Dvakrát dvě jsou čtyři – Ano, ale dvakrát tři je šest

Už dlouho pozoruji, jak se v debatách rozšířil argumentační klam zvaný úhybný manévr čili red herring. Vypadá to jako současný trend, ale ve skutečnosti si tento klam lidé oblíbili už dávno.

Red herring znamená v angličtině uzený sleď, tedy obrazně falešná stopa. Název vznikl podle historky, v níž se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy. V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. Někdy se pro tento klam používá i termín whataboutismus. Podstatu klamu vystihuje vtip z doby existence Sovětského svazu, v němž se Američan ptá Sověta, kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? Na to Sovět odpoví: „A vy zase bijete černochy!“

Skvěle, vtipně a přístupně pro běžné lidi zmíněné argumentační faulování popsal už Karel Čapek v textu „O alelidech“ publikovaném v Lidových novinách 30. 12. 1934. Kromě toho celý problém ještě posunul do jiné roviny (na text „O alelidech“ odkazuji ve zdrojích).

Karel Čapek píše: »Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“, nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“« Nebo: »Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo nevytáhl.«

V současnosti se lze často setkat s red herringem u lidí, kteří obhajují, nebo hledají aspoň omluvu pro ruskou brutální agresi proti Ukrajině. To jsou alelidé dneška. Argumentují asi takto: „Ano, Rusko napadlo Ukrajinu, ale co USA? Ušáci napadli Vietnam, Irák, bombardovaly Srbsko…“ Když pominu, že okolnosti válek ve Vietnamu, Iráku či leteckých útoků na Srbsko byly jiné než současné války Ruska proti Ukrajině, neexistuje žádná souvislost mezi dřívějšími konflikty, v nichž figurovaly USA, a nynější válkou na území Ukrajiny. Navíc jedno násilí neospravedlňuje jiné.

Kromě toho žádná vojenská akce USA ve 20. století neměla charakter dobyvačné války, jakou už čtvrtým rokem vede Rusko proti Ukrajině. To si netroufli tvrdit ani bolševici, když u nás drželi moc a odsuzovali imperialismus USA několikrát denně. Poukazovali spíš na to, že USA hrají roli samozvaného světového četníka. Spojené státy to viděly a vidí samozřejmě jinak. Z jejich pohledu brání po celém světě lidská práva, demokracii a svobodu.

Vrátím se ale k úhybným manévrům. Například někdo řekne, že Andrej Babiš byl několikrát soudem usvědčený ze lži. Stoupenec předsedy hnutí ANO však namítne: „Ale současný premiér Petr Fiala lže mnohem víc.“ Nebo se na internetové platformě objeví článek, který popisuje zločiny někdejšího komunistického režimu a alečlověk v diskusi oponuje úhybným manévrem: „Ano, minulý režim perzekuoval odpůrce, ale hlavně že nevadí komunistický rozvědčík na Hradě.“

Red herring se ovšem objevuje nezřídka i v běžných záležitostech. Třeba policejní hlídka zastaví řidiče, že jel na červenou a vyměří mu pokutu. A on při jejím placení remcá: „Mě pokutujete, ale na velké zločince si netroufnete.“ Jak píše Karel Čapek: „Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.“ 

Nad všemi těmi ale, whataboutismy a uzenými sledi by se člověk mohl pousmát, problém však je, že od nich je krátká cesta k heslům a nálepkám, takže jsou často nástroji propagandy. Něco řeknete, oponující alečlověk použije jakési ale či uzeného sledě, a když si nedáte pozor, už se bavíte o něčem jiném, totiž o tom, o čem chce oponent.

Jakpak si žijeme aneb Láska je… fernet

V poklidné vesničce svítí ze zeleně úpravná stavení, hupkají zajíci, ze strání voní vřes, potok ladně meandrují a zemití lidé, kteří chápou potřeby krajiny i své vlastní, odpočívají po moudře vykonané práci, spokojeni sami se sebou a nic jim nechybí.

Jaký bude asi svět za padesát či více roků? Co bude s flórou, faunou, lidmi, válčením, ekonomikou, klimatem, vodou, ledovci, vzduchem, kulturními hodnotami? Nevím. A kvůli věku mě to ani moc netrápí.

     
Pokud by se někdo ptal lidí, co je na světě nejhezčí a nejdůležitější zároveň, určitě by nezřídka dostal odpověď – láska. S tím se dá souhlasit. Jak jsem si ale tuhle přečetl, za povšimnutí stojí, že ve slově láska stačí změnit pouhá čtyři písmena a jedno ubrat a dostaneme slovo pivo! Když však ve slově láska změníme písmen pět a jedno přidáme, získáme slovo fernet! A to už nemůže být náhoda.

Podobné „smělé“ legrácky dokazují, že při uvažování lze dojít odkudkoli kamkoli. A také, že se každá myšlenka či věc může změnit nejen ve svůj pravý opak, ale prakticky v cokoli jiného. Z toho je patrné, že lze lehce se vším kroutit a manipulovat, takže z kteréhokoli východiska můžeme dospět k libovolnému závěru. Je třeba jen sebe samého a posluchače buď patřičně nasměrovat, nebo dezorientovat. V době internetu a sociálních sítí je to pro dezinformátory a manipulátory žírná krajina. Příznačné je, že každému autorovi komentáře či úvahy všechno bezvadně štimuje, dokud se neobjeví oponent, nebo dokud nevezme sám v potaz úplně vše. Pak už nesouhlasí nic a dohoda je zhola nemožná.

Jestli si teď někdo myslí, že narážím na současnou situaci ve světě s důrazem na naší politickou scénu, tak ať si to klidně myslí. Co ale chci říct určitě, že je život děsně složitý a náročný. Lze se pak divit, že leckdo dospěje k přesvědčení, že jsou maximálně tak tři pevné body – láska, chlast a prachy? Ty poslední jsem sice dosud nezmínil, ale o ně jde vždycky.

Jak se změní život za padesát let? Mně už sice hlava bolet nebude, ale kdybych měl nyní třeba jen třicet let, stejně bych se víc staral, zda budu mít zítra co jíst než o osud planety za půl století. Ovšem nejspíš ani experti na zmíněné oblasti, ani filozofové, co rozumí všemu a v souvislostech, nemají představu o podobě a povaze tak vzdálené budoucnosti příliš jasnou, a navíc je limituje zítřejší oběd silněji, než třeba hladiny moří v roce 2075. 

Já to aspoň přiznávám a nehlásám, že hlavním bojem dneška je blaho zeměkoule a lidí za několik desetiletí. Ale prozíravější bližní, co to tvrdí, jako by čněli vysoko nad nás, konzumenty bez rozhledu a vizí. Dnešní svět je děsně konzumní a spousta lidí se stará jen o své žaludky, požitky, pohodlí, a tedy o prachy a ve jménu konzumu a zisku jsou schopni zničit všechno. To dřív nebývalo, říkají ti, kterým leží budoucnost víc na srdci. 

Kdy se tedy však konzumní společnost narodila? Jestli po nesčíslná staletí, ba tisíciletí žili předkové, a to docela donedávna, v harmonii s přírodou a spravovali zemi a své věci rozumně, co je náhle potrefilo, že se takhle zvrhli a předali nám takové hnusné spády? Potíž je, že se minulost jeví některým současníkům asi takto: v poklidné vesničce svítí ze šťavnaté zeleně úpravná stavení, úhledná pole, po mezích hupkají zajíci, ze strání voní vřes, potoky ladně meandrují a zemití lidé, kteří chápou potřeby krajiny i své vlastní, odpočívají na zápražích po moudře vykonané práci, spokojeni sami se sebou a nic jim nechybí. 

Stačí se k tomu tedy vrátit, nehonit se za zbytečnostmi a budeme všichni šťastní a nemusíme se strachovat ani o příští své i svých dětí, neboť jim předáme svět, jenž má šanci jen vzkvétat. Tak se to jeví lidem toho druhu všude, jen kolorit se mění.

Malér je, že si lidé vytvářejí mnohé představy podle médií, a to navíc jen podle těch, která sledují. Když k tomu připočteme, že média nezprostředkovávají objektivní obraz světa, ale informují pouze o tom, co je z určitého hlediska důležité, zajímavé a mimořádné, a také to, že ne každý je schopen správně vyhodnotit, co přesně se z určité zprávy vlastně dověděl, pak už je to na pováženou a nelze se divit, že máme v hlavách pěkný maglajs a jsme tudíž snadno manipulovatelní (někdo víc, někdo míň).

