachty? 

To nikdo neví, dokud to nezkusí. 

A pak už to nepoví. 

Šachta dno jistě má, tam, kam není vidět.

A tomu, kdo sviští dolů, se zdá nekonečná.

Okamžik dopadu si sotva uvědomí. 

Snad náraz, silná krátká bolest a potom…

Jen vědět, co mě pak čeká? 

Jestli jenom nic? Ale co když přece… 

Na zlatém koni

    

     Nea vyvstala z propasti času, vynořila z hloubky jeskyně. Kožešina na ní zářila. Temná tvář, oči ve své tmavé hnědi skrývaly barbarství nelítostných bojů, syrovost putování, hleděly skrz mě, jak bych byl přelud. Ústa slibovala mnohé včetně krutosti.

     Chtěl jsem vědět, s kým se v těch dálavách věků potkala. Nepoznala ani jediného boha, co se jich později vyrojilo. A já, Sepp, jí měl dát dítě. Předat geny a ona musela naplnit poslání ženy, nízké či vznešené. Jak jsem to ale mohl udělat, když mám žal, neboť vím, že vesmír existuje jen kvůli tomu, že ho vnímám.

     Ať se tahle žena matkou opravdu stane, nebo ne, láká mě její živočišnost. Co generací zmizelo na dně propasti času, kolik genů se rozpadlo na prach, než jsme se my dva střetli. Já, Sepp, a Nea. 

     Nezažila bohy, církve, vědecké pravdy a bludy, sociální sítě, auta ani rakety, jen trávu pod nohama, přítmí groty, jeskynní medvědy a pěstní klíny. V ruce třímala kamennou sekeru, když se ke mně blížila. Malá, ale sálala z ní síla. Usmál jsem se. Udivilo ji to natolik, až si nechala jemně vykroutit z ruky topůrko.

     „My, lidé nových časů se usmíváme, aby se zachovalo zdání.“

     Vzala mě za ruku a vlekla do nitra skály. Za chvíli jsme se propadli do černa. Nea ale kráčela najisto. Klopýtal jsem za ní a zkoušel si představit, jaké to bylo žít v době, kdy náš svět byl ještě mladý. Pustila mi ruku a zmizela. Ocitl jsem se zcela sám v naprosté tmě. Kolem tenké kvílení a šramoty věstily nebezpečí, vyvolávaly strach. Hrůza hrůz a nemohl jsem se svěřit ani do božích rukou.

     Vtom křísnutí kamenů, vyskočila jiskra a pak se rozhořel plamínek. Spatřil jsem odlesky na ženině tváři. Oranžový jas dopadl i na její hruď nad halenou z hrubě tkané látky a odhalil řemínek kolem krku a na něm kostěný přívěsek svítící jako drahokam. Chtěl jsem na něj sáhnout… Uskočila.

     „Nemám se dotýkat. Proč?“

     Řekla cosi, co znělo jako Zorrr, když poslední zvuk chrčivě protáhla

     „Kdo je Zorrr?“

     Nea odkudsi vylovila pochodeň a zažehla ji od ohýnku na zemi. Zvedla plamen nad hlavu a ze stěny sluje vystoupila kamenná tvář, jak na ni padl mihotavý plamen. 

     „To je on? Tvůj bůh?“

     Koukla na mě zmateně a ukázala nahoru.

     „Zorrr je hvězda? Sestoupila k tobě?“

     Přikývla.

      O kousek dál stalagnáty vyrovnané do řady jako píšťaly vyhlížely přízračně v záři ohně a průvan na ně hrál hvízdavou píseň.

     „Hudba k uctění Zorrra,“ řekl jsem.

     Asi vytušila, co myslím slovem hudba, také se konečně usmála a zase kývala horlivě hlavou. Pak zapíchla prst do mé hrudi a vzápětí jím ukázala opět nahoru.

     „Ne, já nejsem hvězda, která sestoupila. Jsem jenom Sepp.“

     Prohlížel jsem si ji potom od hlavy k patě. Tmavé vlasy, které nepoznaly hřeben, přes ramena kožešina asi, hrubá halena s kulatým ornamentem na břiše, něco jako sukně z ještě hrubší látky a přes klín pro ozdobu závěs z provázků spletených do copánků a přišitých tak, aby držely vedle sebe. Copánky připomínaly stalagnátové varhany, ale byly nejspíš symbolem, jenže čeho. Na nohou pak vyšší boty z kůže s kožešinou obrácenou dovnitř.

