Zvedne se vítr, vtrhne do města,
skučí, sviští, letí ulicemi,
honí listí, řinčí okny všemi,
dneska jak zítra čeká mě cesta.
Budu tě hledat jako každý den,
okolo stromů, jež znají tvůj smích,
zeptám se domů, co tají můj hřích,
byla tu žena, přelud pouhý jen?
Navracím se nocí, která zebe,
navzdory větru beru za kliku,
když zase běsy řadím do šiku,
uvidím tě spící vedle sebe.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl... -
Něž dojde na básničku Tohle mi vyšlo, když jsem zadal umělé inteligenci vytvořit obrázek skupiny bavících se důchodců. Řekl bych, že je... -
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ...
Žádné komentáře:
Okomentovat