Raně renesanční básník a bouřlivák Francois Villon neměl určitě ani tušení o computrech, bázích dat, elektronických nosičích informací, internetu a jiných vymoženostech našeho moderního informačního světa. Přesto použil právě Villonův verš – Já u pramene jsem a žízní hynu – přednášející na jistém semináři o bázích dat jako ilustraci nutnosti umět si správně vybrat z jejich záplavy, neboť jinak člověk „umírá“ obklopen daty na nedostatek informací.

Svědčí to nejen o nadčasovosti či obecné platnosti Villonových básní a myšlenek, ale i o tom, že člověk je stále stejný nebo se mění velmi pomalu, ač prostředí a okolnosti, v nichž žije, nabývají stále jiných podob, rozměrů i forem. Lze namítnout, že třeba účastník bitvy u Lipan (Villonův současník) by se, přesazen do dnešní doby, nestačil divit, nedokázal by se patrně ani orientovat v poměrech a svět by mu připadal nepochopitelný. 

Kdyby se však takový „Prokop Holý“ na konci první čtvrtiny třetího tisíciletí po Kristu poněkud rozkoukal, záhy by seznal, že se spády, potřeby, přání, radosti, sny, touhy, vášně, trable, smutky, bolesti, problémy, snahy, naděje, ba ani myšlenky současných lidí od citů jeho spolubojovníků příliš neliší. Změnily se pouze možnosti, prostředky a metody, jak uspokojovat potřeby a vášně a jak překonávat trápení a nesnáze. A někdy ani moderní výkonné informační prostředky nezmohou nic nebo selžou.

O „stejnosti“ či podobnosti lidského „pachtění“ lze hovořit však nejen v časové přímce, ale i v prostoru. Proto mohl neomezený vládce fiktivního zaostalého státečku cestující po USA v románu Mechanické piano Kurta Vonneguta přirovnávat americká supermoderní computerová centra k figurám ze slámy a bláta, k nimž se modlí lid jeho země, a svobodné, sebevědomé občany USA si plést s otroky a nevolníky, za které považoval své poddané. (Vonnegut v té době zase neměl potuchy ani o PC, natož o současných elektronických vychytávkách, a o umělé inteligenci už vůbec ne.)

Mnozí z nás mají tendenci silně podceňovat minulé generace nebo příslušníky takzvaných přírodních národů či obyvatele států třetího světa. Jedni ani druzí však nejsou a nebyli o nic hloupější, také ne chytřejší než my, žijících ve vyspělých kulturních zemích a časech. To jen odlišné prostředí zformovalo jinak jejich založení a žebříčky hodnot. Je v tom ovšem i varování... Jak tak bohorovně a s převahou hledíme do historie či na zaostalé země, zdá se nám, že jsme nezranitelní, že se nám nic zlého nemůže přihodit, že máme dokonce v hrsti přírodní síly. 

Ve skutečnosti jsme však stejní jako oni, a proto můžeme kteroukoliv tragickou chybu z minulosti snadno zopakovat, mnohdy v hrůznější podobě (důkazů je nespočet) A můžeme se rovněž střetnout s problémy a svízeli předků i vzdálených „primitivů“ dřív, než se nadějeme. Válečné i jiné konflikty dnešní doby o tom ostatně podávají dosti hmatatelné a bolestné důkazy. Je v tom těžké se vyznat a lidé jsou tedy zmatení, takže nadávají na poměry, ačkoli se fakticky mají vesměs velmi dobře – já u pramene jsem a žízní hynu...
 

Cicero: O dulce nomen libertatis – Ó sladké jméno svobody

 

Plachetnice na nekonečném moři,
může být názornější obrázek svobody?
Nic na tom, že je to svoboda poněkud klamná.

Skutečně svobodné je jenom nebe nad hlavou,
brána do vesmíru, a i když po něm plují mraky,
a některý vypadá třeba jako dravá kudlanka nábožná,
jsou jenom ledem a párou, rozplynou se, nebo vyprší.

A takto vypadá lidská svoboda,
může se nám zdát, že letíme do nebe,
ve skutečnosti se jen zmítáme v povětří,
zatímco nás někdo drží za krk na provaze.

     Svobodu slova nyní nezřídka vzývají ti, kterým se nelíbí zákaz proruských dezinformačních webů, neboť chtějí svobodné šíření názorů typu, že by Rusko mělo vyhrát válku proti Ukrajině a ukrajinský národ by tak měl ztratit svobodu.

     Je velmi podivné „bojovat“ za svobodu pro lidi, kteří hlásají, aby jiní lidé byli nesvobodní. Proto bych se chtěl nyní zamyslet nad některými aspekty svobody, která je přece tak sladká, jenom žít v ní je často trpké, bolestné a nejisté, neboť zcela svobodnému člověku nikdo neposkytne a nezaručí žádné jistoty, ani na život, ani na lékařskou péči, ani na vodu a jídlo, ani na bydlení… Jelikož ve chvíli, kdy mu někdo tyto základní věci dá, začne po něm požadovat, aby se choval určitým způsobem a rázem je svoboda fuč. Jediné, v čem jsou si svobodní lidé, většina, tedy otroci jako jsme my, a také otrokáři rovní, je, že nikdo na světě nezajistí nikomu štěstí.

     Můj fejeton „O rasismu s lehkým úsměvem“, který pojednával o „legrační“ záměně, kdy si mě opilý číšník spletl s cikánem, se svým způsobem týkal také svobody. Teď odbočím ale k rčení „je líný jako vandrák“. Když se nad tím člověk však zamyslí, tak vandrák den a za dnem putující krajinou není líný ani trochu, ujde spousty kilometrů a co ho stojí práce a vynalézavosti i ponižování, aby získal trochu jídla. Jenom jaksi svou námahu a své úsilí upírá neproduktivním směrem, což civilizovaný otrok, totiž svobodný občan oplývající všemi právy a povinnostmi, za což se těší celé řadě jistot, nikdy nepochopí. 

     Kdysi jsem četl, že civilizovaný Evropan nikdy neporozuměl tomu, že Afričané mohli žít na kontinentu, který na povrchu i pod zemí skýtal tolik bohatství, zdrojů a surovin a nechávat je marně ležet ladem. Vždyť bohatství je třeba vytěžit a zužitkovat, aby se svět mohl dále a dále rozvíjet. Proto bylo naprosto nutné Afriku zkolonizovat, vyrabovat, tamní lidi zotročit a přinutit je žít civilizovaným způsobem. No a potom se jednotlivým africkým zemím zpětně poskytla sice značně omezená, ale přece jen svoboda.

     Na druhé straně, například ve srovnání s nespoutanými bojovníky Masaji, kterých je hrstka a dožívají se většinou nízkého věku, je třeba přiznat, že evropská civilizace přinesla Africe obrovský nárůst populace lidí žijících sice v bídě a s vysokou dětskou úmrtností, ale už se tu bídu podařilo výrazně zmírnit, prodloužit život Afričanů a zvýšit jejich informovanost. To má za následek, že si mnozí z nich uvědomují, že je na jejich kontinentu blahobyt nečeká a oni ho chtějí, neboť se o něm díky Evropanům dověděli, tak za ním do Evropy jdou a my je tady nechceme, protože nechápou, že blahobyt nevzniká sám od sebe, ale že je pro něj třeba ledacos obětovat, například se nechat zotročit.

     My to však dobře víme, co je třeba pro blahobyt a jistoty podstoupit – tvrdě pracovat, hrbit se, zadlužit se, tleskat a lízat boty různým zazobancům, mocichtivým hochštaplerům, podvodníkům a gaunerům a oni nám ty nejisté jistoty zabezpečí, a navíc nám nezištně dají něco málo z našich peněz, které jsme jim dříve odevzdali, a třeba i koblihu nebo nějakou jednorázovou dávku, abychom netrpěli hlady. Tak jsou hodní, proto netuším, čemu na tom ti nezdární Afričané nerozumějí.

     My víme, že je nezbytné se stále rozvíjet, že musíme uhánět pořád rychleji vpřed, avšak zapomínáme na to, že se naše planeta nejvíc podobá kolotoči, a tak se čím dál rychlejší cestou vpřed můžeme dostat jen do nekontrolovatelné rotace, což se nyní pomalu děje, až hrozí, že se zalkneme vlastní produkcí, zplodinami všeho druhu, vedrem a stále větším počtem nás, lidí. Tak se nyní zabýváme tím, jak se sice rozvíjet, být rychlejší a výkonnější, uživit se, a přitom zachovat všechny krásy a hmotné i nehmotné poklady světa. Zkrátka se rozvíjet udržitelně. Že je to protimluv, o to není čas se starat.

