Nekonečné proměny

Léto, kdy se nehne ani stéblo,
vedro a námaha z výstupu 
úžlabinou na kopec
jim přilepily trička na těla.

Možná v nich něco přestalo stárnout,
když příroda už náhle neukrývala 
univerzální princip proměnlivých dějů,
jak koukali z výšky do krajiny.

A v té velkolepé pomíjivosti momentu
spatřili údolí řeky, jež se tady obloukem 
zařezávala do vzdálenějšího břehu, 
který strmě stoupal k silnici.

Nad ní se táhla příkrá stráň k trati,
za ní se zdvíhal svah 
porostlý trávou a křovinami 
až ke zvlněnému hřbetu.

Bližší břeh tvořila 
úzká kamenitá a bahnitá pláž 
přecházející do plochého trávníku,
hladina se místy nesnesitelně třpytila.

Civěli na výřez skutečnosti, kde se 
poblíž lávky koupalo hejno hus.
Nad tím sluneční kotouč, zářící kruh,
jako symbol nekonečné proměny.