Novinář a altruista Karel Hauke a jeho Obzor a Host

Současná podoba přerovského objektu, kde 
sídlila tiskárna a redakce novin Obzor

Přerovan Karel Hauke byl významnou osobností, ale dnes není příliš v povědomí veřejnosti. Snad jako otec známé básnířky Jiřiny Haukové. Je to ale škoda, neboť si podle mého názoru zaslouží pozornost.

Dějiny žurnalistiky Moravy první poloviny 20. století významně ovlivnil list Obzor, který v letech 1910 až 1947 vycházel v Přerově a od roku 1919 jej vydávalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor. Ačkoli se jednalo o místní deník, zprostředkovával svým čtenářům vedle regionálního dění i hlavní události nejdříve v českých zemích Rakouska-Uherska a potom v Československé republice, stejně jako nejdůležitější informace z Evropy i ze světa.

Jestliže se noviny Obzor dostaly na pozici významného regionálního deníku, družstvo Obzor hrálo podobnou roli coby výrobce periodického tisku. Třeba roku 1929 tiskárna družstva Obzor tiskla kromě vlastních listů Obzor a Haná dalších 25 titulů místních novin a časopisů vycházejících po celé Moravě.

Nejvýznamnějším redaktorem Obzoru byl jednoznačně Karel Hauke, jenž v listu působil od roku 1914 do jeho zániku v roce 1947. Hauke se stal odpovědným redaktorem Obzoru v roce 1921 a byl také hybnou silou činnosti družstva Obzor a vůbec přední osobností společenského a zejména kulturního života v Přerově. Z řady jeho aktivit stojí za připomenutí zejména jeho podíl na činnosti přerovského Městského muzea, co nyní nese název Muzeum Komenského a sídlí v Přerově v žerotínském zámku.

Záběr působení Karla Haukeho byl opravdu široký. Jako nejdůležitější se jeví z nynějšího pohledu, že podporoval řadu mladých a později nezřídka proslulých umělců, především literátů, jejichž díla i vydával. Spolu s básníkem Jiřím Wolkerem a spisovatelem Bartošem Vlčkem založil Hauke v roce 1921 v Přerově literární měsíčník Host. Ten publikoval tvorbu prakticky všech tehdejších umělců literární avantgardy, včetně takových velikánů, jakými se časem stali básníci Vítězslav Nezval, František Halas, laureát Nobelovy ceny Jaroslav Seifert a samozřejmě Jiří Wolker, který byl i prvním redaktorem Hosta. V Přerově vyšly první dva ročníky literární revue Host, pak jeho redakce přesídlila do Prahy, kde Host vycházel do roku 1929. Obnoven byl potom v 50. letech 20. století v Brně.

Noviny a družstvo Obzor

List pojmenovaný původně „Přerovský obzor“ začal vycházet v Přerově 1. října 1910. Jeho vydavatelem, nakladatelem i tiskařem byl Jaroslav Strojil, odpovědným redaktorem Rudolf Hrabě. Přerovský obzor byl politickým listem a vydavatelská společnost k jeho vydávání byla ustavena 21. prosince 1910. V jejím čele stál Karel Bořecký, profesor Gymnázia Jakuba Škody v Přerově.

Přerovského rodáka Haukeho přivedlo v roce 1914 do Obzoru bližší seznámení s Bořeckým a zájem o novinářskou práci. V roce 1912 se stal zodpovědným redaktorem Přerovského obzoru Florian Zapletal, jenž vedl noviny až do roku 1914. Pak se účastnil bojů první světové války na ruské frontě a po válce se stal významným českým historikem umění. Známá je hlavně jeho práce na dokumentaci rusínských kostelů – cerkví na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině.

Většina pramenů uvádí, že v roce 1914 po vypuknutí první světové války převzali začátkem srpna redakci novin „Přerovský obzor“ Karel Hauke a Josef Staněk. Uvedla to i nejmladší Haukeho dcera Květa ve vzpomínkovém seriálu o svém otci, uveřejněném roku 1998 v okresních novinách Nové Přerovsko. Hauke a Staněk v redakci skutečně tehdy působili, avšak relevantní doklady o funkčním pověření a postavení redaktorů neexistují.

Období od konce července 1914 do závěru první světové války v listopadu 1918 znamenalo pro noviny Přerovský obzor první velkou éru, kdy tyto místní noviny překročily významem hranice své působnosti. Napřed Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově, jako majitelka Přerovského obzoru, oznámila 29. července 1914 C. K. okresnímu hejtmanství v Přerově, že „po dobu válečného napětí bude vydávati časopis Přerovský obzor denně…“ Tak se stal Přerovský obzor už natrvalo deníkem a coby deník vycházel nepřetržitě až do roku 1941, kdy byl list zastaven protektorátními úřady.

Jak se blížil konec I. světové války a v českých zemích sílil odpor k rakousko-uherské monarchii, posiloval i Přerovský obzor v lidech vůli po národní samostatnosti. Zejména Hauke byl ve stálém spojení s řadou aktérů dění v pražském centru, takže Přerovský obzor přinášel denně velice čerstvé zprávy o bouřlivých událostech. Tehdejší technické prostředky umožnily novinám referovat o vyhlášení československé samostatnosti 28. října 1918 pochopitelně až o den později.

