Rolling Stones u nás na chatě

     Děda z matčiny strany, někdejší slévač, byl energickým mužem, který si nenechal hned tak něco líbit a dokázal si stát za názory a obhajovat své jednání. Z mého otce měl ale jakýsi strach. Bylo to nepochopitelné, protože táta byl člověkem veskrze mírným a laskavým, navíc svobodomyslným a každému dopřával volnost v jeho mínění, přesvědčení i konání.
     S dědou se zase tak často nestýkal. Ponejvíce na chatě, ale i tam se spíš míjeli, takže se setkávaly daleko víc výsledky jejich snažení než oni sami. Na chatě realizoval otec své stavitelské zušlechťovací plány, jakož i tvůrčí výboje, aniž však kohokoli o svých záměrech dopředu informoval. Děda měl zase nezřízenou touhu být užitečný a pomáhat při zvelebování našeho letního sídla. To také činil, ale pokaždé s obavami, co jeho dílu zeť řekne. Jeho strachy však logiku měly, neboť tátu několikrát málem klepla pepka, když zhlédl, co zase děda natropil.
     A tak se stalo v dobách, kdy do chaty ještě nevedla elektřina a kdy jsme neměli dokončenou podlahu v patře, že otec opatřil krásně hoblované a falcované palubky s tím, že je příští víkend položí. Jenže se na chatu řízením osudu nedostal. Zato jsme tam jely my děti s babičkou a dědou.
     Ten v sobě už dlouhou dobu choval ideu, že u chaty nedaleko okna do kuchyně vybuduje sklípek k uchovávání potravin podléhajících rychlé zkáze. Nebyl to v jádru špatný nápad. Kdo zná situace, kdy není k dispozici chladnička, ví, jak svízelné je udržet zejména maso a máslo v letním období v poživatelném stavu. Děda měl ke stavbě sklípku cement, písek, vodu i elán, a teď se tu navíc nečekaně objevila i prkna na bednění čili šalunk.
     Jako nejstarší z vnoučat jsem dědovi pomáhal kopat sklípek ve stráni, dokonce i řezat palubky na bednění, a pak do něj šťouchat beton. Než se nachýlila neděle k času odjezdu, byl sklípek na potraviny hotov, stačilo jen vyrobit a nasadit dvířka.
     Avšak následující pátek jsme jeli na chatu s mámou a tátou, který byl odhodlaný dokončit podlahu v patře krásnými palubkami, jimiž se náležitě pyšnil, neboť v oněch časech nebylo snadné podobná prkna sehnat. Místo hladkých falcovaných desek nalezl však pouze hromádku betonem zasviněného dříví, dobrého leda tak na spálení.
    „Ježíšmarjá!” zděsil se. „Vždyť ve sklepě pod verandou je prken na šalunk celá halda. Víc ale záležitost nekomentoval a dodělal podlahu právě těmi nehoblovanými starými prkny. Vydržela léta.
    Otce ovšem ranila více jiná příhoda. Kromě jiného se tehdy zabýval hledáním a výrobou samorostů a postupoval od malých, neškodných figurek ke stále větším dřevěným artefaktům, až dospěl ke stojacím lampám, kterých vytvořil značné množství, a vedle naší domácnosti jimi oblažil veškeré příbuzenstvo a mnohé známé. Jednou však v lese narazil na zvlášť velký a silný, bizarně pokroucený a vykotlaný kus stromu. Okamžitě se do něj zamiloval a odvláčel jej z hlubin lesa až k úvozové cestě, kam se dalo dojet naší starou motorkou se sajdkárou, tou dobou již vyřazenou ze silničního provozu. Otec tedy sukovitý kmen naložil a dopravil ho na chatu, kde se na něj zálibně díval, a už se těšil, jak ho příští týden zbaví kůry a shnilých částí, vycídí jej šelakem, aby se tento monumentální samorost mohl zaskvět v celé své hrbolaté kráse a udivovat kresbou dřeva. Kam ho pak hodlal umístit, bylo ovšem ve hvězdách.
