moře a matka

ty spousty vod

že i obrovské velryby 
mohou vyskočit nad hladinu 
a bez maléru dopadnout zpět

dívám se z lodi na moře
ta nesmírnost
ten prostor
ten čas 
ta svoboda

kam popluji
vzpomínám na svou matku
jak si nalila obyčejnou vodu
do flašky od vodky
a na veřejnosti z ní pila
klidně a svobodně

před dlouhou cestou

 

    

ve Spálené ulici prý mají

výhodnou slevu briliantů

budu se tam muset mrknout

než vyrazím na planetu TOI-715 b

 

je to mnohem mnohem dál

než se vznést až do nebe

sto třicet sedm světelných let

za rohem z vesmírného hlediska

 

chci se zeptat tamních bytostí

jestli se jim po nás nestýská

nejspíš asi ale dozajista ne

protože lidé jsou divní

 

a určitě neřeknu Toianům

ať je to v mínění neovlivní

že se po Karlově mostě

masopustní průvod courá

 

stejně bude dávno po něm

jen v Asii teď kdekdo mžourá

na fotky ze starého mostu

kde je pořád hlava na hlavě

Nezměrná oběť Jana Palacha

Originální pomník Janu Palachovi na místě před Národním muzeem na Václavském náměstí v Praze, nedaleko od něhož se 16. ledna 1969 upálil.

Padesáté páté výročí šokujícího činu (16. 1. 1969) a tragické smrti (19. 1. 1969) Jana Palacha je příležitostí zamyslet se nad souvislostmi otázky, proč něco tak neuchopitelného a nezměrného učinil?

Jan Palach – do svého sebeupálení veřejnosti neznámý člověk, po kterém nezůstalo ani žádné dílo a místo odkazu obrovské memento – řekl 17. ledna 1969 v rozhovoru s MUDr. Zdenkou Kmuníčkovou z kliniky popálenin mimo jiné, že Jan Hus také zemřel na hranici. Těžko říct, co tím přesně mínil. Lze se jen domýšlet, že Jan Palach viděl sám sebe jako bojovníka za pravdu, který je za tento vznešený cíl podobně jako Mistr Jan Hus ochoten zemřít v plamenech. Pokud to Jan Palach vnímal skutečně takto, byl to jeho tragický omyl.

Jan Hus bojoval za nápravu církve a za čistotu víry a jelikož se tenkrát moc církevní kryla do značné míry s mocí světskou, tedy i za nápravu pořádků světa. Jan Palach nebojoval vůbec. On – jak svítí opravdová pochodeň na cestu – posvítil do tmy bloudění lidí a doufal, že je probudí z letargie. Jan Hus se i za cenu života odmítl vzdát svého poznání, pravdy, pokud jej nedokázali přesvědčit, že se mýlí. Byl tak svým způsobem přístupný diskuzi, pochyboval. Palach nepochyboval a žádnou diskusi nepřipustil. On zazářil v patetické velikosti svého činu a za cenu života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o to „obdarovaní“ stojí, a jestli za to stojí. S Husem můžeme i přes propast staletí souhlasit, nesouhlasit či polemizovat. Palachův čin stojí mimo veškerá hodnocení.

Jan Hus se nerozhodl zemřít na hranici, on byl upálením potrestán v souladu s tím, jak tehdejší moc trestala herezi (kacířství), kterou kazateli přiřkla. Jan Palach zvolil krutou smrt sám a dobrovolně, neboť zřejmě došel k přesvědčení, že je nutné vykonat něco, s čím okupanti ani domácí představitelé moci nepočítali. Nejspíš proto hovořil o svém činu jako o akci. Na Janu Palachovi nejsou mimořádné jeho myšlenky ani hnutí mysli, ale pouze jeho vrcholná oběť, která byla v době a místě, kdy a kde ji podstoupil, činem s ničím nesrovnatelným.

To, že čin Jana Palacha nelze s ničím srovnat, je sice v rozporu s faktem, že se k němu inspiroval i sebeupálením Poláka Ryszarda Siwiece, který se k tomu odhodlal v září 1968 na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Hned to ale vysvětlím. Ryszard Siwiec (Ryšard Šivěc) byl totiž téměř šedesátiletý muž, který měl svou minulost, třeba za II. světové války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (AK – Armia Krajowa), takže odpor vůči ozbrojeným agresím měl jaksi v krvi. V poselství před sebeupálením, které namluvil na magnetofonovou pásku, také obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku.

Nic takového ale nelze vysledovat v Palachově minulosti. On i po činu zřejmě stále věřil v socialismus. Ledacos napovídá i jeho vysvětlení, proč se stal živou pochodní, které potvrdil i ve zmíněném rozhovoru na klinice popálenin. Chtěl dosáhnout „pouze“ zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, což byl deník vydávaný sovětskými okupanty. Někomu se může zdát, že jsou to malé cíle. Pro Palacha však byly svaté. Svědčí o tom, že mladík Palach věřil svým ideálům tak opravdově, jak jen opravdově věřit lze. Ostatně sám řekl, že člověk má bojovat jen proti takovému zlu, na které stačí.

