tvůrčí extáze

jazyk slunečních hodin

olizoval jiskry a netušil
že jsou krví sochy
chutnají po bolesti a únavě
nevědí to ani páry očí 
zvědavě slídící přes plot
větvemi keřů v zahradě

zatímco sochař 
cítí horkost i mrazení 
když zapomněl tvář dívky 
jejíž ňadra ho ještě bodavě pálí 

odkudsi do zvonivých úderů doléhá
ruch města a dláto tesá v naději
že se kámen v dívku změní
buší stále rychleji