Pod taktovkou mystického dirigenta

Před tímto pomníkem se to všechno stalo. 
Foto: Foto: © Jiří Komárek,
Licence: Creative Commons BY-SA 4.0

     

     

     

     Objevil se mladý muž oděný v bílé košili a vestě, na ní měl černý frak, na krku bílý motýlek a na hlavě černý cylindr. Postavil si dirigentský stojan přímo proti tváři sochy Jana Blahoslava, jenž v rukou zvedá vysoko před sebe bibli. Mladík vyndal z brašny notový záznam a na stojanu jej rozevřel. Z pouzdra vzal taktovku a odložil cylindr na zem. Měli mu do něj lidé házet peníze? Nikdo tu ale nebyl.
     Uklonil se na všechny strany neexistujícímu publiku a začal dirigovat neviditelný orchestr. Historické náměstí na kopečku nad řekou bylo liduprázdné a ponořené do ticha. Jen podivný dirigent mával rukama a hůlkou. 
     Musí být blázen, říkal jsem si. K tomu, aby předváděl klauniádu nebo pantomimu, chybělo obecenstvo. Už jsem chtěl odejít, ale vtom mě napadlo: to nemůže být jen tak, že si ten kluk vybral k exhibici místo právě před pomníkem Jana Blahoslava a zrovna ve chvíli, kdy jsem tu byl jen já. Přece ale nemohl vědět, že tady budu a sám, když se sem vydal dirigovat. Nebo snad ano? 
     Vzpomínal jsem, co vím o vzdělanci a reformním humanistovi Janu Blahoslavovi. Pocházel z města, kde stojí pomník, před nímž jsme se právě nacházeli. Byl rovněž literátem, pedagogem a předně biskupem Jednoty bratrské. Co by však z toho mělo plynout? Jedině snad, že zde v bratrské škole zahájil studia Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské. A v muzeu, které nese jméno Učitele národů, a kam se dívá Blahoslavova kamenná tvář, je originál spisu Via lucis čili Cesta světla.
     Kdysi jsem provázel tímto městem dva americké mormony ze Salt Lake City ve státě Utah, kteří v Česku vykonávali povinnou misijní cestu mladých členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Zavedl jsem je i do muzea, kde viděli Via lucis a nechtěli uvěřit, že dílo vytvořil, tehdy asi před tři sta šedesáti lety, sám Komenský. Připadalo jim to jako moc dávná historie.
     Mohla by Cesta světla být tím důvodem, proč právě stojím u pomníku na starém náměstí a sleduji pošetilé počínání mladého dirigenta bez orchestru? Komenský ji napsal v zimě na přelomu let 1641 a 1642, když se pro veřejný neklid v Anglii nemohl dočkat, aby spolu s anglickými přáteli a významnými politiky a duchovními země zahájil dílo obrody křesťanstva a lidské společnosti vůbec. Zabývá se v ní pansofií čili vševědou, protože si myslel, že zmizí-li lidská nevědomost, ustanou války. Jan Amos Komenský byl světoběžníkem, vzdělancem, objevitelským pedagogem, didaktikem a učitelem v řadě zemí, v polském Lešně i kolaborantem se švédskými agresory, a pak dokonce vyhnancem.
     Žil v Evropě plné válek a bojů. Pomyslel jsem si, která doba taková nebyla? Tedy je logické, že toužil po konci vojenských vražedných střetů, a rovněž po nápravě lidstva. Tu podle něj, jak napsal ve Via lucis, měla zajistit vláda sboru mudrců. Chápal svět jako školu boží moudrosti, která je zanedbaná lidskou vinou. Mystické sklony ho vedly k hledání léku na tuto nemoc a před blížícím se koncem světa jej nacházel ve světle moudrosti a vzdělání ve všenápravné síle pansofie, která může osvítit všechny lidi. Prostředky k tomu by měly být obecné knihy srozumitelné všem, obecné školy přístupné všem, univerzální sbor učených mužů a univerzální jazyk. 
     Řeč, které by rozuměli všichni, navrhoval Komenský ve Via lucis proto, neboť o latině si myslel, že je příliš těžká. Univerzální sbor mudrců přitom Komenský viděl jako jednotně řízenou organizaci vědecké práce na celém světě, ústřední akademii čili sbor světla, který by se staral o reformu vzdělání a o nápravu lidské společnosti a využíval k tomu všech dosavadních vynálezů, jako byla mořeplavba a knihtisk. Cílem pak bylo dosáhnout nového zlatého věku na zemi, sbratření všech národů a věčného míru. 
     Avšak ani velmi učený a inteligentní muž jako Komenský netušil, že na světě není nikdo tak moudrý ani takovou autoritou, aby zkrotil oceány hlupáků a lumpů. Tento poznatek odhalila až dnešní doba internetu a sociálních sítí. A i když si lidé rozumějí, neboť mluví stejnou řečí, mudřec i blbec, začne se ten druhý domnívat, že rozumí všemu a tím pádem pokřiví se každá čistá věc, protože blbost na schopné si bere bič a sprostota se sápe na slušnost, jak napsal Komenského starší současník Wiliam Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou ve svém slavném šedesátém šestém sonetu. Ani veškeré vynálezy světa, kolik jich dnes je, tomu nezabrání.
     Co však s tím vším? Proč by to mělo souviset s mou přítomností u pomníku Jana Blahoslava v době, kdy tady diriguje jakýsi bláhový mladík. Možná je ale klíč u tvůrce Blahoslavova pomníku. Sochař František Bílek, který nebyl zpočátku uznávaným umělcem, vytvořil tento pomník v roce 1923. Měl hluboký vztah k náboženství, avšak rozcházel se s katolickou církví, takže přestoupil k Církvi československé husitské, jak se nazývá v současnosti. To jistě vysvětluje pomník Blahoslavovi i díla věnovaná Komenskému.
     Podstatnější pro tuto chvíli byla však náboženská filosofie a mystika Františka Bílka, který ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa. Komenský chtěl jednotný jazyk a svět míru bez hlouposti a válek, Bílek zase mystickou jednotu světa. Snad mi začalo svítat, ovšem stále jsem nevěděl, jakou hudbu vlastně ten mladík diriguje.
     Nepřipadalo mi možné, abych šel až k němu a přímo se podíval, takže jsem se ji pokoušel uslyšet. Posílen Blahoslavem, Komenským, Via lucis, mormony i Bílkem jsem se snažil vnímat mysterium okamžiku, a pak se to stalo.
     Skutečně jsem uslyšel hudbu. Byla to Symfonie číslo 9 d moll, Opus 125 „S Ódou na radost“ Ludwiga van Beethovena. Netušil jsem, jak je možné, že jsem si okamžitě vzpomněl na celý její přesný název. Ocitl jsem se v majestátním vyvrcholení první věty Allegro ma non troppo, un poco maestoso a po kratičké pauze začala velmi živě druhá věta Molto vivace. 
     Nejspíš jsem zešílel, protože jsem v hlubokém tichu poslouchal hudbu, která byla tak úchvatná, jak by ji hrál andělský orchestr a obecenstvem zrcadlícím se na klenbě nebe bylo celé lidstvo. Natáhla se do ní veškerá krása a moudrost světa. Vše, o čem věky bádaly davy myslitelů, dostal do tónů už zcela hluchý Beethoven. Při zpěvavé třetí větě Adagio molto e cantabile jsem už byl u vytržení. Muzika zněla tak perfektně, jako by symfonický orchestr vystupoval v Mormon Tabernacle v Temple Square v Salt Lake City v Utahu, ve stavbě s kopulovitou střechou ve tvaru želvího krunýře, tedy v prostoře s nejdokonalejší akustikou na planetě.
     To už ale zněla čtvrtá věta Presto, v níž Ludwig van Beethoven použil sborový zpěv coby nový prvek, který je v symfoniích zcela neobvyklý. Textem tu byla báseň jeho přítele Friedricha Schillera Óda na radost, nejznámější motiv skladby. Ta je od roku 1985 hymnou Evropského společenství čili dnes Evropské unie, pokusu lidí našeho kontinentu žít ve sbratření a míru. Než se tak stalo, nazpíval v roce 1970 A song of joy španělský zpěvák Miguel Ríos. Jeho úžasný zpěv jsem také právě teď slyšel.
     Aby ten surrealistický živý film měl konec, mladík přestal dirigovat, schoval taktovku, nasadil si zase cylindr, smutně se usmál, otočil se ke mně zády a odcházel provázen Ódou na radost náměstím k úzké uličce mezi domy. Za nimi byly kamenné hradby obepínající náměstí, kde se ulička proměnila ve schodiště klesající příkrou strání k řece, která bude jako čas navěky plynout, tedy ještě aspoň po nějakou dobu. Silueta dirigenta byla stále menší, až se v té škvíře mezi staveními zcela ztratila.

Vítr, déšť a osud

Cesta lemovaná stromy je jako osud.

Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázračně setkají současný muž Sepp a pravěká žena, která od něj dostala jméno Nea. Po její počáteční nepřátelské ostražitosti se Sepp na Neu usměje a ona mu začne důvěřovat. Zavede ho do jeskyně a po chvíli dokonce na posvátné místo a odtud na vyhlídku. 