     V zmíněném fejetonu jsem psal, jak si mě opilý číšník spletl s cikánem. Užívám důsledně název cikán s malým počátečním písmenem, protože skuteční volní a nespoutaní cikáni byli bohémové, kteréžto slovo se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství migrujících cikánů, o kterých se v tehdejší Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech. Nemohu používat jméno Rom, neboť na něm se v roce 1971 usnesl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress) a z toho je jasné, že v takovém jménu žádná svoboda není.

     Kdybych totiž byl skutečný svobodný cikán, čerta bych se staral o věci, které jsem zmínil v předchozích odstavcích, žil bych ze dne na den, nebo bych také ze dne na den umřel, to už je osud. Kdybych byl cikán, nebo Masaj, nebo Tuareg, nebo indián, byl bych svobodný v duši. Jenže já mám rád svůj blahobyt, své pohodlí, že mi chodí měsíčně na účet důchod, že mám pár kroků do zdravotního střediska a do marketu, a tak mi nevadí, že jsem otrok, i když notně civilizovaný.

     Jedna mladá žena mi k legrácce o mojí záměně s cikánem, napsala, že její přítel je také „bělokožec“ s havraními vlasy, který se rád opaluje, takže všude vypadá jako domorodec, V Indii jako Ind, na Korsice jako Korsičan, v Egyptě jako Egypťan. Jen v Anglii v něm viděli prý Ježíše... Ona však v něm prý ale vždycky viděla dokonalého indiána a pro ty že má slabost. 

     Napsal jsem jí, že mi někteří moji přátelé z USA vyprávěli, že nyní tam indiáni z rezervací působí svým chováním velmi podobně jako cikáni u nás. Konečně indiáni byli také národem, jenž bylo nutné téměř vyhladit v zájmu rozvoje naší civilizace, a ty, co zbyli, bylo potřebné zahnat z nekonečných prérií do rezervací a vnutit jim cizí řád.

     Indiáni totiž mají jako cikáni v krvi volnost a svobodu a vnitřně nikdy nedokážou skutečně přijmout pouta naší civilizace. Napsal jsem jí také, že jsem kdysi dávno mluvil s jedním cikánem, jedním z mnoha cikánů, které jsem poznal, který byl právník, a ten si každý rok vzal tři měsíce volna, aby se mohl svobodně toulat krajem. Můj otec byl ostatně rovněž bohém, skutečný, nehrál to, prostě byl svobodomyslný z podstaty, a to se na něm líbilo mojí matce, takže část té svobodomyslnosti předali oba mně.

     Je hrozné, šílené, že putinovské Rusko přepadlo Ukrajinu a rozpoutalo tam krutou válku, v které vraždí nevinné lidi, ničí, mučí znásilňuje a loupí. A když my máme za této děsivé situace, za okolností, kdy na Zemi moc skutečné svobody nezbývá, možnost pomoci Ukrajině uhájit svobodu, mnohým našim lidem je to proti srsti, protože by museli slevit ze svého blahobytu a pohodlí. „O tempora, o mores!“ – Jaké časy, jaké mravy! „O fallacem hominum spem.“ – Ta klamná lidská naděje. Obojí řekl rovněž Cicero. Ta klamná lidská naděje, že nikdo nerozšlápne naši kuličku, kterou tlačíme před sebou, dodávám já.

Svět sice není černobílý, ale základní lidské hodnoty platí

 

  

     Přečetl jsem si názor jisté dobré ženy, že svět není černobílý, nikde není pevný bod a absolutní dobro ani zlo neexistují, a že je třeba o různých pravdách pochybovat a ověřovat je, a dívat se v širších souvislostech.

     Předně se mám vždycky na pozoru, když nějaký nepatrný človíček, stejný jako já, operuje slovem „absolutní“. Samozřejmě, že z hlediska krátce žijícího člověka, který netuší ani to, proč se vyskytl na Zemi a plahočí se po ní, není absolutní nic, vše je dočasné a nejisté. Také by mě zajímalo, jak by si dotyčná představovala onen „pevný bod“, který podle ní neexistuje.
     Úžasný starořecký matematik, vědec a filosof Archimedes ze Syrakus řekl v souvislosti s pákami a kladkami prý: „Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.“ Jestli dnes víme, že je naše planeta dost velká a že prostorem obíhá kolem Slunce, je těžké určit, kam onen pevný bod umístit, jak dlouhá a z jakého materiálu by musela být páka, aby se Archimedovi povedlo se Zemí pohnout. Onen výrok lze tedy vnímat jedině obrazně, a myslím, že to tak chápal i sám Archimedes.
     Avšak není tak docela pravda, že neexistuje nic pevného, z čeho by se dalo vycházet při pochybách o různých pravdách a jejich ověřování. Skvěle to vyjádřil jiný velký myslitel, a sice slavný německý transcendentálně idealistický filosof Immanuel Kant, když řekl: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Musím žasnout nad jasnozřivostí Kantova mozku, který dospěl k tak úchvatné myšlence, ač sám za celý svůj téměř osmdesátiletý život prý nevytáhl paty z Královce. 
     Vždyť stačí uvážit, co všechno se od té doby stalo s jeho rodným městem. Město jistě zůstalo na svém místě, ale: Královec založil při ústí řeky Pregoly do Baltského moře český král železný a zlatý Přemysl II. Otakar, který byl pak krutě zabit na Moravském poli. Pak se město pod názvem Königsberg nacházelo ve východním Prusku (v té etapě tam žil Kant) a nyní je pod názvem Kaliningrad hlavním městem Kaliningradské oblasti, exklávy Ruské federace mezi Polskem a Litvou.
     Přitom dávno před vznikem Královce a před narozením Kanta i Archimeda svítily na Zemi a stále svítí v podstatě stejné hvězdy. A sice ne tak dlouho, ale v zásadě od úsvitu historie člověka platí základní lidské hodnoty čili onen Kantův mravní zákon. Pokud jej jedinec nosí v sobě, nemusí se strachovat o „pevný bod“, z něhož může vycházet při svých pochybách, ověřování fakt, zkrátka při uvažování.
     Totiž pochybovat a přemýšlet v širších nebo i širokých souvislostech nikterak neznamená relativizovat základní lidské hodnoty. Ty platí stále. Vražda je vraždou, krádež krádeží, agrese agresí, mučení mučením, ničení ničením, a ač lze pro některé tyto konkrétní činy najít polehčující okolnosti, na jejich podstatě se nic nemění. Kde se v našich končinách ale vzala ta podle mě poměrně častá snaha právě ony základní lidské hodnoty relativizovat?
    Jak je to jinde, nevím, ale v Česku a podobně na Slovensku za to mohou hrůzy totalit a válek 20. století, které vyústily v normalizaci po sovětské okupaci Československa v roce 1968. Zatímco v letech brutálního útlaku, ať už nacistického či komunistického, bylo ještě poměrně jasné, kde je dobro a kde zlo, kde je pravda a kde lež, za normalizace jsme to najednou přestali vědět, když tolik lidí prakticky ze dne na den říkalo pravý opak toho, co hlásali předtím. Zpočátku se tomu mnozí jiní divili, odsuzovali obracení líce na rub, pak se to ale stávalo čím dál více normální, základní lidské hodnoty se staly v myslích lidí relativní, a tuto relativizaci předali rodiče dětem...
     Vzpomínáte, co zpíval Karel Kryl v písni Martina: „Kdybych chtěl líbat Martinu, / dal bych svou páteř za třtinu, ohnutou větrem...“ A dále: „Kdybych chtěl mluvit s Martinou, / plet bych si bukvy s latinou / a knutu s žezlem, / měnil bych pravdu ve lhaní, /častušku v hudbu varhaní, / plet dobro se zlem...“ Mnohem později zpívala skupina Chinaski (jakkoli nepatří k mým oblíbeným) v písni „1970“ o takzvaných Husákových dětech celkem pravdivě: „Naši mi vždycky říkali, / jen nehas, co tě nepálí, / jakej pán, takovej krám. / Naši mi vždycky říkali, / co můžeš, sleduj z povzdálí / a nikdy nebojuj sám…“
     A nyní sledujeme válku na Ukrajině, kterou zločinně přepadla ruská armáda vyslaná Putinem a která si tam počíná stejně ukrutně jako němečtí nacisté za druhé světové války. Válka už nějaký čas trvá a s postupující dobou stále častěji vyskakují názory, že „nemůžu věřit všemu, co mi někdo předhodí k věření“, a že ti, kteří prostě označují dobro jako dobro, humánnost jako humánnost, zlo jako zlo a podlost jako podlost, vidí prý černobíle a velmi zjednodušují. Mě by zajímalo, čemu přesně nevěří nositelé podobných názorů na tom, že Rusko zlovolně přepadlo Ukrajinu, že tam jeho vojáci vraždí, mučí, ničí, znásilňují a rabují?
     Chtěl bych vědět také, jestli si lidé, kteří podle svých představ chápou válku na Ukrajině ve všech jejích složitostech a uvažují v širších souvislostech, uvědomují aspoň ve světlých chvílích, že jenom relativizují základní lidské hodnoty, protože v sobě nemají onen Kantův „mravní zákon“? Fakt nevím, jestli jenom nechápou, proč se Ukrajinci houževnatě brání, proč se radši nepodvolí okupantovi, jako my v roce 1968. Vždyť přece tehdy nebylo zase až tak zle. Dalo se to přežít, jen si člověk musel zvyknout na to, že má stále černější duši od normalizace.

https://youtu.be/m8_JdbbjhP0?list=RDMMm8_JdbbjhP0

https://youtu.be/uHnr-l4uscQ

Česko – co to je?

