Za kapkami

 

Tvoje oči tiše pláčou,
voda teče v ulicích, 
čísla na hodinách skáčou,
odněkud je slyšet smích. 

Čas točí života káčou,

zrádné hlasy konec věští,

vteřiny tak krutě skáčou,

když tvé oči pláčou v dešti.

Kde je konec rozrazilu?

      Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy "...a v létě se tu tyčí kukuřičná zrna... / ...kéž žil bych s tebou, matko, dodnes ve zdech Brna. Inspirovaly mě též k rýmování - v létě mi už hlava brní, / jak se stále sype zrní. No a pak už to brutálně primitivní zlomyslné povýšené rýmování z Prahy šlo ráz na ráz.

Ulice na Opyši

Ej, v ulici Na Opyši

bydlí samí hnidopiši.

Nepřipočtou mi snad k zlýmu,

že ostouzím je kvůli rýmu.

Jako kukuřičná zrna

nezlobí se na zdi Brna

a snad ani na Nezvala,

byť je doba neurvalá.

Však na břehu řeky Svratky

najdeš dnes už jenom zvratky.

Kde je konec rozrazilu?

Odkvet radši do exilu.

Na moravské město Brno

trapný rým se slovem zrno,

čeština je někdy krátká,

napadl i Banjo Mládka.

Smrt básnířky: V nebezpečí je ta pravá poezie

 

     Julie spáchala sebevraždu. Tu zprávu mi zavolal její manžel. Ani jsem se nedokázal zeptat proč, jak mi zatrnulo, hned dvakrát. Poprvé bolestí ze smrti ženy, kterou jsem stále ještě miloval, a podruhé z té neuvěřitelné náhody, protože jsem právě doma psal na počítači esej o fenoménu sebevraždy. Dokonce mě napadlo, jestli jsem nějak nepřivolal, že si Julie sáhla na život.

   Vtom jsem uslyšel šplouchání vody, na kůži ucítil pálící slunce a svůj pot, jak jsem si naléhavě vzpomněl na čas u moře, který jsem s ní kdysi strávil. Julie působila na pláži tak nepatřičně, vyzáblá jak Poeova Berenice a nadvzdušná jako jeho Lenora. Opodál ležela na břiše kyprá žena a ječela německy na své řvoucí děti jako Lorelei na skále. Její partner vytlačil bílého slimáka krému ženě na stehno a roztíral ho. Ti dva sem náleželi.

   Lorelei by mohla být další Juliina podoba a vábný zpěv dívky na skále v ohybu Rýna by symbolizoval poezii, kterou Julie tvořila. Mě ale její básně neoslovovaly, nepamatoval jsem si žádnou, jen mi v hlavě utkvěl sem tam nějaký verš – „blízkost je závratná“, „letní noc je lapena“, „letím jinam“, „za kmitem stínu“, „pád sebevraha“.

   Koukl jsem oknem na pole a spatřil jsem v hroudách a zbytcích sněhu houf plutonovských havranů, pocházejících nejspíš z Běloruska. „Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je“, vybavil se mi verš z Poeovy básně Havran. Vystihoval mé pocity. Lureln je staroněmecky šumět, proč tedy ne šelestit, a ley je keltsky skála. Tak snad vzniklo jméno Loreley či Lorelei. Nevím, jak se Julie zabila, ale skokem z okna nebo ze skály asi ne.

   Ve své eseji jsem nemohl opomenout sebeupálení Jana Palacha. Drtilo mě teď ale psát o sebevraždě člověka, jež nebyla jen sebevraždou a šokovala svět krutým a pro naše končiny zcela nezvyklým způsobem. Stala se planoucím symbolem protestu proti podlému vojenskému přepadení, a teď jsem byl znenadání sám konfrontován s dobrovolným odchodem člověka, který mi býval blízký.

   Smyslem Palachovy živé pochodně bylo vytrhnout lidi z letargie, aspoň to tak sám prezentoval. Proč se ale zabila Julie? Prý ani dopis na rozloučenou nezanechala.

   Na psaní jsem se nemohl soustředit, ale přemýšlel o fenoménu sebevraždy. Je to jistě mezní čin, ale jak jej hodnotit? Vražda je obecně chápána jako zlo, také se na celé planetě odsuzuje coby zločin. Jsou ale výjimky, kdy lidé ohledně vraždy už tak jednotní nejsou, třeba v případě vraždy na vrahovi nebo tyranovi, zabíjení nepřátel ve válkách. Většinou však vraždu lidstvo považuje za špatnost. Co na ni ale odsuzuje víc? Její nemravnost, nebo společenskou nebezpečnost?

   Dobrovolný odchod ze života je na posuzování těžší. O sebevraždě psali mnozí moudřejší než já, věnovali jí spoustu času a úsilí a stejně se nedobrali obecně platného závěru. Důvod je jasný. Morální jednání lze požadovat a vynucovat pouze po živých. Ty je možno postihovat i za jednání nemorální. Kdo ale spáchá zdařilou sebevraždu, je mrtvý, a už po něm nikdo nic chtít nemůže. Tedy může, ale odezvy se nedočká.

 

   Slunce zmizelo v moři na obzoru a rozprostřela se noc. Julie se zeptala, kam se půjdeme projít. Navrhl jsem molo.