     Tam se Sepp pokusí Neu obejmout, ale ona uhýbá, až spadne do skalní šachty, odkud před chvílí vylezli. A přijde o život. Byla to jen nešťastná náhoda, nebo má Sepp na smrti dávné ženy podíl? 

     Muže, který se jmenuje ve skutečnosti Josef a jméno Sepp používal jen pro svou cestu do zavátých časů, v novém příběhu provází Nea jako Nemesis, spravedlivá odplata, a také jako osudová Adrásteia, které nelze uniknout.

💙💙💙💙💙

Obrátil jsem kšiltovku štítkem dozadu, aby mi ji vítr neodnesl a nepršelo mi za krk. Zvedl jsem límec lehké bundy a zapnul ji až k bradě. Ruce jsem vrazil do kapes. V tom větru pršelo skoro vodorovně a ostré studené kapky mě píchaly do tváře. Sklonil jsem hlavu a šel dál se spravedlivou odplatou Nemesis v patách.

     Je tomu nějakých čtyřicet pět tisíc let, co jsem já, Josef, coby Sepp potkal ženu ze Zlatého koně a pojmenoval ji Nea. Teď je mojí Nemesis, mojí Adrásteiou, které nelze uniknout.

     Zvedl jsem oči vzhůru a uviděl, jak poklop z šedé litiny úplně zakryl nebeskou modř. Po něm se hnaly tmavé cáry vypršených mraků a z příkrovu crčely proudy vod jako z obrovského řešeta. Otočil jsem se a za mnou stála moje Nemesis, moje Adrá. Blesk nakreslil děsivý obraz, který vypadal jako žhavé krevní řečiště, zahřměl hrom, až mi kovadlinky udeřily na bubínky a rozvibrovaly je.

     „Proč za mnou jdeš jako odplata? Proč se mi chceš pomstít? Vždyť víš, že to byla tehdy jen nešťastná náhoda. Přiznávám, neměl jsem tě chtít hned objímat, ale já tě přece do té skalní šachty nestrčil. Konečně jsi mrtvá už tak dlouho…“

     Adrásteia neřekla nic, ale její oči vzkazovaly: mně neunikneš. Pak zčistajasna zmizela. Zmocnil se mě šílený strach a jasně jsem ucítil, jak mi srdce puklo, vyskočilo z hrudi a spadlo do drtiče, jehož čelisti jej rozmělnily na prach, který se jako slín vypálí v peci, a pak se smíchá s mořem žalné vody a s pískem z pláže marných slov. 

     Nakonec mi Nemesis dovolí, abych znovu vymodeloval své srdce a nechal ho ztvrdnout na beton. A to bude její pomsta. Budu chodit světem s betonovým srdcem, které mě začne vteřinu od vteřiny víc a víc tížit a já každým tím okamžikem zestárnu o sto let. Deset vteřin a bude mi o tisíc roků víc, čtyři sta padesát vteřin a budu starý jako Nea. Ještěže vteřiny v tom bezčasí plynou tak pomalu.

     Z oblohy se bezustání na mou hlavu řinula voda, vítr mě nelítostně otesával. Utekl jsem před slotou na nádraží a nastoupil do nějakého vlaku. Bylo mi fuk, kam pojede, hlavně ať je to někam. Cest do nikam jsem už měl dost.

     

Porcelánová Nemesis

     

Ebenová Nemesis

     Vlezl jsem do kupé, kde seděly dvě dívky sotva odrostlé pubertě.

     „Je tu volno?“ zeptal jsem se. „Jsem Josef, ale klidně mi říkejte Sepp,“ dodal jsem, když dívky přikývly.

     Patrně ještě nikdy neviděly takového starce, protože se tvářily vyděšeně. A také v té chvíli netušily, proč by mi vůbec měly nějak říkat. Sedl jsem si a upřeně zíral před sebe. V dráze mého pohledu seděla bohužel kouzelná blondýnka, jako by ji vyrobil někdo z porcelánu, aby byla tak krásná.

     Napřed se zatvářila popuzeně, že na ni civím, potom se ptala očima, o co jde, pak se zapitvořila, ale když jsem pořád nereagoval, otázala se: „Pane, co je vám?“

     Vedle sedící dívka jako figurka z ebenového dřeva blondýnku podpořila: „Vážně, pane, co je vám?“

     „Přišel jsem o srdce. Spadlo do drtiče a teď čekám, až se z něj vypálí cement, z něhož si vyrobím nové, betonové. Ale to vy přece víte.“

     „Vy jste se zbláznil, Seppe?“ otázala se ta ebenová.

     „Která z vás je moje Nemesis!?“ vykřikl jsem. „Jsi to ty, nebo ty?“

     „Půjdeme jinam,“ řekla blondýnka. „Ten dědek je ňákej divnej.“

     Dívky odešly, ale stejně tu zůstaly se mnou jako moje Nemesis. Mě už nemohly oklamat. Napřed se zdálo, že to byla ta kouzelná blondýnka, pak ale zase, že je to ta ebenová. Nakonec jsem pochopil, že obě byly Nemesis i Adrásteia, jen jsem nevěděl, z čích rukou přijde spravedlivá odplata. 

     Vystoupil jsem v tak banálním městě, jako je Beroun. Ke Koněpruským jeskyním to odtud nebylo pěšky moc daleko a ke Zlatému koni pak už jen kousíček, ale silný déšť a ledový vítr činil cestu nesnesitelnou. Co chvíli jsem se ohlížel, ale hned porcelánové a hned zase ebenové Nemesis jsem uniknout nemohl.

     Těch pár kilometrů mi připadalo nekonečných. Měl jsem pocit, jako by se do mě ustavičně zabodávaly tisíce jehliček, pod kterými jsem se měnil v kus ledu, jen nohy šly mechanicky vpřed a šedá litina nebe byla stále blíž a těžkla. Jako bych ji nesl sám na zádech.

     „Ó Neo, má lásko, má Nemesis, jakou odplatu mi chystá Adrásteia?“ ptal jsem se větru i vodních bičů, abych nemusel myslet na cestu.

     

     Konečně jsem byl na místě. Ani nevím, kdy přešla zima a přehoupla se do předjaří se zbytky sněhu. Byl jsem do tohoto ročního období špatně oblečený, ale hlavně, že ustal déšť a ztichl vítr. Krajina rušená terasami vápencového lomu nabízela půvabnou podívanou. Jak se změnila od dob, kdy tudy procházela Nea se svou tlupou. Ale já jsem měl jiné starosti než se kochat krásami ještě skoro spící přírody.

     Musel jsem uchopit betonovou hmotu, kterou mi podala porcelánová Nemesis a vymodelovat z ní znovu své rozdrcené srdce. Nebylo to snadné, ale podařilo se mi to a já vrátil své srdce ebenové Nemesis. Ta ho ihned vložila do mé hrudi. Rázem se mi přitížilo. 

     Jako přibitý k zemi jsem se ploužil do jeskyně. Adrásteia mi svítila na cestu a já ani nevěděl, jak jsem prošel všemi těmi chodbami a vyšplhal se šachtou na vyhlídku. Naposled jsem se podíval do krajiny, a pak už jsem stál na okraji propastné šachty. Vtom jsem pochopil, jakou odplatu si Nemesis pro mě vymyslela. Buď jsem to mohl skončit skokem do temné díry, nebo se vléct světem s betonovým srdcem a vteřinu od vteřiny šíleně stárnout.

     Stál jsem tam a stál a nemohl se rozhodnout, ač jsem věděl, že volbě neuniknu. A stál jsem tam pořád, i když už porcelánová Nemesis pukla jako kdysi moje srdce, a ebenová Nemesis se jako moje srdce rozpadla na prach. Zůstal jsem osamělý, neboť má láska Nea byla dávno už mrtvá. 

Propast

Jaké to je padat do propasti? 

Jaké to je padat do tmy bezedné šachty? 

To nikdo neví, dokud to nezkusí. 

A pak už to nepoví. 

Šachta dno jistě má, tam, kam není vidět.

A tomu, kdo sviští dolů, se zdá nekonečná.

Okamžik dopadu si sotva uvědomí. 

Snad náraz, silná krátká bolest a potom…

Jen vědět, co mě pak čeká? 

Jestli jenom nic? Ale co když přece… 

Na zlatém koni

    

     Nea vyvstala z propasti času, vynořila z hloubky jeskyně. Kožešina na ní zářila. Temná tvář, oči ve své tmavé hnědi skrývaly barbarství nelítostných bojů, syrovost putování, hleděly skrz mě, jak bych byl přelud. Ústa slibovala mnohé včetně krutosti.

     Chtěl jsem vědět, s kým se v těch dálavách věků potkala. Nepoznala ani jediného boha, co se jich později vyrojilo. A já, Sepp, jí měl dát dítě. Předat geny a ona musela naplnit poslání ženy, nízké či vznešené. Jak jsem to ale mohl udělat, když mám žal, neboť vím, že vesmír existuje jen kvůli tomu, že ho vnímám.