Mohyla Jana Žižky z Trocnova v místech jeho skonu u Přibyslavi.

     Jistě jsou Češi i kosmopolitní, ale řekl bych, že většinou jsme vlastenci. Nebo nacionalisti? Malí čeští nacionalisti, co si myslí, že ti velcí kolem i daleko nám chtějí jen ubližovat, proto si musíme uhájit to svoje proti všem.

     Není to ten pravý hrdý patriotismus, ani skutečný nacionalismus, expandující a nenávistný ke všemu cizímu, jako spíš taková naše domácí ufňukaná verze obojího. Každopádně je podle mnohých třeba chránit si naši identitu. Co to znamená, na to se názory různí, a jakými prostředky svou identitu uchovat, je ještě nejasnější. Hlavní je však přesvědčení, u vlastenců i nacionalistů, že nás mocné země chtějí uchvátit, zneužít a jako národ zničit.
     Ne, že bychom v naší minulosti neměli předobrazy poroby národa vnějšími silami, které podobné obavy legitimizují. A právě oněch „legitimních obav“ využívají rozliční ochránci národa a jeho identity, aby na každý pokus nebo jen náznak prolomit český provincialismus přišili podobenství z historie, které má dokazovat, že nás to zotročí a uvrhne opět do totality. Naposledy jsem podobné „strachy“ četl v textu týkajícího se jakéhosi návrhu, jak federalizovat Evropskou unii. Pokud by se něco takového realizovalo, ovládne prý EU duo Německo a Francie a my je budeme muset zase jen poslouchat cizí vůli.

     

Socha Karla Havlíčka Borovského
v rodné Borové,
nyní Havlíčkova Borová,
(totožná socha se nachází v řadě míst,
včetně Chicaga v USA)

     Z čeho tyto představy pramení? Snad z podvědomého komplexu vlastní malosti a bezvýznamnosti, který lze překonat jenom tím, že budeme samostatní a nezávislí?  O záchranu českého národa a jeho identity usilovali již obrozenci, kteří viděli cestu z područí rakouské monarchie ve vzkříšení a rozvoji českého jazyka, v probuzení národního vědomí prostřednictvím poznání naší slavné historie. Však si vzpomeňme na báseň „Dosti nás“ od Svatopluka Čecha: „Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí! / Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.“ 

     To je jistě pravda, v čem ale básník spatřoval, že se staneme velkými? Že zdrtíme celý svět jako slepý vůdce Žižka, jakkoli nebyla pravda, že něco podobného dokázal? Že se staneme vojskem netušených sil? Kromě toho, že jsou to poněkud militantní představy, zdá se jasné, že vojensky se zřejmě neprosadíme a že se před Táborem či Prahou neskloní věčný Řím, ale ani Moskva, Peking, Brusel, Washington nebo jiná metropole světové mocnosti či politického uskupení.
Ruku v ruce s komplexem malosti však u nás často paradoxně kráčí představa, že jsme „pupkem světa“. Proto se divíme, nebo rovnou posmíváme Američanům z obou Amerik, Australanům, Asiatům či Afričanům, že mnozí z nich nevědí, kde se nachází Česká republika a někteří ani to, že nějaké Česko vůbec existuje. Proč by ale o nás měli vlastně vědět?
     Podívejme se na problém z hlediska třeba farmáře z Texasu. Potřebuje k životu a práci vědět, že existuje ČR a kde leží? Ani při širokých podnikatelských aktivitách a bohatém společenském a kulturním životě nemusí na Česko za celý dlouhý život narazit. Necvičí-li tedy v Sokole v Corpus Christi, není-li hokejovým fanouškem a nekupuje-li semtex k odstřelu skal na svých pozemcích. Ale i tak vystačí s informací, že Česko existuje, ale kde leží, už mu může být fuk. Texaský farmář může dokonce osobně znát i několik Čechů a nemusí tušit, že pocházejí z Česka. 
     Jde totiž o to, co nabízíme světu, aby lidé z různých končin zařadili zprávy o Česku mezi potřebné a nikoli mezi zbytné. Už Milan Kundera říkal, budu-li parafrázovat, že snahy našich buditelů o obrození českého národa měly smysl jen tehdy, pokud národ nabídne světu dostatek vynikajících osobností a produktů (nejen materiálních), pro něž světu bude stát za to nás vzít na vědomí. V opačném případě se nám prý mohlo žít mnohem snáze bez vlastní identity jako součást velkého německého národa. 

     Zatím to však vypadá tak, že jsme si svou identitu sice vydobyli a udrželi, ale valné části světa je to jedno a my sami příliš nevíme, jak s ní naložit „smysluplně“, abych použil oblíbený výraz Václava Havla, který se v nové době nejvíc zasloužil o rozšíření povědomí o Česku ve světě. A teď si vybavme, kdo a jak nás v různých oblastech reprezentuje ve světě nyní, či v nedávné minulosti reprezentoval. Lze se tedy divit, že když se ve světě řekne Česko, zeptá se dotázaný – co to je?

Na závěr ještě připomínám báseň Svatopluka Čecha „Dosti nás“ ze sbírky „Jitřní písně".

Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Roma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

Svobodu nebo život!

Fotka zachycuje duhu nad krajinou, pořídila ji moje milovaná žena.

    

     

     Peníze nebo život! Tohle heslo prý křičeli lupiči na přepadené oběti. Nevím, nikdy jsem přepaden nebyl. Jen jednou, a to jsem dostal pár ran pěstí beze slov. Ale také jsem neměl nikdy žádné podstatné peníze. Jsem tedy svoboden!?
     

     Co je vlastně svoboda? Blbá otázka. O svobodě bylo napsáno a vyřčeno nejméně tolik, jako o lásce, nenávisti, životě, smrti a penězích. »Liberté, Liberté chérie...« (Svoboda, Svoboda drahá...) se zpívá v Marseillaise, která se stala francouzskou hymnou. Zpívá se tam ovšem i o boji proti tyranii, čímž je dostáváme k podstatě problému svobody. Jestliže si na tyranovi lidé svobodu vybojují, tomu tyranovi svobodu naopak vezmou. Jakkoli si to tyran za svou despocii a krutost zaslouží a jakkoli je to morálně správné, faktem zůstává, že tyran je zbaven svobody. Navíc málokterý tyran přizná sám sobě, že ztratil svobodu po právu.
     
     Nikdo si ostatně nemyslí, že byl připraven o nějaký díl svobody oprávněné. A to je právě to, že každou nepatrnou část své vlastní svobody získává člověk na úkor jiného člověka či nějaké životní formy. Nic na tom nemění, že se některých svobod vzdáváme ve prospěch druhých dobrovolně a rádi, třeba v manželství... ehm... Přepustí-li však člověk svou vlastní svobodu bližnímu, nezakládá to ještě jeho přesvědčení, že ten bližní na ni má nárok. Zásada, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, platí, pokud se na ni dohodnou zúčastněné strany. Když se nedohodnou, tak neplatí, a to se všemi důsledky, co nedohoda může způsobit.
     
     Přesně to je moment, ve kterém se mýlí multikulturalisté a politicky korektní aktivisté. Aby v jednom prostoru vedle sebe žily dvě kultury nebo několik kultur a každá z nich se přitom svobodně rozvíjela, nijak si nepřekážely a jenom se přátelsky prolínaly a obohacovaly, to je iluze, chiméra, nesmysl. Vždycky, a to i v každé rodině, někdo dominuje a druzí se mu víceméně přizpůsobují, hlavně při rozhodování o řešení společných zájmů. Podobně může být v jednom státě nebo i soustátí jen jediná dominantní kultura a ostatní se jí chtě nechtě musejí přizpůsobit, jinak je zle. No a právo může být jenom jedno a koncept svobod rovněž pouze jeden. Bude-li hejno slepic na dostatečně velkém dvorku, nebudou si jednotliví ptáci navzájem příliš vadit a střety mezi nimi budou řídké. Jak se ale situace radikálně změní, pokud stejný počet slepic směstnáme do malé klece. Možná někdo namítne, že lidé jsou přece jen něco víc než slepice, ale je to pravda?
     