Když se ho lékařka Kmuníčková ptala, proč to udělal, odpověděl – „jo, tak to už je moje věc“. Když chtěla vědět, jestli bude mít následovníky, řekl, že je to možné, že bude záležet na tom, jak zareagují představitelé státu a strany (míněno komunistické, kdyby si někdo nebyl jistý, o jakou stranu šlo). Z toho je patrné, že byl Jan Palach vážně čistá duše, člověk s čistým štítem a s čistým srdcem. Je to natolik pravda, že se za celé půlstoletí a pět let nikomu nepodařilo jeho čin zpochybnit, připsat mu nějaké vedlejší motivy, nebo že byl k němu někým sveden. A že se o to komunisté za normalizace sakra snažili.

Den po smrti Jana Palacha, 20. ledna 1969, vystoupil v televizi básník Jaroslav Seifert, pozdější laureát Nobelovy ceny, který v závěru svého naléhavého projevu ke studentům řekl: „Ani vy studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste si sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že se naše věci dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady. Máte právo udělat sami se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se!“ Seifert si zcela určitě nemyslel, že by se všichni hodlali zabít a svými slovy se především snažil zabránit dalším obětem.

Kašna s fontánou před Národním muzeem v Praze. Dnes nic nenasvědčuje  tomu, že se 16. ledna 1969 odehrálo vlevo blízko u kašny obrovské drama, když se tam polil student Jan Palach benzínem a zapálil se. Tragický čin jednoho člověka, který měl dalekosáhlé důsledky pro celou naši zemi.

Avšak v souvislosti se sovětskou okupací Československa jich několik ještě bylo. Druhou pochodní byl mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý, který se upálil v Plzni 20. ledna 1969 (zemřel 25. ledna 1969), další student Jan Zajíc z Vítkova na Opavsku, který se upálil na Václavském náměstí v Praze 25. února 1969 právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948. Následoval Evžen Plocek, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě (zemřel 9. dubna 1969). Nelze zapomenout ani na maďarského učně Sándora Bauera, jenž se upálil 20. ledna 1969 na protest proti sovětské okupaci Československa a z lásky k maďarské vlasti před vchodem do budapešťského Národního muzea (zemřel 23. ledna 1969).

Palachovo sebeupálení, ani několik dalších živých pochodní však nepohnulo komunistickou moc vůbec k ničemu. Pár dní, možná pár měsíců po Palachově smrti se o tom všem vyjadřovali s určitým respektem, pak ale „konali“ dál podle bolševických not z Moskvy a v duchu svých vlastních zájmů a ambicí. Ba co víc, za pomoci násilí a různých hrozeb přiměli většinu lidí k podobnému jednání jako oni, až se zdálo, že Palachova oběť byla marná, zapomenuta a světlo jeho pochodně zhaslo. Normalizační moc zakázala i píseň „Ticho“ mého dávného kamaráda písničkáře Bohdana Mikoláška, kterou složil pod dojmem z protestní stávky, která se v souvislosti s Palachovým sebeupálením konala v Praze na Václavském náměstí.

V písni její autor zpívá – zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít… Ptá se – proč jen ten oheň tolik stál…, a také – proč lidé začnou myslet na život, až když jim před očima umírá? Dále připomíná – to proč, to proč, to proč, to dotírá. A nakonec vyzývá – to ticho, to ticho tiše mluvící ať dál a dál vypráví… Právě o to jde úplně nejvíc, aby Palachova oběť vyprávěla. Význam té oběti nemá smysl posuzovat z morálních hledisek. Je symbolická. Projevilo se to naplno při takzvaném Palachově týdnu v roce 1989 u příležitosti 20. výročí jeho upálení. Palachův týden odstartoval události, které vedly k pádu komunistického režimu u nás.

A dnes? Naše současnost nevypadá nijak valně, pokud na ni nahlížíme z pohledu možných hrozeb. Jinak se většinou máme jak „prasata v žitě“, ale skuhráme, že jsme na tom zle, že nás někdo v něčem omezuje, a šéf sekty ANO Andrej Babiš se dokonce nestyděl nazvat dnešní situaci „novou totalitou“. Když slyším podobné stesky a často přímo nehorázné výkřiky, napadá mě, že se Jan Palach opravdu obětoval pro lidi, kteří o to nestáli a nestojí, kteří za to nestáli a nestojí? Palach se obětoval kvůli svobodě projevu, dá se říct. To je jistě hodnota, kterou bychom měli dobře střežit. Moci bez hrozby postihu napsat či říci, co cítím, projevit svobodně a beze strachu svůj názor patří k základním právům člověka. V minulosti bylo toto právo lidem často upíráno. Dnes ho máme v takové míře, jakou si Palach nedovedl představit. Tedy zatím. A k čemu ho ale často využíváme?

