divoké kachny
perou se s nutriemi
o starý chleba
pondělí 28. března 2022
Filosofovat je vždycky nebezpečné
Motto:
Mluvil jsem tuhle s červotočem,
jenže už nevím přesně o čem
a taky přesně nevím proč
a jestli to byl červotoč.
Emanuel Frynta
Mluvil jsem tuhle s červotočem,
jenže už nevím přesně o čem
a taky přesně nevím proč
a jestli to byl červotoč.
Emanuel Frynta
Na hodinku na dvě si lehl pokaždé, když se vrátil z práce. Sotva se pak probudil, hned se ponořil do virtuálního světa internetu a sociálních sítí. Tam kolem něj vířily myriády informací, u nichž nemusel zkoumat jejich pravdivost či relevantnost a mohl si z nich vybírat jen podle toho, jak se mu zamlouvaly.
A kdoví, jestli svět přicházející k němu z globální sítě není opravdovější než ten, který se obecně považuje za skutečný. Toma reálný svět přestával bavit, a když od něj odešla Renata, ztratil o něj zájem úplně. Musel sice chodit do zaměstnání, aby si vydělal na jídlo, nájem a internetové připojení, ale práce ho otravovala, a kdyby uměl vyřešit jinak problém zdrojů, byl by zřejmě šťastný.
Co vlastně vůbec prožíval? Ve srovnání s tím, co mu nabízelo surfování netem, se kolem něj nic nedělo. Znovu ho napadlo, že virtuální svět je opravdovější než ten, který odjakživa znal, a vzápětí nato se objevila na monitoru počítače ta věc. Nejdřív jen na moment, ale Tom si přesto zapamatoval ten nepravidelný útvar.
Úkaz trval natolik krátce, že ho měl napřed za zrakový klam, ale mátlo ho, že se mu za nepatrný mžik vryla do mozku jeho podoba a že na obrazovku vstoupil jaksi v přímé vazbě k videu, co právě zhlédl. Ač to bylo neuvěřitelné, zjevení navázalo zcela logicky na myšlenku, kterou právě vyslechl.
Co vlastně vůbec prožíval? Ve srovnání s tím, co mu nabízelo surfování netem, se kolem něj nic nedělo. Znovu ho napadlo, že virtuální svět je opravdovější než ten, který odjakživa znal, a vzápětí nato se objevila na monitoru počítače ta věc. Nejdřív jen na moment, ale Tom si přesto zapamatoval ten nepravidelný útvar.
Úkaz trval natolik krátce, že ho měl napřed za zrakový klam, ale mátlo ho, že se mu za nepatrný mžik vryla do mozku jeho podoba a že na obrazovku vstoupil jaksi v přímé vazbě k videu, co právě zhlédl. Ač to bylo neuvěřitelné, zjevení navázalo zcela logicky na myšlenku, kterou právě vyslechl.
„Co je to za blbost?" řekl nahlas. Možná ale dřív, než domluvil, monitor zčervenal a z jeho iluzorní hloubi se úkaz vynořil znovu, přibližoval se, až se zastavil přesně uprostřed a pak už na sebe soustředil veškerou Tomovu pozornost, jako by nikdy nic jiného neexistovalo.
Co to ksakru je? ptal v duchu. Zpočátku si myslel, že se počítač zbláznil, ale když nepomohl restart, ani cokoli jiného, začal si útvar, který mu vstoupil do surfování i do života, prohlížet důkladně. Připomínal spíš těleso než obrazec a Tom by se o něm tedy měl vyjadřovat třeba jako o struktuře či kameni. Byl červenooranžově průhledný, takže zevnitř napovrch prosvítala žlutá, ale nebyla to nehybná barva, ale opalizovala či snad dokonce blikala. Jak mu tohle došlo, pocítil vzápětí, že ten útvar k němu oním světlem promlouvá. Ne hlasem, ale rovnou do mozku, kde se žlutá zář proměňovala ve slova.
„Tak už mě konečně slyšíš?" zablikala hrouda.
„Jako já?"
„Ovšem," zapulzoval kámen žlutým jasem.
„Co to je? Tedy co jsi? Vlastně kdo jsi?"
„Stačí, že jsem."
„Ale kdo jsi? A kde ses tu vzal?"
„Záleží na tom? Nebo ti snad se mnou není dobře?"
Jakmile to kámen řekl, Tom si uvědomil, že v dialogu s tou podivností na monitoru zakouší velice příjemné pocity, nesrovnatelné a mnohem silnější než kdy v minulosti. Tak nějak si představoval opravdové přátelství.
„Je mi s tebou báječně. Ale pochop, že jsem zmatený... a zvědavý..."
„Ovšem. Ta lidská zvědavost. A taky strach, když se setkáte s něčím neznámým, nečekaným," meditovala struktura.
„Řekl jsi lidská? To znamená, že nejsi člověk? Sakra. Jasně, že nejsi člověk. Jsi kámen."
„Kámen?" opakovalo žluté světlo. „Tak mě vidíš? Jako kámen?"
„Jistě. Nebo jako krystal?"
„Když mě tak vidíš."
„A někdo jiný tě může vidět jinak?"
„Každý mě vidí jinak."
