Čtvrtící den

Vpravo vrch Hradiště nad obcí Stradonice,
kde stávalo velké keltské oppidum.

     Noc byla tak tmavá, když jsem se probudil. Vstal jsem a díval se oknem do černa. Jen pár světel se třpytilo v dálce za řekou, kde jsem tušil domky malé vesnice. Tam mezi nimi se v kamenných zdech skrývala Bludovka, v níž kdysi bydlela moje Alina.

     Sotva jsem na ni pomyslel, musel jsem se tam vydat. Voda teskně šuměla, když jsem dorazil k řece a vešel na můstek. Prkna pode mnou se zvedala, jejich ozvěna mě trýznila, na horizontu jsem cítil stín plochého kopce nad vsí.

     Usedlost patřila po generace rodu Wahnů a říkalo se jí Bludovka, protože Wahn je německy blud. Teď už byla dlouho opuštěná. Branka ve zdi nikdy nepovolila, až nyní. Vstoupil jsem. Odkud se bralo v bezměsíčné noci chladné světlo? Odhalovalo dvůr zarostlý náletovým křovím a vysokou trávou. Stříbrný svit se rozléval až k chodníku podél zdi domu. Šel jsem po lesklých plochých kamenech kolem vrat kůlny a chléva, nájezdem na terasu, přede mnou dřevěné schodiště na ochoz v patře stavení. Šlápl jsem na první vratký schod. V trávě na dvoře se mihl stín.

     „Alino, jsi tu?“

     Proč se ptám, když vím, že tady nemůže být. Schody i veranda vrzaly. Stiskl jsem rezavou kliku dveří. V záhadném matném světle jsem uviděl chodbu s vyšlapanou dlažbou, na jejím konci další dveře. Náhle se samy rozletěly. Úlekem jsem ztuhl, ale už se nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel.

     Váhavě jsem pokračoval do kuchyně a dál do pokoje. Otoman, jakási truhla, starý sekretář plný sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf, masivní stůl se čtyřmi bytelnými židlemi stál uprostřed. Na něm pár talířků, příbory a sklenice. Zdálo se, že se tu kdosi právě chystal k jídlu, ale na všem ležela vrstva prachu.

     Otřel jsem kraj víka truhly a sedl si. Z pokoje útočila skoro hmatatelná tíseň, jako by se zatuchlý vzduch změnil v hustou kaši, která mě utlačovala. Zachytil jsem, jak cosi kmitlo přes škvíru pod dveřmi do sousední místnosti.

     „Alino, jsi tu?“

     Žádná odezva. Přešel jsem do úzké ložnice. Skříně, postele, a hlavně obraz s vyřezávaným rámem, ztemnělá malba, čísi portrét, nezřetelná hlava. Upřeně jsem na ni zíral. Vtom se zdálo, že obličej vystupuje dopředu, jeho rysy ale zůstaly v mlze. Tvář se pak na chvíli zaostřila a vzápětí obraz ztmavl. Zapamatoval jsem si ánfas mladé ženy, veliké onyxové oči, antracitové vlasy do čela a ke krku, přiléhající těsně k hlavě jako přílba.

     „Alino Wahnová!“ vykřikl jsem.

     Popadl mě strach a držel v zátylku. Vrátil jsem se k truhle a otevřel ji. Na starém oblečení ležel stříbrný řetízek s medailonem, v něm fotka Aliny. Připnul jsem si ho na krk a v té chvíli věděl, že musím pryč z domu na vzduch.

     Venku jsem zamířil k zahradě. Za omšelou zídkou se vzpínala neproniknutelná houšť a vypadalo to, jako by se chabaští chystalo prorazit ven. Otevřel jsem vrátka. Kudy se mám spletí větví, kmínků a listí prodrat? Krok, další, a už jsem procházel masou rostlin, jako by neexistovala, ani lístek se mě nedotkl.

     Ocitl jsem se na kruhovém paloučku. Kolem vysoká stěna z keřů, nebe přešlo z černi do olověné šedi, odnikud a odevšad vycházející šerosvit jako v obraze s dívčí tváří v ložnici a přede mnou pod baldachýnem z větví dívka s onyxovýma očima.

     „Alino, jak to, že jsi tady?“

     Ukázala na přívěšek pod mým krkem a pak mě pohledem vybídla, abych šel blíž. Položila mi ledovou ruku na čelo, až mě zamrazilo. Připažila a dala se do pohybu, jako by klouzala nad zemí. Musel jsem za ní.

     Přivedla mě do kůlny. Všude poházené kusy dřeva, loukoťová kola, žebřiňák, násada od kosy, lovecká železa, hrábě, bruska, pár beden, změť řetězů, rezavých spojek a ocelových pásků, kupa sena, z níž trčely vidle vzhůru bodci zčernalými zaschlou krví, a nad nimi propadlý strop. Dívčiny onyxové oči pod jasným čelem se děsivě zaleskly. S hrůzou v těch svých jsem se přemohl a podíval se na ní.

     „Takhle jsi skončila?“ řekl jsem a vůbec mi nepřipadalo divné, že tady stojím vedle dívky, která už nejspíš nežije a ptám se jí na její smrt.

     „V tomto životě,“ odpověděla.

     „Jak v tomto životě, copak jsi žila ještě nějaký jiný?“

     „V dávných dobách.“

     Bylo by zbytečné se v této absurdní situaci něčemu ještě divit, ale stejně jsem měl otázky, které mě léta trápily.

     „Tak se ptej,“ řekla Alina, jako by věděla, co mi táhne hlavou.

     „Nikdy jsem nechápal, jak to, že jsi tenkrát byla se mnou, když jsi nikoho jiného k sobě nepustila? Proč mě ano?“

     „Protože jsem tě znala už v oněch dávných dobách.“

     „Že o tom nic nevím. Vzpomínám si jen na naše první setkání. Už tenkrát mi přišlo moc divné. Seděl jsem u kříže v poli na kopci nad vesnicí, kde snad bývala akropole starodávného keltského oppida. Vtom jsem uviděl dívku, jejíž siluetu rozechvíval žhavý vzduch parného dne. Byla jsi to ty, a když jsi přišla blíž, tvé oči se mi propálily až do mozku a už v něm navždy zůstaly, stejně jako tvůj tehdejší oděv.

     Měla jsi na sobě hladkou zelenou tuniku přepásanou šňůrou s dlouhými konci. Pod pravým ramenem ti ruku obepínal kovový nápažník se spirálovými zakončeními. Tehdy jsem nic z toho neuměl pojmenovat, to jsi udělala až ty, když jsi mi vysvětlila, že jsou to šaty z přelomu letopočtů. Myslel jsem, že je to jakási tvoje hra na Keltku.“

     „Ale já jsem asi nebyla Keltka,“ přerušila mě Alina. „Ve skutečnosti jsem poprvé umřela, když keltské město, které tam stálo, dobyli a vypálili Markomani.“

     „Cože!?“ vyhrklo ze mě. „To jsem se vážně zbláznil?“

     „Byla jsem s Markomany jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila. Přišla jsem ale s nimi.“

     Opět jsem se násilím přinutil nedivit se ničemu.

     „A proč jsem já teď tady, Alino?“ zeptal jsem se.

     „V časech oppida jsem se jmenovala Madalwine, nebo mi můžeš říkat Malvino.“

     „Co je zase tohle? Ostatně…, je jedno, jestli Alina nebo Malvina. Proč jsem tady právě teď?“

     „Ty nevíš? Je přece 1. srpen, Lughnasadh, čtvrtící den.“

     Hlava se mi skoro zavařila, jak jsem vzpomínal, co o tom vím. Nakonec jsem si vybavil, že Lughnasadh označoval počátek sklizně pšenice a ječmene, podle boha Lugha. Čtvrtící den se mu říkalo, neboť byl po svátcích Imbolc 1. února, Beltain 1. května, třetím hlavním svátkem připadajícím na 1. srpen, který ještě se Samhainem, slaveným z 31. října na 1. listopadu, rozděloval keltský rok na čtvrtiny.

     „A co s tím mám já společného?“

     „Tenkrát jsme se poprvé poznali,“ řekla Alina, nebo Malvina, mohl jsem si vybrat.

     Zoufale jsem se snažil vyvolat v mysli něco z té doby, ale marně. Spatřil jsem jen obrazy, jak napřed s Alinou stojíme na kopci u kříže a objímáme se a líbáme v lijáku, vítr s námi cloumá, proudy vody padají z nebe a chladí výheň v mém těle, a potom, jak klečím na zemi v této kůlně, Alina v mém náručí a v hrudi jí krví mokvají tři rány. Avšak doba pádu oppida ve mně žádnou představu nevytvořila.