V průběhu první světové války rozvinula Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově vydavatelskou činnost a po zmíněné první populárně odborné brožuře vydávala již závažnější literární díla například autorů Ondřeje Přikryla, R. Bojka (vlastním jménem Alois Horák), Jiřího Mahena, Bedřicha Beneše, Otakara Bystřiny, Jaroslava Durycha, Lva Blatného, Čestmíra Jeřábka, Bartoše Vlčka a jiných.

Už za existence nové Československé republiky bylo 16. ledna 1919 zřízeno „Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově spol. s r. o.“, jež převzalo vydávání deníku, jehož název byl v důsledku vzniku družstva zkrácen na Obzor. Družstvo sídlilo v Přerově, mohlo ovšem zřizovat filiálky, pobočné obchody a sklady po celé Československé republice. Družstvo tvořilo 54 členů, za jednatele bylo zvoleno devět členů společnosti, kteří tvořili zároveň její představenstvo. Karel Hauke byl členem již prvního devítičlenného představenstva.

Rozsah tiskařských prací na základě objednávek u Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor rychle rostl, což vyvolalo potřebu vlastní tiskárny. Od 15. února 1921 se stal zodpovědným redaktorem deníku Obzor Karel Hauke, který už v té době byl i vůdčí osobností Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor. Budování tiskárny ve vlastním objektu ve Wilsonově ulici, kde sídlila i redakce a administrace deníku Obzor, bylo dokončeno v roce 1922 a tisk deníku Obzor v ní byl zahájen 15. října 1922. Ještě před tím v roce 1922 převzalo Družstvo Obzor i dosud kroměřížský deník Haná.

Vedle vydávání deníků Obzor a Haná provozovalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor také knihkupectví a papírnictví, zabývalo se nakladatelskou činností, dále pořádalo umělecké produkce a výstavy. Od roku 1922 až zhruba do roku 1935 zažívalo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově i deník Obzor velký rozkvět, bohatou a pestrou činnost vyvíjel i Karel Hauke. Pokud jde o tiskárny Družstva Obzor, tak ty tiskly v roce 1929 vedle deníků Obzor a Haná dalších 25 titulů politických, městských a místních, krajových i oborových novin, časopisů a věstníků, co vycházely prakticky po celé Moravě. Tiskárny Obzoru v Přerově tak představovaly v době trvání první Československé republiky pro českou regionální žurnalistiku na Moravě významnou výrobní základnu.

Noviny Obzor propagovaly hospodářské a kulturní zájmy Přerovska, a i jeho zásluhou došlo k povznesení zejména kulturního života tohoto kraje. Ačkoli už před vznikem Obzoru se různé listy snažily zavádět přerovské rubriky, ty vesměs brzy ztroskotaly, protože sloužily hlavně osobním a partikulárním zájmům jednotlivců. Obzor se prosadil i přesto, že se v Přerově koncentroval kulturní život celého okresu a vzhledem k výhodné poloze působila ve městě řada tiskáren vycházel zde tudíž i mimořádný počet časopisů.

Obzor vycházel nepřetržitě až do poloviny května 1941, kdy byl spolu s dalšími periodiky zastaven pro „nepřizpůsobení se novým názorům“. Od doby, kdy se Obzor stal deníkem, měla jeho vydání ve všední den rozsah čtyř stran, o nedělích a svátcích potom osm stran, zatímco v pondělí list nevycházel. Skutečnost, že měl Obzor na svých stránkách pravidelně dostatek reklamy a inzertních oznámení, mu umožňovala jednak krýt náklady na výrobu a distribuci a jednak udržovat úroveň novin. V době po svém založení před první světovou válkou sledoval Obzor politiku Lidové strany pokrokové, za první ČSR po roce 1918 tlumočil potom názory státoprávní a národní demokracie, neboť se vždy zaměřoval na podporu národních snah.

Obzor si udržoval stále vysokou žurnalistickou úroveň, při výběru zpráv si neliboval v senzacích ani osobních útocích a snažil se o co nejlepší stylizaci zpráv. Jeho čtenáři patřili většinou ke středním vrstvám, pocházeli tedy především z řad inteligence a vyšších zaměstnaneckých kruhů. Koncem třicátých let měl Obzor denní náklad dva tisíce výtisků a jeho kroměřížská mutace deník Haná tisíc výtisků.

Karlu Haukovi byla 1. srpna 1930 udělena kolektivní prokura, která ho zmocňovala k veškerému právnímu jednání za firmu a za noviny. Hauke se coby ředitel Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor v Přerově, veřejný činitel, organizátor kultury, vydavatel i redaktor a ředitel deníků Obzor a Haná stal významnou osobou v regionálním životě. V té době byl on i deník Obzor na vrcholu.