     Tohoto trápení ho zbavil děda se svým synem Jardou, kteří dorazili následující víkend na chatu o den dřív. Strýc Jarda rád dokazoval svou sílu, což se na chatě projevovalo zejména tak, že s oblibou řezal a štípal dřevo na topení. Nezalekl se ani obrovského pokrouceného kmenu. V pátek ho statečně rozřezal na špalky a v sobotu ráno ty špalky rozštípal, ač to byla dřina jak pro vraha. Když jsme dorazili my, strýc právě ťal sekerou do posledního kousku otcova nebohého samorostu.
     „Jarouši, nevoz sem takové sukovaté dřevo. Vždyť to nejde rozřezat ani rozštípat,” vytkl otci hned děda.
     Ten oněměl zděšením. Sotva po chvíli nabyl slov, řekl jen: „Tak to vám tedy pěkně děkuju. Já se s tím vláčím z takový dálky a vy dva ten nádherný samorost rozřežete na topení.” Na druhé straně nás jeho rozštípaný klenot v zimě pěkně zahřál.
     Jistě nebylo výrazem odplaty, že se dědův sklípek nikdy nedočkal zahájení provozu, ale naopak zmizel v nicotě. Otec měl totiž v plánu stráňku za chatou, kde se sklípek nalézal, odkopat a vytvořit tam plácek pro parkování našeho fiátku. Byla to práce namáhavá, v jílu se kope těžko, což jsem poznal na vlastní kůži, a pokud k tomu připočtu úděsné množství balvanů, které jsme museli vytěžit ze země, ještě teď mi naskakují krůpěje znoje na čele. Dědův sklípek, jehož stěny byly vytvořeny pomocí vzácných palubek, vzal při tom kopání pochopitelně za své. Zato se nám ale utěšeně navršila halda šutráků, které táta hodlal později využít ke zpevnění stěny, jež vznikla po odkopání stráňky, aby mu hlína nepadala na zbrusu nové parkoviště. O tom, co chce s kameny učinit, však jako obvykle nikoho, ba ani mě neinformoval.
     Než se dostal ke stavbě kamenné zdi, dorazil na chatu děda a s ním i my děti. Dědova pořádkumilovnost nemohla snést tu nevzhlednou haldu kamení poblíž chaty. Shodit balvany dolů k potoku navíc nepředstavovalo ani zdaleka tak pracnou činnost, jako je vykopat. Ba co víc, skýtalo zábavu pozorovat, jak valící se kameny (anglicky Rolling Stones) nabírají rychlost, až se nakonec čvachtavě zaryjí do rozměklé půdy u potoka. Daleko namáhavější je bylo na kolečkách za pomoci lana a kladky dopravit následující týden zase nahoru.
     Za pozoruhodné jsem považoval, že otec při té neskutečné dřině nijak nenadával, jen si v přestávkách sám pro sebe cosi nesrozumitelně mumlal. Zřejmě už byl na dědovy iniciativy zvyklý. Kromě toho tátovy reakce korespondovaly s jeho svobodomyslností a s přesvědčením, že každý má právo na volnost v názorech i jednání. Dnes už jsou strýc Jarda, děda i otec dávno na onom světě, zatímco opěrná zeď i parkovací plac pro auto u chaty je výrazně přežily. A řekněte sami, jak bych mohl napsat tuto povídku, kdyby se ti dva na všem vždycky dopředu domluvili.