     Ať se tahle žena matkou opravdu stane, nebo ne, láká mě její živočišnost. Co generací zmizelo na dně propasti času, kolik genů se rozpadlo na prach, než jsme se my dva střetli. Já, Sepp, a Nea. 

     Nezažila bohy, církve, vědecké pravdy a bludy, sociální sítě, auta ani rakety, jen trávu pod nohama, přítmí groty, jeskynní medvědy a pěstní klíny. V ruce třímala kamennou sekeru, když se ke mně blížila. Malá, ale sálala z ní síla. Usmál jsem se. Udivilo ji to natolik, až si nechala jemně vykroutit z ruky topůrko.

     „My, lidé nových časů se usmíváme, aby se zachovalo zdání.“

     Vzala mě za ruku a vlekla do nitra skály. Za chvíli jsme se propadli do černa. Nea ale kráčela najisto. Klopýtal jsem za ní a zkoušel si představit, jaké to bylo žít v době, kdy náš svět byl ještě mladý. Pustila mi ruku a zmizela. Ocitl jsem se zcela sám v naprosté tmě. Kolem tenké kvílení a šramoty věstily nebezpečí, vyvolávaly strach. Hrůza hrůz a nemohl jsem se svěřit ani do božích rukou.

     Vtom křísnutí kamenů, vyskočila jiskra a pak se rozhořel plamínek. Spatřil jsem odlesky na ženině tváři. Oranžový jas dopadl i na její hruď nad halenou z hrubě tkané látky a odhalil řemínek kolem krku a na něm kostěný přívěsek svítící jako drahokam. Chtěl jsem na něj sáhnout… Uskočila.

     „Nemám se dotýkat. Proč?“

     Řekla cosi, co znělo jako Zorrr, když poslední zvuk chrčivě protáhla

     „Kdo je Zorrr?“

     Nea odkudsi vylovila pochodeň a zažehla ji od ohýnku na zemi. Zvedla plamen nad hlavu a ze stěny sluje vystoupila kamenná tvář, jak na ni padl mihotavý plamen. 

     „To je on? Tvůj bůh?“

     Koukla na mě zmateně a ukázala nahoru.

     „Zorrr je hvězda? Sestoupila k tobě?“

     Přikývla.

      O kousek dál stalagnáty vyrovnané do řady jako píšťaly vyhlížely přízračně v záři ohně a průvan na ně hrál hvízdavou píseň.

     „Hudba k uctění Zorrra,“ řekl jsem.

     Asi vytušila, co myslím slovem hudba, také se konečně usmála a zase kývala horlivě hlavou. Pak zapíchla prst do mé hrudi a vzápětí jím ukázala opět nahoru.

     „Ne, já nejsem hvězda, která sestoupila. Jsem jenom Sepp.“

     Prohlížel jsem si ji potom od hlavy k patě. Tmavé vlasy, které nepoznaly hřeben, přes ramena kožešina asi, hrubá halena s kulatým ornamentem na břiše, něco jako sukně z ještě hrubší látky a přes klín pro ozdobu závěs z provázků spletených do copánků a přišitých tak, aby držely vedle sebe. Copánky připomínaly stalagnátové varhany, ale byly nejspíš symbolem, jenže čeho. Na nohou pak vyšší boty z kůže s kožešinou obrácenou dovnitř.

     Přestála můj zkoumavý pohled bez hnutí. Nakonec usoudila, že jsem se vynadíval dost, vzala mě zase za ruku a vlekla jeskyní dál. Šli jsme úzkou horizontální chodbou se skloněnými hlavami. Pozvolna začala stoupat, za chvíli čím dál strměji, až jsme museli lézt po čtyřech k slabému světlu na konci. Tam se chodba zlomila do kolmého komína, jenž vedl k oslnivé díře. Teprve, když si oči přivykly, spatřil jsem kousek modrého nebe.

     Nea začala okamžitě šplhat vzhůru jako nějaká ještěrka. Vydal jsem se za ní, ale třásly se mi ruce. Tiskl jsem se ke skále, rozdíral si prsty o výstupky a zpocený až za ušima jsem se plazil po centimetrech nahoru. Takový strach o život jsem ještě neměl. Konečně jsem byl venku. Nea stála u strže a čekala na mě.

     Přišel jsem k ní, rozhlédl se a uviděl kraj jasu a barev, mezi stromy, skalami a oblými kopečky proudil křišťálový vítr. Pod nohama sráz, v propasti na dně sytě zelená tráva, kterou přetínala stezka migrující zvěře, v ní past a v té díře umíral statný kůň. Jeho smrtelný křik nemohl obměkčit muže, oděné podobně jako Nea, kteří se koně snažili dorazit oštěpy a sekerami. 

     Sjel jsem očima od drastické scény k velké spirále sestavené z drobných kamenů. Upřeně jsem zíral na obrazec, který byl nejspíš rituální, až se mi spirála roztočila před očima a vypadala jako nějaká pohyblivá dekorace z mých časů. Kola mi vířila v hlavě a já jsem zavrávoral. Nea mě bleskově zachytila a tázavě se na mě koukla.

     „Je mi líto spousty věcí, ale koně ne. Jeho smrt je součást zákonů přírody. Jeden musí umřít, aby jiní žili. Teprve mnohem později však lidé pochopí, že na koni se dá i jezdit, že umí tahat povozy.“

     Stále na mě hleděla jen s většími otazníky v očích.

     „Zajímalo by tě, proč mám tedy žal? Tonu v žalu, neboť vím, co se stane. Tvoje DNA…“

     Zatvářila se nechápavě.

     „Neptej se, co to je. Tomu nemůžeš rozumět, ani já tomu nerozumím. Prostě tvá krev je smíchaná z krve neandrtálců a lidí, kteří sem stále táhnou z Afriky. A až umřeš a s tebou všichni, které znáš, přijdou další a další a zase odejdou. Všechno kolem se bude měnit, a až přejdou staletí a tisíciletí a tento svět bude k nepoznání, najdou část tvé lebky v jeskyni, budou ji dlouho zkoumat, a nakonec vytvoří tvoji podobu a vystaví ji v muzeu. Neptej se na nic, ani na to, co je muzeum. Jen bys měla vědět, že jsem tě tam uviděl a vrátil se v čase jako Sepp, abych tě potkal. A zármutek mám proto, že vím, co se stane, co s tvou krásnou zemí provedeme. Ale neboj, teď jsem s tebou.“    

     Pokusil jsem se Neu obejmout. Uskočila. Udělal jsem dva kroky k ní, ale zase prudce couvla, až se dostala na hranu díry, z které jsme vylezli, ztratila rovnováhu a zřítila se dolů. Zoufale jsem za ní volal, ale neozvalo se ani zasténání. Měl bych slézt dolů a zjistit, jestli žije, ale to jsem se neodvážil. Jen mi blesklo hlavou, že jí už dítě nedám a ona nenaplní své poslání.

     „Ó, Zorrre náš, Hvězdo z černé oblohy, oheň zachovej,“ zarecitoval jsem, jako bych se stal mužem z těch dávných časů. A snad to tak je. Já a Nea jsme už navždy spojeni, neboť dvě částice, které se jednou vzájemně ovlivnily, zůstávají propojené bez ohledu na vzdálenost a čas.

     Potom jsem se ohlédl a uviděl, jak od jeskyně, z místa, kde jsem potkal ženu, kterou jsem pojmenoval Nea, vyrazil tryskem zlatý kůň. Hnal se údolím a pak do kopce, jako by chtěl najít hvězdu, jako by chtěl najít Zora. Od šíleného běhu zlatého koně, od jeho kopyt duněla zem a on pádil z věků do věků. Stále pádí…

Bombardovací blues: Dívka, Koniáš a Ignác

Průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly
 na Karlově náměstí v Praze, jak ho vidí návštěvník od vstupu

     

     Most Legií, za Vltavou panorama Hradčan. Koutkem oka jsem zachytil, jak na mě ta dívka civí. V ten samý moment se na obloze místo Hradu zjevily veliké zelené ruce, jako ratolesti se vzpínaly k lásce. 