   „Je tma. Můžeme spadnout do vody,“ namítla.

   „V nebezpečí je ta pravá poezie,“ řekl jsem.

   Vyrazili jsme na prkennou lávku a ona se do mě zavěsila. Z náklonnosti, nebo kvůli větší jistotě? Miliardy hvězd nad zálivem způsobily, že bylo lépe vidět.

   Je Berenice, Lenora, či Lorelei? V přítmí jsem si Julii prohlížel. Byla stejně luzná, ošperkovaná odlesky a diamantově se třpytila jako Lorelei v Heineho Knize písní, stejně přízračná jako Berenice a v té chvíli ještě víc nadpozemská, nadvzdušná jako Lenora. A pak se mě otázala, jestli jsem šťastný?

   „Možná. Ale to není důležité,“ snažil jsem se vyhnout odpovědi. „Spíš mě zajímá, jak jsi se stala básnířkou?“

   „To označení nemám ráda, zní jako název profese, ale básně člověk nepíše pro obživu. Ty v něm buď jsou, nebo nejsou.“

   „Snad chápu, ale jak ses stala ženou, která vydává básnické sbírky?“

   „Vydala jsem jen dvě.“

   Dorazili jsme na konec mola a zastavili se. Působilo neskutečně, jak jsme trčeli na úzké lávce jakoby uprostřed nesmírnosti moře i propasti hvězdné oblohy nad námi.

   „Kdy tě napadlo, že v tobě jsou básně?“

   „Od malička jsem chtěla psát. Poezie je pro mě nezbytná jako vzduch. Musím poezii číst, psát a kolem sebe mít lidi, s nimiž si o ní můžu povídat.“

   „To ale se mnou moc nemůžeš,“ řekl jsem tenkrát.

   Ze vzpomínek mi ještě vyplulo, že jsme se pak líbali, na molu i později na pláži. A teď je Julie mrtvá. Sama to chtěla. Na roky se mi sice ztratila, ale věděl jsem, že žije, má muže a rodinu a je nejspíš šťastná. Co jsem měl ale cítit teď, když jsem nehodlal o její smrti moralizovat?

   Lidé však o sebevraždě moralizují rádi. I o činu Jana Palacha leckdo soudí, že neměl smysl. Nakonec jím ničeho nedosáhl a vzít si život není správné, tudíž je zlem, říkají. Prý to není ani řešení. Ale ptám se – kdo to tvrdí? A řešením čeho? Navíc pro člověka, který se zabije, jsou vyřešena všechna jeho trápení.

   Slavný spisovatel a katolický apologeta Gilbert Keith Chesterton mínil: „Člověk, který zabije druhého, zavraždil jednoho člověka. Člověk, který zavraždí sám sebe, zabije všechny lidi, je to, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj.“ A napsal také: „Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí okamžitě hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka.“ Stromům a ptákům je ale jedno, že na větvi visí oběšenec. Někteří ptáci jej dokonce uvítají jako potravu.

   Chesterton vnímal sebevraždu jako silně věřící člověk. Tomáš Garrigue Masaryk se domníval, že růst počtu sebevražd způsobil ústup náboženství. Sebevražda se ale vyskytuje v každé kultuře včetně přírodních národů.

   Přemítáním o souvislostech sebevraždy se mi paradoxně podařilo odpoutat se od své bolesti z Juliiny smrti, a zároveň se vrátit k práci na článku. Dostal jsem se i ke knize „O pošetilosti života i smrti“, kterou napsal propagátor psychoanalýzy Bohuslav Brouk. Zkoumal v ní i zabíjení se u takzvaných primitivů a zjistil, že má sebevražda stejně dlouhou historii jako lidstvo samé. Podle Brouka vede cokoli, oč se člověk snaží, jen k dosažení erotického partnera a veškerá lidská vynalézavost, duchaplnost a námaha nemá větší cenu než jelení říje.

   Otřásl jsem se z deprimujících myšlenek a utekl zase radši za Julií k moři. Tehdy jsme se posadili na kamennou zídku u pláže a já se ptal, jak to přijde, že napíše báseň? Ve tmě jsem nerozeznal, jestli se na mě dívala jako na hlupáka.

   Dlouho mlčela a potom řekla: „Ozve se slovo nebo verš, někdy jen pocit. Vždycky jsem psala příliš živelně, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Někdy se mi ale přece jen stane, že začnu dumat, proč jsem napsala zrovna tenhle obrat a chci vymyslet jiný. Ale poezie se těžko vymýšlí. Nyní mi připadá, že hotová báseň je ve mně už dávno a já ji jen musím věrně uslyšet, vyslovit a napsat.“

   Nevěděl jsem, jak na to reagovat a narazil si ještě víc čepici blbce otázkou, zda se považuje za úspěšnou?

   „Nikdy na takové věci, jako je úspěch, nemyslím. Píšu, protože musím. Důležité je, abych hluboko uvnitř v sobě byla s básní spokojena. Poezie je boj uvnitř člověka. Hledání dobra v sobě, dobírání se jádra krásy i úzkosti…“

   Když jsem si připomněl tahle její slova, byl pro mě její skon ještě záhadnější. Ztratila se z ní snad poezie, nebo ona se ztratila poezii a nemohla už dýchat, když pro ni byla nezbytná jako vzduch?