     „Ještě si nevzpomínáš?“ otázala se.

     „Je mi líto, ale ne, Alino.“

     „Malvino,“ opravila mě a dodala, „tak pojď.“

     Vyplula ke kupě sena, já za ní. Prošli jsem jí, jako by tam nebyla. Na druhé straně jsme se objevili na kopci nad vesnicí v místě, kde nyní stojí kříž, jenže teď jsme byli v nějaké svatyni, doléhal k nám divoký křik, rány, řinčení a praskání. Venku hořely domy, v plamenech byly střechy dvorců i palisády a všude spousta markomanských bojovníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili, nebo je někam odvlékali. Sledoval jsem ohromeně válečnou vřavu.

     Vtom se odkudsi vynořil markomanský náčelník. Nevím, jak jsem poznal, že je ten muž náčelníkem, ale věděl jsem to jistě.

     „Co tam děláš!?“ zařval na Malvinu. „Hned pojď sem!“

     Než jsem stačil užasnout, že rozumím náčelníkově řeči, dívka okamžitě poslechla, ale mně ještě řekla, abych se nebál, že mě nikdo nevidí. Zděšeně jsem zíral kolem a nechápal, jak jsem se ocitl uprostřed pradávné bitvy. Neměl jsem ale příležitost přijít tomu na kloub, protože se zpoza hořících trosek jednoho domu vyřítil rozzuřený Kelt, hrozivý oštěp v ruce. Napřáhl ji a šílenou silou mrštil oštěpem proti náčelníkovi Markomanů. Ten ale o zlomek vteřiny dřív Keltův útok postřehl a skrčil se za Malvinu. Oštěp jí probodl hruď, až jí jeho hrot vykoukl ze zad.

     „Malvino!“

     Vyběhl jsem jejím směrem a padl k ní na kolena. Zahlédl jsem přitom, jak dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky.

     „To nic...,“ zasípala Malvína. „Musela... musela jsem to... pro... prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná..., jako Malvina… i jako Alina…“

     „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“

     Pochopil jsem však, že je konec. Slunce krvavě žhnulo napůl zabořené za obzor a rudý západ se odrážel v Malvininých mrtvých očích.

     Ohlédl jsem se po náčelníkovi, ale ten chladně koukl na dívku, za kterou se zbaběle schoval, aby nepřišel sám o život a obrátil pozornost k válečníkům, kteří se k němu blížili.

     „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z nich. „Wodan nám dopřál vítězství.“

     „Skutečně?“

     „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“

     Náčelník se rozhlédl po spoušti, kterou spáchali jeho vojáci a zamračil se: „Spalte ho!“ rozkázal.

    Pak všechno zmizelo a já jsem byl znovu sám v Bludovce. Vrátil jsem se k obrazu do ložnice. Pod ním stál stolek na psaní, kterého jsem si předtím nevšiml, na jeho šikmé desce ležel list papíru a na něm mojí rukou:

    „Nikdy tě nepřestanu milovat, má lásko, ač už nejsi se mnou, jen jsem ti to neuměl dát najevo. Já za tebou ale přijdu, znovu se spolu potkáme a také se všemi, které jsme milovali. Ty už s nimi jsi a já za tebou přijdu, má lásko. Síla, laskavost a něha, které jsi mi dala, jsou tady stále se mnou a pomáhají mi žít krutý život bez tebe. Já ale za tebou přijdu a budeme navždy spolu jako dvě duše, tvoje čistá a moje bolavá v tvé najde klid.“

     Vrátil jsem pohled k ztemnělé malbě, ale z obrazu žádná tvář už nevystoupila.

ve víru imprese

Claude Monet - Cesta z Chailly
přes fontainebleauský les

krev stéká do stříbrné mísy
když Seneca umírá
Dante nabízí Homérovi
Božskou komedii a George 
Snad v černém svírá 
bílý šátek

ramena větrného mlýnu se točí
naprázdno
dým stoupá z komínů
za mostem Waterloo
pěnivý příboj naráží
na útesy u Étretatu

krásné je ráno v září
poblíž Saint Mammès
mořskou plání v Le Havre
jdu v zajetí imprese
za Claudem Monetem
cestou z Chailly přes fontainebleauský les

Eugène Dalacroix - George Sand

Gustave Courbet - Útesy v Étretatu

galaxie lomu

mám tě stále před očima
ačkoli tvé světlo ke mně letí
třináct a půl miliardy let

neberu na vědomí extrémní rudý posuv
lásko vzdálená
vidím tě infračerveně

nad hladinou je skála zvrásněná vodorovně
svisle o stupeň výš 
ještě výš v horizontálních vlnovkách
vydám se zakázanou cestu dolů
dolezu k železné rezavé zátarase 
podél ní sklouznu do jezírka
nebo se mohu také vrátit
jenže kam

moje galaxie
těším se 

Manželé malíři a povodeň na Moravě

Rozbouřená voda přerovské Bečvy

      Letos uplyne 25 let, kdy mimořádné povodně, způsobené neobyčejně intenzivními a dlouhotrvajícími srážkami na moravsko-slezském pomezí, ničivě zasáhly hlavně Česko a Polsko, značně také Slovensko a okrajově i Německo a Rakousko. V Česku byla zasažena většina Moravy, celé Slezsko a východní Čechy. Z celkových 114 obětí zahynulo 56 v Polsku a 50 v Česku. Rozhodujícím dnem byl 7. červenec 1997, kdy se ze svých břehů vylily řeky Morava, Opava, Bečva, Opavice, Bělá, Tichá Orlice, Třebovka, Smědá a Úpa. Žil jsem tehdy v Přerově, který byl vylitím Bečvy z břehů zasažen dost silně a nedaleká obec Troubky, kde spadlo velké množství domů a zahynulo devět lidí, se stala tragickým symbolem těchto povodní. Čtvrt století od záplav chci připomenout však nikoli statistickým výčtem, nýbrž osobním příběhem manželů Evy Chmelařové-Siblíkové a Jana Chmelaře, malířů a grafiků žijících tehdy v Přerově v rodinném domě blízko Bečvy, který se stal Janu Chmelařovi málem osudným.

💧💧💧💧💧

     „Děláte ty noviny blbě, už to ani nečtu,“ řekl mi malíř jen tak mezi řečí. „Kdybyste chtěl vědět, jak se mají dělat noviny, zajděte si do archivu a prohlídněte si stará čísla Strojaře.“
     Svérázný umělec Jan Chmelař tím narážel na dobu svého působení v redakci podnikových novin. Vrátil jsem mu špílec na výstavě obrazů malířů Přerovska v žerotínském zámku. Pod jedním z Chmelařových obrazů se skvěla jmenovka Josef Chmelař.
     „Vy se stydíte za svá díla, že je podepisujete pseudonymem Josef?“ zeptal jsem se ho, sotva se ke svému obrazu přiblížil.
     „Co je to za blbost?“ řekl vznětlivě.
     Ukázal jsem na jmenovku. Okamžitě vytáhl propisku a rezolutně jí jméno Josef na krásně vyvedené cedulce přeškrtal a napsal tam své pravé jméno Jan.
     „Muž velice chválil, jak jste napsal o výstavě obrazů malířů Přerovska,“ oznámila mi Chmelařova manželka Eva Siblíková, když mě pár dní po vernisáži natrefila, jak postávám kdesi u pošty.
     „Vždyť mi tvrdil, že naše noviny nečte.“
     „Ale to víte, že čte. A jak pečlivě, hlavně vaše články,“ usmála se.