     Ruce však byly mrtvé, kovové a zelené od měděnky. Obraz zmizel a místo něj vyplula na nebe obludně zvětšená karikatura pátera Koniáše, kterou znám odněkud z časopisu. Než jsem rozluštil, proč místo Pražského hradu vidím napřed vzpínající se ruce, a pak horlivého jezuitu z 18. století, byla dívka u mě a ptala se, zda se mi pohled na Hrad tolik líbí.
     Holka, tipoval jsem ji tak na sedmnáct, a navazuje konverzaci se starším chlapem? Potlačil jsem překvapení a prozradil, co vidím místo známého pohlednicového výjevu. Myslel jsem, že ji tím vyvedu z míry. Ona se ale bez známky údivu otázala, jestli se ke mně může přidat? Koniáš zmizel. Ptal jsem se, co si od toho slibuje? Místo odpovědi jen opakovala žádost. Zněla teď jako naléhavá prosba.
     „Sám nevím, kam půjdu. Jen se tak procházím městem.“
     „Vím dobře, kam jdete.“
     Řekla to tak přesvědčivě, že jsem už nic nenamítal a od té doby šla se mnou. Držela se kousíček za mým pravým ramenem, abych si ji nemohl prohlédnout, aniž bych na ni zíral. V uších mi zněla jakási klavírní hudba, když jsem u Národního divadla odbočil na Masarykovo nábřeží. Před můstkem na Žofín jsem náhle zastavil, a dívka současně se mnou.
     Obrátil jsem se k ní tváří: „Jak můžete vědět…“ Nedokončil jsem, protože se zdálo, jako by se jí nad hlavou vznášeli dva Amorové. Asi se probouzí k lásce, přestal jsem se ptát a pokračoval v chůzi. Ona se mnou. Když jsme dorazili k Mánesu, napadlo mě přejít silnici a vydat se Myslíkovou ulicí na Karlák. Než jsem ale naznačil záměr, navrhla, že bychom mohli jít až k Jiráskovu mostu a na Karlovo náměstí se dostat Resslovou ulicí.
     „Jak víte, že mám namířeno tam? Co se ale divím. Proč chcete jít Resslovou?“
     „Vy tamtudy chcete jít.“
     „Ano,“ řekl jsem udiveně. „Je tam kostel Cyrila a Metoděje kde zahynuli atentátníci, kteří sejmuli Heydricha. Chtěl jsem si to připomenout.“
     Co znamenalo zabití té nacistické zrůdy? Byly oběti heydrichiády, co po něm následovala, zbytečné? Nechtělo se mi ale myslet na smrt, když doprovázím dívku, nad níž poletují bůžkové lásky. Řekl jsem, že jsme to mohli protáhnout po Rašínově nábřeží až na Palackého náměstí, neboť je odtud vidět kostel Panny Marie na Slovanech se zvláštními věžemi, kterému se říká Emauzy, a na ten že se vždycky rád podívám. A že jsme pak mohli dojít na Karlák ulicí Na Moráni.

Kostel Panny Marie na Slovanech zvaný Emauzy

     Nevěděl jsem, proč jsem jí to vyprávěl a ona se na mě jen dívala a ten pohled byl smutný, nekonečně hluboký a jakoby mrtvý.
     „Od časů, co jsem začal vnímat, až do čtrnácti let jsem vídal místo štíhlých věží jen lešení. Kostel prý na konci války zasáhla bomba. Vám se Emauzy nelíbí?“
     Její oči ztvrdly, pak se rozšířily a zeleně zasvítily. Pak se dívka uklidnila a už jsme nemluvili. O čem mlčela, jsem netušil, ani proč ji tak rozrušila zmínka o Emauzích.
     Loudali jsem se parkem na Karláku, dívka kousek za mým pravým ramenem. Už jsem pochopil, že jdu do kostela svatého Ignáce z Loyoly při ústí Štěpánské ulice do náměstí.
     „Vždycky, když se octnu tady, musím zajít do Ignáce. Nejsem věřící nebo tak něco. Církve, řády, kongregace a sekty mi nic neříkají, ale mám rád kostely a tenhle miluji. Snad proto, že patří jezuitům a Tovaryšstvo Ježíšovo je jediným řádem, který uznávám. Takhle si totiž představuji, že by mělo duchovenstvo vypadat. Kostel je vždy otevřený pro návštěvníky, a hlavně pro ty, kteří hledají duchovní útěchu a ruce, třebas i mrtvé, vztahují k lásce.“
     Sám jsem se divil, co to kecám, nicméně jsem musel pokračovat: „Vím, že u nás mají jezuité hlavně od dob národních buditelů špatnou pověst. Prý ničili českou kulturu a potírali český jazyk. Nebyla to ale tak docela pravda. Oni chtěli Čechy rekatolizovat. Třeba ten páter Koniáš, kterého jsem viděl na mostě místo Hradčan. Pro národní buditele byl symbolem údajného jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Pálil sice knihy, ale ani ne tak proto, že byly české, ale že nebyly katolické. Vím, že zlikvidoval některé bratrské literární klenoty, ale na druhé straně sám knihy česky psal, roznášel je a rozdával. Byl však moc horlivý, až ho sami jezuité mírnili…“
     „Nemusíte mi to vysvětlovat,“ přerušila mě dívka. „Věděla jsem, že půjdete sem. Vím také, co cítíte k tomto kostelu a jak smýšlíte o jezuitech.“
     „Jak to můžete vědět?“
     Nejspíš jsem připomínal zaseknutou gramofonovou desku. Dívka mi dala prst přes rty, abych už byl zticha, a ten dotek byl přízračný.
     „Prozradíte mi aspoň své jméno?“
     „Eva.“
     Vešli jsme do kostela bránou v mohutném průčelí, na jehož vrcholu stojí socha sv. Ignáce z Loyoly ve svatozáři. Za vstupem vpravo jsem si všiml nad dveřmi svítícího nápisu „Zpovídá se“, a napadlo mě, že mám zpověď už za sebou. S dívkou v patách jsem šel středem kostelní lodi přímo k oltáři mezi dvěma řadami lavic, v nichž klečelo či sedělo asi patnáct lidí. Jako vždy jsem obdivoval výzdobu raně barokní stavby. 
     U hlavního oltáře s obrazem Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské, jsme se zdrželi jen krátce, ale i tak jsem si stačil vybavit, co bylo podnětem, že se Ignác, původem z baskické šlechtické rodiny, stal zakladatelem jezuitského řádu a svatým. Roku 1521 mu totiž dělová koule při obléhání Pamplony rozdrtila pravou nohu a když se léčil a málem při tom zemřel, prožil údajně duchovní obrácení a začal nový život ve službě Bohu.
     Od oltáře jsem zamířil k bočním vzájemně propojeným kaplím na jižní straně hlavní lodi. V kapli, která se jmenuje Všech věrných zesnulých nebo také Dušičková, seděla na obyčejné židli stará žena, která se na nás dívala. Domníval jsem se, že na nás, ale když jsem se ohlédl, dívka byla pryč. Žena se mě zeptala, jestli jsem turista, nebo jestli sem chodím pravidelně?
     „Když jsem zrovna poblíž a mám čas, vždycky sem zajdu.“
     „Jste věřící?“
     „To nejsem, ale tenhle kostel je mi blízký.“
     „Proč zrovna kostel svatého Ignáce?“
     „Ještě jako hodně mladý jsem chtěl jít aspoň jednou na Štědrý den na půlnoční mši, jenže tehdy se v kostelech buď vůbec nekonaly, nebo třeba ve čtyři odpoledne a Ignác byl jediný, kde klasická půlnoční mše probíhala. Taky tu tenkrát byly mraky lidí, ani zdaleka se všichni nevešli do kostela a kolem hlídkovali esenbáci. Vnímal jsem to jako vzdor vůči režimu a od té doby mi je sympatický i jezuitský řád.“
     Stará paní se pak rozpovídala. Jezuity chválila, že přinesli vzdělanost a zakládali školy, které měly vynikající úroveň. Ona sem chodí prý často, aby načerpala vnitřní sílu, že na ni toto místo mocně působí. Celý život prý bydlela poblíž. Pamatuje si i americký nálet 14. února 1945. Zdejší okolí to postihlo strašně. Nejhorší byl přímý zásah veřejného krytu na Karlově náměstí, v němž se ukrylo na sto dvacet žen a dětí. Všichni tam zahynuli.
     „Tenkrát se říkalo, že tento nálet na Prahu byl omyl, že to byla chyba navigace, že bombardéry chtěly shodit bomby na Drážďany. Ale pak se také říkalo, že piloti konali podle rozkazu. Co myslíte?“ uzavřela své vyprávění.
     „Možný je obojí, ale myslím si, že se Američani spletli. Četl jsem však, že tenhle nešťastný nálet využila nacistická a pak komunistická propaganda, aby ukázaly, jak bezcitně a nelítostně Američani vedli válku.“ 
     Jak jsem to dořekl, odkudsi jsem uslyšel slova Bombardovacího blues Josefa Kainara, jak jej zpíval Jiří Suchý: „Nahoře kroužil, kroužil bílý svaz bombardérů naděje, svatý svaz bombardérů, který nevěděl, kde je, takže pak z rozpaků a z pumovnic – než rozpaky, líp nic…“
     „To byl ten nálet, který poškodil i Faustův dům a Emauzy?“ zeptal jsem se.
     „Ano. Později jsem se dověděla, že zabil sedm set lidí a skoro dvanáct set zranil. Spoustu těch zraněných a mrtvých donesli sem do kostela. Zrovna tady v tý uličce před námi mezi lavicemi a bočními kaplemi leželi mrtví jeden vedle druhýho…“
     Nějak jsem to už nedokázal poslouchat a chyběla mi ta dívka. Rozloučil jsem se s paní a obešel kaple na druhé straně. Evu jsem ale nenašel. Zklamaně jsem vyšel z kostela a podvědomě zamířil k Emauzům. Když už jsem stál před klášterním kostelem Panny Marie na Slovanech, promítl se mi na průčelí obraz dívky, která mě provázela, jak hraje na piano Bombardovací blues. Vyhlíželo to přízračně.
     Cestu domů jsem se cítil jako ve snu. Sedl jsem k počítači a na internetu si četl o jezuitech, o kostelu Ignáce z Loyoly, o Emauzích. Hledal jsem informace i o náletu na Prahu 14. února 1945. Těch mrtvých při něm bylo přesně sedm set jedna. Sedmistá první byla ani ne sedmnáctiletá nadaná klavíristka Eva Ladová, dcera malíře Josefa Lady, kterou zabila americká bomba poblíž Emauz, když hledala své rodiče.
     Věděl jsem, že to byla dívka z dneška. Ostatně se podle fotek mladinké Evě Ladové podobala. Její smrt jsem naléhavě vnímal jako krutě zbytečnou, ačkoli se všechno odehrálo už dávno. Čekala ji láska, ale místo šípů amorků ji zasáhla bomba.
     Měl jsem z dnešních událostí zešílet? Je-li někdo zabit, umře moc mladý, nebo prostě dřív, než by musel, říká se tomu zbytečná smrt, i když každý stejně jednou umře. Možná je to ale tím, že lidé nevědí, proč vlastně žijí. Usínal jsem s obrazem svatého Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské a za ním se vzpínají k lásce mrtvé ruce všech marně zabitých a z prstů jim raší ratolesti. Mladičká Eva Ladová k tomu hraje Bombardovací blues: „Proč mě bys právě, Pane, proč mě bys právě k sobě bral…“ 

Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu

     

Oriana Fallaci

     Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout. Chodba za vstupem bývala osazená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes tu jsou jen omšelé zdi. Ptám se na osud obložení. Tehdy na mě působilo majestátně, neboť jsem byl malinký. 

     Muž vysvětlí, že už ho dávno sundali. Dům prý celkově upadá od doby, kdy ho koupil nějaký Ital. To je patrné na každém kroku. Prý je tady většina bytů prázdných, partaje se z nich radši odstěhovaly.
     „Co z toho ten Ital může mít, že si pořídí činžák v zahraničí a nechá ho zpustnout, až z něj skoro všichni utečou?“
     „To se mě moc ptáte,“ odpoví můj průvodce. „Asi prestiž, když se o něm doma ví, že vlastní velký dům v Česku, dokonce v Praze.“
     V bdělém stavu si vybavuji, že za lítačkami pokračovala chodba a z ní se šlo na schodiště vedoucí podél stěn, takže uprostřed tvořilo hranatou šachtu jako dělanou pro výtah, který ale tehdy scházel. Ve snech však vídám tento prostor coby eliptickou halu s barevným vitrážovým stropem, jež slouží zároveň jako střecha, a v poschodích s ochozy jištěnými zdobně kovaným zábradlím. Středem jezdí výtah, od něhož vedou do pater můstky. 
     A stejný obraz jako ve snech se mi naskytne teď, ač vím bezpečně, že to v reálu tak nebylo. Něco tu nehraje. Nedůvěřivě si prohlížím zašlé stěny, podlahy i zrezivělé železné konstrukce. Najednou se mi zdá podezřelý i ten chlápek.
     „Výtah tu nechali zřídit už před lety,“ vytuší jednu část mojí otázky.
     „Bydleli jsme ve čtvrtém patře v rohovém bytě s balkónem pod věžičkou. Nemohl bych se tam podívat?“ 
     „Ten je prázdný, ale já mám klíče od opuštěných bytů. Počkejte chvíli,“ zamíří k jedněm dveřím v přízemí.
     Sotva se vrátí, projde lítačkami žena, která mě svou vizáží ohromí. Může mít přes sedmdesát, ale vyhlíží grandiózně. Štíhlá, rovné hnědé vlasy u krku podtočené dovnitř, oblečená v padnoucím bleděmodrém kostýmu se sukní do půli lýtek, kolem krku dvakrát omotanou šňůru černých perel, na hlavě bleděmodrý klobouk se širokou krempou. Obroučky velkých kulatých brýlí, rtěnka na přísných rtech, rukavice z jemné kůže, kabelka i lodičky karmínově červené. Z protáhlého obličeje chladně i vášnivě planou nebojácné oči.
     „Já se pána ujmu,“ řekne muži a zapíchne do mě pohled.
     Přísahal bych, že mluví italsky, ale já jí přesto rozumím. Chlápek se hned zdekuje. Chci jí vysvětlit, co v domě pohledávám, gestem ruky mě ale zastaví. Vypadá to, že jí je všechno jasné. Nastoupíme do výtahu. 
     „Máte také klíče od prázdných bytů?“ osmělím se v prosklené kabině.
     „Ne,“ usměje se. „A už se na nic neptejte.“
     Poslechnu, ač mám na jazyku otázku, kdo vlastně je, neboť se mi zdá povědomá.
     Výtah má přece zastavit v nejvyšším patře, říkám si, místo toho však stoupá až na půdu, a nakonec do jedné z věží. V jejím nitru je pouze klenuté okno do ulice a čeká nás tam člověk, kterého ta impozantní žena nazve prostě mužem. Řekne pak, že se s námi musí rozloučit, ale muž mě provede prý stejně spolehlivě jako ona.
     Průvodce budu potřebovat, pochopím, když z věžičky nevyjdeme na střechu, jak by se dalo předpokládat, nýbrž do jakési kavárny eliptického tvaru. Po obvodu velká okna, u každého box s lavicemi pokrytými kůží a stolem s růžovým mramorem. Hosty tvoří samí vládci, vůdci, politici, vojenští hodnostáři a umělci. Mají společné hlavně to, že ve skutečnosti dávno nežijí. Jsem v nějaké jiné dimenzi? 
     Muž mi je představuje: indickou ministerskou předsedkyní Indiru Gándhíovou, německého kancléře Willyho Brandta, íránského šáha Rezu Pahlavího, prezidenta Jižního Vietnamu Nguyêna Văn Thiêu, pákistánského premiéra Zulfikára Alí Bhutta, izraelskou ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou, řeckého premiéra Andrease Papandreua, amerického režiséra slavných hororů Alfreda Hitchcocka…
     „O co tady jde? To jsou nějací dvojníci slavných lidí?“
     „Vydržte, všechno se vyjasní,“ uklidňuje mě muž a pokračuje v představování.
     V dalších boxech sedí etiopský císař Haile Selassie I., prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, vietnamský generál a státník Võ Nguyên Giáp, světově proslulá španělská aristokratka Cayetana Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching, americký zpěvák, tanečník, hudebník a herec Sammy Davis mladší, libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfi, portugalský premiér Mario Soares, italský filmový režisér Federico Fellini.
     Nakonec si muž nechá šíitského vůdce protišáhovské revoluce v Íránu ajatolláha Rúholláha Chomejního, který znenadání začne vykládat: „Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa.“
     Mluví dál, ale už ho neposlouchám. Začne mi svítat, co se děje. Nesourodou společnost někdejších celebrit v surrealistické eliptické kavárně na střeše rodného domu tvoří světové osobnosti, jež poskytly interview slavné italské novinářce a spisovatelce Orianě Fallaci. 
     „Promiňte, ale nejste náhodou Alexis Panagulis?“ ptám se muže.
     „Vy jste mě poznal?“ 
     „Nepoznal, to bych ani nemohl, protože jsem vás nikdy neviděl, ale dal jsem si to dohromady. Vím o vás, že jste byl představitel řeckého demokratického odboje a životní láskou Oriany Fallaci. Z vaší tragické smrti se prý nikdy zcela nevzpamatovala a příběh vaší lásky vylíčila ve své krásné knize nazvané Muž.“
     „Tak vidíte, že už všechno chápete,“ culí se.
     „Vždyť nechápu nic. Jak to, že s vámi mluvím, i když už nežijete, že vidím mrtvé lidi jako živé a nezdá se mi to divné?“ 
     „To opravdu netuším,“ odpoví a jeho slova působí pravdivě.
     „Dáma, která mě k vám přivedla, byla vážně paní Fallaci?“ 
     Přikývne a já cítím vzrušení. Uvidím ji ještě? Ptám se jen v duchu, jelikož nechci dát najevo dychtivost, ať nezaplaším šanci setkat se s ní znovu, s ženou, jejíž práci, odvahu a sílu už dávno obdivuji.
     Vzpomínám, co všechno jsem se během let dověděl o Florenťance Orianě Fallaci. Na žurnalistice nám říkali, že ona jako jediná dokázala v rozhovoru přimět slavného režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrymu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.
     Přeruším vzpomínání a tážu se Alexise, proč mezi lidmi v kavárně nejsou americký diplomat a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, zakladatel polských odborů Solidarita Lech Wałęsa, či tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. Paní Fallaci s nimi přece také dělala rozhovory a významem se ostatním, které mi představil, jistě vyrovnají. Panagulis mě upozornil, že ti jsou ještě naživu a pak mě nechá vzpomínat zase na Orianu Fallaci.
     Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči.
     Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky. Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou.
     Oriana Fallaci byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.
     Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.
     Náhle z boxu, kde sedí Chomejní, zaslechnu slova, jež jako by stvrzují pravdivost smýšlení Oriany Fallaci. 
     Ajatolláh říká: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“
     „Vy ale chcete vidět byt, kde jste po narození žil,“ řekne znenadání Panagulis.
     Vrátíme se do věže a výtahem sjedeme rovnou do našeho dávného bytu. Opět spatřím otce i matku. Také dědu, jak sedí apaticky v kuchyni u rádia. To už se u něj rozvíjí Alzheimerova choroba. Neměl jsem příležitost ho příliš poznat, neboť umřel v mých šesti letech a poslední půlrok života strávil v ústavu.
     Děda býval inspektorem na dráze, dokonce vrchním inspektorem. Také maloval a měl velký dům v Příbrami. Nechal jej opravit, aby ho na konci druhé světové války prodal, penězi z prodeje uhradil dluh za opravu a zbytek uložil na knížku, kde zůstaly na vázaném vkladu. Jenže děda o majetek nestál. Tuto vlastnost předal mému otci a částečně i mně.
     Když děda působil v Košicích, poznal tam babičku, která měla o patnáct let méně než on. Babička byla moudrá a energická žena, miloval jsem ji a ona se mi věnovala, ale také umřela mladá. Do Košic se dostala z Vídně, kam se její rodina přestěhovala z vesnice u Prahy, neboť tam její otec dostal práci. Můj praděda byl totiž z nalezince, kde se také seznámil s mou prababičkou. Z Vídně do Košic zamířila rodina rovněž kvůli práci. 
     Babička se tam provdala za dědu, narodil se jim můj otec, a když přišel rok 1939, s ním okupace českých zemí nacistickým Německem a vznik Slovenského státu, musela se celá rodina z Košic fofrem vystěhovat do protektorátu. Válku všichni přežili v Pardubicích u pradědova známého a po osvobození dostal děda od dráhy byt v domě, kde jsem se narodil já, a kde se právě nacházím. Kruh se tak téměř uzavřel. Pokud si však představím trasu Praha–Vídeň–Košice–Pardubice–Praha, připomíná spíš elipsu.
     Jak přemítám v bytě, který byl mým prvním domovem, vzpomenu si znovu na Orianu. Narodila se v roce 1929 ve Florencii. Její rodina chovala nechuť k fašistické diktatuře. Dověděl jsem se o ní, že ji její otec v roce 1944, kdy se německá vojska stahovala před Spojenci, vysílal jako spojku na nebezpečné cesty k oddílům odboje. Snad proto Orianu nebezpečí v pozdějších letech neděsilo.
     Teď se znenadání objeví v našem dávném bytě a řekne mně a Alexisovi, že je už třeba jít. Sjíždíme proskleným výtahem a z ochozů v patrech nás pozorují všichni ti slavní, významní a mocní lidé ze surrealistické eliptické kavárny na střeše. 
     O co všechno ve svých životech usilovali, co všechno dokázali, co napáchali, v jejich době se kolem nich točil svět, lidé k nim vzhlíželi s nadějemi, obavami, hrůzou i vztekem, umělci mezi nimi přinášeli lidem radost a snad i poučení. A teď už nejsou. Co po nich zůstalo? 
     Vzpomenu si na Krylovy verše: „Je prodej a je koupě, kdo vlastní, prodává, kdo nemá, mlčky platí, nakonec oba ztratí, a ten, kdo vyhrává, je čas.“ Karel Kryl byl člověkem, který mi svou otevřeností a nesmlouvavostí připomínal Orianu Fallaci. Ohlížím se po ní, ale už tam nestojí. Zato v chodbě si všimnu jednoho zapomenutého zrcadla, v němž se odráží minulost.
     Můj rodný dům byl postaven v roce 1906, jak zvěstuje nápis nad naším dávným balkónem pod věžičkami a já teď v zrcadle vidím v rychlém sledu, co všechno se v tom roce stalo. Potopila se první výletní loď na světě Prinzessin Victoria Luise. Zemětřesení v San Franciscu zničilo město a tři tisíce lidí jej zaplatilo životem. Země se zatřásla i ve Valparaísu v Chile, kde zahynulo na dvacet tisíc lidí. Neapol zničila erupce sopky Vesuv.
     Na Štědrý den se uskutečnilo vůbec první rozhlasové vysílání v dějinách lidstva. Kanaďan Reginald Aubrey Fessenden vysílal první rozhlasový koncert na světě.
     Pak přede mnou defilují tváře těch, kteří se v roce 1906 narodili. Mezi nimi český hudební skladatel Jaroslav Ježek, který říká: „Hrušky nedozrávají na Kamčatce. Moje hudba byla zasazena doma. Je to něco, co nemůžete vzít s sebou. Nemůžeme vézt hudbu vaší vlasti v kufru.“ Také irský spisovatel a dramatik, představitel absurdního dramatu Samuel Beckett. Slyším jej: „Čím více potkáváme lidí, tím jsme šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost nás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. Cesta je dlouhá, když se člověk trmácí sám a sám.“ Objeví se ale rovněž německý nacistický zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann. Ten praví: „Lítost je tak akorát pro malé děti. Sto mrtvých je katastrofa, milion je statistika.“
     Mezi lidmi, kteří toho roku zemřeli, mě zaujme tvář Josephena Gliddena. Vynalezl ostnatý drát a stal se na sklonku života jedním z nejbohatších mužů Ameriky své doby. Na jeho počest se v USA jedno město jmenuje Glidden. Ostnatý drát je možná jeden z nejdůležitějších a nejhnusnějších vynálezů, napadá mě. S jeho pomocí si člověk umí přivlastnit i to, co ve skutečnosti nikdy vlastnit nemůže – zemi a jiné lidské bytosti. 
     Zrcadlo znenadání praskne a já se vrátím na ulici do všedního dne i světa. Kdoví co se mi to pod vlivem návštěvy rodného domu zdálo. Iluzí je ale nejspíš i scéna, kterou právě vidím. Za volant auta u chodníku nastupuje muž, jenž mi otevřel dveře rodného domu. Na sedadle spolujezdce sedí dalajláma a na zadních sedadlech Lech Wałęsa a stařičký Henry Kissinger. Ptát se, kam jedou, by bylo asi stejně pošetilé, jako se snažit uhádnout, kam mířím já.

