Udivené děti z města

Svítalo a my, jak udivené děti z města,
usedli jsme do zelené trávy.
Stůl, židle, ruce, nohy v jedné rovině.

Nikdy nebyla obloha tak blízko,
když jsme dýchali trpce opojnou
vůni země a jedli housky se salámem.

Dnes nám nikdo neuvěří, 
že krajem obejmutí žili jsme jen poezii 
a bude nás mít za pozéry.

Zdá se to přirozené, ale když na to
s odstupem času vzpomínám: 
to víno čiré radosti v nás bylo.

pošli nebe

za noci padá mokrý sníh 

do květů zlatého deště
jarem už dávno kdekdo zjih´
nezmlkla však zima ještě

bolest hlavy ruší spánek
znechucen už jsem lékaři
šneci lezou ze svých schránek
schovávám hlavu v polštáři

pošli nebe nebo ženu
měsíci hříček podivných
čas už stejně nedoženu
a odněkud zní chladný smích

na ostrově

ulička úzká až se bojím

že mě domy sevřou

jak obrovské čelisti

na kraji náměstí

muži v kavárenské zahrádce

něco řeší nad sklenkami

lodička přivázaná k molu

houpá se poblíž mostu

na pozadí bílých trajektů

tři hezké ochránkyně

svádivé jak dívky na lovu

mě k nim však nepustí

aspoň se tu můžu 

zadarmo napít vody

nedaleko kostela