   Brouk se sardonickou ironií psal, že člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, ale i zdravý a šťastný jedinec musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá.

   Byl tedy Palach naivní, když se obětoval? Za co vlastně? Mnohý zapochybuje, ale on asi nepochyboval a nepřipustil diskusi. Ta se vede až nyní, stále a marně. Palach za cenu vlastního života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o něj stojí, zda nechtějí žít radši v temnotě. Jestli za to oni stojí. Jeho čin se ocitl mimo veškerá hodnocení.

   Každému sebevrahovi musí být přece jedno, co to udělalo s těmi, kteří přežili, a znovu jsem si uvědomil, že Julii už nikdy neuvidím. Opět jsem se koukl oknem na havrany a toužil se s ní ještě jednou setkat, jako chtěl Poe aspoň v ráji vzít do náručí jasnou dívku Lenoru. Otřásl mnou děsný chlad a spatřil jsem Julii, vyzáblou jako Berenice.

 

   Už s ní nikdy nepromluvím, nezazní mi v uších její hlas, jak vypráví o poezii, nikdy mi nepřednese svou báseň, abych se mohl dojmout jak lodník na Rýnu, když uslyšel Lorelei a její zpěv ho tak ošálil, že ho i s loďkou pohltil vír. Verši – to všecko způsobila / svým zpěvem Lorelei – končí báseň o ní. Bál jsem se, že bych ani já neodolal smrtelnému zpěvu Julie, kdybych si pamatoval nějakou její báseň. Takto mi nebezpečí nehrozilo, ale bez něj není poezie. Zůstává mi utajená, i když je tak úchvatná a nesmírná jako moře, jako nádherné i kruté moře, zdroj života i štěstí, který zabíjí.

Moucha v zrcadle

 

   

    

      Ačkoli ti dva vedli chytré řeči v hospodě skoro každý pátek, dnes na ně neměl František Moucha náladu. Usrkával pivo a tvářil se znechuceně. Kamarád Bedřich jeho rozpoložení zaznamenal a schválně si do něj rýpl.
     „Víš, o čem jsem už kolikrát přemýšlel, Franto? Jak vůbec přistává moucha na stropě?“
     „Co? Prostě si na ten strop sedne.“
     „No ale jak?“
     Frantovi napřed nedošlo, že je to narážka na jeho příjmení. Když ale ten hloupý vtip pochopil, řekl: „Myslíš, Béďo, že bych to měl vědět, když se jmenuju Moucha.“
     „No právě, bejku. Přemýšlel jsem, jestli bočním výkrutem, nebo se před přistáním obrátí a letí kousek vzhůru nohama, než dosedne.“
     „Vole,“ vysvětlil Franta Bedřichovi.“
     Věc mu však nešla z hlavy a dumal o přistávání mouchy i cestou z hospody, což zlepšilo jeho duševní stav a domů dorazil už v dobrém rozmaru jako každý opilec. 
     Žena spala v ložnici a on vešel do tichého obýváku. Rozhlédl se a hned zamával rukama, odrazil se od země a už kroužil kolem lustru. Chvíli se kochal letem, ale pak natáhl ruce, zachytil se nepatrných výčnělků omítky a jeho tělo i nohy se ke stropu setrvačností připlácly také. Jenže František byl přece jenom pro pobyt na stropě dost těžký, takže se vzápětí odlepil a padl na znak, naštěstí rovnou na gauč.
     „Ty ses tedy zřídil,“ vešla do místnosti jeho žena, kterou ta rána vyrušila. „Nemusel bys ale dělat kravál! Aspoň.“
     

     Ráno Františka Mouchu bolela z včerejšího chlastu hlava. Navzdory tomu si náhle vzpomněl, jak kdesi četl, že v každém člověku existují dvě osobnosti. Prý je jedna dominantní a druhá potlačená, takže si ji většina lidí neuvědomuje. 
     Jestli to druhé já existuje, musí se přece někdy třeba jen náznakem projevit, říkal si při holení v koupelně.
     „Lásko!“ zavolal na ženu. „Myslíš si, že každý v sobě přechovává ještě druhé já?“
     „Cože?!“ křikla manželka z kuchyně a řítila se za Frantou. Rozrazila pootevřené dveře, až mu prudce drcly do lokte a on se řízl do tváře.
      „Kruci,“ zaklel. 
      „Vidíš, to máš z těch svých pitomostí. Vypadáš teď, jako by ses někde porval.“
      „Ptal jsem se, jestli má člověk v sobě ještě druhou osobnost?“
      „Cože…? Ale dej mi pokoj,“ odsekla žena a vrátila se do kuchyně dělat snídani.
      Sotva však František Moucha osaměl, zaťukal si jeho obraz v zrcadle na čelo a pravil: „Co tě to napadlo? Říkat v kocovině po ránu takové bejkárny je vždy nebezpečné.“ 
     Než se Franta vzpamatoval ze šoku, přistála mu přesně uprostřed čela moucha a v zrcadle vypadala jako otvor po projektilu. 

Horečka a les

     

     Spalující horečka, která ho trápila už několik dní, se ho držela i nyní. Na dvorku jej ale ovanul větřík, takže se povzbuzený vydal křovinami do stráně. Ochotně šlapal do kopce i v lese, jen aby tam už byl. Dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním stezka, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.

