Nea
vyvstala z propasti času, vynořila z hloubky jeskyně. Kožešina na ní zářila. Temná
tvář, oči ve své tmavé hnědi skrývaly barbarství nelítostných bojů, syrovost
putování, hleděly skrz mě, jak bych byl přelud. Ústa slibovala mnohé včetně
krutosti.
Chtěl jsem vědět, s kým se v těch dálavách věků potkala. Nepoznala
ani jediného boha, co se jich později vyrojilo. A já, Sepp, jí měl dát dítě.
Předat geny a ona musela naplnit poslání ženy, nízké či vznešené. Jak jsem to
ale mohl udělat, když mám žal, neboť vím, že vesmír existuje jen kvůli tomu, že
ho vnímám.
Ať se tahle žena matkou opravdu stane, nebo ne, láká mě její
živočišnost. Co generací zmizelo na dně propasti času, kolik genů se rozpadlo
na prach, než jsme se my dva střetli. Já, Sepp, a Nea.
Nezažila bohy, církve, vědecké pravdy a bludy, sociální sítě, auta
ani rakety, jen trávu pod nohama, přítmí groty, jeskynní medvědy a pěstní
klíny. V ruce třímala kamennou sekeru, když se ke mně blížila. Malá, ale sálala
z ní síla. Usmál jsem se. Udivilo ji to natolik, až si nechala jemně vykroutit
z ruky topůrko.
„My, lidé nových časů se usmíváme, aby se zachovalo zdání.“
Vzala mě za ruku a vlekla do nitra skály. Za chvíli jsme se
propadli do černa. Nea ale kráčela najisto. Klopýtal jsem za ní a zkoušel si
představit, jaké to bylo žít v době, kdy náš svět byl ještě mladý. Pustila mi
ruku a zmizela. Ocitl jsem se zcela sám v naprosté tmě. Kolem tenké kvílení a
šramoty věstily nebezpečí, vyvolávaly strach. Hrůza hrůz a nemohl jsem se
svěřit ani do božích rukou.
Vtom křísnutí kamenů, vyskočila jiskra a pak se rozhořel plamínek.
Spatřil jsem odlesky na ženině tváři. Oranžový jas dopadl i na její hruď nad
halenou z hrubě tkané látky a odhalil řemínek kolem krku a na něm kostěný
přívěsek svítící jako drahokam. Chtěl jsem na něj sáhnout… Uskočila.
„Nemám se dotýkat. Proč?“
Řekla cosi, co znělo jako Zorrr, když
poslední zvuk chrčivě protáhla
„Kdo je Zorrr?“
Nea odkudsi vylovila pochodeň a zažehla ji od ohýnku na zemi.
Zvedla plamen nad hlavu a ze stěny sluje vystoupila kamenná tvář, jak na ni
padl mihotavý plamen.
„To je on? Tvůj bůh?“
Koukla na mě zmateně a ukázala nahoru.
„Zorrr je hvězda? Sestoupila k tobě?“
Přikývla.
„Hudba k uctění Zorrra,“ řekl jsem.
Asi vytušila, co myslím slovem hudba, také se konečně usmála a zase kývala horlivě hlavou. Pak zapíchla prst do mé hrudi a vzápětí jím ukázala opět nahoru.
„Ne, já nejsem hvězda, která sestoupila. Jsem jenom Sepp.“
Prohlížel jsem si ji potom od hlavy k patě. Tmavé vlasy, které nepoznaly hřeben, přes ramena kožešina asi, hrubá halena s kulatým ornamentem na břiše, něco jako sukně z ještě hrubší látky a přes klín pro ozdobu závěs z provázků spletených do copánků a přišitých tak, aby držely vedle sebe. Copánky připomínaly stalagnátové varhany, ale byly nejspíš symbolem, jenže čeho. Na nohou pak vyšší boty z kůže s kožešinou obrácenou dovnitř.