💧💧💧💧💧
     

     Když pak toho roku přišla povodeň a 7. července se v Přerově začala řeka Bečva vylévat z břehů, zavřeli jsme redakci a vydali se na různá místa zdokumentovat, co se kde děje. Došel jsem k tenisovému areálu blízko řeky u lávky, po níž se dalo přejít na druhý břeh, kde se nacházela jezírka zvaná Laguny a za nimi zbytek lužního lesa, který nesl název Žebračka.
     Třeba tam uvidím ryby zachycené v keřích, pohrával jsem si s myšlenkou, že se do Žebračky později vypravím, neboť jsem si vzpomněl na knížku povídek Petra Chudožilova Kapři v kvetoucích trnkách. Byl jsem děsně naivní. Rozsah povodně, která se záhy naplno projevila, mi k takové výpravě nedal příležitost. Teď jsem ale právě potkal malíře Chmelaře, který bydlel se svou manželkou nedaleko v rodinném domě. Přecházel zatím po pevné zemi a zamračeně pozoroval cvrkot kolem.
     „Tohle je hovno,“ řekl. „Tohle byla povodeň,“ vytáhl z kapsy malý skicák a ukázal mi svůj náčrtek povodně ze stejného místa z 20. května 1940.
     „Jen abyste nedělal účet předčasně,“ namítl jsem.
     Jenom mávl rukou.
     Nechal jsem ho být a šel dál. Cestou jsem sledoval, jak už se vody Bečvy valí přes nábřežní alej a samovolně se spojují se sousední rybářskou nádrží. Události následujících čtyř dní jakékoli myšlenky na malíře Chmelaře překryly. 
     Měli jsme co dělat, abychom sehnali důležité informace a vydali na koleně provizorní noviny, které byly cenné hlavně tím, že přinesly úplný seznam, kde jsou ubytovaní všichni evakuovaní lidé, takže si jejich blízcí mohli oddechnout, jakmile je v seznamu našli. Také nám kolemjdoucí rvali výtisky novin z rukou, když jsme je sami kolportovali.
     Druhý den potom, co voda zmizela z ulic, jsem potkal Evu Siblíkovou a ptal se jí, jak tu hrůzu s manželem přečkali.
     „Ani se neptejte, skoro všechny obrazy, a ještě spoustu dalších věcí mám úplně zničené a k tomu se Honza málem utopil.“
     „Ježišmarjá,“ vyděsil jsem se. „Ale je v pořádku?“
     „Je. Měl velkou kliku,“ řekla a z jejího dalšího vyprávění jsem dal dohromady, co se vlastě stalo.

💧💧💧💧💧

     Sotva jsem Jana Chmelaře onoho 7. července opustil, vrátil se domů pro foťák a snažil se zdokumentovat řádění vodních spoust na tenisových kurtech. Jenže dům Chmelařových měl v zadní části zahradu zapuštěnou přes dva metry hluboko pod terén a do ní ústila okna malířčiny keramické dílny. Ze silnice se do zahrady hrnula už voda Bečvy a začala zaplavoval sklep a keramickou dílnu.
     Eva běžela pro svého muže, přitáhla ho domů a on, jak viděl rychle postupující zkázu, zpanikařil. Vřítil se chodbou, kde bylo po kotníky vody, do keramické dílny a shromažďoval manželčiny výtvory, že je pak odveze na rudlu do bezpečí. V klidu by věděl, že dělá pitomost, ale když stále přitékala voda…
     V chodbě už dokonce zvedla velkou, těžkou skříň, jež doplula ke dveřím do dílny, zabouchla je a zatarasila. Malíř byl v pasti. Za okny i v místnosti stoupala bahnitá břečka a stále víc ubírala Janovi prostor, kde mohl dýchat. Na záchranu nějakých věcí už neměl pomyšlení. Nakonec plaval v úplné tmě s hlavou až u stropu, který dělila od hladiny jen úzká mezera. Už se smiřoval s tím, že se ven asi nedostane, když uslyšel zvenku rány do okna. 
     To se Eva pokoušela z balkónu v prvním patře rozbít dřevěnou latí okno ve své dílně, ale byla to marná snaha. Naštěstí její počínání viděl soused, který odněkud přinesl lešenářskou trubku, a tou prorazil malíři cestu k záchraně. Chmelař musel ale díru ve tmě a v kalné vodě najít. To se mu podařilo tak, že si po chvíli pořezal ruku o rozbité okenní sklo a téměř třiasedmdesátiletému malíři zbývalo už jen vyplavat na svobodu, což tento vitální muž hravě zvládl.

💧💧💧💧💧

     Skončilo drama boje o malířův život, ale pokračoval zápas o záchranu výtvarných děl obou tvůrců. Evina díla byla poškozená více. Voda zničila většinu jejích obrazů, za své vzala i spousta studijního materiálu, keramickou dílnu povodeň zdevastovala úplně, když voda dokázala převrátit i těžkou keramickou pec. Záplava ale nevyplenila jen hotová díla obou umělců. Zpustošila i fotodokumentaci, zařízení, nástroje a odnesla Evě také téměř všechny kresby z Pavlova na Pálavě. Tam jezdili malířští manželé tvořit rádi a často. Měl jsem oba rád, ale ne proto, že mi z Pálavy občas přivezli láhev vína.
     Jednou jsem takhle seděl v redakci, když za mnou přišel obchodní cestující ve víně a dal mi ochutnat příšerně drahá vína z jižní Afriky, Kalifornie, Austrálie, Nového Zélandu, Maďarska a Rakouska. Připadala mi dobrá, ale nevyznal jsem se v nich, protože jsem na víno nikdy moc nebyl. 
     Sotva obchodník odkráčel s nepořízenou, neboť se mnou žádný kšeft neudělal, vstoupil do kanceláře Jan Chmelař a postavil na stůl flašku vína z Pálavy. Přiťukli jsme si na oslavu, že jsme přežili povodeň. A to víno chutnalo báječně. Možná líp než vzácná cizokrajná, která jsem právě ochutnal, jen bylo desetkrát až pětadvacetkrát levnější.
     A teď, jelikož jsem dal sbohem alkoholu, jsem pozvedl číši čisté chladné vody z artézských studní na počest obou malířů, protože věřím, že Honza a Eva spolu stále tvoří i na onom světě, jako to dělali od studentských let, kdy se poznali a že jezdí malovat do nebeské Pálavy.

Přerovské nábřeží Bečvy

Takhle vypadala za povodně lávka 

u tenisového areálu v Přerově

Ještěže bylo léto 

a lidé se mohli za povodně brodit vodou 

bez obav, že nastydnou

Pohled na povodňovou lagunu Bečvy v Přerově

Takhle dopadly Troubky, obec blízko Přerova,
které se staly symbolem moravských povodní roku 1997 

Všechny fotky jsou kopiemi pohlednic ze souboru, který vydaly okresní noviny Nové Přerovsko a výtěžkem z jejich prodeje přispěly na pomoc nejvíce postiženým obcím Troubky a Bochoř.

To většina lidí…

     To většina lidí nic neobjevila – napsal jsem v prvním verši básničky „Patřím k nim“, kterou jsem poslal do druhého letošního kola soutěže „Báseň roku“ na litwebu Písmák. Byla tam jen do počtu, ale to je jedno, o básničku mi nejde. Udivily mě však komentáře k ní, proto ostatně píšu toto pojednání. 

     Zvláštní je, že tvůrci čtyř z pěti komentářů se zasekli hned na prvním verši. Prý je to „velká“ obecná pravda, ze které se autorka prvního hodnocení vnitřně naježí. Víla se v dalším glose k básni táže, zda existuje nějaká statistika, z níž jsem vyčetl, že většina lidí nic neobjevila. Jak to vím, se ptá i autor následujícího komentáře, on prý objevuje každý den, třeba zrovna tu mou básničku.

Tak třeba tohle
jsem objevil jednou blízko Berounky

 

