Objevil se mladý muž oděný v bílé košili a vestě, na ní měl černý frak, na krku bílý motýlek a na hlavě černý cylindr. Postavil si dirigentský stojan přímo proti tváři sochy Jana Blahoslava, jenž v rukou zvedá vysoko před sebe bibli. Mladík vyndal z brašny notový záznam a na stojanu jej rozevřel. Z pouzdra vzal taktovku a odložil cylindr na zem. Měli mu do něj lidé házet peníze? Nikdo tu ale nebyl.
Uklonil se na všechny strany neexistujícímu publiku a začal dirigovat neviditelný orchestr. Historické náměstí na kopečku nad řekou bylo liduprázdné a ponořené do ticha. Jen podivný dirigent mával rukama a hůlkou.
Musí být blázen, říkal jsem si. K tomu, aby předváděl klauniádu nebo pantomimu, chybělo obecenstvo. Už jsem chtěl odejít, ale vtom mě napadlo: to nemůže být jen tak, že si ten kluk vybral k exhibici místo právě před pomníkem Jana Blahoslava a zrovna ve chvíli, kdy jsem tu byl jen já. Přece ale nemohl vědět, že tady budu a sám, když se sem vydal dirigovat. Nebo snad ano?
Vzpomínal jsem, co vím o vzdělanci a reformním humanistovi Janu Blahoslavovi. Pocházel z města, kde stojí pomník, před nímž jsme se právě nacházeli. Byl rovněž literátem, pedagogem a předně biskupem Jednoty bratrské. Co by však z toho mělo plynout? Jedině snad, že zde v bratrské škole zahájil studia Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské. A v muzeu, které nese jméno Učitele národů, a kam se dívá Blahoslavova kamenná tvář, je originál spisu Via lucis čili Cesta světla.
Kdysi jsem provázel tímto městem dva americké mormony ze Salt Lake City ve státě Utah, kteří v Česku vykonávali povinnou misijní cestu mladých členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Zavedl jsem je i do muzea, kde viděli Via lucis a nechtěli uvěřit, že dílo vytvořil, tehdy asi před tři sta šedesáti lety, sám Komenský. Připadalo jim to jako moc dávná historie.
Mohla by Cesta světla být tím důvodem, proč právě stojím u pomníku na starém náměstí a sleduji pošetilé počínání mladého dirigenta bez orchestru? Komenský ji napsal v zimě na přelomu let 1641 a 1642, když se pro veřejný neklid v Anglii nemohl dočkat, aby spolu s anglickými přáteli a významnými politiky a duchovními země zahájil dílo obrody křesťanstva a lidské společnosti vůbec. Zabývá se v ní pansofií čili vševědou, protože si myslel, že zmizí-li lidská nevědomost, ustanou války. Jan Amos Komenský byl světoběžníkem, vzdělancem, objevitelským pedagogem, didaktikem a učitelem v řadě zemí, v polském Lešně i kolaborantem se švédskými agresory, a pak dokonce vyhnancem.
Žil v Evropě plné válek a bojů. Pomyslel jsem si, která doba taková nebyla? Tedy je logické, že toužil po konci vojenských vražedných střetů, a rovněž po nápravě lidstva. Tu podle něj, jak napsal ve Via lucis, měla zajistit vláda sboru mudrců. Chápal svět jako školu boží moudrosti, která je zanedbaná lidskou vinou. Mystické sklony ho vedly k hledání léku na tuto nemoc a před blížícím se koncem světa jej nacházel ve světle moudrosti a vzdělání ve všenápravné síle pansofie, která může osvítit všechny lidi. Prostředky k tomu by měly být obecné knihy srozumitelné všem, obecné školy přístupné všem, univerzální sbor učených mužů a univerzální jazyk.
Řeč, které by rozuměli všichni, navrhoval Komenský ve Via lucis proto, neboť o latině si myslel, že je příliš těžká. Univerzální sbor mudrců přitom Komenský viděl jako jednotně řízenou organizaci vědecké práce na celém světě, ústřední akademii čili sbor světla, který by se staral o reformu vzdělání a o nápravu lidské společnosti a využíval k tomu všech dosavadních vynálezů, jako byla mořeplavba a knihtisk. Cílem pak bylo dosáhnout nového zlatého věku na zemi, sbratření všech národů a věčného míru.