     Opravdu svobodnou a šťastnou bytostí byla Klárka Poutnice, Pastýřka putující k dubnu ze stejnojmenné básnické povídky Robinsona Jefferse: »Z uzlíčku přinesla zbytek jídla a dělila se s Vasquezem i s přežvykujícími ovečkami. Nebylo to víc než tři jablka z Foglerových stromů, nádobka medu a rozdrobená plástev, také z farmářových úlů. K tomu vylovila spleť potočnice z podzimně ztichlé vody a osvěžila tou přílohou ztvrdlý chléb a rozlámané suchary. Ožila radostí, že má co rozdávat. Seděli v pohodě na břehu, kde sekvojové jehličí, padající celá staletí, stvořilo zemi, jako kdyby temné stromy byly starší než jejich vlastní matka.« 
     
     Tohle je podle mě absolutní svoboda, nádherná svoboda, tady a teď, a později, ať se stane, co se má stát. Jenže to je svoboda bez budoucnosti. Proto byla Klárka Poutnice také tragickou postavou a povídka končí: »Večer, když agónie vyvrcholila, svolávala své stádečko, ale ještě než se úplně zhroutila, uvědomila si, že už k ní žádná ovečka nepřichází.«
     
     O takovou svobodu ale málokdo stojí a jen blázni, tuláci a básníci v ní umí žít a umírat. My ostatní místo toho říkáme, že svoboda je odpovědnost. Díky tomu žijeme většinou déle, pohodlněji, v dostatku, ale skutečnou svobodu nikdy nepoznáme, stále se přizpůsobujeme a skoro nikdy nám to nevadí. Jen občas se vzepřeme, srazíme tyrana, abychom pak hned vyměnili původní nesvobodu za novou. 
     
     Z existenciálního hlediska, jak to vyjádřil například francouzský filozof a spisovatel Albert Camus, se člověk může chovat zcela svobodně vždy, v každé chvíli, ale za cenu života, za předpokladu, že je za vlastní svobodu ochoten a schopen svůj život obětovat. Opravdu svobodná je totiž jenom mysl, pouze lidský duch je svoboden, tedy může být. Člověk jako biologický a společenský jedinec není svobodný nikdy. 

     

Svět podle Bradburyho

     

     

     „Je neděle a nikam nechvátám…,“ zanotoval jsem si pár slov z písně, kterou zpíval Karel Gott. Žena poznamenala, že nikam nechvátám ani ve všední den. Měla pravdu. A proč bych měl, když všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest? odpověděl jsem jí v duchu výrokem Komenského, ač on prý nic takového nenapsal. 

     Jen v Labyrintu světa a ráji srdce se nachází jeden oddíl nadepsaný „Kvaltování hovadům více než lidem připadající“. Jan Amos tím ale nehájil lenost, ale kritizoval nadměrné namáhání a honbu za ziskem. Dokazuje to prozíravost Učitele národů.

     Opravdu se dnes soudí, že se lidé honí jen za ziskem a modlou je jim konzum, pohodlí a blahobyt. Pikantní na tom je, že toto lidské směřování odsuzují rovněž lidé, kteří mu sami také podléhají. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že s tímto přístupem k životu přehlížíme, jak se blíží nová totalita. Nevím, neumím to posoudit, ale budu o tom přemýšlet. Mohu si to dovolit právě proto, že nikam nechvátám. 

     Záhy jsem dospěl k výchozí tezi, že se totalita sice nevrací, aspoň ne v té podobě, jakou jsme znali, ale ani to, co se děje a k čemu se možná schyluje, se mi nelíbí. Připadá mi, že se v současnosti spíš naplňují vize světa, jak je zobrazil spisovatel Ray Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita.

     Pokud by někdo nevěděl, o čem je román, vydaný roku 1953, pak připomenu, že líčí budoucí svět, kde se stupňovala cenzura, až nakonec bylo zcela zakázáno psané slovo. A tehdy vznikla tajná skupina, která chtěla zachránit historii a kulturu. Hodlali toho dosáhnout tím, že se členové skupiny učili zpaměti veškeré literární a filozofické knihy předtím, než byly spáleny. 

     Román se jmenuje symbolicky podle teploty, při které se zapaluje papír. V knize totiž požárníci nebyli určeni k hašení požárů, ale k pálení knih. Autor však popisuje i řadu jiných vizí o budoucím životě. Když je vezmu popořadě, jak se dnes naplnily, tak konzumní společnost dávno máme, realitou je i masivní automatizace výroby, úklid jako v románu stále víc obstarávají robotické vysavače, také vrcholoví sportovci jsou čím dál častěji vysoce specializovaná monstra neschopná běžného života. Zábavu a duchovní potravu nám skýtají hlavně velkoplošné televize, které se v knize nazývaly telestěny. 

     Dnešní skutečnost však Bradburyho představy v mnohém překonává. My máme totiž k dispozici především internet, o kterém tenkrát neměl Bradbury potuchy, a ten nám zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, ale rovnou virtuální realitu, a zahrnuje nás takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich jedinec ztratí, a každá skvělá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných úžasných vzepětí ducha a hlavně kravin.

     To má dalekosáhlé důsledky. Na rozdíl od společnosti v Bradburyho sci-fi nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná. Naopak jsou velmi volná, možné je téměř všechno. Pomalu se zdá, že čím větší nehoráznost, tím zářivější má úspěch. Projeví-li člověk odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako v knize, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si ho tedy někdo vůbec všimne.

     Ray Bradbury, jako žádný literární futurista, neuměl překročit svůj stín a nedovedl si představit, že by mohlo být publikováno tolik vět, až ztratí obsah a lidé o ně sami přestanou mít zájem, a že ušlechtilé čtení knih nahradí technologie, jež jsou schopny zprostředkovat cokoli, od hlubokého poznání po nejblbější zábavu. Bylo by zbytečné zakazovat literaturu a zřizovat oddíly požárníků, které by pálily knihy. 

     Chcete si přečíst Mein Kampf? Proč ne, žádný problém. Chcete číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a co, bez potíží. Chce si přečíst Korán? Prosím! Chcete nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Můžete otvírat stránky s jejich citáty na internetu a číst až do totálního zblbnutí. Když toužíte po papírových knihách, navštívíte třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si můžete koupit, co vám libo. A vůbec, co byste utráceli peníze za knihy, když je můžete mít zadarmo na kdejakém nádraží či jinde ve veřejné knihovně, a peníze utratit za jiné zbytečnosti.

     Leckdo by mohl nabýt dojmu, že jsem v tomto momentě dospěl od kritiky k chvále, že je současnost vlastně zalitá sluncem. Tak, jako se zdálo americkému spisovateli a filozofovi japonského původu Francisi Fukuyamovi, že po pádu železné opony nastane v důsledku vítězného rozšíření západní liberální demokracie s jejím uznáním lidských práv a tržním blahobytem liberálně kapitalistické bezčasí, a tedy konec dějin.

     A skutečně, tenkrát to vypadalo, že neexistují nebezpečí, která by dovedla narušit náš spokojený, blahobytný život. To se sice brzy změnilo, ale stejně, co nám hrozilo?  Severní Korea se svým šíleným vůdcem Kimem? Ta leží daleko a její režim je natolik absurdní, že hrozby odtud plynoucí málokdo tady vnímá jako reálné. Autokratické Rusko? Co horšího by z největší země glóbu mohlo přijít než to, co už tu jednou bylo, a co stále více lidí vidí jako ráj na zemi? 

     Avšak již tehdy, kdy Fukuyama řekl to o konci dějin, důrazně oponoval jeho tezi profesor Harvardovy univerzity Samuel Huntington, který viděl budoucnost jako střet civilizací. Podle něj jich dnešní svět má sedm – euroatlantickou (Evropa, Kanada, USA), latinskoamerickou, slovansko-ortodoxní, konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, a za osmou africkou položil otazník. V místech, kde se tyto civilizace dotýkají, viděl pak Huntington ohniska napětí.

     A ejhle, teroristické útoky, Islámský stát a následná masivní migrace z Blízkého a Středního východu, který nám byl tak blízký, tak střední, jak říkal Jan Vodňanský, a také z Afriky zejména do Evropy, náhle učinilo nebezpečí pocházející od radikálního, militantního islámu jako zcela reálné. Hned se vyrojili šiřitelé hrůzostrašných vizí budoucnosti, jak islám opanuje Evropu.

