Vzdávám se všeho, cos mi darovala,
krásy a něhy, zmatku tvých očí,
o štěstí vždycky tak děsně jsi stála,
mně se však hlava z něj nezatočí.
Vzdávám se také budoucí vlídnosti,
když city průzračné zabarvil kal,
namísto vášně ticho se rozhostí,
žít spolu znamená, má dáti, dal.
Vzdávám se nakonec vůně tvých vlasů,
obrazu, který je stejně jen kýč,
svět na mě volá teď směsicí hlasů,
nechci ti ublížit, chci být jen pryč.
Odpusť mi, lásko má, byl to jen vtip,
chvilku jsem slabou měl, bude zas líp.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ... -
něco je prý normální a něco ne jenže to jsou lidské kategorie přírodu a její organismy takové třídění vůbec nezajímá listy spočívají na hl... -
„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ „Co to má být? Je léto a nehne se ani stéblo.“ Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na...
Žádné komentáře:
Okomentovat