Když otec vařil a pekl

      Můj otec byl bohém, umělecky založený a manuálně velmi zručný všeuměl, a tak není divu, že se věnoval i malířství. Tvořil originálně, což se neprojevovalo ani tak v tom, jak vyhlížely jeho oleje, převážně šlo o běžné krajinky, ale v rychlosti malování. Pokud nedokončil obraz od oběda do svačiny, nebyl spokojen. A to nesvačil. Určitě se ale s plátny nepáral. Rovněž matka s nimi nezacházela příliš šetrně. Prachu je zbavovala při úklidu, jako jiný nábytek, hadrem namočeným do saponátu. Když se s tímto způsobem péče o oleje vytasila před dvěma našimi známými malíři, kteří právě diskutovali o tom, jaký speciální přípravek ten či onen užívá při ošetřování svých pláten, moc nechybělo, a bylo pro oba umělce nutné volat sanitku. Avšak otcovy tatíkovy přežily a stále mají švih. Ale o tom jsem psát nechtěl.
     Jestliže měl Picasso modré období, proč by nemohl mít své období můj táta. A také ho měl, ale vůbec se netýkalo výtvarnictví, nýbrž gastronomie. Začalo tuším svítkem do polévky. Už nevím, proč nebyla tehdy máti doma, ale na otce každopádně připadlo uchystat bráchovi a mně večeři. Bujón z kostky zvládl hladce. Zdálo se mu to ale chudé, a tak si našel v jakési prokleté kuchařce recept na vaječný svítek. Fakt, že jej vyrobil, by nepředstavoval ještě to nejhorší. Vyhodit jsme ho mohli vždy, ale on nás nutil svítek i jíst.
     „Vezmi si toho svítku víc,” nabádal bratra. „Nebo ti nechutná?”
     „Ale ne, je dobrý,” uklidnil ho bratr. „Takový sytý, hned ho má člověk dost.”
     Po tomto jednoznačném svítkovém úspěchu přešel otec rovnou a bez výstrahy k pečení moučníků. Začal bábovkou a povedla se mu. Pokračoval mřížkovým koláčem, a ten byl ještě lepší. První varování, jemuž naneštěstí nevěnoval pozornost, přišlo na chatě, kde se snažil upéci jakýsi kulatý tvarohový koláč. Což o to, až do vyklápění se mu práce dařila a koláč i krásně voněl. Potom však přikryl formu se sladkou pochutinou velkým talířem, vzal obé do rukou a rychle převrátil. V téí chvíli koláč vylítl, prosvištěl vzduchem jako disk a přistál přímo do lavoru se špinavou vodou pod štokrdletem. A měli jsme po dezertu. Jeho to ale neodradilo, a tak došlo nevyhnutelně na perník.
     Těsto na něj vypracoval skvěle. Když ale dával pekáč do vyhřáté trouby, zapomněl zmírnit plamen a perník vlastně jen tak ožehl. Upečený vyhlížel navenek dobře – hnědý s krásně lesklým povrchem. Po vychladnutí jej rozkrájel a já se do něj u snídaně s chutí zakousl. Hned se mi mazlavé těsto z prostředku perníku přilepilo na patro.
     „Vždyť je to syrový!” zaječel jsem.
     „Cože? Jak syrový?”
     Táta uchopil jeden kousek a seznal, že mám bohužel pravdu. Naskládal rozkrájený perník tedy znovu na pekáč a dal do trouby dopéci. Vyrobil tak zřejmě první perníkové suchary na světě, tvrdé jako beton. Kdyby byl pyšný, mohl je zakonzervovat a vystavit do vitríny. Tam by na věky věkův připomínaly jeho gastronomické období, které pečením perníku skončilo.
     Vlastně ne úplně. Jednou jsem s ním totiž jel kolem cukrovkového pole. Řepné bulvy tam už byly navršeny do velkých hald a otec si hned vybavil, jak z nich za války vařili řepný med. A jak si na to vzpomněl, okamžitě jsme museli naložit plný kufr auta řepou. Doma bulvy čistil, řízkoval, vařil, až se mu podařilo naplnit tři třílitrové zavařovací sklenice hustou, tmavohnědou vazkou hmotou, kterou nás pak nutil mazat si na chleba s máslem. Bylo to tak odporně sladké, až to hořklo a pálilo na jazyku.
     Jednou mě táta přistihl, že snídám jen chleba s máslem, a ptal se mě, proč si na něj nedám ten řepný med.
     „Nechci s ním plýtvat,“ vysvětlil jsem s vážnou tváří.
     „Prosím tě, vždyť ho máme hodně,“ divil se.
     „Jednou ale stejně dojde. A já chci, aby nám vydržel dlouho,“ řekl jsem rozhodně.
     Řepný med jsme tedy měli, otcovy válečné vzpomínky se naplnily a jeho kulinářské výboje byly rovněž završeny. Zbývalo jen vynést vyvařené řepné řízky, neboť žádné prase, které by je zkonzumovalo, nebylo v dohledu.
     Právě jsem sypal ty odporně vyhlížející zbytky do popelnice, což se zájmem sledoval věčně šmírující domovník a ptal se, jestli chováme v činžáku králíky.
     „Bohužel ne,“ odpověděl jsem smutně. „Kdyby ano, tak by řepu sežrali, my potom zase ty králíky, a do popelnice bych vynášel jejich kosti.“
     Už ani nevím, co se nakonec stalo s tím tátovým slavným řepným medem. Zřejmě odešel tam, kam odcházejí všechny vzpomínky z mládí.