     Tady byl jiný svět. Ticho a klid, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Šel teď zvolna chodníkem, jehož okraje tvořily kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil z větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi valouny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Uviděl však jen kousek plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce.

     Vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr spadaného jehličí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním hlas budníčka. Jenže on ho nevnímal, neboť horečka podnikla další nápor. Před ním mělká strouha, kde rostly různé keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku, byla však rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před můstkem.

     Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už byl před půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Skalina pokrytá světlehnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.

     Lehl si naznak, jako už tolikrát. Zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce. Vál lehký větřík a přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Napil se z plastové láhve zteplalé vody. Sedl si a zapálil cigaretu. Hned se rozkašlal, a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouk se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.

     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo se vymrštilo a řítil se hlavou napřed. Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel sudy dolů, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil až dole v údolí ve starém listí vedle kamenité cesty.

     Celý potlučený a podrásaný vylezl na cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu ve vodě pod stavidlem.

     Tělem mu proběhla vlna horka a hned nato chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila Milena. Měl tehdy šestnáct a ona sedmnáct. Tady na hrázi spolu poznávali tajemství lásky a sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Teď vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil zrcadlo hladiny, olivově zelená voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.

     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Za jedním ohybem stál vlevo na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. U cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.

     Vlezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně. Za chvíli se na palouku objevil králík. Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, začaly se pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.

     Co se pak ale odehrálo, bylo mimo jeho chápání. Jedna srna najednou vykročila k němu. Blížila se opatrně, ale bez plachosti. Došla až na verandu, kde se krčil v koutě. Zastavila se a strčila mu čenich skoro do tváře. Koukali se na sebe, oba bez hnutí. Nevěřil by, že se něco takového může stát. Zapomněl na horečku a hmatatelně cítil život i náhlou důvěrnost s tím úchvatným lesním tvorem. Nádherná, hluboká světla srny mu připadala jako oči věčnosti, kam před týdnem odešla Milena. Jen on tu zůstal, jelikož jeho sny ještě nedozrály. 

poutnice krajinou marnosti

přímo do zapadajícího slunce

jedu a rozbitá okreska 

nesnesitelně rovná a lesklá

kousek pusté země v hustě obydlené krajině

kde každé dva reflektory protijedoucích aut 

jsou jako přízrak

jedu měkkým světlem 

tmavohnědou hlínou

špinavou žlutí uschlé trávy 

za svou láskou

jako už tolikrát a jako vždy

žijeme spolu tak šťastně až to nudí

remízek a ruina usedlosti u silnice

zastavím a už jsem v tom houští

větvičky mi bodavě olizují tvář a paže

a tam u jedné holé zdi 

na pozadí ztmavlých rudých cihel 

stojí poutnice krajinou marnosti 

život se s ní asi nemazlil a je krásná

jenom si to myslím 

proč by tu ale jinak na mě čekala

tady v té nicotnosti u staré zdi

v sychravém soumraku 

má bílou tvář a vlasy jako měď 

je strašně vyzáblá

prý ráda tančí a debatuje o smyslu bytí

teď však beze slova nastoupí

doma potom říkám své lásce 

vedu ti poutnici krajinou marnosti 

ale má láska nikoho nevidí

a za mnou opravdu nikdo není

políbíme se a láska mi říká

jsi blázen a já přikývnu 

takže spatřím laminátovou podlahu

je tak nesnesitelně lesklá 

a náhle na ní vidím malé šlápoty 

poutnice krajinou marnosti 

     

moje láska a já se stále milujeme 

trvá to však už moc dlouho

a poutnice byla hrozně hubená 

a vlasy měla jako měď

Tlustá dafnie

I.
Odpoledne s rodinou na koupališti.
Nic, co by mě těšilo.
Brýle rozložily světlo na duhu.
Zbarvila bělostná oblaka letící po obloze.
Rej fialových, purpurových, červených,
zelených, azurových a modrých tónů…
     
Napadlo mě, jak jsem kdysi, 
znechucen nihilistickou bídou světa, 
zdrhal kamsi do křivoklátských lesů. 
Lehl si naznak na známé místo, 
kde se terén lámal do údolí. 
Nebe náhle spadlo děsně blízko. 
Nízké borovice omamně voněly. 
Tvrdá lesní tráva šimrala na rukou. 
Světlo mělo měděný odstín. 

Šumělo tam listí, jehličí a potok v údolí.
Čas od času se ozval nějaký pták. 
Tady pořád ječely děti a zalétaly sem
útržky blbých keců dospělých. 
Oblaka se začala trhat na cáry. 
Chuchvalce sraženiny ve zkumavce. 

Co mi zbývalo než pozorovat lidi.
Je málo tvorů tak hnusných jako člověk. 
Vychuchol, potkan, matamata třásnitá 
nebo hrotnatka čili dafnie jsou nádherní. 
Všechno je na nich dokonalé a účelné. 
Zato lidé jsou většinou neforemní a tlustí. 
Svlečení do plavek je to jedna hrůza. 
Při chůzi se jim natřásají tučné zadky, 
rozbředlá stehna, měkká břicha, 
a pak ta panděra čváchnou na deky...  