Zdroje:

Jan Palach a jeho rozhovor s doktorkou v nemocnici po upálení: https://www.youtube.com/watch?v=3KNJZGXVAlI

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach

Sebeupálení: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sebeup%C3%A1len%C3%AD

Projev básníka Jaroslava Seiferta 20. 1. 1969 v Televizních novinách ke studentům: https://www.youtube.com/watch?v=hBKBelxR53A

Píseň Ticho Bohdana Mikoláška: https://www.youtube.com/watch?v=fyCIbQmEM9Y

jdu za ní

stále jdu jako stín za slečnou  

snad se jmenuje Berenika
jako ta královna
vlasy se jí řinou z pod čepice 
husté dlouhatánské zlaté 

třeba míří za bohyní Venuší
aby za své vlasy vyprosila vítězství 
pro manžela krále Ptolemaia 
při jeho tažení proti Asyřanům
za jeho šťastný návrat 

hloupé důvody
aby se kvůli nim žena 
zbavila takové krásy
     
vlasy Bereniky z Venušina chrámu
zmizely a od té doby 
zdobí severní oblohu
avšak jen pro lidi na Zemi 
kteří mohou a chtějí vidět

Berenika rozprostřela své vlasy 
mezi Lvem a Pastýřem
Coma Berenices
za ní se kupí vzdálené galaxie
trsy hrozny shluky 
tisíc galaxií
Cluster coma 
coma jako hluboké bezvědomí

přede mnou jde Berenika 
může být královnou
nedokážu se upamatovat
kdy to bylo
nerozumím času 
jsem jako její stín

přes rameno má nákupní tašku 
trčí z ní pórek jako maják
míří k Diadému
pórek nakrájí a uvaří z něj polévku
dávno nevím
jak chutná a už se to nedovím
jak chutná Berenika

kdyby si sundala čepici
vlasy by se rozzářily jako Diadém
mám touhu pórek vytáhnout
už jen pro tu legraci
lekla by se
udělal bych to
brzy už ale zmizím v černé hmotě 
kamsi do Vlasů Bereniky

modrej čoud

I.
koukal jsem do zrcadla 
a měl dojem
že mi z ucha stoupá modrej čoud
slabý průsvitný
skoro nešel vidět
stála za mnou a já jí řekl 
že je drzá
vzápětí jsem však poznal svůj omyl
to jen po okraji vany chodil racek
naštvalo mě
že to nebyl orel

     

II.
jenže jsem teď musel pryč
a na nábřeží pozoroval lidi
jestli se diví modrýmu čmoudu z mého ucha
všem byl lhostejný
pak jsem ho uviděl
měřil tak metr čtyřicet
obludně velké oči s dlouhými řasami
hrbolatá tvář a na hlavě kovově lesklá čepice
vypadala spíš jako wok pánev bez držadla 
obrácená dnem vzhůru
za sebou vláčel 
podivnou stříbřitě pableskující šňůru
která je však údajně pružným transportérem

III.
mám říct přátelé yellow tráva exit
zeptal jsem se
jestli je to kouzelná formule
prý je to ale hlasový kód
vyslovil jsem to 
transportér se elasticky prohnul 
jedním koncem třískl skrčka do pánve na hlavě
až to zajiskřilo jako ohňostroj na rozloučenou
druhým koncem mě vzápětí vymrštil do vzduchu
stoupal jsem vzhůru
a modrýho čoudu mi vycházelo z ucha čím dál víc 
až mě celého zahalil

IV.

pro lidi na zemi jsem vypadal 
asi jako nízko plynoucí obláček
ale zevnitř byl čoud dokonale modře průhledný
vznášel jsem se neslyšně 
a viděl všechny skály nad řekami 
nad mořskými břehy
vpíjel jsem se do úchvatných krajin
viděl jsem všechny orly a racky 
plachtit nad modrými a zelenými hladinami
jen ona mi scházela

V.
nakonec se brána s nápisem exit
za mnou zavřela
všichni jen pokrčili rameny
jak tak mlčky hulili
zelená tráva pod nimi žloutla
a ona si opilá z rumu hověla ve vaně 
ve svém kýčovitém životě
zpoza houfu dávno mrtvých přátel 
vyšel koníček
na něhož jsem kvůli oslům
nikdy neměl čas
nasedli jsme na něj oba
ona a já a s námi modrej čoud

zamřížovaná studna

jsem podezíravý a závidím všem
kteří byli tam ve studni a tam
kde bych jednou chtěl být i já 
a všem
kteří kdy byli s ní
když jsem to nemohl být já
vyčetla mi
že z ní vysávám i zbytky naděje
ačkoli si přitom počínám jemně
prý si připadá jako vyschlá studna
užasl jsem a ona na to
ať si tedy posloužím a pohraju si
že se neděje vůbec nic
jen do studně padá stín mříže

smaragdový štír

jak bych to řekl

je krásná svým dramatickým způsobem

v očích jí doutná chtíč a mrzne smutek

když se objeví smaragdový štír

její rty vystoupí z tváře jako nabídka

spodní krapet uhýbá doleva

takže to vypadá

jako by se neustále ironicky ušklíbala

nevím

zda umí zůstat čistá

ale čelo má jasné

zářící jak smaragdový štír

a vlasy

v nichž uvízla trocha větru 

a nemůže ven