 |
| Cesta lemovaná stromy je jako osud. |
Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázračně setkají současný muž Sepp a pravěká žena, která od něj dostala jméno Nea. Po její počáteční nepřátelské ostražitosti se Sepp na Neu usměje a ona mu začne důvěřovat. Zavede ho do jeskyně a po chvíli dokonce na posvátné místo a odtud na vyhlídku.
Tam se Sepp pokusí Neu obejmout, ale ona uhýbá, až spadne do skalní šachty, odkud před chvílí vylezli. A přijde o život. Byla to jen nešťastná náhoda, nebo má Sepp na smrti dávné ženy podíl?
Muže, který se jmenuje ve skutečnosti Josef a jméno Sepp používal jen pro svou cestu do zavátých časů, v novém příběhu provází Nea jako Nemesis, spravedlivá odplata, a také jako osudová Adrásteia, které nelze uniknout.
💙💙💙💙💙
Obrátil jsem kšiltovku štítkem dozadu, aby mi ji vítr neodnesl a nepršelo mi za krk. Zvedl jsem límec lehké bundy a zapnul ji až k bradě. Ruce jsem vrazil do kapes. V tom větru pršelo skoro vodorovně a ostré studené kapky mě píchaly do tváře. Sklonil jsem hlavu a šel dál se spravedlivou odplatou Nemesis v patách.
Je tomu nějakých čtyřicet pět tisíc let, co jsem já, Josef, coby Sepp potkal ženu ze Zlatého koně a pojmenoval ji Nea. Teď je mojí Nemesis, mojí Adrásteiou, které nelze uniknout.
Zvedl jsem oči vzhůru a uviděl, jak poklop z šedé litiny úplně zakryl nebeskou modř. Po něm se hnaly tmavé cáry vypršených mraků a z příkrovu crčely proudy vod jako z obrovského řešeta. Otočil jsem se a za mnou stála moje Nemesis, moje Adrá. Blesk nakreslil děsivý obraz, který vypadal jako žhavé krevní řečiště, zahřměl hrom, až mi kovadlinky udeřily na bubínky a rozvibrovaly je.
„Proč za mnou jdeš jako odplata? Proč se mi chceš pomstít? Vždyť víš, že to byla tehdy jen nešťastná náhoda. Přiznávám, neměl jsem tě chtít hned objímat, ale já tě přece do té skalní šachty nestrčil. Konečně jsi mrtvá už tak dlouho…“
Adrásteia neřekla nic, ale její oči vzkazovaly: mně neunikneš. Pak zčistajasna zmizela. Zmocnil se mě šílený strach a jasně jsem ucítil, jak mi srdce puklo, vyskočilo z hrudi a spadlo do drtiče, jehož čelisti jej rozmělnily na prach, který se jako slín vypálí v peci, a pak se smíchá s mořem žalné vody a s pískem z pláže marných slov.
Nakonec mi Nemesis dovolí, abych znovu vymodeloval své srdce a nechal ho ztvrdnout na beton. A to bude její pomsta. Budu chodit světem s betonovým srdcem, které mě začne vteřinu od vteřiny víc a víc tížit a já každým tím okamžikem zestárnu o sto let. Deset vteřin a bude mi o tisíc roků víc, čtyři sta padesát vteřin a budu starý jako Nea. Ještěže vteřiny v tom bezčasí plynou tak pomalu.
Z oblohy se bezustání na mou hlavu řinula voda, vítr mě nelítostně otesával. Utekl jsem před slotou na nádraží a nastoupil do nějakého vlaku. Bylo mi fuk, kam pojede, hlavně ať je to někam. Cest do nikam jsem už měl dost.
Porcelánová Nemesis
Ebenová Nemesis
Vlezl jsem do kupé, kde seděly dvě dívky sotva odrostlé pubertě.
„Je tu volno?“ zeptal jsem se. „Jsem Josef, ale klidně mi říkejte Sepp,“ dodal jsem, když dívky přikývly.
Patrně ještě nikdy neviděly takového starce, protože se tvářily vyděšeně. A také v té chvíli netušily, proč by mi vůbec měly nějak říkat. Sedl jsem si a upřeně zíral před sebe. V dráze mého pohledu seděla bohužel kouzelná blondýnka, jako by ji vyrobil někdo z porcelánu, aby byla tak krásná.