Taková dafnie nemůže být tlustá, 
tedy může, ale pak dlouho nepřežije. 
Pro akvarijní rybky jsou tlusté dafnie požehnání. 
Ale i mezi lidmi se najde pár vydařených, 
hlavně dětských a ženských exemplářů.

II.
Hned vedle se vyvalovala na dvou dekách 
jakási romsko-česká skupinka.
Asi patnáctiletá velice snědá cigoška, 
holka jako obrázek, prohlásila, 
že chce být úplně černá, 
že je to dneska zase in. 

Nechápal jsem, proč ona říká zase.
V rovníkové Africe – prosím. Ale tady? 
Pak ta holka nutila mléčně bílou ženu,
jež mluvou budila dojem dívčiny matky,
aby s ní kamsi šla a pobízela ji, 
že říkala, že chce mít postavu do léta. 
Pohyb jí tudíž jenom prospěje. 
Odešly padesát metrů k občerstvení, 
koupily si hranolky s tatarkou
a cpaly se jimi už cestou zpátky na deky. 

Vyrušilo mě něco, co se podobalo zpěvu. 
Asi desetiletý vietnamský kluk si notoval: 
„U starýho mlýna teče řeka líná...“
Manželka navrhla, abych šel do vody. 
Namítl jsem, že je tu voda dost vlhká,
stejně jsem ale musel skočit do bazénu. 
Hned jsem byl mokrý jak prase, 
a prasata bývají hodně mokrá,
což dokládá třeba šunka z marketu, 
z které většinou voda jen kape.

Ovšem člověk musí, ať je, kde je, 
nějakou tu nesnáz překonat, 
neboť všude šunka o dvou kůrkách, 
jak kdysi říkával můj starý kamarád.

III. 
Kdysi jsme s ženou na Moravě 
Spolu chodili nazdařbůh městem. 
Cesta nás zavedla do obchodu.
Čekal jsem na ženu venku v uličce
a sedl si přitom na parapet výlohy. 
Hned u mě bylo pět skautů, 
tak od dvanácti do čtrnácti let, 
a jestli se můžou se mnou vyfotit. 

Podobám se komusi známému? 
Zpěvákovi, herci, či takové existenci? 
Zeptal jsem se skautíků proč? 
Prý hrají v oddílu bojovou hru 
a úkol je vyfotit se s pánem s knírkem. 
„Když se spolu vyfotíme, získáte bod?“ 
Přikyvovali, až jim poskakovaly 
cípy hnědých šátků kolem krků.
     

Tedy toto. Člověk se léta lopotí

od rozbřesku do soumraku,

a pro skautíky jsem jen pán s knírkem.

Celý můj život, všechno jeho bohatství

se pro ně smrsklo do chlupů pod nosem.

Ale knírek se mi povedl, to je fakt.

IV.
Ve vlaku cestou zpátky do Čech 
nás potěšila mladá palubní stevardka.
Prý nevypadáme na šedesát plus
a chtěla po nás kvůli tomu občanky.
Je ale možné, že si jen zapomněla brýle. 
To mě napadlo, protože mi před časem 
mladík v autobusu uvolnil místo k sezení. 

Chlapec se postavil místo mě do uličky, 
a vedle sebe uviděl svou známou. 
Měl tu holku zřejmě za krásnou, 
protože ji okamžitě zval na rande. 
Napřed souhlasila, ale pak si vzpomněla, 
že si musí zajet koupit levnou bílou deku.
Hoch tvořivě navrhl, aby si ji ušila.
„Chci obyčejnou bílou deku z umělotiny.
Musím zjistit, kdybych ji spálila, 
kolik z ní získám čerstvé spáleniny.“
     
Pod dojmem surrealistického rozhovoru 
jsem dumal, kolik zbude popela ze mě, 
až spálí mou mrtvolu v krematoriu? 
Cesta mi tak příjemně uběhla.
Mohu si přát ještě něco víc? 
Leda tak tlustou dafnii ke svačině, 
kdybych tedy byl akvarijní rybka.

 

cesta do ráje

 

úmorné a nudné kolony aut
denně zabíjejí čisté ideje
síť silnic polapila volnost 

ta ale stejně nejede po kolech
pro ni se musí šlapat pěšky
 
dávno už jsme vyměnili
svobodu za bezpečnost
plahočíme se a pracujeme
ať máme na to jet do světa
konečně si odpočinout
 
každý přece touží po ráji
neodbytný je jak reklama
která ho vlezle nabízí
nastane však jednou doba
kdy už nebude možné utíkat

 

slova II.

