Zvedne se vítr, vtrhne do města,
skučí, sviští, letí ulicemi,
honí listí, řinčí okny všemi,
dneska jak zítra čeká mě cesta.
Budu tě hledat jako každý den,
okolo stromů, jež znají tvůj smích,
zeptám se domů, co tají můj hřích,
byla tu žena, přelud pouhý jen?
Navracím se nocí, která zebe,
navzdory větru beru za kliku,
když zase běsy řadím do šiku,
uvidím tě spící vedle sebe.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ... -
něco je prý normální a něco ne jenže to jsou lidské kategorie přírodu a její organismy takové třídění vůbec nezajímá listy spočívají na hl... -
„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ „Co to má být? Je léto a nehne se ani stéblo.“ Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na...
Žádné komentáře:
Okomentovat