O jedovaté smaženici a octově smrti

     Do lesa chodil můj otec rád. Nebyl třeba houbař nebo tak něco. Procházel se lesem jen tak s foťákem, nebo i bez něj. To pak většinou přinesl nějaký kus zajímavě zkrouceného dřeva a u chaty z něj učinil samorost. Později jej samorosty přestaly bavit a pustil se do vyřezávaní dřevěných plastik a reliéfů. Do lesa však chodil pořád rád.
     Sbírat houby nebylo ale nic pro něj. Sice měl celkem rád houbovou smaženici, ale mít ji nemusel. On vůbec moc na jídlo nebyl a kvůli žvanci zadarmo hledat po lese, kde roste jaký hříbek nebo kozák, neodpovídalo jeho založení. Tvrdil, že žádné houby nevidí, když jsme se třeba v rodině omylem bavili o tom, proč nějaké nepřinese, když je furt v lese.
     „Bodejť bys něco viděl, když koukáš po samorostech a kde co lítá. Pak vidíš houby. Ty vlastně nevidíš.“ Takovými výroky však matka nevyčítala svému muži absenci houbařského zápalu. Houby jí nechutnaly a byly jí ukradené. Pouze mu objasňovala, proč žádné nemůže najít.
     No a potom dal někdo tátovi houbařský atlas. Na chatě si v něm četl, prohlížel si obrázky a rozhodl se, že tedy půjde na houby, posbírá všechno, co najde a podle atlasu roztřídí. A jelikož u něj nikdy nebylo daleko od nápadu k činu, dotáhl asi tak za dvě hodiny obrovský pytel hub, na verandě je vyskládal na stůl a vytvořil na něm houbovou pyramidu.
     „Cos to dovlekl za prašivky?“ ptala se matka bez zájmu a odešla do kuchyně.
     Také jsem na to dopuštění civěl s nedůvěrou, a přestože jsem nebyl a nejsem, jako syn svých rodičů, žádný mykolog, viděl jsem hned, že to jsou většinou samé holubinky a mezi nimi byl občas nějaký ten hřib, kozák, babka, také pár muchomůrek a jiných nesmyslů. Má nedůvěra vzrostla při sledování, kterak otec přiřazuje k jednotlivým houbám názvy a na základě toho je rozděluje na vhodné či nevhodné pro smaženici.
     „Podívej na tuhle. Tohle je asi holubinka slanečková. Ta je jedlá a má příjemnou chuť.“
     „Myslíš?“ zapochyboval jsem a vzal mu z ruky atlas. Otočil jsem pár listů a našel holubinku sličnou. „A co když je to tahle, a ta je nejedlá,“ zavrtával jsem mu do hlavy červa pochybností.
     „Blbost, to je slanečková,“ řekl pevně. Pak ale houbu obracel v ruce, přibližoval ji k obrázku v atlasu a zase ji vzdaloval, koukal na fotku a hned zase na houbu...
     „A víš, že můžeš mít pravdu,“ řekl po chvíli. „Třeba je to ta sličná. Ale ta je jen nejedlá, jedovatá není. Ona žádná holubinka není vyloženě jedovatá.“
    „Vyloženě, říkáš?“
    „Co vyloženě! Žádná není jedovatá.“
    „Víš, tati, já rozlišuju houby na ty, co mají pod kloboukem takové ty trubičky jako hříbky, a ty sbírám, když už mě tedy někdo donutí jít na houby, a pak na ty, co tam mají lupeny, a to jsou pro mě prašivky.“
     A tak to šlo pořád dál. Otcovu jedlou holubinku révovou jsem relativizoval pomocí atlasu nejedlou holubinkou rudonohou. Protiargument jsem našel i vůči holubince trávozelené. Jedlou čirůvku celerovou jsem pomluvil jedovatou čirůvkou bělohnědou a dokonce jsem si dovolil označit za jedovatou muchomůrku tygrovanou otcovu na chuť skvělou muchomůrku růžovku čili masák.
     Potíž byla, že atlas nabízel vyobrazení všech druhů hub v prakticky ideálním vzhledu a v dokonalé kondici, zatímco otec přinesl všelijaké zrůdičky, které dostaly na frak ještě tím, že byly nacpané v plátěném pytli. Když se k tomu přidala naše mizivá houbařská erudice, mohli jsme považovat každý exemplář z úlovku prakticky za cokoli jiného. Nicméně táta rozčlenil nakonec ohromnou haldu na dvě velké, řekl mi, abych odnesl jedlé matce do kuchyně, nejedlé a jedovaté vyhodil, a sám šel vyřezávat reliéf, co měl rozdělaný.