V roce 1935, kdy mělo Družstvo Obzor 64 společníků, jeho kmenové jmění činilo 125 tisíc korun, a i hospodářská situace byla stále konsolidovaná, už se ale objevovaly signály ekonomických potíží. Květnové volby roku 1935, kdy tiskárny Družstva Obzor získaly zakázky na tisk volebních listin a řady dalších volebních tiskopisů, znamenaly dočasný obrat k lepšímu, avšak pozitivní trend nepomohly udržet ani mimořádné tiskařské práce spojené s velkolepou Středomoravskou výstavou, která se v roce 1936 uskutečnila v Přerově a tisk výstavního zpravodaje.

Vykázaná ztráta za rok 1938 přinutila jednatelé Tiskařského a vydavatelského družstva Obzor prodat své budovy, aby mohlo pokrýt pohledávky věřitelů Občanské záložny a Berního úřadu v Přerově. Zůstal mu tak jen původní rohový dům ve Wilsonově ulici. Tehdejší špatná situace na trhu s papírem a rovněž pokles inzerce v novinách vedly některé jednatelé dokonce k podání návrhu zastavit vydávání deníku Obzor. K tomu nakonec nedošlo, neboť většina jednatelů usoudila, že by zastavení Obzoru ztížilo situaci firmy, až nastanou lepší časy.

Lepší časy pro Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově ani pro deník Obzor však nikdy už vlastně nenastaly. Deník Obzor vycházel ještě necelého dva a půl roku a květnu 1941 byl potom zastaven, koncem roku i deník Haná. Fakt, že Obzor vůbec vycházel tak dlouho za Protektorátu Čechy a Morava, souviselo s jeho názorovou blízkostí k politice národní demokracie, respektive v té době už Národního souručenství, neboť jeho centrální deník Národní listy byl rovněž zastaven roku 1941, ač byl dříve na české politické scéně obviňován z fašizujících tendencí. O tom, že by se takové tendence objevovaly v Obzoru, není ale žádný doklad a zmíněná názorová blízkost se projevovala pouze v národních snahách přerovského deníku Obzor.

Po druhé světové válce se pokusil navázat na tradici Obzoru nový místní list „Naše Haná“, který poskytoval svým čtenářů stejný okruh zpráv jako Obzor. Od května 1945 vycházela Naše Haná na čtyřech stranách v 15 tisících výtisků, zpočátku denně a od července 1945 jako týdeník. Vydával jej Národní blok pracujícího lidu měst a venkova, redigoval Ladislav Pour-Suchdolský a tiskla Tiskárna Obzor v Přerově.

Karel Hauke se stal opět odpovědným redaktorem od 1. dubna 1946, kdy byla Naše Haná už dva měsíce listem Národní fronty. Když Hauke onemocněl, převzal redakci převzal od 13. února 1947 Jan Pokorný. Avšak 13. května 1947 oznámilo Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor, že číslo Naší Hané, které mělo vyjít 16. května 1947, již na vlastní náklady nevydá, protože politické strany Národní fronty neučinily konkrétní návrhy k úhradě schodku, a tudíž považuje týdeník Naše Haná za zrušený.

Noviny Obzor, na něž po druhé světové válce navázal list Naše Haná, skončily existenci poměrně neslavně. V podstatě se postupně vytratily v administrativních, ekonomických a politických sporech z trhu a časem vymizely téměř i z povědomí lidí. Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor v Přerově fungovalo do roku 1948, kdy začalo znárodňování přerovských tiskáren. Ve firmě byla od 1. března 1948 zavedena národní správa. Vyhláškou Ministerstva informací a osvěty z 20. ledna 1949 byl pak podnik Obzor, spol. s r. o., knihtiskárna v Přerově znárodněn zestátněním, když byla jeho majetková podstata v roce 1950 začleněna do Moravskoslezských tiskáren, n. p. v Olomouci.

Se zánikem novin a družstva Obzor, kterým vtiskl tvář a jehož činnost řadu let utvářel a řídil, ustoupil z veřejného života do značné míry také Karel Hauke. Svůj kredit novináře a významné osobnosti společenského a kulturního dění však nikdy neztratil a až do jeho smrti 16. prosince 1969 jej Přerované ctili a uznávali coby muže, který pozvedl kulturní úroveň Přerova a zasloužil se o posílení postavení města v rámci celé země. V deníku Obzor se pak Haukovi podařilo realizovat unikátní projekt místních novin, co svým významem daleko překročily hranice své působnosti.

Karel Hauke, významná osobnost

Karel Hauke, který se narodil v Přerově 11. srpna 1889, vychodil zde obecnou školu a následně i gymnázium, toužil vědět, umět a poznávat. A tato jeho dychtivost spolu s talentem k písemnému vyjadřování, všestrannými zájmy, neúnavnou aktivitou a schopností strhnout na sebe pozornost a stát se vždy středem dění, jsou klíčem k vysvětlení jeho úspěchu i toho, co dokázal vytvořit. Není to přehnaná chvála. „Písemné vlohy projevil již za gymnazijního studia, kdy se stal středem kroužku, vydávajícího studentský beletristický časopis Jitřenka,“ napsala o svém otci jeho nejmladší dcera Květa Hauková.

