Vzdávám se všeho, cos mi darovala,
krásy a něhy, zmatku tvých očí,
o štěstí vždycky tak děsně jsi stála,
mně se však hlava z něj nezatočí.
Vzdávám se také budoucí vlídnosti,
když city průzračné zabarvil kal,
namísto vášně ticho se rozhostí,
žít spolu znamená, má dáti, dal.
Vzdávám se nakonec vůně tvých vlasů,
obrazu, který je stejně jen kýč,
svět na mě volá teď směsicí hlasů,
nechci ti ublížit, chci být jen pryč.
Odpusť mi, lásko má, byl to jen vtip,
chvilku jsem slabou měl, bude zas líp.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Vítr, déšť a osud
Cesta lemovaná stromy je jako osud. Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázra...
-
Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další lež... -
Čas mě již dávno rozhlodal, avšak přece stále žiji. Od všech těch darů, co mi dal, duši nikdy neumyji. Mám víc, než co jsem mohl mít, jenom ... -
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl...
Žádné komentáře:
Okomentovat