     Splnil jsem jeho pokyn beze zbytku. Ba co víc, z těch, co měl za jedlé, jsme s matkou v kuchyni ještě tak čtyři pětiny vytřídili a ze zbytečku povětšinou hříbků a kozáků udělala máti kýženou smaženici. Otec se sice divil, že je toho nějak málo. Nevím proč, když snědl ze své porce sotva třetinu, ale já mu drze tvrdil, že se smažením houby vždy smrsknou.
     „No ale takhle,“ pochyboval.
     „To víš, houba je samá voda.“
     Pohlédl na mě útrpně, protože dobře věděl, co jsme s matkou spáchali, ale nechal to plavat. Bylo mu to ve skutečnosti fuk. Chtěl si nejspíš jen vyzkoušet určování hub, když už ten atlas dostal.
     Brzy po jídle pak prohlásil: „Asi v tý smaženici nějaká jedovatá houba byla, protože mi je nějak těžko.“
     „No a? To po houbách bývá,“ řekl jsem.
     „Ale ono je to pořád horší. Podívej, jak se mi otravou už kroutí ruka,“ šaškoval.
     Osudné pro otce nebyly však houby, ani žádné jiné jídlo. Předčasnou smrt si vlastně sám způsobil tím, že naopak od malička málo jedl. Babička mi kolikrát vyprávěla, jak zlobil s jídlem, když byl děckem. Jednou se už radovala, jak pěkně papá špenát, který mu cpala po lžičkách do pusy. On si ho ale jen ukládal do ústní dutiny a jakmile ji měl plnou, začal špenát prskat ven a ohodil babičku i všechno kolem.
     Na vojně zkraje padesátých let jedl asi tak špatně, že si uhnal tuberkulózu lymfatických žláz, co jinak postihuje téměř výhradně podvyživené děti. Absolvoval řadu operací, futroval se streptomycinem a jezdil do vykrmovacích sanatorií. Napřed na vojně otce ale ozařovali, neboť si lékaři mysleli, že jde o rakovinu štítné žlázy. Jeho zhoubnou nemoc nevyvolalo však ani jídlo, ani že nejedl, nýbrž právě ta chybně zvolená léčba, neboť se u něj nakonec po třiceti letech opravdu projevila rakovina štítné žlázy. Ironií osudu se ale stalo, že ani ta nebyla přímou příčinou otcovy smrti. Čas od času si totiž chodíval lehnout na pár dní do nemocnice a pil tam radioaktivní jód, což mělo za cíl rakovinné bujení zničit. Nezničilo, ale radioaktivní jód rozbouřil jeho krev natolik, že mu na cévě v mozku praskla vrozená výduť, o které nikdo nevěděl.
     Následkem ruptury aneurysma se tátovi rázem zalil mozek krví a byl konec. Vteřinová smrt, jak se tomu prý říká, jej zasáhla, když mu zbýval do šestapadesátých narozenin skoro půlrok. S jeho předčasnou smrtí mě usmiřovalo jedině to, že byl ušetřen krutých bolestí, kterými by nejspíš trpěl, než by ho udolala metastázovaná rakovina.
     Z hlediska svého zdraví měl otec vlastně život na houby. Jenže on to tak necítil. Fotil, maloval, vyřezával ze dřeva a tvořil s neobyčejnou lehkostí a jeho díla měla kouzlo a švih. Nový matčin přítel převzal po otci i jeho dláta a s nimi také řezbářství. Totiž asi takhle. Bratr matčina přítele, když ho viděl při vyřezávání a pak rovněž jeho konečné dílo, řekl: „Ty se s tím tady pižláš a výsledek je sice vytiňťanej, ale ničemnej, ukoptěnej. To on (jako můj otec) prákrát rejpnul dlátem a mělo to pohyb, půvab, hloubku.“ 
     Přesně to mého tátu vystihuje. Žil svůj jinak strastiplný život v obtížné době s lehkostí, bez starostí o hromadění majetku a jiné plytké malichernosti, neboť byl bohémem. Nehrál si na bohéma, jako jiní, kteří ale ve skutečnosti myslí jen na prachy a svůj prospěch, což je nakonec zotročí. Byl skutečným bohémem. Miloval svobodu a dopřával ji i ostatním. Byl laskavý a žil rád, užíval si svých dní a co je hlavní – nikdy nebyl starý.