A tohle přímo na Berounce

A tohle doma při pohledu z okna

     Nuže – považoval jsem za pochopitelné a srozumitelné, že mám na mysli takové objevy, které si lidé zapamatují „navěky“, nebo aspoň na dlouhou dobu, jako je třeba objev, že se hmota skládá z atomů. Jinak je dost jasné, že lidé objevují pořád. Vždyť všichni pocházíme z lovců-sběračů, u nichž složka sběračská byla velmi významná.
     Všichni ustavičně něco objevujeme. Kromě mojí básně například úsměv miminka, vrásku na čele, kapky rosy na pavučině, a co věcí objevují bezdomovci v popelnicích a na skládkách. Každý stále objevujeme své Ameriky a prach na silnici při denním zdolávání toho svého Everestu.
     A co jsem se dověděl dál? Prý se snažím čtenáři podsunout vlastní frustraci, prý jsem vyhraněný, předpojatý a didaktický, prý je výčet negací v básni pesimistický, prý až příliš.
     Poctivě jsem přemýšlel o tom, jestli jsem frustrovaný, a fakt mě nenapadlo, z čeho bych měl být. Neděje se mi nic zlého, důchod mi chodí na účet pravidelně a k tomu si přivydělávám tím, co mě baví, mé dcery a vnouček mě milují a já zase je, vzájemně si pomáháme, kamarádi mě zvou, abych si s nimi zahrál šachy, chodím a jezdím na výlety a na výstavy, nemám podstatné zdravotní potíže, chutná mi jíst, dobře spím, na smrt jsem připravený, pokud se na ni lze připravit, už tak od čtyřiceti let… Z čeho bych měl být uvšechvšudy frustrovaný?
     Pravda, mám v srdci žal z odchodu mé milované, a nezbavím se ho, dokud se za ní nevypravím. Mám ovšem fotku, na které jsem s ní a vypadáme tam oba relativně dobře. A teď mi brácha ještě navíc slíbil, že mi podle ní namaluje obraz. Už se na něj těším. Brácha totiž umí skvěle malovat. Z čeho bych měl být frustrovaný?
     Když se ale vrátím k básničce, nechápu, jak v ní někdo může číst předpojatost či pesimismus, a už vůbec ne, že ji kdosi může považovat za didaktický text. Když jsem ji psal, nejvíc ze všeho jsem se bavil a hrál si, jako ostatně vždycky, když píšu něco tohoto druhu. Nejsem básník ani spisovatel, takže básnické i beletristické texty tvořím jen pro zábavu. Já se ale musím bavit, i když píšu na kšeft. Kdybych se totiž nebavil, neuměl bych to napsat tak, aby mi za to někdo platil.
     A teď vážně. To si opravdu lidé myslí, že objevují něco podstatného? To se vážně lidé domnívají, že myšlenky, které se jim jako by rodí v hlavě, jsou originální a jejich vlastní? To si fakt lidé myslí, že plodí moudra, když sdělují světu na tisíc způsobů, že led je zmrzlá voda a že když naprší, je mokro? Existuje úsloví, že vše už bylo řečeno v antice a všechno už objevili američtí inženýři. Ačkoli američtí, většinou pocházeli odjinud, ale Amerika jim dala šanci něco objevit.
     Mnozí lidé jsou pochopitelně přesvědčeni, že mají vlastní myšlenky, avšak většina lidí sdílejících stejnou kulturu ve skutečnosti myslí podobně, mají podobné asociace (když se řekne Hamlet, kdekomu se vybaví – být či nebýt, to je, oč tu běží), proto jsou také poměrně lehce manipulovatelní. Vždyť i fakt, že většinu autorů kritik k mé básničce napadla otázka, jak vím, že většina lidí nic neobjevila, ukazuje v podstatě na stejné myšlení. Naštěstí aspoň všichni pochopili, že první tři sloky básničky vedou k jakési myšlence vyjádřené ve sloce poslední.
     Jednu kritiku bych chtěl však ocitovat celou: „To většina lidí řekne, jak daleko to má k poezii... Tak daleko, jak blízko k pravdě a pokoře.“ Jelikož jsem také členem stránek „Poezie na každý den“, kde se každou chvíli někdo vyjadřuje k tomu, co je a co není poezie, ale prakticky nikdo nemá na to, aby věc posoudil, neboť poezie je to, co má formu básně a co její autor a čtenáři za poezii považují. 
     A jde-li o pravdu a pokoru, přiznám se, že nevím, co ty pojmy vlastně označují. Neznám ani jejich definice, možná kromě té, že objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu. To by snad měla být pravda. Podívejte se ale na nějaký předmět vlastníma očima a pak na obrázek, jak ten předmět zachytil objektiv foťáku, a pak řekněte, co je pravda.
     Asi se nikdy nenabažím moudrosti výroku, jehož autorem je prý filosof na trůně Marcus Aurelius: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

Nakonec ještě moje neúspěšná básnička, o jejíchž kritikách jsem se tak rozkecal. 

Patřím k nim

To většina lidí nic neobjevila,
jen se obeznamuje s životem,
denně, bolestně a klopotně,
a stejně se o něm nic nedoví.
Patřím k nim!
 
To většina se domnívá,
že má své vlastní myšlenky,
a přitom pouze opakuje,
co už bylo dávno řečeno.
Patřím k nim!
 
To většina lidí by ráda řekla
nějaké moudro a stvořila
cosi velkého, ale vychází z nich
jen fádní konfekce.
Patřím k nim!
 
Občas mě však mile překvapí,
když mi bližní dá najevo,
že ho nějaké mé slovo potěšilo,
nebo mu jistý můj čin pomohl.
Bez díků. Sám mám za co děkovat!

