Onyxové oči

 

Noc byla tak tmavá,
voda teskně šuměla,
trýznila mě ozvěna
zvedajících se prken můstku.
Jsi tu?

Skrýváš se v kamenných zdech,
vyšlapaná dlažba v matném světle,
zčernalý obraz,
zlatý vyřezávaný rám.
Už jsi tu?

Vystoupila z něj tvář mladé ženy
skoro jako hmatatelná tíseň,
černé vlasy
přiléhající k hlavě coby helma.
Tak už jsi tu.

Neproniknutelná houšť se vzpínala,
čelo mi nesnesitelně hořelo 
z onyxových očí,
položila mi na ně ledovou ruku.
Tak už jsi opravdu tu!

Umět být starý

Něž dojde na básničku

Tohle mi vyšlo, když jsem zadal umělé

inteligenci vytvořit obrázek skupiny 

bavících se důchodců. Řekl bych,

že je jejich smích moc křečovitý.

A takhle se skutečně bavíme na jednom

z mnoha našich srazů dávných spolužáků 

ze střední. Tento se odehrál v městečku

v Dolním Sasku a byl naprosto skvělý.

I náš smích byl nějak přirozenější.

Kdy je člověk vážně starý?

Když jen nadává
na celý svět a na každého?
Když si lakuje minulost narůžovo?
Když je mu všechno fuk?

Jak se to ale stane, že náhle
touží buď po klidu, nebo se vzteká
a nevidí pro sebe budoucnost?

Odpověď je vlastně jednoduchá – 
protože přestane přijímat výzvy.