     Přestála můj zkoumavý pohled bez hnutí. Nakonec usoudila, že jsem se vynadíval dost, vzala mě zase za ruku a vlekla jeskyní dál. Šli jsme úzkou horizontální chodbou se skloněnými hlavami. Pozvolna začala stoupat, za chvíli čím dál strměji, až jsme museli lézt po čtyřech k slabému světlu na konci. Tam se chodba zlomila do kolmého komína, jenž vedl k oslnivé díře. Teprve, když si oči přivykly, spatřil jsem kousek modrého nebe.

     Nea začala okamžitě šplhat vzhůru jako nějaká ještěrka. Vydal jsem se za ní, ale třásly se mi ruce. Tiskl jsem se ke skále, rozdíral si prsty o výstupky a zpocený až za ušima jsem se plazil po centimetrech nahoru. Takový strach o život jsem ještě neměl. Konečně jsem byl venku. Nea stála u strže a čekala na mě.

     Přišel jsem k ní, rozhlédl se a uviděl kraj jasu a barev, mezi stromy, skalami a oblými kopečky proudil křišťálový vítr. Pod nohama sráz, v propasti na dně sytě zelená tráva, kterou přetínala stezka migrující zvěře, v ní past a v té díře umíral statný kůň. Jeho smrtelný křik nemohl obměkčit muže, oděné podobně jako Nea, kteří se koně snažili dorazit oštěpy a sekerami. 

     Sjel jsem očima od drastické scény k velké spirále sestavené z drobných kamenů. Upřeně jsem zíral na obrazec, který byl nejspíš rituální, až se mi spirála roztočila před očima a vypadala jako nějaká pohyblivá dekorace z mých časů. Kola mi vířila v hlavě a já jsem zavrávoral. Nea mě bleskově zachytila a tázavě se na mě koukla.

     „Je mi líto spousty věcí, ale koně ne. Jeho smrt je součást zákonů přírody. Jeden musí umřít, aby jiní žili. Teprve mnohem později však lidé pochopí, že na koni se dá i jezdit, že umí tahat povozy.“

     Stále na mě hleděla jen s většími otazníky v očích.

     „Zajímalo by tě, proč mám tedy žal? Tonu v žalu, neboť vím, co se stane. Tvoje DNA…“

     Zatvářila se nechápavě.

     „Neptej se, co to je. Tomu nemůžeš rozumět, ani já tomu nerozumím. Prostě tvá krev je smíchaná z krve neandrtálců a lidí, kteří sem stále táhnou z Afriky. A až umřeš a s tebou všichni, které znáš, přijdou další a další a zase odejdou. Všechno kolem se bude měnit, a až přejdou staletí a tisíciletí a tento svět bude k nepoznání, najdou část tvé lebky v jeskyni, budou ji dlouho zkoumat, a nakonec vytvoří tvoji podobu a vystaví ji v muzeu. Neptej se na nic, ani na to, co je muzeum. Jen bys měla vědět, že jsem tě tam uviděl a vrátil se v čase jako Sepp, abych tě potkal. A zármutek mám proto, že vím, co se stane, co s tvou krásnou zemí provedeme. Ale neboj, teď jsem s tebou.“    

     Pokusil jsem se Neu obejmout. Uskočila. Udělal jsem dva kroky k ní, ale zase prudce couvla, až se dostala na hranu díry, z které jsme vylezli, ztratila rovnováhu a zřítila se dolů. Zoufale jsem za ní volal, ale neozvalo se ani zasténání. Měl bych slézt dolů a zjistit, jestli žije, ale to jsem se neodvážil. Jen mi blesklo hlavou, že jí už dítě nedám a ona nenaplní své poslání.

     „Ó, Zorrre náš, Hvězdo z černé oblohy, oheň zachovej,“ zarecitoval jsem, jako bych se stal mužem z těch dávných časů. A snad to tak je. Já a Nea jsme už navždy spojeni, neboť dvě částice, které se jednou vzájemně ovlivnily, zůstávají propojené bez ohledu na vzdálenost a čas.

     Potom jsem se ohlédl a uviděl, jak od jeskyně, z místa, kde jsem potkal ženu, kterou jsem pojmenoval Nea, vyrazil tryskem zlatý kůň. Hnal se údolím a pak do kopce, jako by chtěl najít hvězdu, jako by chtěl najít Zora. Od šíleného běhu zlatého koně, od jeho kopyt duněla zem a on pádil z věků do věků. Stále pádí…

bosé a obuté víly

na druhé straně bych rád
potkal v lese divoženku
ještě jsem neměl to štěstí

a každá taková chodí bosa
stejně jako vosa nebo husa
přitom jim nevadí ani rosa

ostatně víla v křuskách
nebo třeba s make-upem
je jako vosa bez křídel