jako píseň
kterou nikdo nesložil
zní mi teď v hlavě jejích očí smích
zármutek žil napjatých
k prasknutí
jak obraz
co malovat mě nikdo nenutí
jen sráz přede mnou
ve spáncích tepe krev
když jdu tmou
ta chvíle
kdy je cítit v těle každý nerv
už dávno je smutkem spasitele
víno z temných rév
těch ušlechtilých
probudilo hlučný smích
smích naděje i beznaděje
pak konec zazvonil
hluk zábavy ztich
záblesk života unik z knih
potom zhas
zbyla jen prázdnota
po kůži přeběh mráz
až zorničky se zúží
pod dotekem těch chvil
pod drtivým závanem
lehounkých bosých nožek víl
šťastný jsem zůstal nad ránem
a co se písní týká
bolí jako v srdci dýka
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Vítr, déšť a osud
Cesta lemovaná stromy je jako osud. Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázra...
-
Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další lež... -
Čas mě již dávno rozhlodal, avšak přece stále žiji. Od všech těch darů, co mi dal, duši nikdy neumyji. Mám víc, než co jsem mohl mít, jenom ... -
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl...
Žádné komentáře:
Okomentovat