 

Slova jsou jak tlapky kočky
šlapou neslyšně jak vločky
Slova jsou jak dusot koní
co se loukou spolu honí

Slova jsou jak tělo hada
kroutící se jako zrada
Slova jsou jak žabí skřeky
v klidné zátočině řeky

Slova jsou jak mlžná blata 
zrádná jsou a jedovatá
Slova slova slova slova
která Hamlet říká znova

Slova jsou jak hvězdná bárka
marná jsou jak černá dálka
Slova ztracená jak žena
náhle znovu nalezená

Slova těžká dýchavičná
jež jsou vždycky nepatřičná 
Slova která proklouznou
v nekonečnu skulinou

slova

 

Slova jsou jak tlapky kočky
našlapující v trávě 
Slova jsou jak dusot koní
rozléhající se krajem
Slova jsou jak tělo hada
kroutící se strání
Slova jsou jak žabí skřeky
nesoucí se bažinou

Slova jsou jak mlžná blata 
zrádná jsou a jedovatá
Slova slova slova slova
bratře Hamlete
Slova jsou jak hvězdná loď
ztracená v černé hmotě
Slova bloudící a slepá
slova znovu nalezená

Slova dýchavičná
přece proklouznou
jasnou skulinou

kámen na pláži

kdysi jsem kameni řek
jenž daleko na pláži je
že sluneční paprsek 
s ním zlatě komunikuje 
– žhavě komunikuje

pot se ze mě děsně lil
kámen se celý rozpálil

slova jsem těžce hledal
která by kámen pochopil
jenže on na mě nedal
a do písku se rychle skryl 
– bleskově do písku skryl

vlastně se do něj skryla
protože to želva byla

pak mě ale přešel smích
vylezla zmije písečná
když na chvíli vítr ztich´
jedové zuby – konečná 
– krutý jed je konečná

Kdo bude spasený

 

Spousta holubů kolem kříže 

nad kopulí kostela

se zlatým nápisem IHS – 

Iesus Hominum Salvator.

Ocitají se tak, 

aniž to tuší, 

blízko spasení.

Dole na zemi lidé 

hledají zase spásu 

nad displeji mobilů. 

Pod taktovkou mystického dirigenta

Před tímto pomníkem se to všechno stalo. 
Foto: Foto: © Jiří Komárek,
Licence: Creative Commons BY-SA 4.0

     

     

     

