Zvedne se vítr, vtrhne do města,
skučí, sviští, letí ulicemi,
honí listí, řinčí okny všemi,
dneska jak zítra čeká mě cesta.
Budu tě hledat jako každý den,
okolo stromů, jež znají tvůj smích,
zeptám se domů, co tají můj hřích,
byla tu žena, přelud pouhý jen?
Navracím se nocí, která zebe,
navzdory větru beru za kliku,
když zase běsy řadím do šiku,
uvidím tě spící vedle sebe.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Moucha v zrcadle
Ačkoli ti dva vedli chytré řeči v hospodě skoro každý pátek, dnes na ně neměl František Moucha náladu. Usrkával pivo a tvá...
-
Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další lež... -
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl... -
Čas mě již dávno rozhlodal, avšak přece stále žiji. Od všech těch darů, co mi dal, duši nikdy neumyji. Mám víc, než co jsem mohl mít, jenom ...
Žádné komentáře:
Okomentovat