Jeho nejstarší dcera Jiřina Hauková byla známou básnířkou a manželkou slavného výtvarného a literárního teoretika a kritika Jindřicha Chalupeckého, když Cenou Jindřicha Chalupeckého se nazývá současné nejvýznamnější ocenění, co může získat český výtvarný umělec do 35 let. Jiřina Hauková studovala v Brně filozofii a po zavření vysokých škol v roce 1939 pracovala také jako redaktorka Obzoru, než odešla po válce natrvalo do Prahy.

Prostřední Haukova dcera Olga Hauková-Šteflová byla herečkou v Brně. Květa Hauková nevyužila snad rodinné kulturní zázemí pro vlastní umělecké uplatnění, ale zdědila po otci aktivitu a schopnost soustředit na sebe pozornost, byla signatářkou Charty 77 a vydala o Karlu Haukovi nejucelenější a nejobsáhlejší svědectví, které publikovaly v roce 1998 ve zmíněném osmidílném seriálu okresní noviny Nové Přerovsko.

Odbočka k dcerám Karla Hauka měla ilustrovat jeho esprit, jakým dovedl zapůsobit na své okolí. V jeho životopisu následovala etapa, kdy studoval v Praze práva. Větší význam než studium práv pro něj však měly přednášky tehdy ještě profesora Tomáše G. Masaryka, které také navštěvoval. Masaryk ovlivnil Haukovu myšlenkovou orientaci ve velké míře. V Přerově se například stal členem družstva pro vybudování Masarykova památníku nebo Masarykovy ligy proti tuberkulóze, s níž sám bojoval v letech 1912 až 1914.

V Praze se Hauke angažoval v hnutí pokrokové mládeže, byl zvolen předsedou studentského spolku, řídil schůzi na téma „Student a politika“, jíž se účastnil i T. G. Masaryk. Myšlenky hnutí pokrokové mládeže uplatňoval i v Přerově. Tři roky zastával funkci předsedy Akademického klubu. Byl členem Moravského říčního a průplavního spolku, Československého Červeného kříže, Spolku divadelních ochotníků Tyl. Uplatnil i v dalších spolcích, hnutích a korporacích. Byl činovníkem Okrašlovacího spolku, družstev pro výstavbu sokolovny, pro stavbu divadla, sportovního stadionu, pracoval rovněž v Národní jednotě. Ta byla v Přerově založena roku 1920 a brala v ochranu národně ohrožené obce. Její členové jezdili do poněmčených míst a získávaly pro spolek objekty z rukou Němců. Pořádali přednášky o hospodářství a významu Národních jednot.

Hauke se uplatňoval se i v samosprávě města Přerova. Od roku 1919 působil v různých odborech přerovské radnice. Jako člen městského zastupitelstva byl vyslán do kuratoria Městského muzea a v roce 1931 byl zvolen předsedou. V této funkci se zasadil o rozšíření muzejní práce o vydavatelskou činnost. Z jeho podnětu vyšly muzejní ročenky 1936 a 1938.

Velkého příznivce a podporovatele našli v Haukovi také přerovští malíři, sochaři, hudební a divadelní umělci. Jejich práce prezentoval i stránkách deníku Obzor. Hauke miloval veškeré umění. V budově Obzoru založil první výstavní síň v Přerově. Založil i koncertní síň a divadelní jednatelství v Přerově. Jeho zásluhou navštívila Přerov řada významných lidí a předních umělců. Jejich vystoupení nacházela odezvu v Obzoru, jenž tak zprostředkovával vše významné, co se dělo v zemi na kulturní a společenské scéně.

Hauke byl i členem Lafayettovy zednářské lože v Olomouci a svobodné zednářství mu přineslo přátelství se slavným umělcem Jaroslavem Kvapilem. Ten byl členem zednářské lože Národ, spolu například s bratry Čapkovými a Janem Masarykem. Kvapil, který nejvíce proslul coby dramatik a šéf činohry Národního divadla a byl i publicistou a zastáncem české národní myšlenky, několikrát Haukovi i navštívila pobýval i na jejich chatě ve Vičanově.

Literární revue Host

Existuje jedna součást Haukeho rozmanitého působení, kterou se nezpochybnitelně zapsal do dějin české žurnalistiky v jejích nejvyšších patrech, a sice v oblasti literární. Tím počinem bylo založení literární revue Host. Zrodila se v Přerově v roce 1921, kdy se Hauke stal zodpovědným redaktorem Obzoru. Stáli za ní Karel Hauke, jako představitel Obzoru, který zajistil realizaci časopisu, a především básníci Jiří Wolker a Bartoš Vlček, kteří byli prvními redaktory revue Host, spisovatelé František Götz, jako vedoucí redakce a Lev Blatný, jako předseda literární skupiny, jejíž platformou se Host stal. Název vymyslel Jiří Wolker. Okolnosti vzniku Hosta vylíčil sám Hauke v roce 1962 pro tehdejší měsíčník Kultura Přerova v článku „Zrod moderní literární revue Host v Přerově“.

„Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek vydal knihu vzpomínek V paměti a srdci. Jak zaznamenal kritik, je to vedle pamětí Vítězslava Nezvala asi nejzajímavější dokument o době, v níž se formovala moderní česká literatura. V roce 1921 ustavila se v Brně z podnětu zemřelého lipenského básníka Bartoše Vlčka literární skupina, která na veřejnost vystoupila měsíčníkem Host, jehož první číslo vyšlo v Přerově téhož roku v říjnu. Host soustředil v době, kdy toho bylo nejvíce zapotřebí, velkou část české literární generace.

Do prvého čísla časopisu přispěli: Jiří Wolker, Čestmír Jeřábek, Zdeněk Kalista, Lev Blatný, Josef Chaloupka, Bartoš Vlček, Josef Knap, František Götz; do dalších čísel pak: Konstantin Biebl, Adolf Hoffmeister, Jaroslav Hora, Miloš Jirko, Vítězslav Nezval, Antonín Matěj Píša, Jaroslav Seifert, Karel Teige aj. V obrazové části byly reprodukce Joži Kubíčka, Jaroslava Krále a Pera Krogha. Formální ustavení literární skupiny stalo se 11. září 1921 v Přerově, kdy se sešli v prvém patře budovy tiskárny Obzor spisovatelé Götz, Jirko, Chalupa, Chaloupka, Jeřábek, Blatný, Vlček a Wolker. Předsedou byl zvolen Lev Blatný, jednatelem Čestmír Jeřábek. Časopis pojmenován názvem Host. Stalo se tak na Wolkrův návrh – řekl: Host, to je takové teplé slovo. Myslím, že by to pro náš časopis byl dobrý název. Návrh byl jednohlasně přijat...,“ napsal mimo jiné Karel Hauke pro Kulturu Přerova v roce 1962.

František Götz přinesl pak po 15. říjnu 1921 do brněnské kavárny Belevue sešit o 24 stranách v červené lesklé obálce s nápisem Host. „Byl tam přítomen i Jiří Mahen (vlastním jménem Antonín Vančura, který se pak proslul coby básník, novinář, dramaturg, režisér a divadelní kritik a svůj život sám ukončil v roce 1939 sebevraždou – pozn.), obracel stránky revue a na první byla Wolkrova báseň Těžká hodina: Přišel jsem na svět, / abych si postavil život / dle obrazu srdce svého...  Mahen zabručel – hm a ostatní přítomní si opakovali v duchu verše jako vlastní vyznání víry. Nu, nevypadá to špatně. Až na tu cikorkovou obálku; řekl Mahen. Tak nás zchladil trochu v radostném vytržení,“ zaznamenal Čestmír Jeřábek.

Tak vznikla literární revue Host, která se stala fórem tehdejší české literatury, protože do Hosta přispívali prakticky všichni básníci a spisovatelé, co v následujících letech vytvořili obraz moderního českého slovesného umění. Literární revue Host přišla na svět právě v Přerově, kde vyšly její první dva ročníky. Následně vycházela do roku 1929 v Praze. Roku 1950 byl tento časopis obnoven v Brně pod názvem „Host do domu“ podle básnické sbírky Jiřího Wolkera a vychází tam dodnes.

Není náhodou, že vznik literární revue Host umožnil právě Karel Hauke, neboť odpovídalo jeho altruistickému charakteru pomáhat mladým umělcům. Vedle časopisu vydával jejich tvorbu také v Knihovně Hosta. Jako podporoval přerovské básníky, včetně později slavných autorů Josefa Kainara a Oldřicha Mikuláška (pracoval jistou dobu také jako redaktor Obzoru), jejichž práce publikoval rovněž v Obzoru, vyšel vstříc i mladým literátům z Brna, Prostějova či odkudkoli z republiky.

Karel Hauke zkrátka neváhal vložit své schopnosti a technické i finanční prostředky na podporu rozvoje Přerova, kraje, jeho hospodářství, a především kultury a umění obecně. Proto se také „jeho“ noviny Obzor, Tiskařské a vydavatelské družstvo Obzor a konečně i on sám nesmazatelně zapsali do dějin nejen české žurnalistiky. 

Na snímcích v textu je Karel Hauke jako mladý, poslední foto Karla Haukeho a dále titulní strana literární revue Host.

Nezměrná oběť Jana Palacha

Originální pomník Janu Palachovi na místě před Národním muzeem na Václavském náměstí v Praze, nedaleko od něhož se 16. ledna 1969 upálil.

Padesáté páté výročí šokujícího činu (16. 1. 1969) a tragické smrti (19. 1. 1969) Jana Palacha je příležitostí zamyslet se nad souvislostmi otázky, proč něco tak neuchopitelného a nezměrného učinil?

Jan Palach – do svého sebeupálení veřejnosti neznámý člověk, po kterém nezůstalo ani žádné dílo a místo odkazu obrovské memento – řekl 17. ledna 1969 v rozhovoru s MUDr. Zdenkou Kmuníčkovou z kliniky popálenin mimo jiné, že Jan Hus také zemřel na hranici. Těžko říct, co tím přesně mínil. Lze se jen domýšlet, že Jan Palach viděl sám sebe jako bojovníka za pravdu, který je za tento vznešený cíl podobně jako Mistr Jan Hus ochoten zemřít v plamenech. Pokud to Jan Palach vnímal skutečně takto, byl to jeho tragický omyl.