     Tedy ono je těch apokalyptických vizí víc. Třeba strach z diktátu Evropské unie, kde sílí socialistické tendence a panuje multikulturalismus, který se už hbitě rozšířil do celého světa a děsí prosazováním politické korektnosti. Asi je to v historii poprvé, kdy se lidé bojí korektnosti a zároveň militantního a radikálního náboženství. U nás jsou navíc lidem trnem v oku nenažraní katoličtí duchovní, kteří nás slíbili nebesa a čekali na majetky, jak zpíval Karel Kryl.

     Kdo za to všechno ale může? Pochopitelně vládci světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu, kteří zajišťují maximálnímu množství lidí chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý ten globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v hyper-super-mega marketech a odebírali zboží, které tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. Soukromé aktivity jednotlivců v tomto směru nejsou žádoucí.

     Jenže to bylo. Teď se objevila reálná celosvětová hrozba, když z čínského Wu-Chanu zaútočil koronavirus. Nebo si aspoň máme myslet, že to je fatální nebezpečí. Jisté je, že obrovský počet lidí dostal skutečný strach. Globálně spiklenecké teorie to dávají za vinu jednomu z nejbohatších lidí na světě, spoluzakladateli Microsoftu Billu Gatesovi a celebritě ze Silicon Valley Elonu Muskovi. Avšak ti, co se skutečně bojí nového viru, tomu nevěří. 

     Radši od toho pryč zpátky k milé a známé apokalyptické sci-fi. Ray Bradbury se dožil budoucnosti, o které psal v románu 451 stupňů Fahrenheita. Jednou řekl, že se týkal odcizení lidí skrz média. Prý si při jeho psaní myslel, že popisuje svět, který by se mohl vyvinout za čtyřicet nebo padesát let. A pak vylíčil scénku, které byl svědkem v Beverly Hills: „Kolem mě prošli muž s ženou; venčili psa. Zastavil jsem se a díval se na ně, naprosto ohromen. Žena držela v jedné ruce rádio o velikosti balíčku cigaret s kmitající anténou. Z rádia vedly malé měděné drátky, zakončené elegantním kuželem v jejím pravém uchu. Byla tam, nevšímajíc si muže ani psa, poslouchala dálný vítr a šepot a výkřiky ze seriálů, náměsíčná. Nahoru a dolů přes obrubníky jí pomáhal manžel, který jakoby tam ani nebyl. To nebyla fikce.“

     Zrovna v té chvíli mi pronikla do hlavy jedna dechovka, kterou nesnáším ještě víc než Gotta, a já jsem nahlas zazpíval: „Kdyby ty muziky nebyly, tak jsem měl dneska už tři vily...“ Žena řekla, že jsem prachy sice neprobendil za muziky, nýbrž za jiné kratochvíle a bylo jich tolik, že by stačily ne snad na tři vily, ale na jednu určitě. Žena byla samozřejmě konkrétnější, ale nebudu na sebe tolik práskat. A vůbec, co bych dělal s vilou. O tu se člověk musí starat, takže by mi nezbývalo nic jiného než chvátat a nemohl bych si takhle pěkně popřemýšlet.

Hráli jsme rouškovanou…

Občas se snažím stručně a trefně popsat dnešní dobu. Po několika pokusech o charakteristiku, jež jsem zavrhl, se mi zdá pro současnost nejvýstižnější, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Koronavirová krize to jen potvrzuje.

     Velmi schopný novinář, obratný stylista a lhář Julius Fučík napsal kdysi knihu „O zemi, kde zítra již znamená včera“. Jenže toto označení použil pro Sovětský svaz, tedy pro stát, který se dral proti proudu dějin tím, že popíral lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň nebyl schopen nakrmit své občany; jak tuto zemi daleko později příznačně popsal americký prezident Ronald Reagan.

     Jenže Reagan to měl tehdy snadné, a ještě krátce po konci studené války se dalo poměrně jednoduše rozpoznat, co je dobré a co špatné. S nástupem sofistikovaných počítačových technologií a s masivním rozšířením internetu se rozdíl mezi dobrem a zlem zcela rozplizl. A nejen mezi nimi. V zásadě se zhroutily všechny struktury. Ne fakticky, ale v myslích lidí, a s tím padly veškeré hierarchie. 

     Lidé čím dál více ztrácejí orientaci z přemíře informací, pravd, dezinformací, mýtů, lží a příběhů. Už není důležité, jaké co doopravdy je, jak se co fakticky odehrálo, jak co funguje, záleží na tom, jak se to prezentuje, kdo je v prezentaci přesvědčivější. S malinkou nadsázkou platí, že si dnes lidé mohou vybrat pouze z různých lží podle toho, které jsou jim sympatičtější. 

     Dejme tomu přijde celospolečensky na přetřes nějaká dějinná událost, jak se stalo při oslavách 75. výročí konce druhé světové války. Mnozí měli dojem, že se bavili o historii, ale předmětem sporů byly spíš mýty. Totiž mytologie je založena na přizpůsobení či zdomácnění určitých představ, spočívajících dílem na faktech a dílem na výmyslech. Přitom se ukázalo, jak pevně se zakořenily mýty o osvobození Prahy, ať už Rudou armádou nebo vlasovci. 

     Nebudu však rozdmýchávat téma osvobození a uvedu jiný příklad. Třeba Jan Hus žije v myslích lidí jako vysoký, štíhlý, asketický muž a málokdo uvěří tomu, že byl spíš malý, tlustý a poživačný. Aby z historie vznikl mýtus, k tomu se využívá hlavně forma příběhu. Režisér Otakar Vávra dokreslil ve filmu Jan Hus charakter betlémského kazatele i mikropříběhem, jak si na studiích vyrobil lžičku z chleba, aby měl čím nabírat polévku, a nakonec tu lžičku snědl.

     Dnes už je ale celkem jedno, jak Jan Hus vypadal, je postavou z dávné minulosti a na jeho významu ani mýtu o něm to nic nezmění. Vznikají ale nové mýty a příběhy, pro jejichž vytváření skýtá nebývalý rozmach médii všeho druhu a zejména internet a sociální sítě dosud netušené možnosti. Produktem mýtu vzniklého na základě hesel a příběhů je koneckonců současný český premiér Andrej Babiš a jeho hnutí ANO.

     Do politiky vstoupil jako domácí verze selfmademana, miliardáře, který vybudoval rozsáhlé ekonomické impérium z ničeho, jako bojovník proti korupci, který má sám dost peněz, aby potřeboval další, který nežvaní, ale maká, a který bude stát řídit jako firmu, totiž efektivně. K jeho mýtu a líbivému obrazu výrazně napomohla optimistická hesla, z nich to hlavní „ANO, bude líp“ bylo zároveň původním názvem hnutí.

     Další heslo „prostě to zařídíme“ označuje píárista Marek Prchal, který do značné míry stojí za Babišovým úspěchem, za geniální a má pravdu. To heslo po lidech nic nechce (jen voličské hlasy) a implantuje jim do hlav naději, že existuje skupina lidí, kteří vědí, jak na to, aby bylo líp v duchu hlavního hesla.

     Příznačný pro to, jak vznikl mýtus o Andreji Babišovi, byl rozhovor Marka Prchala na DVTV, který s ním vedl moderátor Martin Veselovský. Ten se Prchala ptal, jestli Babiš není jen produkt, jestli tehdejší kampani nechyběl obsah? A Marek Prchal řekl: „Kampaň je zkratka, která má ukázat dobré vlastnosti produktu, nebo služby takovým způsobem, abyste k němu pojal ideálně vztah sympatie.“ Na otázku, zda je i politická strana či hnutí produktem, Prchal odvětil: „Z hlediska marketingu ano. Jde o produkt, který se snažíte ukázat lidem. Tedy kandidát, politické hnutí, případně myšlenka či akce jsou produkty. (…) Dáte mi nějakou věc (pozn. například hnutí) a náš tým ukáže veřejnosti ty lidi a myšlenky tak, aby se jí to líbilo.“ 

     Fakt, že práce Marka Prchala a jeho týmu pro Andreje Babiše a hnutí byla a je mimořádně úspěšná, z ní činí názornou ukázku, o co se jedná v současném světě. Je jedno, jestli se propaguje politická strana nebo mobil. Nejde o to, jaké co skutečně je, nejde o pravdu, hodnoty, myšlenky, kvalitu, ale o to, zda je mediální obraz o jisté „věci“ sympatický, případně mýty a lži o ní dostatečně pravděpodobné, jestli mají vnitřní logiku, a tedy jsou věrohodné, viz mýtus z původní kampaně hnutí ANO – Babiš je velice bohatý, proto nepotřebuje krást a podvádět, aby získal další peníze.