Přestála můj zkoumavý pohled bez hnutí. Nakonec usoudila, že jsem se vynadíval dost, vzala mě zase za ruku a vlekla jeskyní dál. Šli jsme úzkou horizontální chodbou se skloněnými hlavami. Pozvolna začala stoupat, za chvíli čím dál strměji, až jsme museli lézt po čtyřech k slabému světlu na konci. Tam se chodba zlomila do kolmého komína, jenž vedl k oslnivé díře. Teprve, když si oči přivykly, spatřil jsem kousek modrého nebe.
Nea začala okamžitě šplhat vzhůru jako nějaká ještěrka. Vydal jsem se za ní, ale třásly se mi ruce. Tiskl jsem se ke skále, rozdíral si prsty o výstupky a zpocený až za ušima jsem se plazil po centimetrech nahoru. Takový strach o život jsem ještě neměl. Konečně jsem byl venku. Nea stála u strže a čekala na mě.
Přišel jsem k ní, rozhlédl se a uviděl kraj jasu a barev, mezi stromy, skalami a oblými kopečky proudil křišťálový vítr. Pod nohama sráz, v propasti na dně sytě zelená tráva, kterou přetínala stezka migrující zvěře, v ní past a v té díře umíral statný kůň. Jeho smrtelný křik nemohl obměkčit muže, oděné podobně jako Nea, kteří se koně snažili dorazit oštěpy a sekerami.
Sjel jsem očima od drastické scény k velké spirále sestavené z drobných kamenů. Upřeně jsem zíral na obrazec, který byl nejspíš rituální, až se mi spirála roztočila před očima a vypadala jako nějaká pohyblivá dekorace z mých časů. Kola mi vířila v hlavě a já jsem zavrávoral. Nea mě bleskově zachytila a tázavě se na mě koukla.
„Je mi líto spousty věcí, ale koně ne. Jeho smrt je součást zákonů přírody. Jeden musí umřít, aby jiní žili. Teprve mnohem později však lidé pochopí, že na koni se dá i jezdit, že umí tahat povozy.“
Stále na mě hleděla jen s většími otazníky v očích.
„Zajímalo by tě, proč mám tedy žal? Tonu v žalu, neboť vím, co se stane. Tvoje DNA…“
Zatvářila se nechápavě.
„Neptej se, co to je. Tomu nemůžeš rozumět, ani já tomu nerozumím. Prostě tvá krev je smíchaná z krve neandrtálců a lidí, kteří sem stále táhnou z Afriky. A až umřeš a s tebou všichni, které znáš, přijdou další a další a zase odejdou. Všechno kolem se bude měnit, a až přejdou staletí a tisíciletí a tento svět bude k nepoznání, najdou část tvé lebky v jeskyni, budou ji dlouho zkoumat, a nakonec vytvoří tvoji podobu a vystaví ji v muzeu. Neptej se na nic, ani na to, co je muzeum. Jen bys měla vědět, že jsem tě tam uviděl a vrátil se v čase jako Sepp, abych tě potkal. A zármutek mám proto, že vím, co se stane, co s tvou krásnou zemí provedeme. Ale neboj, teď jsem s tebou.“
„Ó, Zorrre náš, Hvězdo z černé oblohy, oheň zachovej,“ zarecitoval
jsem, jako bych se stal mužem z těch dávných časů. A snad to tak je. Já a
Nea jsme už navždy spojeni, neboť dvě částice, které se jednou vzájemně
ovlivnily, zůstávají propojené bez ohledu na vzdálenost a čas.
Potom jsem se ohlédl a uviděl, jak od jeskyně, z místa, kde jsem
potkal ženu, kterou jsem pojmenoval Nea, vyrazil tryskem zlatý kůň. Hnal se
údolím a pak do kopce, jako by chtěl najít hvězdu, jako by chtěl najít Zora. Od
šíleného běhu zlatého koně, od jeho kopyt duněla zem a on pádil z věků do věků.
Stále pádí…
Žádné komentáře:
Okomentovat