Jak jsme doma skoncovali s chemií

„Nevíš, kde mám džeksny, tati?“
     „V komoře na polici.“
     „Co by tam dělaly?“
     „Kde jinde by byly?“ zeptal se otec a oba jsme se šli do komory podívat.
     „Jsou někde nahoře na polici,“ ukázal rodič ke stropu.
     „Jo ty myslíš ty brusle,“ zachechtal jsem se.
     Teprve teď jsem pochopil, v čem spočívá nedorozumění. Když jsem řekl džeksny, mínil jsem džíny. S kamarády jsme říkali místo džíny džeksny po vzoru herečky Stelly Zázvorkové, která tak nazvala slavné kalhoty v roli matky Pavla Landovského v tehdy novém českém filmu Utrpení mladého Boháčka. Vůbec mi nedošlo, že otec neví, o co jde, a pod tím slovem rozumí jen brusle pojmenované po kanadském krasobruslaři Donaldu Jacksonovi. Fakt, že otci nepřišlo divné, proč bych se ptal v červnu na brusle a že jsem už pár let používal k bruslení kanady, které mi sám koupil, mě nepřekvapoval. Tyhle věci šly mimo něj. Byla to vlastně ze všech úhlů pohledu blbost, ptát se ho, kde mám džíny.
     „Džeksny jsou snad brusle,“ řekl otec popuzeně. „Tak, co tedy chceš?“
     „Nic. To nech plavat,“ řekl jsem a vzal z koše na prádlo svoje vyprané džíny a zadíval se starostlivě na šrouby v držáku poličky nad košem, neboť mi připadalo, že vězí ve zdi už hodně fórově. „Neměly by se ty šrouby nějak zasádrovat nebo něco?“
     Otec pohlédl zkušeně na poličku a řekl: „To ještě vydrží.“
     „No já nevím. Máš tam spoustu chemikálií. Co když to spadne?“ namítal jsem.
     „Dám tam časem nový špalíky a zasádruju to,“ odbyl mě.
     Když otec řekl časem, znamenalo to, že na věc zapomene nejpozději ve chvíli, kdy zavře dveře komory. Vybavoval jsem si, co všechno otec na poličce má a nejhorší mi připadala láhev rtuti, která byla navíc děsně těžká, dále jedovatá červená krevní sůl neboli ferrikyanid draselný, ale hlavně fosfor, jenž by začal sám od sebe hořet, kdyby nebyl v láhvi zalitý vodou.
     Kdosi by se mohl ptát, proč jsme měli doma tolik nebezpečných látek? Otec o tom sám nemluvil, ale babička tvrdívala, že byl chemikem, než se dal na dráhu fotografa. A babičce jsem věřil už vzhledem k přítomnosti množství chemikálií v naší domácnosti. Otci to však nejspíš nestačilo a začal domů nosit prošlé balíčky IPCHO. K těmto důmyslným souborům chemikálií určeným na individuální protichemickou očistu se dostal, když spojil nepříjemné leč tehdy povinné s užitečným a stal se v podniku, kde působil, skladníkem CO. Byla to jediná stovkou měsíčně placená funkce v tehdejším systému civilní obrany. Vyhnul se tím zároveň šaškování v maskách na cyklických školeních.
     Matka zaujala k balíčkům ihned nepřátelský postoj. Zato můj tenkrát jedenáctiletý bratr, který nepadl daleko od otcova rodičovského stromu, měl z desinfekčních prostředků a dalších ohavností frenetickou radost. Bleskově proměnil naši koupelnu v improvizovanou laboratoř a odhodlaně se pustil do bádání. Následky jeho pokusů jsme ostatně pocítili rychle. Vedle odporného smradu byla nejvýraznějším výsledkem bratrova snažení neuvěřitelně zaneřáděná místnost, která má sloužit naopak k očistě. Koupelna se tak stala nepouživatelnou. Zejména rezavohnědé fleky na poličce, umyvadle, ve vaně, na obkladačkách i podlaze matku iritovaly.
     Své nelibosti však dala průchod jen nevzrušeně pronesenou výtkou na adresu svého manžela: „Ty sem taky dotáhneš každou volovinu. Koukni do koupelny, jak to tam ten kluk zřídil!”
     „Nerozčiluj se,” uklidňoval ji otec. „Nech ho. Měla bys být ráda, že je takový zvídavý.”
     To matku samozřejmě těšilo, a tak jen mávla rukou. Otcova hrdost na syna vydržela ale pouze do rána. Přesně do chvíle, kdy nás s poněkud ztuhlými rysy a zlověstným výrazem ve tváři budil k snídani a do školy.
     „Kam jsi dával včera ty zkumavky!?” otázal se bratra. Ten nejdřív nechápal, co se po něm žádá, takže otec udeřil přímo: „Dával jsi je taky do kalíšků na vodu k čištění zubů?”
     „Dával,” připustil nejistě bratr.
     „Tak to ti děkuju. Mně trne a pálí celá huba!”
     „Nerozčiluj se. Nech ho. Měl bys být rád, že je takový zvídavý,” vložil jsem se do hovoru.
     Otec, stejně jako předtím matka, jen o poznání rezignovaněji mávl rukou. Ač ho jistě neopustila pýcha na synovy badatelské úspěchy pro tu drobnou lapálii, kvůli níž se na několik dní zhoršila jeho artikulace a dikce, skutečností zůstalo, že přísun dalších prošlých balíčků IPCHO do naší domácnosti rázně ustal. Následkem toho vzala za své bratrova slibně se rýsující kariéra chemika, což nám všem bylo líto. Na straně druhé jsme, sice až po důkladné protichemické očistě, získali zpět koupelnu.
     