     Úplně stejný proces, jakým se buduje vztah sympatií k jistému produktu, probíhá, když je potřeba vyvolat k něčemu odpor, nebo z něčeho strach. Musí mít jen opačná znaménka. Přesně toho jsme byli v minulých týdnech a měsících svědky a účastníky v případě takzvané koronavirové celosvětové pandemie. 

     V jednu chvíli se začaly objevovat zprávy o tom, že z čínského Wu–chanu unikl nějaký virus, potom jak se šíří do dalších zemí a kontinentů, následovalo promptní vyhlášení celosvětové pandemie Světovou zdravotnickou organizací, média chrlila ustavičně údaje o tom, kolik se kde lidí nakazilo virem, onemocnělo na něj a umřelo kvůli němu, šířila hrůzné obrázky přeplněných nemocnic v Itálii… Náhle neexistovala jiná témata než ta, která souvisela s virem. Přišla rovněž drastická protipandemická opatření, nejrůznější zákazy a omezení…

     Pokud to trochu zjednoduším, tak se život bezmála zastavil, ač se drtivá většina lidí u nás ani ve světě fakticky s virem ani jeho „strašlivými“ důsledky nesetkala. Byly napřed pokusy, nejspíš kvůli vyvolání většího strachu, srovnávat současnou situaci s pandemií takzvané španělské chřipky v letech 1918 a 1920, když se však nynější čísla o šíření nákazy i při největší mediální snaze tehdejším údajům nepřiblížila ani na dva řády, tento směr kampaně se vytratil. 

     Vyjevilo se také, že zemřelí v souvislosti s koronavirem byli v naprosté většině lidé hodně staří a trpící jinými velmi závažnými nemocemi, zkrátka ti, kteří mají oslabenou imunitu, a tak jsou všeobecné náchylní bakteriálním a virovým nákazám, na něž pak často umírají. Jsou přece známé případy, kdy například pětadevadesátiletá babička, která nebyla celý život nemocná, se najednou nachladí, ulehne, dostane zápal plic a umře. Nikdo se tomu moc nediví, neboť lidé neumírají přímo na sešlost věkem, ale na konkrétní nemoc, kterou chytí, jelikož mají pro vysoký věk oslabenou imunitu.

     Ale vraťme se k pandemii. Zatímco svět blbnul ve velkém a zejména u nás jsme ochotně hráli „rouškovanou“ (já chráním tebe, ty chráníš mě), začalo se ukazovat, že s takovou půjde naše, ale i světová ekonomika brzy do kelu a nastanou jiné těžkosti, nesrovnatelně větší. Jinými slovy, že se řítíme do průseru. Řada podnikatelských oborů krachne, dojdou peníze, přijde bída, možná i hlad a někde i hladomor se všemi tragickými důsledky… Hra se prostě vymkne z rukou. Proto muselo nastat jediné – koronavirus začal ustupovat.

     Náhle všichni všechno začali zvládat, tuhá opatření se rozvolňují, média i politici hýří povzbudivými řečmi a zprávami. Konečně na severní polokouli, kde se soustředí podstatná část bohaté a majetnější klientely, přichází léto, a tak je potřeba rozhýbat byznys v oborech souvisejících s dovolenými a cestovním ruchem, které pandemie postihla nejvíce.

     Samozřejmě se vyskytují lidé, odborníci, kteří tvrdí, že na podzim nebo v zimě přijde druhá vlna koronavirové nákazy, a ta bude hrozná. Jakby ne, vždyť strašit je nutné stále, a přece v chladnějších ročních obdobích vždycky přibývají respirační nemoci, viry se šíří a mezi nimi bude pochopitelně i tolik medializovaný koronavirus.

     A proč si myslím, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Dalo se to poznat už dříve, ale koronavirová pandemie ukázala názorně, že žijeme ve fikci a o tom, že je vědecká, nemůže být pochyb. Vše je podloženo počítačovými modely, mimo jiných oblastí i chování lidí, statisticky zmapováno… Jen se lze ptát, komu to slouží? V případě Babišova marketingu je jasné, kdo je beneficientem jeho efektů. Ale kdo a proč vyvolal koronavirové celosvětové šílenství? Bill Gates? Bilderberg? Svobodní zednáři? Nadnárodní korporace? Nebo jiní tajní vládci světa? Nevím.

     Občas někdo projeví obavy, že se blíží nová totalita. Tomu se dá lehce oponovat, že totalita, jakou nastolili bolševici, kteří si vzali příklad z příbuzné nacistické totality (převzali jen to, co sami dříve neuměli), se určitě nevrátí. O ni dnes už nikdo nestojí. Byla totiž málo účinná, neboť generovala spoustu zákazů a omezení, jejichž porušení sankcionovala velmi tvrdě. Byla i příliš nákladná finančně, materiálně i personálně a budila silný odpor, který ji pak zahubil.

     Koronavirová krize ale předvedla, že za jistých okolností lze nastolit totalitu, které se lidi podrobí dobrovolně a ochotně. Stačí je živit strachem, a na to jsou nyní daleko sofistikovanější metody než hrozby zabitím, mučením, vězením, vyhozením z práce a podobně. Nikdo nemusí nikomu brát svobodu slova a projevu, bránit mu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky, ani mu bránit svobodně myslet, on beztak málokdo skutečně myslí. Nikdo lidem nemusí brát svobodu ani důstojnost, oni si obě tyto hodnoty vezmou sami. 

     Lidem dnes nemusí nikdo nasazovat náhubky, oni si je nasadí rádi sami, ba co víc, sami si je ušijí. Vyhození z práce pak nebudou vnímat coby újmu, ale budou chápat, že to tak musí být a budou trpělivě a s vděčností čekat, až je mocní zachrání drobty, které jim odpadávají od mlaskajících tlam. Snad se naplní i vize z písně Demokracie od Karla Kryla, který o demokracii v závěru zpívá: „…a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.“

Poznámka: Ze všech zpráv nedávné doby mě nejvíc zaujala ta, že USA přestanou financovat Světovou zdravotnickou organizací, proti čemuž se ohradila třeba Evropská unie. On dnes kdekdo Spojeným státům nemůže přijít na jméno a připisuje jim snad všechno zlé, co se na světě stane. Zároveň ale platí, že OSN, řada jiných „bohulibých“ organizací a také WHO by bez jejich peněz rychle klekla. Jestliže tedy WHO, která vyhlásila celosvětovou koronavirovou pandemii, přijde nyní o peníze z USA, vrhá to na dění posledních měsíců nové světlo…

Modlitba a lano v sepnutých rukou

     

     Ruce v rozedraných rukavicích svírající horolezecké lano na pozadí oblohy s drakonickými mraky a majestátních vrcholů. Tak vyhlížel snímek, který kdysi dávno vyhrál výstavu fotografií z hor. Jmenoval se „Modlitba za Huascarán“. Bylo to krátce potom, co pod nejvyšší peruánskou horou Huascaránem zahynula československá horolezecká výprava. Byla to jistě dobrá fotka, ale takových se na výstavě prezentovalo víc. Jsem proto přesvědčen, že ten obrázek zvítězil hlavně kvůli pojmenování.

     Také slovo modlitba v názvu určitě sehrálo při hodnocení poroty roli. Modlitba totiž evokuje cosi vznešeného a hluboce lidského. Má mít i blahodárné účinky. To neumím posoudit, ale vždy, když slyším o modlení, vzpomenu si na jednu modlitbu, o níž jsem četl v jisté beatnické knížce. Autor v ní koketoval se zenbuddhismem i křesťanstvím. Modlitba pocházela z rodu střelných a zněla: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou!“ Když prý člověk tohle opakuje stále dokola, vrátí se mu duševní rovnováha.

     Modliteb je spousta a střelných rovněž, vlastně si může každý vymyslet svou či své. Nejsem expert na modlitby, avšak prosit o pomoc a smilování nějakou vyšší moc je velmi rozšířená činnost. Prosby přitom mohou mít různé formy, mohou být kolektivní či individuální a škála jejich podob sahá od pokorných proseb bohům či božstvům, přes různě naléhavé žádosti, až po žaloby k soudu. Mají společné to, že se jimi jedinec či skupina něčeho domáhá u trvalé nebo dočasné vyšší instance.

     Typickými příklady kolektivních proseb k trvalé (jelikož neexistující) vyšší moci jsou společné modlitby na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Běžnými kolektivními prosbami dočasné vyšší moci jsou petice třeba vládám, hlavám státu... Jde-li o zvlášť důrazné, naléhavé prosby, mluvíme o ostrých peticích, termín ostré prosby se příliš nepoužívá. Paleta individuálních modliteb čili proseb, žádostí, stížností a žalob, je pak daleko širší.