Jan Hus bojoval za nápravu církve a za čistotu víry a jelikož se tenkrát moc církevní kryla do značné míry s mocí světskou, tedy i za nápravu pořádků světa. Jan Palach nebojoval vůbec. On – jak svítí opravdová pochodeň na cestu – posvítil do tmy bloudění lidí a doufal, že je probudí z letargie. Jan Hus se i za cenu života odmítl vzdát svého poznání, pravdy, pokud jej nedokázali přesvědčit, že se mýlí. Byl tak svým způsobem přístupný diskuzi, pochyboval. Palach nepochyboval a žádnou diskusi nepřipustil. On zazářil v patetické velikosti svého činu a za cenu života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o to „obdarovaní“ stojí, a jestli za to stojí. S Husem můžeme i přes propast staletí souhlasit, nesouhlasit či polemizovat. Palachův čin stojí mimo veškerá hodnocení.

Jan Hus se nerozhodl zemřít na hranici, on byl upálením potrestán v souladu s tím, jak tehdejší moc trestala herezi (kacířství), kterou kazateli přiřkla. Jan Palach zvolil krutou smrt sám a dobrovolně, neboť zřejmě došel k přesvědčení, že je nutné vykonat něco, s čím okupanti ani domácí představitelé moci nepočítali. Nejspíš proto hovořil o svém činu jako o akci. Na Janu Palachovi nejsou mimořádné jeho myšlenky ani hnutí mysli, ale pouze jeho vrcholná oběť, která byla v době a místě, kdy a kde ji podstoupil, činem s ničím nesrovnatelným.

To, že čin Jana Palacha nelze s ničím srovnat, je sice v rozporu s faktem, že se k němu inspiroval i sebeupálením Poláka Ryszarda Siwiece, který se k tomu odhodlal v září 1968 na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Hned to ale vysvětlím. Ryszard Siwiec (Ryšard Šivěc) byl totiž téměř šedesátiletý muž, který měl svou minulost, třeba za II. světové války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (AK – Armia Krajowa), takže odpor vůči ozbrojeným agresím měl jaksi v krvi. V poselství před sebeupálením, které namluvil na magnetofonovou pásku, také obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku.

Nic takového ale nelze vysledovat v Palachově minulosti. On i po činu zřejmě stále věřil v socialismus. Ledacos napovídá i jeho vysvětlení, proč se stal živou pochodní, které potvrdil i ve zmíněném rozhovoru na klinice popálenin. Chtěl dosáhnout „pouze“ zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, což byl deník vydávaný sovětskými okupanty. Někomu se může zdát, že jsou to malé cíle. Pro Palacha však byly svaté. Svědčí o tom, že mladík Palach věřil svým ideálům tak opravdově, jak jen opravdově věřit lze. Ostatně sám řekl, že člověk má bojovat jen proti takovému zlu, na které stačí.

Když se ho lékařka Kmuníčková ptala, proč to udělal, odpověděl – „jo, tak to už je moje věc“. Když chtěla vědět, jestli bude mít následovníky, řekl, že je to možné, že bude záležet na tom, jak zareagují představitelé státu a strany (míněno komunistické, kdyby si někdo nebyl jistý, o jakou stranu šlo). Z toho je patrné, že byl Jan Palach vážně čistá duše, člověk s čistým štítem a s čistým srdcem. Je to natolik pravda, že se za celé půlstoletí a pět let nikomu nepodařilo jeho čin zpochybnit, připsat mu nějaké vedlejší motivy, nebo že byl k němu někým sveden. A že se o to komunisté za normalizace sakra snažili.

Den po smrti Jana Palacha, 20. ledna 1969, vystoupil v televizi básník Jaroslav Seifert, pozdější laureát Nobelovy ceny, který v závěru svého naléhavého projevu ke studentům řekl: „Ani vy studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste si sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že se naše věci dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady. Máte právo udělat sami se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se!“ Seifert si zcela určitě nemyslel, že by se všichni hodlali zabít a svými slovy se především snažil zabránit dalším obětem.

Kašna s fontánou před Národním muzeem v Praze. Dnes nic nenasvědčuje  tomu, že se 16. ledna 1969 odehrálo vlevo blízko u kašny obrovské drama, když se tam polil student Jan Palach benzínem a zapálil se. Tragický čin jednoho člověka, který měl dalekosáhlé důsledky pro celou naši zemi.

Avšak v souvislosti se sovětskou okupací Československa jich několik ještě bylo. Druhou pochodní byl mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý, který se upálil v Plzni 20. ledna 1969 (zemřel 25. ledna 1969), další student Jan Zajíc z Vítkova na Opavsku, který se upálil na Václavském náměstí v Praze 25. února 1969 právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948. Následoval Evžen Plocek, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě (zemřel 9. dubna 1969). Nelze zapomenout ani na maďarského učně Sándora Bauera, jenž se upálil 20. ledna 1969 na protest proti sovětské okupaci Československa a z lásky k maďarské vlasti před vchodem do budapešťského Národního muzea (zemřel 23. ledna 1969).