     Objevil se mladý muž oděný v bílé košili a vestě, na ní měl černý frak, na krku bílý motýlek a na hlavě černý cylindr. Postavil si dirigentský stojan přímo proti tváři sochy Jana Blahoslava, jenž v rukou zvedá vysoko před sebe bibli. Mladík vyndal z brašny notový záznam a na stojanu jej rozevřel. Z pouzdra vzal taktovku a odložil cylindr na zem. Měli mu do něj lidé házet peníze? Nikdo tu ale nebyl.
     Uklonil se na všechny strany neexistujícímu publiku a začal dirigovat neviditelný orchestr. Historické náměstí na kopečku nad řekou bylo liduprázdné a ponořené do ticha. Jen podivný dirigent mával rukama a hůlkou. 
     Musí být blázen, říkal jsem si. K tomu, aby předváděl klauniádu nebo pantomimu, chybělo obecenstvo. Už jsem chtěl odejít, ale vtom mě napadlo: to nemůže být jen tak, že si ten kluk vybral k exhibici místo právě před pomníkem Jana Blahoslava a zrovna ve chvíli, kdy jsem tu byl jen já. Přece ale nemohl vědět, že tady budu a sám, když se sem vydal dirigovat. Nebo snad ano? 
     Vzpomínal jsem, co vím o vzdělanci a reformním humanistovi Janu Blahoslavovi. Pocházel z města, kde stojí pomník, před nímž jsme se právě nacházeli. Byl rovněž literátem, pedagogem a předně biskupem Jednoty bratrské. Co by však z toho mělo plynout? Jedině snad, že zde v bratrské škole zahájil studia Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské. A v muzeu, které nese jméno Učitele národů, a kam se dívá Blahoslavova kamenná tvář, je originál spisu Via lucis čili Cesta světla.
     Kdysi jsem provázel tímto městem dva americké mormony ze Salt Lake City ve státě Utah, kteří v Česku vykonávali povinnou misijní cestu mladých členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Zavedl jsem je i do muzea, kde viděli Via lucis a nechtěli uvěřit, že dílo vytvořil, tehdy asi před tři sta šedesáti lety, sám Komenský. Připadalo jim to jako moc dávná historie.
     Mohla by Cesta světla být tím důvodem, proč právě stojím u pomníku na starém náměstí a sleduji pošetilé počínání mladého dirigenta bez orchestru? Komenský ji napsal v zimě na přelomu let 1641 a 1642, když se pro veřejný neklid v Anglii nemohl dočkat, aby spolu s anglickými přáteli a významnými politiky a duchovními země zahájil dílo obrody křesťanstva a lidské společnosti vůbec. Zabývá se v ní pansofií čili vševědou, protože si myslel, že zmizí-li lidská nevědomost, ustanou války. Jan Amos Komenský byl světoběžníkem, vzdělancem, objevitelským pedagogem, didaktikem a učitelem v řadě zemí, v polském Lešně i kolaborantem se švédskými agresory, a pak dokonce vyhnancem.
     Žil v Evropě plné válek a bojů. Pomyslel jsem si, která doba taková nebyla? Tedy je logické, že toužil po konci vojenských vražedných střetů, a rovněž po nápravě lidstva. Tu podle něj, jak napsal ve Via lucis, měla zajistit vláda sboru mudrců. Chápal svět jako školu boží moudrosti, která je zanedbaná lidskou vinou. Mystické sklony ho vedly k hledání léku na tuto nemoc a před blížícím se koncem světa jej nacházel ve světle moudrosti a vzdělání ve všenápravné síle pansofie, která může osvítit všechny lidi. Prostředky k tomu by měly být obecné knihy srozumitelné všem, obecné školy přístupné všem, univerzální sbor učených mužů a univerzální jazyk. 
     Řeč, které by rozuměli všichni, navrhoval Komenský ve Via lucis proto, neboť o latině si myslel, že je příliš těžká. Univerzální sbor mudrců přitom Komenský viděl jako jednotně řízenou organizaci vědecké práce na celém světě, ústřední akademii čili sbor světla, který by se staral o reformu vzdělání a o nápravu lidské společnosti a využíval k tomu všech dosavadních vynálezů, jako byla mořeplavba a knihtisk. Cílem pak bylo dosáhnout nového zlatého věku na zemi, sbratření všech národů a věčného míru. 
     Avšak ani velmi učený a inteligentní muž jako Komenský netušil, že na světě není nikdo tak moudrý ani takovou autoritou, aby zkrotil oceány hlupáků a lumpů. Tento poznatek odhalila až dnešní doba internetu a sociálních sítí. A i když si lidé rozumějí, neboť mluví stejnou řečí, mudřec i blbec, začne se ten druhý domnívat, že rozumí všemu a tím pádem pokřiví se každá čistá věc, protože blbost na schopné si bere bič a sprostota se sápe na slušnost, jak napsal Komenského starší současník Wiliam Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou ve svém slavném šedesátém šestém sonetu. Ani veškeré vynálezy světa, kolik jich dnes je, tomu nezabrání.
     Co však s tím vším? Proč by to mělo souviset s mou přítomností u pomníku Jana Blahoslava v době, kdy tady diriguje jakýsi bláhový mladík. Možná je ale klíč u tvůrce Blahoslavova pomníku. Sochař František Bílek, který nebyl zpočátku uznávaným umělcem, vytvořil tento pomník v roce 1923. Měl hluboký vztah k náboženství, avšak rozcházel se s katolickou církví, takže přestoupil k Církvi československé husitské, jak se nazývá v současnosti. To jistě vysvětluje pomník Blahoslavovi i díla věnovaná Komenskému.
     Podstatnější pro tuto chvíli byla však náboženská filosofie a mystika Františka Bílka, který ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa. Komenský chtěl jednotný jazyk a svět míru bez hlouposti a válek, Bílek zase mystickou jednotu světa. Snad mi začalo svítat, ovšem stále jsem nevěděl, jakou hudbu vlastně ten mladík diriguje.
     Nepřipadalo mi možné, abych šel až k němu a přímo se podíval, takže jsem se ji pokoušel uslyšet. Posílen Blahoslavem, Komenským, Via lucis, mormony i Bílkem jsem se snažil vnímat mysterium okamžiku, a pak se to stalo.
     Skutečně jsem uslyšel hudbu. Byla to Symfonie číslo 9 d moll, Opus 125 „S Ódou na radost“ Ludwiga van Beethovena. Netušil jsem, jak je možné, že jsem si okamžitě vzpomněl na celý její přesný název. Ocitl jsem se v majestátním vyvrcholení první věty Allegro ma non troppo, un poco maestoso a po kratičké pauze začala velmi živě druhá věta Molto vivace. 
     Nejspíš jsem zešílel, protože jsem v hlubokém tichu poslouchal hudbu, která byla tak úchvatná, jak by ji hrál andělský orchestr a obecenstvem zrcadlícím se na klenbě nebe bylo celé lidstvo. Natáhla se do ní veškerá krása a moudrost světa. Vše, o čem věky bádaly davy myslitelů, dostal do tónů už zcela hluchý Beethoven. Při zpěvavé třetí větě Adagio molto e cantabile jsem už byl u vytržení. Muzika zněla tak perfektně, jako by symfonický orchestr vystupoval v Mormon Tabernacle v Temple Square v Salt Lake City v Utahu, ve stavbě s kopulovitou střechou ve tvaru želvího krunýře, tedy v prostoře s nejdokonalejší akustikou na planetě.
     To už ale zněla čtvrtá věta Presto, v níž Ludwig van Beethoven použil sborový zpěv coby nový prvek, který je v symfoniích zcela neobvyklý. Textem tu byla báseň jeho přítele Friedricha Schillera Óda na radost, nejznámější motiv skladby. Ta je od roku 1985 hymnou Evropského společenství čili dnes Evropské unie, pokusu lidí našeho kontinentu žít ve sbratření a míru. Než se tak stalo, nazpíval v roce 1970 A song of joy španělský zpěvák Miguel Ríos. Jeho úžasný zpěv jsem také právě teď slyšel.
     Aby ten surrealistický živý film měl konec, mladík přestal dirigovat, schoval taktovku, nasadil si zase cylindr, smutně se usmál, otočil se ke mně zády a odcházel provázen Ódou na radost náměstím k úzké uličce mezi domy. Za nimi byly kamenné hradby obepínající náměstí, kde se ulička proměnila ve schodiště klesající příkrou strání k řece, která bude jako čas navěky plynout, tedy ještě aspoň po nějakou dobu. Silueta dirigenta byla stále menší, až se v té škvíře mezi staveními zcela ztratila.

ach eldorádo

 

lidé různých duší a způsobů
kolem chodí
jako lodi
plují si jenom pro svou záhubu

kdesi tam vře voda na planetě
loď uhání
nemá zdání
zlato jestli najde v novém světě

naděje v kotlích z bronzu vaří se
obzor plane
touhy plané
když hlavy přibývají na míse

conquistadoři dobyli ráje
už tak dávno
skřípe ráhno
časem krev uschlá strašně černá je

Dvakrát dvě jsou čtyři – Ano, ale dvakrát tři je šest

Už dlouho pozoruji, jak se v debatách rozšířil argumentační klam zvaný úhybný manévr čili red herring. Vypadá to jako současný trend, ale ve skutečnosti si tento klam lidé oblíbili už dávno.