     Všechny modlitby bez výjimky musí však jasně formulovat, čeho se člověk či lidé domáhají. V případě modliteb k soudu, které se nazývají žaloby, se tomu říká, že musí mít jasný a srozumitelný petit.

     Modlitba je úkon, který má ústřední úlohu v mnoha náboženstvích. To znamená ale, že akt, jenž různá náboženství nazývají modlitbou, totiž vyslovování proseb, ať už nahlas či v mysli, při současném chvalořečení instituce, ke které člověk prosbu vznáší, není vázán ani na konkrétní bohy ani na určitá náboženství, ale je to počínání vlastní lidem obecně.

     Důležité při modlitbě je, že člověk musí jasně sdělit, o co prosí, čeho se dožaduje, co je jeho problémem. Je to de facto takové ujasnění si své situace, co mu pomůže v jeho usebrání. A člověk se čas od času potřebuje zastavit, pohroužit se do sebe a sám sobě osvětlit, o co mu jde.

     Střelná modlitba je pak časté opakování několika slov, až se z nich stanou vlastně reflexy. Kardinál Tomáš Špidlík charakterizoval střelné modlitby v „Pramenech světla“ takto: „Tyto modlitby nám pomáhají obnovovat dobrý úmysl, který vyprchává během činnosti, jako střela svou vahou padá k zemi. Potřebuje nový impuls.“ Doporučoval bych představit si střelu spíš jako raketu s vlastním reaktivním motorem, protože střelám z pušky se nový impulz dodává těžko.

     Ten, kdo se takto modlí, „osvojuje si reflex pravidelných návratů k Bohu, který představuje vzácnou kombinaci zažitých, samovolných hnutí, s vědomými, stále znovu opakovanými úkony vůle“, jak kardinál objasňuje. Podstatné přitom je, že člověk, který se modlí střelnou modlitbu, nemusí přerušit práci, není to ani radno a střelné modlitby se hodí hlavně pro ty, kteří pracují s dobrým úmyslem. Z toho je patrné, že střelná modlitba je výhodná pro pány i otroky, totiž pro vrchnost i poddané, tedy pro zaměstnavatele i zaměstnance.

     Zmínil jsem střelnou modlitbu: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou!“ A co takhle: „Hare Krishna, Hare Krishna, Krishna Krishna Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama Hare Hare.“ To je zase mantra, a sice Haré Krišny čili Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny. Založil ji Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, známý jako Šríla Prabhupáda. Netuším, zda lze ztotožnit střelnou modlitbu s mantrou, ale zkuste si tu mantru opakovat stále dokola...

     Co je však mantra? „Metrická část védského hymnu v rozsahu od několika slabik až po několik vět. Ve východních náboženstvích slouží k opakovanému recitování nebo k meditaci (opakování v mysli). Většinou se jedná o sled slabik, co nesou nějaký význam daný konkrétním náboženstvím, ale jde i o jejich zvukovou hodnotu a podpoření přirozené schopnosti mysli zklidnit se a soustředit se na zvukovou vibraci. Účelem většiny manter je dosáhnout vysvobození (mókšy). Oslavné a povznášející mantry se většinou recitují nahlas.“

     Já tedy mezi mantrou a modlitbou vidím značnou podobnost. Každopádně je zřejmé, že modlitbu si nemůže přivlastnit žádný bůh, žádné náboženství, že modlit se je člověku vlastní.

     Symbolem modlitby jsou aspoň u křesťanů sepnuté ruce. A je to úchvatný symbol, protože lidské ruce jsou krásné. Proč se ale při modlitbě ruce spínají? V Bibli se o tom prý nepíše nic. Křesťané převzali spínání rukou zřejmě od židů (jako ostatně ledacos) a sepnuté ruce se objevují i ve starověkém Sumeru a zpětně lze toto gesto interpretovat různě.

     Snad byl na počátku vězeň se svázanýma rukama, co prosil o milost. Nebo když se nosily volné oděvy a široké rukávy, mohlo jít i o praktickou nutnost ukázat, že dotyčný neskrývá zbraň. Spojení rukou lze interpretovat i jako propojení pravé a levé hemisféry mozku, jež vede k uklidnění mysli a soustředění se na modlitbu, aniž by musel člověk rukama hýbat nebo nepokojně vrtět.

     Vrátím-li se k fotce z úvodu, musím přiznat, že v ní bylo všechno – nesmírnost nebe, velkolepost mocných horských velikánů a před nimi sepnuté lidské ruce jako by vyjadřovaly prosbu. Ty rukavice nadranc a sevřené lano dlaněmi a prsty však křičely, že samotná modlitba nepomůže, pokud nevyvine člověk úsilí, když se sám nepřičiní o vyplnění svých proseb, přání, tužeb...

O zlu a nekonečnu

Pokusil jsem se zauvažovat nad nekonečnem a jistými vesmírnými souvislostmi. Vyšla mi z toho jedna hrůzná definice, která by byla ještě hrůznější, kdybych to byl schopen opravdu domyslet a pochopit.
     Vesmír je prý nekonečný. Každý systém v prostoru je údajně metasytémem pro jiné, o řád nižší systémy, a zároveň částečkou systému o řád vyššího. A tak to má jít oběma směry do nekonečna. V makrosměru to můžeme přirovnat k číselné řadě. Vždy si lze představit číslo o řád vyšší. V mikrosměru pak ke zlomkům. Každý zlomek lze dále dělit a nikdy se nedopracujeme k úplné nule.
     Vesmír je tedy nekonečný a forem, které v něm vznikly a vznikají, musí být tudíž rovněž nekonečně mnoho. Chce v tom někdo vidět Boha? Prosím. Pak ale i bůh je nekonečný. V tomto smyslu věřím na jeho existenci, i v to, že je obsažený ve všem a že v každé částici je obsažený celý Bůh. On je totiž všudypřítomný a neomezený, a proto nekonečný. Jiným slovem se říká, že je Všemohoucí. Pak se ale není možné zeptat na to, co všechno Bůh muže, protože může úplně všechno. Všechno ale, je neuchopitelný pojem, neboť si pod tím každý představí cokoli a někdo jiný zase cokoli jiného. Pokud se ovšem nelze zeptat na to, co Všemohoucí Bůh muže, znamená to, že z lidského pohledu nemůže nic, což je stejně neuchopitelný termín jako všechno, a tudíž, že Bůh neexistuje.
     To jsou ale marné řeči, protože Všemohoucí je pouhé synonymum pro Nekonečný. Co však slovo nekonečno znamená? Vlastně jen absenci omezení. Jenže bez omezení se žít nedá. Kdokoli prahne po svobodě, netouží po nekonečné, absolutní svobodě, nýbrž po takové, která se k něčemu vztahuje, jež některá omezení zruší, aby jiná ponechala, neboť jen tak lze svobodu pocítit, tak lze poznat, že byl člověk jistých omezení zbaven. Pokud by svoboda byla absolutní, nebyla by vlastně žádná, jelikož by se nedala prožívat. A hle – Absolutno je rovněž pojmenování Boha. Je to natolik pravda, že i v Bibli se Bůh realizuje jen ve vztahu k člověku.
     Lidé se neustále ptají, proč je na světě tolik špatnosti, krutosti, podlosti, nenávisti, závisti, hrabivosti, mocichtivosti, agrese, násilí, vraždění a válčení? Proč se denně musíme dovídat o nejrůznějších neštěstích, tragédiích, konfliktech, katastrofách, hrůzných skutcích? Pokud tedy něco z toho rovnou neprožíváme na vlastní kůži. A titíž lidé si to pak vysvětlují tím, že člověk (míněn obecně jako živočišný a společenský druh) dělá něco špatně, nebo začal v jisté době dělat něco špatně. Ale to je jedno. Nechci se zabývat staromilstvím ani adorací starých dobrých časů. Otázkou totiž zůstává, zda člověk vůbec může jednat a chovat se lépe? Zlo existovalo odnepaměti, stejně jako v jeho jménu páchané skutky.
      Když se nad tím člověk zamyslí, tak zlo, ať už v jakékoli formě, vzniká odstraněním jistých omezení, která jinak člověku brání zlo páchat. Takže zlo je vlastně výsledkem absence omezení a úplná absence omezení je nekonečno. Obávám se, že nekonečno je definicí zla. A vesmír je nekonečný a Bůh je nekonečný. Co z toho dále všechno plyne, nechť si laskavý čtenář domyslí sám.