Avšak ani velmi učený a inteligentní muž jako Komenský netušil, že na světě není nikdo tak moudrý ani takovou autoritou, aby zkrotil oceány hlupáků a lumpů. Tento poznatek odhalila až dnešní doba internetu a sociálních sítí. A i když si lidé rozumějí, neboť mluví stejnou řečí, mudřec i blbec, začne se ten druhý domnívat, že rozumí všemu a tím pádem pokřiví se každá čistá věc, protože blbost na schopné si bere bič a sprostota se sápe na slušnost, jak napsal Komenského starší současník Wiliam Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou ve svém slavném šedesátém šestém sonetu. Ani veškeré vynálezy světa, kolik jich dnes je, tomu nezabrání.
Co však s tím vším? Proč by to mělo souviset s mou přítomností u pomníku Jana Blahoslava v době, kdy tady diriguje jakýsi bláhový mladík. Možná je ale klíč u tvůrce Blahoslavova pomníku. Sochař František Bílek, který nebyl zpočátku uznávaným umělcem, vytvořil tento pomník v roce 1923. Měl hluboký vztah k náboženství, avšak rozcházel se s katolickou církví, takže přestoupil k Církvi československé husitské, jak se nazývá v současnosti. To jistě vysvětluje pomník Blahoslavovi i díla věnovaná Komenskému.
Podstatnější pro tuto chvíli byla však náboženská filosofie a mystika Františka Bílka, který ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa. Komenský chtěl jednotný jazyk a svět míru bez hlouposti a válek, Bílek zase mystickou jednotu světa. Snad mi začalo svítat, ovšem stále jsem nevěděl, jakou hudbu vlastně ten mladík diriguje.
Nepřipadalo mi možné, abych šel až k němu a přímo se podíval, takže jsem se ji pokoušel uslyšet. Posílen Blahoslavem, Komenským, Via lucis, mormony i Bílkem jsem se snažil vnímat mysterium okamžiku, a pak se to stalo.
Skutečně jsem uslyšel hudbu. Byla to Symfonie číslo 9 d moll, Opus 125 „S Ódou na radost“ Ludwiga van Beethovena. Netušil jsem, jak je možné, že jsem si okamžitě vzpomněl na celý její přesný název. Ocitl jsem se v majestátním vyvrcholení první věty Allegro ma non troppo, un poco maestoso a po kratičké pauze začala velmi živě druhá věta Molto vivace.
Nejspíš jsem zešílel, protože jsem v hlubokém tichu poslouchal hudbu, která byla tak úchvatná, jak by ji hrál andělský orchestr a obecenstvem zrcadlícím se na klenbě nebe bylo celé lidstvo. Natáhla se do ní veškerá krása a moudrost světa. Vše, o čem věky bádaly davy myslitelů, dostal do tónů už zcela hluchý Beethoven. Při zpěvavé třetí větě Adagio molto e cantabile jsem už byl u vytržení. Muzika zněla tak perfektně, jako by symfonický orchestr vystupoval v Mormon Tabernacle v Temple Square v Salt Lake City v Utahu, ve stavbě s kopulovitou střechou ve tvaru želvího krunýře, tedy v prostoře s nejdokonalejší akustikou na planetě.
To už ale zněla čtvrtá věta Presto, v níž Ludwig van Beethoven použil sborový zpěv coby nový prvek, který je v symfoniích zcela neobvyklý. Textem tu byla báseň jeho přítele Friedricha Schillera Óda na radost, nejznámější motiv skladby. Ta je od roku 1985 hymnou Evropského společenství čili dnes Evropské unie, pokusu lidí našeho kontinentu žít ve sbratření a míru. Než se tak stalo, nazpíval v roce 1970 A song of joy španělský zpěvák Miguel Ríos. Jeho úžasný zpěv jsem také právě teď slyšel.
Aby ten surrealistický živý film měl konec, mladík přestal dirigovat, schoval taktovku, nasadil si zase cylindr, smutně se usmál, otočil se ke mně zády a odcházel provázen Ódou na radost náměstím k úzké uličce mezi domy. Za nimi byly kamenné hradby obepínající náměstí, kde se ulička proměnila ve schodiště klesající příkrou strání k řece, která bude jako čas navěky plynout, tedy ještě aspoň po nějakou dobu. Silueta dirigenta byla stále menší, až se v té škvíře mezi staveními zcela ztratila.