V kubistickém labyrintu

 

Dívka jako Picassův Sen 

     Lili bydlela kousek za ďáblickým hřbitovem obehnaném kubistickou zdí. Filip v tom nikdy neviděl souvislost. Až teď, když volala, že má rakovinu, mu zatrnulo. Ve dveřích se mu vrhla kolem krku. Mlčky ji hladil po vlasech. Na sedačce v pokoji se pak líbali.

     „Strejdo, mám hrozný strach.“ 

     „Já vím. Dáme cigaretu?“ 

     Usmála se a zapálila oběma.

     „Neměla bych teď kouřit.“

     „Dokážeš s tím hned seknout?“

     „Asi ne.“ 

     „A postupně to omezovat?“

     „To bych mohla zkusit.“

     „Tak se s tím teď netrap.“

     Na balkóně se jí zeptal, jak se cítí. 

     „Teď dobře. Než jsi ale přišel, měla jsem bolesti, teplotu, byla jsem malátná. Bojím se, co se mnou doktoři budou dělat, jak na to moje tělo bude reagovat, a jestli to bude vůbec něco platný.“

     Nevěděl, co má říct, tak Lili zase jen hladil po vlasech. 

     „Mám jít na nemocenskou,“ řekla v pokoji. „Ale já nemůžu, v práci mě potřebujou, jsme tam teď úplně zavalený. Co myslíš, strejdo, dalo by se to léčit ambulantně?“

     „Blázníš? Co ti říkali doktoři, Lili?“

     „Že si mám nechat u praktický lékařky napsat nemocenskou.“

     „Tak o čem dumáš? Na práci se vybodni. Budou se bez tebe muset obejít.“

     „Ale já je nemůžu nechat ve štychu.“

     „A oni by tě nenechali ve štychu, kdyby chtěli, aby ses nešla léčit?“

     „To máš pravdu,“ něžně se na něj usmála.

     „Jasně, že mám. Nedostala jsi přece nějakou chřipku. Teď musíš dát všechny síly do toho, aby ses uzdravila. Do telefonu jsi mi povídala, že máš nadějné vyhlídky.“

     „Ta doktorka to říkala. Jistě to prý tvrdit nemůže, ještě musejí udělat nějaký testy, ale že by se podle jejích zkušeností ten nádor mohlo podařit zničit.“

     „No tak, Lili. To je snad dobrá zpráva. A teď musíš bojovat, nesmíš upadnout do nějaké deprese. Vyžeň si z hlavy strach, mysli dopředu. Ty se uzdravíš. Nepřipouštěj si vůbec, že by to mohlo dopadnout jinak.“

     Čím víc naděje do svých slov vkládal, tím víc rostl jeho vlastní strach o ni. Zdála se mu vždycky bezbranná a křehká, a tomu nedokázal odolat. Zálibně na ni koukal, ale myslel na to, že v uvnitř jejího krásného těla roste nádor, který ho stravuje. Chtělo se mu řvát. Proč zrovna ona? Tak mladá a nádherná. Má přece všechno ještě před sebou. Uvědomoval si, že podobné myšlenky nemají smysl a otázky zase odpovědi, ale ubránit se jim nemohl.

