Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.
Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.
Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.
Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Vítr, déšť a osud
Cesta lemovaná stromy je jako osud. Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázra...
-
Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další lež... -
Čas mě již dávno rozhlodal, avšak přece stále žiji. Od všech těch darů, co mi dal, duši nikdy neumyji. Mám víc, než co jsem mohl mít, jenom ... -
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl...
Žádné komentáře:
Okomentovat