     Nicméně tato událost dala zapomenout na starší příhodu s džeksnami a bohužel i na šrouby, které dost chatrně držely v komoře na zdi poličku. Klidně jsme seděli u nedělního oběda, když se ozval děsný rachot. Zprvu jsme nevěděli, co se stalo, a hlavně, kde měl ten rámus původ. Už jsme se začali domnívat, že to bylo u sousedů, když matka otevřela komoru. Nezhrozila se ale bince způsobeného spadlou poličkou, nýbrž fosforu, který už plápolat na koši s prádlem. Matku nenapadlo nic chytřejšího, než se ho pokusit shodit na zem. To se jí sice povedlo, ale troška fosforu se jí přilepila k prstu, kterým na nás potom ukazovala podobně jako archanděl Michael plamenným mečem na Adama a Evu, když je vyháněl z ráje. Nakonec jsme matku uhasili, v nemocnici ji ošetřili a prst se ji zahojil bez následků.
     Jiné kratochvíle nám připravil úklid rozlitých a rozsypaných chemikálií a mých džeksen z poličky. S těmi to bylo snadné, mrskl jsem je do popelnice. Avšak zejména rtuť se pro nás stala zdrojem zábavy. Je to kapalný nesmáčivý kov, a když se rozprskne flaška s rtutí spadlá z větší výšky, nezůstane na zemi kaluž, nýbrž se rozběhnou tisíce drobných kuliček po podlaze. Honili jsme je sem tam, než jsme přišli na nejlepší metodu – listem papíru je nahánět na lopatku na smetí.
     Škoda, že jsme si poslední nametenou kuličku nenechali zatavit a neschovali jako šperk na památku. Mohla by nám na všechny časy připomínat okamžik, kdy jsme v naší domácnosti skoncovali s chemií. Tedy s tou, kterou si běžný člověk představí, když tohle slovo uslyší. Je si třeba totiž uvědomit, že i voda je chemická látka, ostatně vodka taky. A určitě nelze spatřovat zlomyslnost v tom, že můj bratr dostal ode mě toho roku k Vánocům soupravu Mladý chemik. Nechtěl jsem mu předhazovat zdevastovanou koupelnu, ale sledoval tím jen rozvoj jeho zvídavosti. Bylo to marné, chemikem se brácha beztak nestal.