     „Jsem děsně ráda, že tě mám. Jsi můj moudrej strejda. Málem jsem tu zešílela strachy, než jsi přišel. Teď ale začínám věřit, že to dopadne dobře.“

     „Samozřejmě, že to dopadne dobře. Jsem tu pořád pro tebe.“ 

     V duchu si ale říkal: kdybys věděla, Lili, jak hrozně se bojím, že mi umřeš.

     „Jak tu můžeš být pro mě, když máš ženu a nechceš, aby se o nás dověděla?" 

     „Liliano! Pojď ke mně.“ 

     Na okamžik se zatvářil nešťastně, pak se usmál, přisunul se blíž a objal ji, jako by ji chtěl ochránit nejen před nemocí, ale před vším nebezpečím světa.

     „Teď je mi dobře.“ 

     Důvěřivě se mu schoulila v náručí. Vydrželi tak dlouho. Snažil se být klidný, aby nic nepoznala, ale ten děs, který cítil, nebyl k vydržení. 

     Začal radši myslet na to, jak ho Lili oslovovala důsledně strejdo, i když byli spolu sami, a dokonce i v intimních chvílích. Sice to poněkud neutralizovalo jejich sexuální touhu, ale nechtěla se splést hlavně před svými rodiči a jeho ženou. On byl totiž skutečně jejím strýčkem, protože jeho manželka a Lilianin otec byli sourozenci. A Lili nechtěla riskovat žádný trapas, i když se vídala se svými rodiči málo, a s tetou, tedy jeho ženou, se neviděla už dávno. S ním se sblížila potom, co se náhodou potkali v Praze na výstavě kubismu. Byl celý paf z toho, že se zajímá o tento malířský směr, a ještě víc z její krásy.

     „Přemýšlel jsem o tom a nevidím jiný řešení,“ řekl nečekaně do ticha.

     Zvedla hlavu a zvědavě se mu dívala do očí: „Jaký řešení?“

     „Musíme se rozejít.“

     Vyskočila, jako by jí vymrštila pružina a vykřikla: „Filipe!!!? To nemyslíš vážně!“

     Snad poprvé v životě mu řekla jménem. 

     „Před chvílí jsi vykládal, že tady budeš pořád pro mě.“

     „Právě proto se musíme rozejít, nemůžeme zůstat spolu. Ale tvůj strejda budu pořád. Řekneme to i tetě. Jako že jsem tě náhodou potkal, ty jsi mi všechno pověděla a já jsem zůstal dneska s tebou, a pak tu pro tebe budeme oba, já i teta. Postaráme se o tebe, když máš rodiče na druhým konci republiky. Teta se ale nesmí dovědět, že jsme ji podváděli. Začala by strašně zuřit a vyčítat, a to teď nepotřebujeme. Musíme se soustředit na to, aby ses uzdravila.“

     Sypal to ze sebe připadal si sám sobě odporný, jak se naráz zbavuje nemocné milenky, problému s manželskou nevěrou, a ještě využil její nemoc jako výmluvu na dnešní den. Liliana na něj zírala jako na zjevení. Vůbec se jí nelíbilo, co jí právě vyklopil a byla z toho zmatená. Už už se chystala vybuchnout, ale neměla na to sílu, protože se jí vracely bolesti. 

     „Asi máš pravdu, strejdo,“ řekla váhavě, když ji přešel vztek z jeho návrhu. „Stejně ale nechápu, proč se musíme rozejít. Nebudeme spolu spát, ale jinak to může zůstat, jak to je. Nebo ne? A co my dva, až se uzdravím?“

     „Tak mluv pořád – až se uzdravím. Slovo – jestli – si vyžeň z hlavy. A potom budu pořád tvůj strejda, a ty si najdeš hodnýho chlapa a budete spolu šťastný. Nemůžeme už ale být spolu jako teď. Rozumíš?“

     „Nerozumím. A takovýho, jako ty, už nenajdu.“ 

     „Ale najdeš. Mysli pozitivně. To ti taky pomůže.“

     Dívala se smutně a znovu se mu schoulila v náručí. S rukou kolem jejích ramen se opíral o polštář sedačky a civěl na zeď, kde visela reprodukce Picassova obrazu Sen. Blonďatá dívka v bílém s jakousi modrou sukýnkou na něm spí v červeném křesle s hlavou vyvrácenou k pravému rameni a s rukama sepnutýma v klíně, kolem krku barevné korále, levé ňadro napůl odhaleno, za křeslem hnědý závěs s květinami v kosočtvercích geometrického vzoru na zelené stěně. Rozetnutá hlava dívky kolem nosu vedví nabízí pohled ze dvou úhlů. Barvy figury i křesla jsou jasné až jásavé, pozadí tlumené.

     Obdiv ke kubismu byl tím hlavním, co ho s Lilianou sblížilo. Neznal mnoho mužů, kterým by se tento malířský styl líbil a ženu žádnou. Lili byla jediná. Pablo Picasso je synonymem kubismu. Úžasný, skvělý malíř a hnusný člověk, co se o něm dověděl. Zdál mu takový hlavně kvůli vztahům s mladými holkami. Když mu bylo sedmdesát, tak si údajně uvědomil, že už není pro mladé ženy tolik atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Namaloval pak několik kreseb znázorňujících ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. A přesně tak se Filip právě cítil.

     Obrátil oči k Lili a zjistil, že spí. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji položil na sedačku. A ještě, než došel pro deku, kterou by ji přikryl, díval se na ni zálibně i zoufale, a v jeho představách se proměnila v onu ženu z Picassova Snu. Teď byla Lili ještě nádherná a v jásavých barvách. 

Dívka s horkou čokoládou 

     „Moc jsem se snažil, abych tě nemiloval, Lili, abych tě měl rád už jen jako svou neteř, ale nejde to.“
     Hleděl na ni fascinovaně, jak proti němu seděla u kavárenského stolku.
     „Já to vím, Filipe.“
     Liliana ve žlutém klobouku se neznatelně usmála, sklopila víčka a zvedla hrnek s horkou čokoládou k ústům. V té chvíli vyhlížela úplně stejně jako žena z jednoho kubistického obrazu, který Filip nedávno viděl. Zasněná, ostýchavá, tajemná, něžná a krásná, snad poněkud unylá, z půvabných linií jejího trojúhelníkového obličeje a dlouhého krku ho až bodalo u srdce, její malá našpulená ústa vypadala vážně jako jahůdka.
     Uždíbl dezertní vidličkou kousek kubistického věnečku, strčil jej do pusy a zahlédl koutkem oka, jak si Lili dvě ženy u vedlejšího stolku nepřátelsky prohlížejí. Zřejmě je dráždila Lilianina smutně vznešená vizáž. Nejspíš se domnívaly, že si tady hraje na dámu, a proto má na hlavě ten klobouk. Jen Lili a on v této kubistické kavárně věděli, že kloboukem zakrývá následky chemoterapie.
     „Primář říkal, že to vypadá nadějně, že nádor skoro zmizel.“
     „To je moc dobře. Vidíš, věděl jsem, že se uzdravíš.“
     „Nevěděl. Naopak ses mě chtěl zbavit jako milenky, když jsem ti řekla, že mám rakovinu. Navrhoval jsi, že budeme zase jen neteř a strýc. Bál ses mě milovat, aby tě tolik nebolelo, až umřu. A kdybys mě už nemiloval, nemusel bys ani přiznat své ženě, že ji se mnou podvádíš. Bylo to od tebe hnusný, Filipe!“
     Měla pravdu, tak nějak to bylo. Prohlížel si Lili, na pravou tvář jí dopadaly paprsky odpoledního zimního slunce. Působila jako ze zlata, levá tvář se utápěla v modrém šeru a nad ní, na spodní straně krempy jejího klobouku, se usadil temně rudý stín a jemu se zdálo, že má půlku obličeje ponořenou do noci, nad kterou září z černé oblohy hvězdy. Jenže to byly pouhé odlesky z kubistických lustrů na stropě kavárny.
     „Odpusť mi, Lili, jestli to dokážeš. Nevěděl jsem kudy kam, ale to není omluva, že jsem se zachoval sobecky. A stejně jsem tě nepřestal milovat a ženě jsem beztak přiznal, jak to s námi je.“
     Liliana poslouchala stále se sklopenými víčky, takže měl Filip dojem, že spí. Teď ale otevřela doširoka oči a upřeně se na něj zadívala.
     „Opravdu?“
     „Ano.“
     „A co na to teta?“
     „Rozešli jsme se. Odešla ode mě.“
     „Proč jsi to udělal?“
     Nejdřív neodpověděl, ale ohlédl se za sebe a v mozaice kubistických zrcadel, které pokrývaly celou stěnu, spatřil své a Lilianiny několikanásobné odrazy, jež se mu začaly v mozku rychle skládat do živého kubistického obrazu. Rázem viděl sebe i ji z různých stran najednou, tak, jak to umí zobrazit jen kubismus, ale člověk se musí umět dívat. Ve zdejším prostředí to bylo přízračné i příznačné. Vrátil pohled k Lilianě.
     „Nemohl jsem v té situaci ženě dál lhát. Musel bych se hanbou propadnout.“
     „Udělal jsi dobře. Pravda je lepší, i když je těžké se s ní vyrovnat. Aspoň pak ale může člověk žít sám se sebou.“
     Liliana se napila čokolády.
     Uvědomil si, jak ta dívka ve žlutém klobouku naproti němu dospěla, jak vlivem své kruté nemoci zmoudřela.
     „Lili!“
     „Teď už můžeme být spolu, opravdu šťastní a nemusíme nikomu lhát, Filipe.“
     Tentokrát se skutečně usmála. Pak už jen mlčeli, zamilovaně se na sebe dívali, jedli zákusky a pili víno. Nakonec odešli z kubistické kavárny a na ulici se do sebe zavěsili. Ušli pár metrů podél velkých výloh restaurace v přízemí, odstoupili od sebe i od domu a vzhlédli vzhůru k Madoně s dítětem na rohu domu v zamřížovaném altánku v prvním patře, kde se nachází i kavárna Orient a kde ještě před chvílí seděli. Vážné černé tváře matky a dítěte nad bílým rouchem s bohatými zlatými ornamenty na ně netečně shlížely a jejich hlavy zdobily zlaté koruny. Právě podle této barokní sošky dostal kubistický dům název U Černé Matky Boží.
     Obrátil hlavu k Lili a všiml si, že temně rudý stín na spodu krempy jejího klobouku nezmizel, i když byla teď natočená ke slunci právě touto stranou obličeje. Pochopil, že to není stín ale krev a konečně mu došlo, co symbolizovala. Prudce vrátil pohled k Madoně a pomyslel si, že její strnulý výraz přesně vyjadřuje boží podstatu – bůh shůry lhostejně sleduje trápení i radosti lidí. Bůh mlčel a neprojevil nejmenší zájem ani v nemocnici, když Filip svíral Lilianinu ruku, jež najednou ochabla a zůstala mu bezvládně v dlani jako kus neživé hmoty, kterou také v té chvíli byla.
     Marně se nyní rozhlížel po dívce v klobouku. Už vedle něj nestála. Krutou nemoc nedokázalo nic zastavit. Filip byl sám a zoufalý. Opět koukl na Madonu s dítětem a dostal z toho pohledu závrať, až zavrávoral.
     „Potřebujete pomoc, pane?“ ozval se mladý ženský hlas vedle něj.
     Ohlédl se a uviděl dívku a mladíka, který ji držel za ruku. Vypadali tak šťastně.
     „Je vám špatně?“
     Filip na oba napřed mlčky zíral a potom řekl: „Je mi dobře, jen jsem asi zešílel.“

