Vzdávám se všeho, cos mi darovala,
krásy a něhy, zmatku tvých očí,
o štěstí vždycky tak děsně jsi stála,
mně se však hlava z něj nezatočí.
Vzdávám se také budoucí vlídnosti,
když city průzračné zabarvil kal,
namísto vášně ticho se rozhostí,
žít spolu znamená, má dáti, dal.
Vzdávám se nakonec vůně tvých vlasů,
obrazu, který je stejně jen kýč,
svět na mě volá teď směsicí hlasů,
nechci ti ublížit, chci být jen pryč.
Odpusť mi, lásko má, byl to jen vtip,
chvilku jsem slabou měl, bude zas líp.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl... -
Něž dojde na básničku Tohle mi vyšlo, když jsem zadal umělé inteligenci vytvořit obrázek skupiny bavících se důchodců. Řekl bych, že je... -
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ...
Žádné komentáře:
Okomentovat