Red herring znamená v angličtině uzený sleď, tedy obrazně falešná stopa. Název vznikl podle historky, v níž se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy. V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. Někdy se pro tento klam používá i termín whataboutismus. Podstatu klamu vystihuje vtip z doby existence Sovětského svazu, v němž se Američan ptá Sověta, kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? Na to Sovět odpoví: „A vy zase bijete černochy!“

Skvěle, vtipně a přístupně pro běžné lidi zmíněné argumentační faulování popsal už Karel Čapek v textu „O alelidech“ publikovaném v Lidových novinách 30. 12. 1934. Kromě toho celý problém ještě posunul do jiné roviny (na text „O alelidech“ odkazuji ve zdrojích).

Karel Čapek píše: »Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“, nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“« Nebo: »Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo nevytáhl.«

V současnosti se lze často setkat s red herringem u lidí, kteří obhajují, nebo hledají aspoň omluvu pro ruskou brutální agresi proti Ukrajině. To jsou alelidé dneška. Argumentují asi takto: „Ano, Rusko napadlo Ukrajinu, ale co USA? Ušáci napadli Vietnam, Irák, bombardovaly Srbsko…“ Když pominu, že okolnosti válek ve Vietnamu, Iráku či leteckých útoků na Srbsko byly jiné než současné války Ruska proti Ukrajině, neexistuje žádná souvislost mezi dřívějšími konflikty, v nichž figurovaly USA, a nynější válkou na území Ukrajiny. Navíc jedno násilí neospravedlňuje jiné.

Kromě toho žádná vojenská akce USA ve 20. století neměla charakter dobyvačné války, jakou už čtvrtým rokem vede Rusko proti Ukrajině. To si netroufli tvrdit ani bolševici, když u nás drželi moc a odsuzovali imperialismus USA několikrát denně. Poukazovali spíš na to, že USA hrají roli samozvaného světového četníka. Spojené státy to viděly a vidí samozřejmě jinak. Z jejich pohledu brání po celém světě lidská práva, demokracii a svobodu.

Vrátím se ale k úhybným manévrům. Například někdo řekne, že Andrej Babiš byl několikrát soudem usvědčený ze lži. Stoupenec předsedy hnutí ANO však namítne: „Ale současný premiér Petr Fiala lže mnohem víc.“ Nebo se na internetové platformě objeví článek, který popisuje zločiny někdejšího komunistického režimu a alečlověk v diskusi oponuje úhybným manévrem: „Ano, minulý režim perzekuoval odpůrce, ale hlavně že nevadí komunistický rozvědčík na Hradě.“

Red herring se ovšem objevuje nezřídka i v běžných záležitostech. Třeba policejní hlídka zastaví řidiče, že jel na červenou a vyměří mu pokutu. A on při jejím placení remcá: „Mě pokutujete, ale na velké zločince si netroufnete.“ Jak píše Karel Čapek: „Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.“ 

Nad všemi těmi ale, whataboutismy a uzenými sledi by se člověk mohl pousmát, problém však je, že od nich je krátká cesta k heslům a nálepkám, takže jsou často nástroji propagandy. Něco řeknete, oponující alečlověk použije jakési ale či uzeného sledě, a když si nedáte pozor, už se bavíte o něčem jiném, totiž o tom, o čem chce oponent.

Dvě variace na téma smysl

 rýžovací lžička

myju lžičku

při měsíčku

že to smysl nedává

byla přece špinavá

myju lžičku

při měsíčku

od bláta i od zlata

bláto hodím za vrata

Půl litru a svíčková

Dává to hluboký smysl, ale hloubka nemusí být ta hloubka, kterou já prý myslím, řekl mi oponent v diskusi.

Rozumím tomu asi takhle: na ploše je plytký talíř, vedle leží talíř hluboký a také stojí sklenice a odměrný válec.

Plytký talíř je mělčí než hluboký, ten je však mělčí než sklenice a ta zase mělčí než odměrný válec.

Jenže do hlubokého talíře, sklenice i odměrného válce se vejde shodně půl litru tekutiny.

Do mělkého talíře nenalijete skoro nic, ale nejlíp z něj chutná svíčková, o jejímž hlubokém smyslu netřeba pochybovat.

zenové žáby tančí

 

zenové žáby tančí
kolem zenové hole
vše na nebi i na zemi má smysl
který vzniká z nahodilosti

pokud je nový a nečekaný
dá věcem nelogické vztahy
zda je smysl hluboký či mělký
svěřím psychoanalytikům

rána zenovou holí
je didaktická pomůcka
ale jen jedna z možných

užitá samoúčelně
smysl postrádá jako když
tleská hluše jedna ruka