V poklidné vesničce svítí ze zeleně úpravná stavení, hupkají zajíci, ze strání voní vřes, potok ladně meandrují a zemití lidé, kteří chápou potřeby krajiny i své vlastní, odpočívají po moudře vykonané práci, spokojeni sami se sebou a nic jim nechybí.
Jaký bude asi svět za padesát či více roků? Co bude s flórou, faunou, lidmi, válčením, ekonomikou, klimatem, vodou, ledovci, vzduchem, kulturními hodnotami? Nevím. A kvůli věku mě to ani moc netrápí.
Pokud by se někdo ptal lidí, co je na světě nejhezčí a nejdůležitější zároveň, určitě by nezřídka dostal odpověď – láska. S tím se dá souhlasit. Jak jsem si ale tuhle přečetl, za povšimnutí stojí, že ve slově láska stačí změnit pouhá čtyři písmena a jedno ubrat a dostaneme slovo pivo! Když však ve slově láska změníme písmen pět a jedno přidáme, získáme slovo fernet! A to už nemůže být náhoda.
Podobné „smělé“ legrácky dokazují, že při uvažování lze dojít odkudkoli kamkoli. A také, že se každá myšlenka či věc může změnit nejen ve svůj pravý opak, ale prakticky v cokoli jiného. Z toho je patrné, že lze lehce se vším kroutit a manipulovat, takže z kteréhokoli východiska můžeme dospět k libovolnému závěru. Je třeba jen sebe samého a posluchače buď patřičně nasměrovat, nebo dezorientovat. V době internetu a sociálních sítí je to pro dezinformátory a manipulátory žírná krajina. Příznačné je, že každému autorovi komentáře či úvahy všechno bezvadně štimuje, dokud se neobjeví oponent, nebo dokud nevezme sám v potaz úplně vše. Pak už nesouhlasí nic a dohoda je zhola nemožná.
Jestli si teď někdo myslí, že narážím na současnou situaci ve světě s důrazem na naší politickou scénu, tak ať si to klidně myslí. Co ale chci říct určitě, že je život děsně složitý a náročný. Lze se pak divit, že leckdo dospěje k přesvědčení, že jsou maximálně tak tři pevné body – láska, chlast a prachy? Ty poslední jsem sice dosud nezmínil, ale o ně jde vždycky.
Jak se změní život za padesát let? Mně už sice hlava bolet nebude, ale kdybych měl nyní třeba jen třicet let, stejně bych se víc staral, zda budu mít zítra co jíst než o osud planety za půl století. Ovšem nejspíš ani experti na zmíněné oblasti, ani filozofové, co rozumí všemu a v souvislostech, nemají představu o podobě a povaze tak vzdálené budoucnosti příliš jasnou, a navíc je limituje zítřejší oběd silněji, než třeba hladiny moří v roce 2075.
Já to aspoň přiznávám a nehlásám, že hlavním bojem dneška je blaho zeměkoule a lidí za několik desetiletí. Ale prozíravější bližní, co to tvrdí, jako by čněli vysoko nad nás, konzumenty bez rozhledu a vizí. Dnešní svět je děsně konzumní a spousta lidí se stará jen o své žaludky, požitky, pohodlí, a tedy o prachy a ve jménu konzumu a zisku jsou schopni zničit všechno. To dřív nebývalo, říkají ti, kterým leží budoucnost víc na srdci.
Kdy se tedy však konzumní společnost narodila? Jestli po nesčíslná staletí, ba tisíciletí žili předkové, a to docela donedávna, v harmonii s přírodou a spravovali zemi a své věci rozumně, co je náhle potrefilo, že se takhle zvrhli a předali nám takové hnusné spády? Potíž je, že se minulost jeví některým současníkům asi takto: v poklidné vesničce svítí ze šťavnaté zeleně úpravná stavení, úhledná pole, po mezích hupkají zajíci, ze strání voní vřes, potoky ladně meandrují a zemití lidé, kteří chápou potřeby krajiny i své vlastní, odpočívají na zápražích po moudře vykonané práci, spokojeni sami se sebou a nic jim nechybí.