Palachovo sebeupálení, ani několik dalších živých pochodní však nepohnulo komunistickou moc vůbec k ničemu. Pár dní, možná pár měsíců po Palachově smrti se o tom všem vyjadřovali s určitým respektem, pak ale „konali“ dál podle bolševických not z Moskvy a v duchu svých vlastních zájmů a ambicí. Ba co víc, za pomoci násilí a různých hrozeb přiměli většinu lidí k podobnému jednání jako oni, až se zdálo, že Palachova oběť byla marná, zapomenuta a světlo jeho pochodně zhaslo. Normalizační moc zakázala i píseň „Ticho“ mého dávného kamaráda písničkáře Bohdana Mikoláška, kterou složil pod dojmem z protestní stávky, která se v souvislosti s Palachovým sebeupálením konala v Praze na Václavském náměstí.

V písni její autor zpívá – zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít… Ptá se – proč jen ten oheň tolik stál…, a také – proč lidé začnou myslet na život, až když jim před očima umírá? Dále připomíná – to proč, to proč, to proč, to dotírá. A nakonec vyzývá – to ticho, to ticho tiše mluvící ať dál a dál vypráví… Právě o to jde úplně nejvíc, aby Palachova oběť vyprávěla. Význam té oběti nemá smysl posuzovat z morálních hledisek. Je symbolická. Projevilo se to naplno při takzvaném Palachově týdnu v roce 1989 u příležitosti 20. výročí jeho upálení. Palachův týden odstartoval události, které vedly k pádu komunistického režimu u nás.

A dnes? Naše současnost nevypadá nijak valně, pokud na ni nahlížíme z pohledu možných hrozeb. Jinak se většinou máme jak „prasata v žitě“, ale skuhráme, že jsme na tom zle, že nás někdo v něčem omezuje, a šéf sekty ANO Andrej Babiš se dokonce nestyděl nazvat dnešní situaci „novou totalitou“. Když slyším podobné stesky a často přímo nehorázné výkřiky, napadá mě, že se Jan Palach opravdu obětoval pro lidi, kteří o to nestáli a nestojí, kteří za to nestáli a nestojí? Palach se obětoval kvůli svobodě projevu, dá se říct. To je jistě hodnota, kterou bychom měli dobře střežit. Moci bez hrozby postihu napsat či říci, co cítím, projevit svobodně a beze strachu svůj názor patří k základním právům člověka. V minulosti bylo toto právo lidem často upíráno. Dnes ho máme v takové míře, jakou si Palach nedovedl představit. Tedy zatím. A k čemu ho ale často využíváme?

Zdroje:

Jan Palach a jeho rozhovor s doktorkou v nemocnici po upálení: https://www.youtube.com/watch?v=3KNJZGXVAlI

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach

Sebeupálení: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sebeup%C3%A1len%C3%AD

Projev básníka Jaroslava Seiferta 20. 1. 1969 v Televizních novinách ke studentům: https://www.youtube.com/watch?v=hBKBelxR53A

Píseň Ticho Bohdana Mikoláška: https://www.youtube.com/watch?v=fyCIbQmEM9Y

Praha – nejkrásnější město planety…

     Praha se stala nejkrásnějším městem na Zemi podle hodnocení mezi 27 tisíci lidmi napříč planetou v anketě magazínu Time Out. Pro lidi v Česku by to měla být příjemná zpráva, která by neměla zavdávat důvod pro negativní reakce.