Na Petříně

Alej obětí totality

     Seděla na lavičce v Aleji obětí totality na úpatí Petřína před Malostranskou sokolovnou a mluvila do mobilu. Vlastně měla zadek na opěradle a nohy na sedátku. V nostalgické náladě a bez cíle se k ní blížil Robert s fotoaparátem přes rameno a zálibně sledoval, jak dívka v minisukni vystavuje své kouzelné nohy. Ten obrázek v něm však vyvolal ještě cosi dávného, na co si ale nemohl konkrétně vzpomenout.
     Bylo mu putna, co ta holka dělá, ale nudil se, a tak se na ni obořil.
     „Vy nevíte, jak se sedí na lavičce, slečno?"
     „Cože? Co chcete?"
     „Říkám, že lavičku zašpiníte a až si na ni sedne někdo slušně, umaže si šaty."
     „Trhněte si!“ odsekla. „Ale ne. Je tady jeden prudič," objasnila do mobilu.
     „Tak dáte ty haksny dolů?!" řekl Robert ostře.
     „Co votravujete!? Zavolám za chvíli," típla hovor. „Haksny, jo? To je teda hustý."
     Poprvé se na něj opravdu podívala.
     „No, řekl jsem haksny."
     Dívka do něj zabodla pohled svých pěkně nalíčených modrých očí, hovících si v mírně protáhlém pěstěném obličeji s mléčně bílou pletí.
     „Jste sice fosil, ale určitě ne tak starej, abyste takhle vopruzoval. Tak o co jde?"
     „Nesnáším, když se holka jako obrázek chová jako uličnice."
     „Uličnice, to je boží. Chcete mě sbalit, nebo co? Asi jste ve vatě, když myslíte, že na mě máte."
     „To nejsem. Ze mě moc nekápne. Nechci vás sbalit, ale rád bych, abyste mi dnes dělala společnost a chodila se mnou po Praze. Vlastně je mi smutno." 
     „A co já s tím? Mně je to šumák." 
     Hodila hlavou, až její plavá vlnitá hříva zasvítila.
     „Tak promiňte, asi jsem si vás spletl, i když se mi chvíli zdálo, že byste mohla být alespoň trochu naladěná na stejnou frekvenci." 
     Robert se tvářil sklesle a odcházel. Bylo to od něj ale divadýlko a zabralo. 
     „Počkejte." 
     Dívka se zvedla z lavičky a přicupitala k němu. 
     „Nechápu. Neznáme se a mám vám dělat společnost? Jste o dost starší než já."
     „Je mi devětačtyřicet."
     „A víte, kolik je mně? Devatenáct! Chcete jenom chodit? Z toho bolí nohy. Co si od toho slibujete a co z toho budu mít já?"
     „Litr?" 
     „Jo tak přece?"
     „Co jako – jo tak přece?"
     „To neřešte. Litr..., to by šlo."
     „Nemusíme jenom chodit. Můžeme si taky sednout na kafe nebo na dvojku nebo na co budete chtít, aby vás nohy tolik nebolely."
     „A pak co?"
     „A pak nic. Půjdeme třeba zase kousek dál, a nakonec každý po svém."
     „Fakt? Jen to? Ale ta dvojka bude na vás."
     „Samo. Třeba dvě dvojky, nebo tři a pizza nebo steak a dort se šlehačkou. Sakra, ty jsi ale materialistka a obchodnice. Promiňte – jste."
     „V poho, můžeme si tykat. Jsem Vaj, vlastně Viola, ale to je děsně ujetý, tak se mi říká Vi. A chci mít ve věcech jasno. Nejsem čubka, aby sis nemyslel. Měla jsem sice na dnešek něco jinýho, jenže litr se mi hodí."
     „Chápu. Já jsem Franta."
     „Fakt Franta?"
     „Samo."
     „Proč říkáš každou chvíli samo? Myslíš, že jsi cool? To je úlet!"
     „Tak dobře, budu mluvit, jak mi zobák narost. Vlastně to je pitomost. Zobák mi mohl narůst, jak chtěl, ale všechna slova jsem se naučil. Řečí se člověk vždycky nějak stylizuje."
     „Teď nevím, o čem mluvíš." 
     „To je jedno."
     Sešli na Újezd a vydali se Vítěznou ulicí na most Legií. Tam Robert automaticky stočil oči na panorama Hradčan. Odtud, s Vltavou a Karlovým mostem v popředí, se všem naskytne krásný idylický obrázek Pražského hradu jako na kýčovité pohlednici. Robert ale právě tuhle barvotiskovou selanku potřeboval, zapadla do jeho nostalgie. Zastavil a zíral přes řeku na Hradčany jako nějaký přiblblý turista.
     „Franto, co je?
     Napřed nereagoval, neboť v té chvíli zapomněl, jak se Viole představil. Došlo mu to, až když do něj šťouchla.
     „Nic, promiň, jen jsem se tak zakoukal."
     „Tebe to bere. Víš určitě, že mám jít s tebou? Vůbec si mě nevšímáš."
     „Nevím. Jestli tě to nebaví, dám ti ten litr a můžeme jít každý po svých." 
     Vylovil z kapsy ležérně přeloženou tisícovku a podával ji dívce.
     „To zas ne. Co si o mně myslíš?! Nejsem mrcha, co z tebe chce jen tak vysosnout love a nic za to."
     „Jasně.“
     Pokračovali v cestě na druhý břeh řeky.
     „Co budeš fotit?“
     „Nevím, možná nic.“
     „Tak proč to vláčíš?“
     „Pro jistotu. Kdybych třeba něco zajímavýho viděl, nebo mě něco napadlo.“
     Přešli křižovatku na kraji Smetanova nábřeží.
     „Zajdem na tu dvojku?“ mávl rukou k velkým okenním tabulím kavárny Slavia.
     „Ty chodíš sem?“
     „Čtvrt století jsem v Praze nežil. Ale jo. Předtím jsem do Slavie chodil. Občas.“
     Přikývla a za chvíli už seděli u stolku s výhledem na podloubí Národního divadla. Robert objednal pro Violu červené víno a sobě kávu.
     „Ty si víno nedáš?“
     „Nepiju alkohol.“
     „To jako fakt? Ani pivo?“
     „Ani pivo.“
     „To slyším poprvé, Franto.“
     „Dřív jsem chlastal všechno a hodně a teď to kompenzuju. Chápeš?“
     „Byl jsi alkáč?“
     „Tak něco.“
     „Jak dlouho nechlastáš?“
     „Deset let.“
     Ať se Viola snažila, jak chtěla, nepřišla na to, jestli se ten chlap chlubí nebo lituje.
     „Hustý,“ řekla potom.
     Netušil, jestli je to reakce na jeho někdejší alkoholismus, nebo na informaci, že s pitím přestal. Ptát se ale nechtěl. U druhé dvojky se Vi zeptala, jestli si opravdu může dát něco k jídlu? Souhlasil a ona se znovu otázala, jestli nevadí, když si dá steak? Odpověděl, že si může dát, na co má chuť.
     „Ty nebudeš nic jíst?“ řekla potom už s plnou pusou.
     „Nemám hlad.“
     „Jsi jako mimoň. Nemáš hlad, nepiješ. Nechápu, jak to vydržíš. Proč na mě tak zíráš?“ 
     Strčila do pusy kus masa na vidličce.
     „Líbí se mi, jak ti chutná.“
     „To se ti jako líbí?“
     „Mám rád projevy živočišnosti.“
     „Takovýho úleta jsem neviděla. Mělo mi to docvaknout, když mi chceš dát litr za to, že s tebou jdu na procházku. Proč jsi vůbec odešel z Prahy?“
     „Šel jsem za duhou.“
     „Cože!?“
     „Šel jsem za duhou a spadl do stoky. A když jsem vylezl, musel jsem se vrátit.“
     Viola na Roberta koukala a nevěděla, co by na to měla povědět.“
     „Řekni mi něco o sobě,“ využil jejího mlčení.
     „Co bys chtěl slyšet?“
     „Já nevím. Všechno. Cokoli.“
     „Nerada o sobě mluvím.“
     „To jsme dva.“
     „Jsi fotograf?“
     „Jo, jsem fotograf.“
     „Fotíš taky holky?“
     „Nijak se na ně nezaměřuju. Ale jo. Pár jsem jich už vyfotil.“
     „Nahý?“
     „Taky ňáký. Ale spíš ne. Akty mě nebaví.“
     „Nedíváš se rád na nahatý ženský?“
     „To neříkám. Akty jsou ale náročný na focení a u něj si dívání moc neužiju.“
     „Cože? Jak to?“
     „S tím se netrap.“
     „V poho. A mě bys chtěl fotit?“
     „Na Petříně.“
     „Cože? Na Petříně?“
     „Je to problém?“
     „Cajk,“ usmála se Viola.
     Vrátili se na Újezd. Kolem Pomníku obětem komunismu a Malostranské sokolovny došli k stanici lanovky a odtud cestou vzhůru. Stále se snažili držet blízko trasy toho dopravního prostředku. Dorazili k jednomu tunýlku pod lanovkou a Robert tady začal Violu fotografovat na pozadí zčernalých kamenů.
     Ukázalo se to ale jako složitý úkol, neboť Vi, jakkoli půvabná, pózovat neuměla. Byla buď toporná, nebo zas pozice a gesta přehrávala. Měl však zkušenosti a uměl ji vyhecovat. Přemístili se na travnatý svah, kde se přece jen trochu uvolnila. 
     Jak si ji tady Robert aranžoval pro snímek, najednou měl dojem, že před sebou nevidí Violu, nýbrž jeho spolužačku Lindu ze střední školy. Tu fotil na Petříně před třiceti lety taky a Viola se Lindě úžasně podobala. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Vlastně všiml. Už na té lavičce mu připomněla Lindu. Měla nádherné nohy jako Vi a stejně jako ona je ráda ukazovala. To trvalo, než jsem na to přišel, řekl si, i když to zase tak divné nebylo. Lindu viděl naposledy na třídním srazu po deseti letech.
     „Mou mámu taky fotil na Petříně jeden spolužák,“ vyrušila ho Viola z rozjímání.
     „To jako fakt?“
     „Náhodou jsem našla ty fotky a máma mi řekla, že jí fotil spolužák ze střední. Ten se ale jmenoval Robert, říkala máma.“
     Poslouchal Violu celý zkoprnělý a koukal na ni jako na zjevení. 
     „Vlastně jsem Robert, ne Franta.“
     „Kecáš!? Fakt jsi Robert? To ti nevěřím!“
     „Vážně jsem Robert.“
     A proč jsi tedy tvrdil, že jsi Franta?“
     „Jen tak. A jestli se tvoje máma jmenuje Linda, tak je to jasný.“
     „Jmenuje. Ty vogo!“ řekla Viola.
     Rázem bylo po focení. Bloumali pak spolu vzhůru Petřínskými sady a nevěděli, co říct, jak by se měli teď vlastně zachovat.
     „Viděl jsem se s tvou mámou naposled na třídním srazu před dvaceti lety. Tehdy byla ještě svobodná. To se musela vdát nějak krátce potom.“ 
     Robert to řekl až někde poblíž rozhledny.
     „Máma se nikdy nevdala.“
     „Tvůj táta si ji nevzal?“
     „Nevím, kdo to je,“ řekla lakonicky.
     „Máma ti to neřekla?“
     „Kolikrát jsem se ptala, ale nikdy o něm nechtěla mluvit.“
     Robert prudce otočil hlavu a vyděšeně na ni koukl.
     „Co je?“ vyděsila se zase Viola z jeho pohybu.
     „Ne nic.“
     „Fakt, co je?“
     Mlčel.
     „Ty, Roberte, nechceš zajít se mnou teď k mojí mámě? Určitě by tě chtěla vidět.“
     „Ty s ní nebydlíš?“
     „Bydlím s přítelem.“
     „A Linda..., tvoje máma žije sama?“
     „Když jsem byla malá, bydlel s námi její přítel. Pak se rozešli, byly jsme samy, ale teď zas žije tři roky s přítelem a já se před půl rokem odstěhovala.“
     „Dneska by, myslím, nebylo dobré jít za ní, Vi. Taky potřebuju ještě něco zařídit. Ale dej mi na ni telefon. Zavolám ji.“
     Vi na něj koukala s podezřením, ale Lindino telefonní číslo mu poslala a taky svoje a vyměnili si pak i e-maily a domluvili se, že Robert pošle Viole fotky, co dnes udělal. Nakonec vytahal z kapes tři tisíce a strkal je Viole.
     „Co mi to cpeš? Domluvili jsme se na litru.“
     „Ty druhý dva máš za pózování.“
     „Hráblo ti?! Nenechala jsem se fotit pro prachy.“
     „Já vím, ale ber,“ prosebně se usmál.
     „Když myslíš,“ váhavě sáhla po penězích.
     Viola se vracela směrem na Újezd a Robert ještě chvíli chodil po Petříně, nafotil několik žánrových záběrů a sestoupil do města u grafické školy. Odbočil z Hellichovy ulice do Karmelitské a tou došel na Malostranské náměstí. Odtud zamířil na Karlův most, opřel se tam o kamenné zábradlí a koukal na řeku.
     Vybavilo se mu, jak před dvaceti lety šel po srazu s Lindou k ní domů. Byl tehdy krátce po rozvodu, Linda se mu líbila a on jí zřejmě také, a tak se spolu milovali. Domlouvali se, že se brzy zase sejdou. On ale tenkrát bydlel daleko od Prahy, takže z toho sešlo. Už se pak neviděli ani neslyšeli. 
     Až teď potkal Violu. Náhodou. Roberta napadlo, že Vi může být klidně jeho dcera, ale taky nemusí. Měl by to zjistit. Bylo by úžasný, mít takovou krásnou dceru. Jak asi teď vypadá Linda? Určitě to bude pořád pěkná ženská. Nebo taky ne, stejně má přítele. Bude nejlepší nechat věci, jak jsou. Nebude volat Lindě ani Viole. Mohl přece jít dnes někam úplně jinam. Jestli se ozvou ony, to už nechal na nich.