Stačí se k tomu tedy vrátit, nehonit se za zbytečnostmi a budeme všichni šťastní a nemusíme se strachovat ani o příští své i svých dětí, neboť jim předáme svět, jenž má šanci jen vzkvétat. Tak se to jeví lidem toho druhu všude, jen kolorit se mění.
Malér je, že si lidé vytvářejí mnohé představy podle médií, a to navíc jen podle těch, která sledují. Když k tomu připočteme, že média nezprostředkovávají objektivní obraz světa, ale informují pouze o tom, co je z určitého hlediska důležité, zajímavé a mimořádné, a také to, že ne každý je schopen správně vyhodnotit, co přesně se z určité zprávy vlastně dověděl, pak už je to na pováženou a nelze se divit, že máme v hlavách pěkný maglajs a jsme tudíž snadno manipulovatelní (někdo víc, někdo míň).
Raně renesanční básník a bouřlivák Francois Villon neměl určitě ani tušení o computrech, bázích dat, elektronických nosičích informací, internetu a jiných vymoženostech našeho moderního informačního světa. Přesto použil právě Villonův verš – Já u pramene jsem a žízní hynu – přednášející na jistém semináři o bázích dat jako ilustraci nutnosti umět si správně vybrat z jejich záplavy, neboť jinak člověk „umírá“ obklopen daty na nedostatek informací.
Svědčí to nejen o nadčasovosti či obecné platnosti Villonových básní a myšlenek, ale i o tom, že člověk je stále stejný nebo se mění velmi pomalu, ač prostředí a okolnosti, v nichž žije, nabývají stále jiných podob, rozměrů i forem. Lze namítnout, že třeba účastník bitvy u Lipan (Villonův současník) by se, přesazen do dnešní doby, nestačil divit, nedokázal by se patrně ani orientovat v poměrech a svět by mu připadal nepochopitelný.
Kdyby se však takový „Prokop Holý“ na konci první čtvrtiny třetího tisíciletí po Kristu poněkud rozkoukal, záhy by seznal, že se spády, potřeby, přání, radosti, sny, touhy, vášně, trable, smutky, bolesti, problémy, snahy, naděje, ba ani myšlenky současných lidí od citů jeho spolubojovníků příliš neliší. Změnily se pouze možnosti, prostředky a metody, jak uspokojovat potřeby a vášně a jak překonávat trápení a nesnáze. A někdy ani moderní výkonné informační prostředky nezmohou nic nebo selžou.
O „stejnosti“ či podobnosti lidského „pachtění“ lze hovořit však nejen v časové přímce, ale i v prostoru. Proto mohl neomezený vládce fiktivního zaostalého státečku cestující po USA v románu Mechanické piano Kurta Vonneguta přirovnávat americká supermoderní computerová centra k figurám ze slámy a bláta, k nimž se modlí lid jeho země, a svobodné, sebevědomé občany USA si plést s otroky a nevolníky, za které považoval své poddané. (Vonnegut v té době zase neměl potuchy ani o PC, natož o současných elektronických vychytávkách, a o umělé inteligenci už vůbec ne.)
Mnozí z nás mají tendenci silně podceňovat minulé generace nebo příslušníky takzvaných přírodních národů či obyvatele států třetího světa. Jedni ani druzí však nejsou a nebyli o nic hloupější, také ne chytřejší než my, žijících ve vyspělých kulturních zemích a časech. To jen odlišné prostředí zformovalo jinak jejich založení a žebříčky hodnot. Je v tom ovšem i varování... Jak tak bohorovně a s převahou hledíme do historie či na zaostalé země, zdá se nám, že jsme nezranitelní, že se nám nic zlého nemůže přihodit, že máme dokonce v hrsti přírodní síly.
Ve skutečnosti jsme však stejní jako oni, a proto můžeme kteroukoliv tragickou chybu z minulosti snadno zopakovat, mnohdy v hrůznější podobě (důkazů je nespočet) A můžeme se rovněž střetnout s problémy a svízeli předků i vzdálených „primitivů“ dřív, než se nadějeme. Válečné i jiné konflikty dnešní doby o tom ostatně podávají dosti hmatatelné a bolestné důkazy. Je v tom těžké se vyznat a lidé jsou tedy zmatení, takže nadávají na poměry, ačkoli se fakticky mají vesměs velmi dobře – já u pramene jsem a žízní hynu...
