jako píseň
kterou nikdo nesložil
zní mi teď v hlavě jejích očí smích
zármutek žil napjatých
k prasknutí
jak obraz
co malovat mě nikdo nenutí
jen sráz přede mnou
ve spáncích tepe krev
když jdu tmou
ta chvíle
kdy je cítit v těle každý nerv
už dávno je smutkem spasitele
víno z temných rév
těch ušlechtilých
probudilo hlučný smích
smích naděje i beznaděje
pak konec zazvonil
hluk zábavy ztich
záblesk života unik z knih
potom zhas
zbyla jen prázdnota
po kůži přeběh mráz
až zorničky se zúží
pod dotekem těch chvil
pod drtivým závanem
lehounkých bosých nožek víl
šťastný jsem zůstal nad ránem
a co se písní týká
bolí jako v srdci dýka
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl... -
Něž dojde na básničku Tohle mi vyšlo, když jsem zadal umělé inteligenci vytvořit obrázek skupiny bavících se důchodců. Řekl bych, že je... -
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ...
Žádné komentáře:
Okomentovat