Napřed se zatvářila popuzeně, že na ni civím, potom se ptala očima, o co jde, pak se zapitvořila, ale když jsem pořád nereagoval, otázala se: „Pane, co je vám?“
Vedle sedící dívka jako figurka z ebenového dřeva blondýnku podpořila: „Vážně, pane, co je vám?“
„Přišel jsem o srdce. Spadlo do drtiče a teď čekám, až se z něj vypálí cement, z něhož si vyrobím nové, betonové. Ale to vy přece víte.“
„Vy jste se zbláznil, Seppe?“ otázala se ta ebenová.
„Která z vás je moje Nemesis!?“ vykřikl jsem. „Jsi to ty, nebo ty?“
„Půjdeme jinam,“ řekla blondýnka. „Ten dědek je ňákej divnej.“
Dívky odešly, ale stejně tu zůstaly se mnou jako moje Nemesis. Mě už nemohly oklamat. Napřed se zdálo, že to byla ta kouzelná blondýnka, pak ale zase, že je to ta ebenová. Nakonec jsem pochopil, že obě byly Nemesis i Adrásteia, jen jsem nevěděl, z čích rukou přijde spravedlivá odplata.
Vystoupil jsem v tak banálním městě, jako je Beroun. Ke Koněpruským jeskyním to odtud nebylo pěšky moc daleko a ke Zlatému koni pak už jen kousíček, ale silný déšť a ledový vítr činil cestu nesnesitelnou. Co chvíli jsem se ohlížel, ale hned porcelánové a hned zase ebenové Nemesis jsem uniknout nemohl.
Těch pár kilometrů mi připadalo nekonečných. Měl jsem pocit, jako by se do mě ustavičně zabodávaly tisíce jehliček, pod kterými jsem se měnil v kus ledu, jen nohy šly mechanicky vpřed a šedá litina nebe byla stále blíž a těžkla. Jako bych ji nesl sám na zádech.
„Ó Neo, má lásko, má Nemesis, jakou odplatu mi chystá Adrásteia?“ ptal jsem se větru i vodních bičů, abych nemusel myslet na cestu.
Konečně jsem byl na místě. Ani nevím, kdy přešla zima a přehoupla se do předjaří se zbytky sněhu. Byl jsem do tohoto ročního období špatně oblečený, ale hlavně, že ustal déšť a ztichl vítr. Krajina rušená terasami vápencového lomu nabízela půvabnou podívanou. Jak se změnila od dob, kdy tudy procházela Nea se svou tlupou. Ale já jsem měl jiné starosti než se kochat krásami ještě skoro spící přírody.
Musel jsem uchopit betonovou hmotu, kterou mi podala porcelánová Nemesis a vymodelovat z ní znovu své rozdrcené srdce. Nebylo to snadné, ale podařilo se mi to a já vrátil své srdce ebenové Nemesis. Ta ho ihned vložila do mé hrudi. Rázem se mi přitížilo.
Jako přibitý k zemi jsem se ploužil do jeskyně. Adrásteia mi svítila na cestu a já ani nevěděl, jak jsem prošel všemi těmi chodbami a vyšplhal se šachtou na vyhlídku. Naposled jsem se podíval do krajiny, a pak už jsem stál na okraji propastné šachty. Vtom jsem pochopil, jakou odplatu si Nemesis pro mě vymyslela. Buď jsem to mohl skončit skokem do temné díry, nebo se vléct světem s betonovým srdcem a vteřinu od vteřiny šíleně stárnout.
Stál jsem tam a stál a nemohl se rozhodnout, ač jsem věděl, že volbě neuniknu. A stál jsem tam pořád, i když už porcelánová Nemesis pukla jako kdysi moje srdce, a ebenová Nemesis se jako moje srdce rozpadla na prach. Zůstal jsem osamělý, neboť má láska Nea byla dávno už mrtvá.
Propast
Jaké to je padat do propasti?
Jaké to je padat do tmy bezedné šachty?
To nikdo neví, dokud to nezkusí.
A pak už to nepoví.
Šachta dno jistě má, tam, kam není vidět.
A tomu, kdo sviští dolů, se zdá nekonečná.
Okamžik dopadu si sotva uvědomí.
Snad náraz, silná krátká bolest a potom…
Jen vědět, co mě pak čeká?
Jestli jenom nic? Ale co když přece…
Žádné komentáře:
Okomentovat