Dívka v pavoučím domě 

     Liliana nebyla s Filipem už rok, ale chyběla mu stále stejně bolestně. Viděl svou neteř i lásku na věčnost všude. Co však s obrazy vytvořenými steskem. Jen občas se jeho vize zdánlivě zhmotnila a Filip měl potom dojem, že je Lili u něj.

     Jako třeba když s ní plul dvoranou Legiobanky, která připomíná loď. Netušil, proč do Paláce Archa Na Poříčí vůbec šel. Neměl tam žádné zařizování, jen spády, neboť ten dům je vrcholným dílem rondokubismu a kubismus si Filip zamiloval v okamžiku, kdy se na výstavě tohoto uměleckého stylu setkal s Lilianou.

     Svou Lili viděl také v každém letadle v Leteckém muzeu poblíž kbelského letiště. Neměl zdání, co ho tam zavedlo. Pak náhle ucítil, že jeho neteř, jeho sladká milenka kráčela vedle něj. Bylo to tak intenzivní a živé, jako by to mohla být pravda.

     „Jsem šťastný, Lili, že jsi tu zase se mnou.“ 

     „Já vím, Filipe.“

     „Kde ses tu vzala?“

     „Jsem s tebou vždycky. To přece víš.“

     „Ano. Ale takhle…“

     „A víš taky, že s tebou už nikdy nebudu skutečně.“

     „Ano, vím.“ 

     Byla stále stejně něžná, křehká a krásná jako tenkrát, když se mu s úděsnou konečností ztratila pod barokní soškou Černé Matky Boží na rohu domu mezi okny kubistické kavárny, kde spolu prožili poslední chvíle. Hlavu jí zdobil zase ten žlutý klobouk s temně rudým stínem na levé spodní straně krempy, který signalizoval její krutou nemoc.

     „Pověz mi, Liliano, co děláme zrovna tady?“

     „Neptej se. Včas se to dozvíš.“

     Lili se usmívala, ale v očích měla bolest. 

     Rozhlížel se po exponátech letadel a v jejich kabinách viděl Lili, její tvář, temeno hlavy, oba profily... Vzápětí se obrazy z kokpitů se složily do jediného obličeje Liliany. Znovu obrátil oči k letadlům a s jeho pohledem se rozlétly fragmenty její hlavy zpět do pilotních kabin. Tak nějak vidí svůj model malíř, když tvoří kubistický obraz.

     „Pojď odtud pryč.“ 

     Souhlasila. Ještě, než opustili areál muzea, zahlédl na kole posledního letadla, které míjeli, velkého pavouka. Čímsi Filipa upoutal, tak se k němu sklonil a přísahal by, že ten osminohý tvor měl Lilianinu tvář.

     „Pojeďme do ZOO,“ zaprosila.

     „To myslíš vážně? Chceš do zoologické zahrady?“

     „Nechci, strejdo. Já tam musím.“

     Řekla to s tak příšernou jistotou, že raději nic nenamítal. Za chvíli už řídil auto do Troje. Seděla vedle něj jako socha, jen ta rudá skvrna pod krempou jejího klobouku k němu vysílala bodavé impulsy, i když ji vlastně neviděl.

     Od vchodu zoologické zahrady šli kolem červených pand, urzonů, indonéské džungle, ledních medvědů, vyder, zeber, nosálů, lam, údolí slonů, hyen, vlků, sov, tygrů, levhartů, kiangů, jelenů a všichni ti tvorové měli podobu kubistických obrazů, jak se Filipovi zdálo. Dorazili ke Gočárovým domům. Lili šla rychle a rozhodně, zvířat si vůbec nevšímala.

     Až když stáli před jedním ze dvou červeně, modře a bíle zdobených dřevěných domů, které vytvořil Josef Gočár v rondokubistickém stylu, Filipovi to došlo. Dům U Černé Matky Boží s kavárnou, Palác Archa i tyto domky, to vše jsou kubistická díla slavného architekta a kubismus je zase pojítkem mezi Lilianou a Filipem. Letecké muzeum mu pak mělo připomenout, že tyhle domky na konci zoologické zahrady stály kdysi na kbelském letišti. I ten pavouk s Lilianinou tváří na kole letadla dostal smysl, protože v dřevěnici, před níž stáli, probíhala výstava sklípkanů.

     Liliana vešla dovnitř a Filip ji následoval. Už nespěchali, ale kráčeli pomalu kolem terárií s velkými pavouky. Mnohé lidi tito živočichové děsí nebo odpuzují, štítí se jich, on je však pozoroval fascinovaně. Jsou přízrační a dokonalí, řekl si. Mrkl na Lilianu a všiml si, že se její pohled do pavouků přímo vpíjí. Konečně objevili terárium obývané třicet centimetrů velkou samicí sklípkana. Lili stála nehnutě a vypadalo to, že ty dvě spolu rozmlouvají nějakou nezvučnou řečí.

     Vždyť je to absurdní, pomyslel si. Už je to přece rok, co Lili podlehla rakovině. Byl u toho, když v nemocnici náhle ochabla její ruka a zůstala mu bezvládně v dlani. Teď si vybavil, že mu její mrtvá ruka s vyzáblými prsty připadala jako velký pavouk, jemuž chybějí tři nohy.

     Díval se na obrovskou samici sklípkana a měl dojem, že se zvětšuje a zplošťuje, přičemž tělo, klepítka i dlouhé nohy členovce nabyly geometrických tvarů, prostředí okolo něj se změnilo v barevné plochy, až celý výjev vytvořil kubistický obraz. Obrátil se k Lili a s úžasem sledoval, jak se její postava rozkládá na ostře řezané části, které procházejí sklem terária a vstupují ústním otvorem do pavoučice. Jeho milenka se mu po dílech ztrácela z očí.

     „Chci jít s tebou,“ stačil ještě zavolat.

     Lilianina neživá ruka se k němu natáhla, Filip se jí chytil a zmizel v kubistickém obrazu obrovské samice sklípkana. Láska na věčnost se naplnila a nezbylo po ní nic.

     Jen kubistická zeď ďáblického hřbitova čněla svými hroty k nebi. Kdo chce, může si myslet, že za ní odpočívají Liliana a Filip v lese vzpomínek.