A hle, svět celý zdrtil vůdce slepý...

Následující text je dílem parodií na bitvu na Vítkově, a dílem humornou parafrází jejího věcného a historicky hodnotného popisu, který tímto způsobem historické hodnoty částečně zbavuje.

Jan Žižka z Trocnova

      Je 14. července, Léta Páně 1420 a jihovýchodně od pražských hradeb na hřebenu vrchu Vítkova se schyluje k bitvě mezi týmem God´s Warriors čili Božími bojovníky Žižkov, kteří tvoří posádku dvou srubů fortifikace, jež zde nechal vybudovat jednooký husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova, a křižáckým velkoklubem Red Foxes čili Liškami ryšavými Lucemburk, vytvořeným z kruciaty vedené římským králem Zikmundem Lucemburským.
     Než k dlouho očekávanému střetnutí dojde, zavítaly k nám do studia v nedaleké žižkovské televizní věži Budoucnost – Futurae, odkud máme skvělý výhled na nadcházející krvavé bojiště, tři naši terénní spolupracovníci, aby se s diváky podělili o události, jež se odehrály v Praze a okolí v minulých dnech a hodinách. Zpravodajové Jakš z Nekmíře, Štěpán ze Sudoměře a Adam z Melechova jsou už ve studiu připraveni podat informace. A já, moderátor Jarý Odlipan, jsem nachystán rovněž.
     „Tak Jakši, ty jsi byl nedávno na Malé Straně. Nebo na velké?“
     „Jak na velké?“
     „Toho si nevšímej, jen jsem žertoval. Co se tam stalo?“
     „Tedy, jak víme, král Zikmund oblehl Prahu a cítil se na koni. On na něm dokonce možná i seděl, ale to není ověřené. Každopádně se rozhodl přitvrdit a 9. července vyslal do rozflákané Malé Strany uherské bojovníky. A po slezském knížeti Ludvíku Břežsko-Lehnickém, tuším, že druhém v pořadí, chtěl, aby dobyl Saský dům a malostranské mostecké věže. Jenže ty hlídaly husitské posádky. Prý se kníže Ludvík zmocnil jedné věže a zajal přitom stovku kacířů. To se však křižáci jen vytahovali.“
     „Jakši, nesouvisel s těmi potyčkami i husarský kousek několika husitů, co vyrazili přes most na Malou Stranu? Eh, co kecám, husaři nejsou ještě vynalezení.“
     „Máš ale, Jarý, pravdu. Souvisel s tím. Avšak husiti před přesilou Němců a Uhrů zdrhli. Avšak i jiné husitské týmy byly naladěny bojechtivě. Jeden se pokusil doplout k malostranskému břehu po vodě a vylákat křižáky k šarvátce. Brzy ale museli Boží bojovníci obrátit a jedna pramice se dokonce převrhla uprostřed řeky a její osádka se pořádně vyráchala.“ 
     „To já mám zajímavější informace.“
     „No tak povídej, Štěpáne.“
     „Už v pátek 12. července před Újezdskou branou blízko ruin kartuziánského kláštera se odehrálo větší střetnutí. Zikmundovi Uhři tam náhle napadli dost velký táborský oddíl, přičemž prý několik desítek nepřátel zabili a údajně zajali 156 žen, které prý měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči a jako zbraně užívaly kameny. A to jejich oblečení, měly na sobě prý kalhoty a holínky.“
     „Tedy to jsou věci, Štěpáne.“
     „Křižáci z těch mužatek, jak se říká viragines, byli prvotřídně paf. Já si ale myslím, Jarý, že katolíci při popisu táborských bojovnic chtějí hlavně prezentovat zvrácenost husitů.“
     „Nerad do toho vstupuju…“
     „Jen mluv, Adame.“
     „Na bojující ženy si však nemůže zvyknout ani husitský kazatel Jakoubek ze Stříbra, když řekl, „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“. Podobného názoru je i celá řada husitů. Nesmíme zapomínat, že trvá ještě gotika, kdy je bojující žena vnímána jako odporující vžitým křesťanským hodnotám.“
     „Máš recht, Adame, stačí si vzpomenout, jaký úžas vyvolá za pár let Jana z Arku.“
     „To mi, Jarý, povídej. A co teprve jiná bojovnice ze stoleté války, hraběnka Jeanne de Montfort.“
     „Tu chceš srovnávat s Pannou Orelánskou, Adame?“
     „No tak, Štěpáne, přestaňte se hádat. Jaké vlastně budou mít God´s Warriors a Red Foxes na bitvu počasí a jaká je vůbec atmosféra v Praze. Ale to už se k nám blíží celá ve žlutém rosnička Kunhuta. Mimochodem, Jakši, Štěpáne a Adame, všimli jste si, že je Kunhuta vždycky nejlíp ze všech oháknutá?“
     „U nás v Nekmíři se také říká, že jí nejvíc sluší barva žlutá.“
     „A u nás v Sudoměři, že je pokaždé podle módy vyfiknutá.“
     „A u nás v Melechově, že je jak ze žurnálu vystřihnutá.“
     „No jo, pánové, zase kecáte o ženských, na to vás užije. Jsem však ráda, že se dobře bavíte na můj účet. Přejdeme ale k vážné práci, co říkáte, pánové.“
     „Takže Kunhuto, řekni, co můžou Bojovníci a Lišky očekávat?“
     „Můžu prozradit rovnou, že bude hezky a teplo. Asi jako mezi vámi, hoši. Nebe bude bez mráčku…“
     „To od tebe bylo neprofesionální, nekorektní, subjektivní a nevyvážené, Kunhuto. Myslím, že za svou orientaci se nikdo nemusí stydět.“
     „A vy si ze mě, Jarý, můžete dělat srandu, jo? To je vyvážené? Ale k věci. Nebe bude bez mráčku plné beránků... To je asi blbost, že? Co mi to dali v režii za papír? Každopádně v tom horkém počasí atmosféra zhoustla, že by se dala krájet. A včera, považte, přesně 13. července hodila svatá Markéta srp do žita…“
     „Promiň, Kunhuto, že ti do toho musím skočit.“
     „To se nedělá, Jakši, ale mluv.“
     „Už včera měli husité v obléhané Praze nervy našponované k prasknutí. Cítili, že Lišky vedené koučem Zikmundem udeří. Nevěděli kdy, ale že to bude brzy, bylo nad slunce jasné i v tom vedru. No a právě na svatou Markétu přebrodil početný křižácký oddíl Vltavu, vjel na Špitálské pole a předstíral útok na město. Za hlasitého zvonění radničního zvonu se proti němu Poříčskou branou vyřítily zástupy husitů. Bylo to neuspořádané, neboť se Warriors nechali strhnout davovou psychózou, zapomněli na taktické plány z porad a bojově naladěni nedbali příkazů svých hejtmanů. Chtěli stůj, co stůj dokázat odhodlání hájit boží zákon.“
     „To byla hrubá chyba.“
     „Však je taky, Jarý, tohle neuvážené jednání stálo řadu obětí. V rovinatém terénu za útulkem pro malomocné neměli totiž proti jízdním křižákům šanci.“ 
     „Kolik bylo konkrétně těch obětí, Jakši? To víš, divák je náročný a žádá detaily.“
     „Vstoupím do toho.“
     „Máš přesnější informace, Štěpáne?“
     „Jistě. Počet obětí osciluje mezi dvanácti a padesáti. Nejnižší číslo samozřejmě udávají husiti, kteří mluví i spořádaném ústupu nepřátel zpět přes Vltavu.“
     „Přesnější informace. Nenech se vysmát. Tohle jsem věděl taky. A také hejtmani v pravobřežní Praze dobře věděli, co se nezdařilo. Okamžitě začali činit opatření, aby předešli nekázni a živelnosti.“
     „Díky, Jakši. A jak bylo v Zikmundově realizačním týmu, Adame?“
     „Tam vládla spokojenost. Průzkum bojem se zdařil na jedničku. Tahle generální zkouška posloužila jako klamný manévr, jehož cílem bylo přesvědčit husity, že další, podstatně větší křižácký úder povede znovu proti městským hradbám.“
     „Málokdo ale tušil, že zdánlivě zrcadlový útok začne Zikmund hned v neděli 14. července, tedy dneska. Naštěstí my ve Futuře jsme jako vždy dobře informovaní. Takže pánové, je pozdní odpoledne a o nešporách nastane klíčový okamžik.“
     „Nemůžu se dočkat.“
     „Nebuď netrpělivý, Jakši. A Štěpáne s Adamem, buďte také v klidu. Ale co to, už je vidím. Na Špitálské pole opět vyrazily početně silné jízdní oddíly. A jestli mě zrak neklame, tvoří je převážně míšeňské a rakouské Lišky. Jak by ne, měli to ze svých ležení k brodu nejblíže, lenoši.