     Je to příjemná zpráva, ale nic víc, nic podstatného z ní nerezultuje. Ostatně se jednalo o pouhou anketu jednoho magazínu a je docela pravděpodobné, že žebříček podle jiných 27 tisíc lidí by vyhlížel odlišně. Praha je nepochybně nádherné město, je úžasně fotogenické, skýtá spoustu krásných pohledů a najde se v něm bezpočet kouzelných míst. Pokud bych však chtěl, mohl bych Prahu zobrazit také jako šeredné či otřesné město, protože v něm lze objevit také řadu míst a jevů velmi hnusných.
     Nechci ale pět na Prahu ódy, nechci nikoho přesvědčovat o její kráse, nechci však ani popírat výsledek ankety a snažit se dokazovat, že Praha není až tak úchvatná. O to mi vůbec nejde. Včera jsem projížděl Prahou při cestě na Rokycansko, a pak znovu při cestě zpět a letmo jsem zahlédl řadu míst a objektů v Praze, s nimiž jsem spojen srdcem. Jeli jsme i kolem mého „rodného činžáku“, který vypadá z dálky hezky, ale fakticky je, co vím, dost zchátralý.
     No ale pak jsem viděl augustiniánský klášter s kostelem v Zaječově, vodní hamr a pamětní síň herce Jindřicha Mošny v roubence v Dobřívi, zámek v Mirošově, a nakonec starobylou rotundu sv. Petra a Pavla na kopci nad Starým Plzencem, projížděli jsme rozkošnou krajinou chráněné krajinné oblasti Brdy a znovu jsem se přesvědčil, že je půvabná celá naše země, v níž jsou jako drahokamy rozesety mnohdy úchvatné kulturní památky. Je přitom nesporné, že hlavní město Praha je klenot naší země, aniž by to jakkoli snižovalo krásy a hodnoty jiných míst.
     Člověk by řekl, že lid žijící v takové požehnané zemi bude hrdý, sebevědomý a zároveň laskavý a radostný. Tak proč se uvšechvšudy jevíme mnohým cizincům jako neveselý a zapšklý národ? Nebo že by měl pravdu kreslíř Vladimír Renčín, který namaloval obrázek davu apatických tváří proudících nějakou městskou třídou a nad ním dva rozmlouvající muže, z nichž jeden praví – takový je náš lid, pod drsnou slupkou skrývá zlaté, ziskuchtivé srdce.
     Podle mého mínění je na vině toho, co jsem se právě pokusil popsat, provinční myšlení mnohých našich lidí, pocit neustálého ohrožení zvenčí a komplex malosti. Jistěže to všechno nevzniklo náhodou, historicky máme důvody být čecháčky, ale záhadou je, proč jimi mnozí chtějí být stále. Komplex malosti je příšerná věc – v jeho důsledku vznikla například nacistická Velkoněmecká říše se všemi hrůznými a tragickými dopady prakticky na celý svět.
     Píšu o tom proto, že pod celkem nevinou a pro nás přívětivou zprávou, že Praha byla zvolena nejkrásnějším městem planety, se okamžitě objevila řada komentářů, jejich autoři se do této informace snaží házet vidle, kteří mají potřebu vyzvracet svou zlobu a hnus, jež v nich přebývají. Zde, v bublině blogu idnes.cz, je tento jev rovněž patrný a podle mě i dost častý. Jestli mi něco vadí na době internetu a sociálních sítí, pak hlavně to, kolik nízkosti a zloby vyvřelo z útrob lidí do veřejného prostoru.

Nové Město nad Metují a Jindra Imlauf

   

     Sobotní den 21. srpna 2021, kdy jsme si připomněli již 53. výročí zrádné a brutální okupace Československa sovětskou armádou, byl pro mě hektický a plný zážitků. Brzy ráno jsem vyrazili s dcerou na cestu do Nového Města nad Metují, kde se odhalovala nová pamětní deska pozoruhodnému člověku, tamnímu rodákovi spisovateli, překladateli, publicistovi a fotografovi Jindrovi Imlaufovi. 

     Jindřich Imlauf je dnes už širší veřejnosti téměř neznámý umělec, přesto není zapomenutý. Od mládí byl postižen tuberkulózou kostí, takže po celý svůj "krátký" život hodně trpěl, ale také hodně miloval, svůj rodný kraj, lidi... Žil po většinu času osaměle, doma, přesto také cestoval, například s fotoaparátem vlakem a o berlích do Ruska, kde se setkal i se slavným spisovatelem Lvem Tolstým v Jasné Poljaně, později i do Dánska, a měl skvělé přátele, například spisovatelku Elišku Krásnohorskou, nebo svérázného mystického umělce mnoha talentů Josefa Váchala, který pro Imlaufa vytvořil řadu ex libris a také originální portrét.
     Odbočka vážící se k okupaci Československa v srpnu 1968: Váchal je dnes velmi populární, avšak za komunistů byl upozaděn a jeho umění bylo známé jen skutečným znalcům. Obecně nebylo uznáváno, neboť jeho mysticismus neodpovídal oficiální ideologii. Roku 1968 se zdálo, že zeď kolem Váchala bude prolomena a on se na konci života dočká uznání. Okupace však zmařila naději a Váchal dál žil zapomenutý v zapadlých Studeňanech. Zneuznání jej bolelo a dal mu výraz lapidárními verši:

Kalich vypít dodnaja
dala země rodnaja
a od žlabů včil
mnohý blb ho odstrčil!
Pročež slyše jméno lid,
chtělo se mu blít...
     

     Ale zpátky k Jindrovi Imlaufovi. V druhé části zveřejněných fotografií nabídnu pro zájemce řadu dokumentů z výstavy v novoměstské knihovně přibližujících osobnost tohoto umělce. Napřed ale několik snímků z půvabného Nového Města nad Metují, které Jindra Imlauf tolik miloval. Začnu ovšem nově odhalenou pamětní deskou na rodném domě Jindřicha Imlaufa.

Socha Metuje od Olbrama Zoubka na skále na vyhlídce na Metuji

Tři fotky z vyhlídky na Metuji

Věž, která jediná zbyla z brány na barokní náměstí

Zámek v Novém Městě nad Metují

Jindra Imlauf

Josef Váchal

Z fejetonů Jindry Imlaufa

Hrob rodiny Imlaufových

V Novém Městě n. M. má také hrob rodina Smetanových, z které pochází i slavný hudební skladatel Bedřich Smetana.

V Novém Městě nad Metují má Bedřich Smetana blízko zámku také pomník se sochou. Nové Město mohlo být i jeho rodným městem a jen shodou náhod se narodil v Litomyšli.