Nedoslýchavý hlemýžď na mýtině

    

      Říct, že pro mého mladšího bratra byla v základní škole vyjmenovaná slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše ypsilon, tvrdým oříškem, je málo. Představovala pro něj vpravdě šutr tvrdosti nejméně korundu. V praxi to znamenalo, že bratrovy školní výsledky v českém jazyce byly tou dobou žalostné a známky z diktátů na vybraná slova ještě horší, až se na ně nemohl již dívat ani můj jinak flegmatický otec, a tak se rozhodl vzít bratrovu výuku gramatiky pevně do svých rukou. 

     Zhostil se toho úkolu důsledně a denně bráchovi dával diktáty přímo prošpikované vyjmenovanými slovy. Věty, jež vymýšlel, byly neuvěřitelné. Bratr to určitě cítil jinak, ale pro mě a matku znamenaly pravidelné podvečerní diktátové dýchánky zdroj zábavy, vlastně spíš pusté srandy.

     Otec si bratra posadil ke stolu a diktoval mu třeba toto: »Nedoslýchavý hlemýžď na mýtině za plynárnou v Ruzyni bil motýly, což se nelíbilo lysému slepýši, který přežvykoval pýr a sypal hlemýžďovi třpytící se chmýří do příbytku. „Musíš si zvykat, ty kopyto," zavýskal slepýš na hlemýždě a smýkal se sychravým ránem k Litomyšli. Nachomýtl se u toho statný býk, který bydlel blízko Přibyslavi. „Co mi plýtváš bylinami, ty vyžle," povykoval na slepýše. Sysel a plyšová myš se tomu smáli, až se jim bystré jazyky na slunci blýskaly. Býk se dmul pýchou, ale sytý sýček myslil, že mu býk vzal sýr a dál dmýchal spor: „Budeš pykat býku za to, že vyješ kvůli pýru, zatímco u mlýna ti usychá pelyněk.“ Sýkora to viděla a vydra, která chytila syrové lýko plynoucí bystřinou, říkala, že se tam brzy, brzičko půjde pást kobyla a jiný dobytek. Hmyz zatím klidně polykal pyl, netopýr si pyskem slinil rozbité lýtko a z vysoké babyky to viděl starý výr. „To je výheň," zavzlykal hlemýžď a plížil se k Volyni. Slepýš se studem pýřil, ale býk vzal pytel pýru a klopýtal k městu, které se nazývá Bydžov, kde bydlel jeho syn. Tam smíchá pýr s jinými bylinami, umyje lyže i zbylý nábytek a může být spokojený.«

      Moc vyjmenovaných slov otec neopomněl. 

      Matka, která se tomu smála, až se, rovněž vyjmenovaným slovem, zalykala, se však náhle otázala: „Proč tomu klukovi diktuješ tyhle voloviny? Vždyť to nemá hlavu ani patu?"

      „To snad nevadí. Jde přece o to, aby se naučil vyjmenovaná slova."

      Měl pravdu a navíc se výsledky jeho pedagogického snažení brzy ukázaly jako ohromující. Brácha zanedlouho ovládal vybraná slova, jako když bičem mrská. Později dokonce otce, který ho káral za to, že napsal měkké „i“ po „l” ve slově ližina, načapal na švestkách. „Ližina se píše s měkkým „i“, protože je to od slova líha, která leží na zemi, a ne od ruského slova lyža," vytmavil to otci. Musím skromně dodat, že jsem mu to poradil.

      Bratr ovšem začal psát zase »zhromáždění«, »novinové správy« a podobné hrubky a já jen děkuji andělu gramatiky, že se je odnaučil sám. Další otcovy diktáty bychom už asi nepřežili. A stejně mám za to, že jeho příběhy vyjmenovaných slov nebyly tak nesmyslné, jak se matka domnívala. Vešel se mu totiž do jejich omezeného rámce co do kulis, postav, způsobu jejich jednání, logiky i místopisu sice značně svérázný a fantaskní, ale přesto celý poetický svět.