Bojechtivost je na God´s Warriors patrná.

     Ale pozor, dnes jejich část nemíří k městskému opevnění, nýbrž se skrývá za pomocný sbor, který zaujal pozici na Špitálsku, a pokračuje na východ až k mírnému zakončení vítkovského hřebene. Jeho úbočím pak stoupá na dlouhé rovinaté návrší. A tady, vážení přátelé televizních bitev, učinili křižáci půlobrat a rychle se rozjeli neobydleným územím západním směrem k Žižkově fortifikaci na vrcholu Vítkova.“ 
     „Promiň, Jarý, je třeba poznamenat, že odjinud se ani na rozestavěnou husitskou pevnost zaútočit nedalo. Jižní i západní stráň, a zvláště severní svah Vítkova jsou tak prudké, že vylučují nasazení jízdy.“
     „Dík za doplnění, Adame. Ale teď sledujeme, jak křižáci míjejí vinici V ohradě a odtud mají ke stanovenému cíli jediný kilometr.“
     „Nezlob se, Jarý, ale možná by bylo dobré vědět, co teď dělá Zikmund.“
     „Tak rychle, Štěpáne, bitva nepočká.“
     „Král Zikmund, sleduje útočnou akci z Letné a něco si čmárá na taktickou tabulku. Ale i Žižka může z Vítkova pohodlně monitorovat situaci v křižáckém ležení. Oba tak mají o přesunu křižáckého jízdního sboru vcelku dobrý přehled.“ 
     „Dost, jsem tu zase já, Jarý Odlipan s hlavním komentářem. Musím se věnovat i lidem v pražském souměstí. Ti vnímají jen situaci na Špitálsku a pohyby posádek Pražského hradu i Vyšehradu drží husity v nejistotě, jestli nenapadnou jejich pozice u novoměstských hradeb a u Kamenného mostu. Než pochopí, že hlavní úder směřuje na Vítkov, to bude ještě trvat.

Husité čekají před srubem na křižáky.

     Od věci nebude ani popis husitské fortifikace a terénu. Nedokončenou pevnost, známá česká bolest, na západní výspě Vítkova tvoří dvě srubové stavby na kamenné podezdívce obehnané zídkou, před ní dal Žižka na východě vykopat tři příkopy, které přetínající vítkovský hřbet těsně za jeho nejužším místem. Nejsou ale hluboké, asi se Warriors nechtělo dál kopat. 
     Na jižní straně zakomponovali husité do svého opevnění viniční věž, snad součást rozlehlé vinice staroměstského nožíře Michaela Zweijara, podle jména Němce, jenž husitskou Prahu opustil. Jeho dům U Zlatého půlkola v Michalské ulici zabavila obec, která jej posléze levně prodala protonotáři staroměstské kanceláře a známému husitskému politikovi Zdimírovi ze Sedlce. Jak typické. I Zweijarova vinice propadla konfiskaci a byla rozdělena na čtyři díly, jež se dostaly do rukou přívrženců kalicha. 
     Vinic na Vítkově a na jeho svazích je ale víc. A ty, co nyní postrádají v horkém červenci 1420 majitele, nevyhlížejí utěšeně. Útočící Lišky jsou na vinicích jako doma, však to známe, ale nestarají o zelenou idylu, kterou ženou své koně. Asi myslí víc na povídačku, že se husité na Vítkově klaní ďáblu. Přesun křižáckého sboru je ovšem tak rychlý, že když se jeho čelo ocitá u prvního příkopu, může posádka Žižkovy tvrze jen zoufale snít o pomoci z pražského souměstí.
     Jenže tady se ukázala nedokonalost přípravy míšeňských a rakouských Lišek a my s úžasem sledujeme, jak promarňují časový předstih i moment překvapení, který mohli přetavit v konečný úspěch. Nu, pozdě bycha honit. Sílu jejich úderu mělní úzký, respektive neširoký hřeben o rozpětí v severojižní ose 40 až 80 metrů, který se ještě zužuje před příkopy chránící oba sruby a křižáci tak najíždějí do jakéhosi trychtýře, což jejich postup podstatně zpomaluje. 
     A teď nám dochází, že kouč Žižka tady použil stejný princip jako u Sudoměře, viď Štěpáne, a znovu se projevila jeho vojenská genialita, i když v odlišném terénu. Jeho taktické schopnosti i předvídavost jsou mimořádné, i když má jen jedno oko. To musí uznat i nejzavilejší nepřítel. Zdaleka nespoléhá jen na šablonu vozové hradby a my jsme asi svědky jednoho z hlavních faktorů, jenž rozhodnou o osudu tohoto střetnutí.“
     „Jarý, kolik křižáků vyslal vlastně Zikmund dobýt a obsadit Vítkov?“
     „To ti můžu říct přesně, Jakši. Jejich počet neznáme. Ale počítám patnáct stovek, ale i tak mají proti obráncům pevnosti zhruba dvacetinásobnou převahu.“
     „Takže Božích bojovníků je asi pětasedmdesát?“
     „Někdo tvrdí, že přesně dvacet šest mužů a tři ženy, ale to je podlé mého mínění nesmysl. Tři desítky by na příval křížových Lišek nestačily.“
     „No dobře, Adame, teď s tím ale nezdržuj, protože nervy drásající boj pokračuje. Co to ale vidím, útočící Lišky poměrně snadno zdolaly překážky v podobě prvních dvou příkopů a zmocnily se viniční věže. Prudký zápas se rozpoutal o třetí příkop a zeď chránící oba sruby. To je drama, vážení přátelé. Situace obránců je vskutku tragická, nemají už dokonce šipky do kuší ani prach do houfnic a zůstávají jim pouze obligátní sudlice, cepy a kameny, svezené sem ke stavbě fortifikace. Nevím, nevím, jestli jim to bude stačit.“
     „Promiň, Jarý, rád bych něco poznamenal.“
     „Štěpáne, co je zase?“
     „Leč vzdorují, chtěl jsem říct, a prokazují udatenství, neboť vědí, že musí vydržet, dokud nedorazí posily z Prahy.“
     „Nepředbíhejme ale událostem. A koukejte na tu táborskou ženu, ač beze zbroje, nehodlala opustit přikázané místo a s výkřikem – ´Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!´ – umírá.“
     „Opět, Jarý, promiň, ale tohle je důležité. Se svými lidmi sem spěchá dokonce Jan Žižka, sám se zapojuje do boje a mlátí palcátem křižáky hlava nehlava. V té pálavě prokazuje na svůj věk obdivuhodnou fyzickou kondici…“
     „Přestaň s tím hodnocením, Jakši. Přece vidíš, že teď Žižka málem přišel o život, jenže jeho bojovníci ho cepy vytloukli z rukou nepřátel, vždyť už bratra Žižku svrhli křižáci do příkopu. Takové štěstí ale nemá hejtman míšeňského oddílu Heinrich z Isenburgu, který právě padl. Jako Žižka bojoval na špici. Nu což, byl to statečný a odvážný nepřítel.
     Nicméně odpor obránců Vítkova je nesmírně, skutečně nesmírně hrdinný. Celá husitská Praha sleduje útok na Žižkovu fortifikaci se zatajeným dechem, s úzkostí, v slzách i v modlitbách. Myslí si, že se rozhoduje o její bezprostřední budoucnosti, že padne-li Vítkov, křižáci město nemilosrdně sevřou, donutí je kapitulovat, rozpoutají represe, však už vědí, co Lišky dovedou. 
     Je to obraz zoufalství, ale přesto je tu naděje. Zvony pražských kostelů jednak svolávají husity k boji, a jednak vysílají úpěnlivý vzkaz do nebes s prosbou o pomoc, Ženy, tisknou v náručí své děti, klečí na ulicích a žádají Boha, aby nezapomněl na věrné křesťany…“
     „Moment, Jarý, v těchto vzrušených okamžicích vidím, že se z Prahy vydává Horskou branou na Vítkov tolik žádaná posila. Tvoří ji asi padesátka střelců z kuší a značné množství venkovských cepníků, kteří nejsou ani chráněni plátovou zbrojí. V čele kráčí kněz se svátostí Kristova těla, uloženou v monstranci zavěšené na dlouhé tyči. Kněze doprovází ministrant a zvonkem oznamuje přítomnost Božího těla, které vyžaduje patřičnou úctu. Je jasné, že i husité pojímají vojenské akce i jako zbožnou pouť, sledující vítězství evangelických pravd a nápravu nepřítele. Show a osvěta musí zkrátka být.“ 
     „Díky za podnětný příspěvek, Štěpáne, ale teď zase já, Jarý Odlipan. Vidím, že husitský sbor rychle vystoupal mezi vinicemi na jižním svahu Vítkova a vpadává překvapeným křižákům do levého boku. V jejich řadách způsobil tento tah zmatek, který znamená…, ano, je to tak, zásadní zvrat na bojišti. Část lišácké křižácké jízdy je zatlačena k prudkému severnímu srázu a ostatní řady se dávají na potupný útěk přístupovou cestou.
     Je to tak. Je dobojováno. God´s Warriors Žižkov vítězí a velký favorit Red Foxes Lucemburk se musí smířit s porážkou. A přišel čas na pobojové hodnocení. 
     Jakš z Nekmíře se okamžitě vydal na bojiště, aby zjistil, jak je to se ztrátami a už je zpátky ve studiu. Jaké zprávy pro nás máš, Jakši?“
     „No tak nedlouhý boj si na straně poražených vyžádal snad až dvě stě obětí.“
     „Snad?“
     „Ale i ztrátu velkého množství koní, víš. Ale německé a rakouské prameny mluví skromně jen o šedesáti až sedmdesáti usmrcených. Zprávy z druhé strany hovoří naopak o třech stovkách, či dokonce o pěti stech mrtvých, ale to bude nadnesené.“
     „Tak to ses moc nevyznamenal, Jakši.“
     „Promiň, Jarý, myslíš, že ti v tom zmatku po boji někdo něco řekne přesně?“
     „Z toho si nic nedělej, Jakši. Jo a ve vrátnici máš připravenou výpověď, stačí jen podepsat a vrátit se do Nekmíře. Naštěstí, my jsme budoucnost, tedy žižkovská TV věž Budoucnost, takže víme, co bylo potom.
     Ukázalo se, že mrtvých v bitvě na Vítkově bylo podstatně méně než v krvavé řeži před Vyšehradem o pár měsíců později. Ne všichni křižáci také zahynuli na návrší Vítkov. Někteří se smrtelně zranili při pokusu o únik skalnatým severním srázem, jiní byli dostiženi a pobiti husity, kteří na ustupující nepřátele vyrazili z Poříčské brány, a část se utopila při panickém brodění Vltavy. Utopených ale určitě nebylo tolik, že se řeka zastavila, jak tvrdili někteří. 
     Není to sice potvrzeno, ale je pravděpodobné, že mrtvoly padlých na Vítkově vítězové zbavili všech svršků, samozřejmě včetně tolik ceněné zbroje, a poté nahé položili břichy na příkop. Po několika dnech je rozsekali na kusy a spálili, zřejmě vedeni touhou po odplatě za řádění Lišek na vinici, tedy, co kecám, křižáků na Letné.
     Husitská Praha si vydechla. Ale jen na chvíli, než si uvědomila, že protivník utrpěl jen malé ztráty, které na celkovém rozložení sil nic nezměnily. Pokus obsadit Vítkov se mohl kdykoliv opakovat, s čímž počítal i Žižka. Nepřestával proto zdokonalovat zdejší opevnění. 
     Nejspíš ale nikdo mezi husity a křižáky 15. července netušil, že střetnutí na Vítkově rozhodlo o vojenském nezdaru křížové výpravy, tedy kruciaty. Sám Zikmund sice v nedělní podvečer 14. července roztrpčeně opustil letenské stanoviště, odkud sledoval dobývání Žižkovy fortifikace, avšak vystavit Prahu ostřelování z bombard a dalších palných zbraní nemínil. Proto jejich nasazení, jež by stejně k ničemu nevedlo, odmítl a dělostřelbu zastavil.
     Opakovat útok na Vítkov se Zikmund nechystal ze dvou důvodů. Žižka byl na něj připraven a ani případný úspěch by nic neřešil. Na vyhladovění husitů už spoléhat nemohl. Svatá Markéta už hodila v teplém létě srp do žita, takže do pražského souměstí začalo Poříčskou a Horskou branou proudit tolik potřebné obilí, další produkty i stáda masného dobytka. Blokáda ztroskotala. Zikmund, ta liška ryšavá, nakonec asi věděl, že není všem dnům konec a nebude si přece ničit hlavní město českého království, které mu stejně spadne do klína.
     Křižáci se ovšem jen obtížně smiřovali s představou, že se útok na Prahu ani velká bitva neuskuteční. Děsili se sice husitů, kteří na Vítkově nemilosrdně pobíjeli své protivníky, vadilo jim ale, že přijdou o požitek z drancování i o slibovanou kořist. Své rozčarování si zklamaní si vybíjeli nejčastěji plundrováním a rekvizicemi, ale také pobíjením bezbranných vesničanů, žen i dětí, a upalováním dopadených husitů. 
     No a pak vypukl 19. července v míšeňském ležení před Královskou oborou požár, který strávil část stanů i bud. Potom se část křižáků rozhodla pro dobrovolný odchod a zamířila do svých domovů. No a já, Jarý Odlipan, půjdu také domů za rosničkou Kunhutou. Koupila jasně žluté povlečení a ve žluté jí to fakt sluší. Poplujeme v něm spolu jako ve slunečním jasu až do sedmého nebe.
     O demoralizaci křižáků pramenící z vojenských neúspěchů, nečinnosti, nudy, horka, špatného zásobování, předražených potravin, což známe, ale i svízelných hygienických podmínek, o tom že jim husité situaci pranic neulehčovali, že v pondělí 22. července vtrhl dav rozhořčených pražských a táborských husitů na Staroměstskou radnici a vynutil si na nepříliš ochotných radních vydání sedmnácti zajatých Němců, že potom radikálové šestnáct z nich upálili v sudech za městem, ale tak, aby na ně křižáci dobře viděli, že život darovali jedinému muži, řeholníkovi, který slíbil podávat pod obojí způsobou…, tak o tom všem zase jindy.
     Snad jen dodám, že to po 14. červenci 1420 vypadalo, že svět celý zdrtil vůdce slepý, protože porazit kruciatu, to jako fakt respekt. Ostatně to Jan Žižka potvrdil i v dalších letech. Ale na jak dlouho, vážení přátelé? Drtit svět je běh na dlouhou trať, o tom my, televizní pracovníci, můžeme vyprávět. Nakonec totiž přišly Lipany a o tom zase něco vím já, Jarý Odlipan.“