„Znamená to, že nemáš žádnou konkrétní podobu?"
„Podoba je výsledkem smyslového vnímání a já smysly nemám, takže ti nemůžu říct, jaký jsem," lil kámen užaslému Tomovi do hlavy slovo za slovem.
„Jak potom můžeš vědět, co znamená vidět nebo slyšet, když nemáš smysly? A pokud to nevíš, jak o tom můžeš mluvit?" snažil se ho Tom načapat.
„Zvláštní. Sotva lidi někoho poznají, hned ho podezírají ze lži a dělají ukvapené závěry, aniž mají potřebné informace, a tak moc věří svým nedokonalým smyslům. Dobře ale. Přece víš, že vidět, slyšet, cítit, hmatat a chutnat lze i jinak než očima, ušima, nosem, rukama, pokožkou a jazykem..."
„Já vím, srdcem a mozkem. Ale to není ono."
„Teď jsi myslel na sex." řekl útvar na monitoru.
„Jsi telepat? Víš, co si myslím, i když to neříkám?"
„Vím jen to, co mi prozradíš a co mi prozradit chceš. Jenže ty zase nevíš, co mi chceš prozradit a co mi skutečně prozrazuješ."
„Asi ti rozumím..."
„Rozumíš. Musím ti ale objasnit, že s tebou komunikuji způsobem, který chápeš, takže spolu mluvíme, ač víš, že to není řeč v tom smyslu, co pod tím rozumíš."
„Dobře, dobře, už to chápu. Nejsem zase tak blbej," štětil se Tom.
„Vím."
„Takže to znamená, že nejsi z tohoto světa."
„Z kterého?"
„Jako že nepocházíš ze Země, myslím."
„Termín pocházet se hodí pro bytosti, které se rodí a umírají. Ale já stále vznikám a zanikám v různých místech toho, co lidé nazývají prostoročas. Zkus si to představit tak, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu a zároveň, že jsem byl vždy a budu stále."
„Chceš říct, že jsi jen moje představa a že se zjevuješ různým bytostem v různých místech a časech?"
„Taky by se to dalo tak vyjádřit."
„Takže nejsi skutečný? Jsi jenom představa, sen?"
„A co myslíš? Je sen skutečný? Existuje představa?"
„Sny a představy jako produkty mysli jistě jsou, ale neexistují jejich obsahy, jsou to iluze."
„Opravdu?"
„Samozřejmě. Může se mi zdát, že mám spoustu peněz, můžu si to představovat, ale nemám je ve skutečnosti."
„Co jsi popsal, jsou přání. Ale když budeš mít představu o penězích a uskutečníš ji, tak je budeš mít. A přesně to jsi udělal v mém případě a přesně tím jsem.“
„Jsi uskutečněné přání? A jak jsem to udělal?"
Kámen jen vyhýbavě zablikal.
„Dobře, nechme to být. Ať sním, nebo jsem v hypnóze, to je jedno. Ale zajímá mě jiná věc. Z toho, cos naznačil, plyne, že někde jinde ve vesmíru nebo v prostoročase, jak říkáš ty, existují inteligentní bytosti, co si tě za jistých okolností dokáží vyvolat ze svých představ. Takže se lidstvo nemýlí, když posílá vzkazy a hledá mimozemské civilizace? Řekni!"
„Bude v tom nějaký rozdíl, když řeknu ano nebo ne?"
„A jaký! Budu mít jistotu a budu možná první na Zemi, kdo ji bude mít."
„První? Onehdy jsem komunikoval s tvorem, kterému vy říkáte delfín.
„Mluvil jsem o inteligentních bytostech," odrazil ho Tom.
„Delfín není inteligentní?"
„Je. Ale ve světě zvířat. Je to zkrátka zvíře a ne člověk."
„To je důležité pro inteligenci?"
„Možná není, ale je velký rozdíl mezi člověkem a delfínem.“
„V čem?"
„Například v tom, že delfíni nic nevyrábějí, nevytvářejí civilizace, nemění přírodu, neznají náboženství, nemají školy, techniku, písemnictví..."
„V těchto věcech spočívá inteligence?"
„A v čem jiném?"
„Nevím, co je inteligence. Prostě komunikuji s bytostmi, a jsem."
„Tak jo. Nechme inteligenci. Ale kde s nimi komunikuješ? Jen na této planetě?"
„Když řeknu, že i jinde?"
„Budu vědět, že i jinde existuje život!"
„Budeš vědět jenom to, že ti to řekl svítící kámen na monitoru. Tak mě přece vidíš, a navíc nevíš, jestli jsem skutečný."
„Promiň, promiň. Ptal jsem se, kdo jsi a ty jsi mi na to pořádně neodpověděl.“
„Někdy otázkami k faktům dojít nelze."
„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Máš přece nějaké jméno?"
„Říkej mi Lemmih."
„Jak?"
„Vyťukej to, budu ti hláskovat."
Tom písmenko po písmenku klepal na klávesnici a objevilo se LEMMIH.
„Tak se jmenuješ?"
„Proč ne?"
Tom se díval na slovo, a když ho po chvíli přečetl obráceně, vyšlo mu HIMMEL.
„To je německy nebe," řekl spíš pro sebe.
„Ovšem," souhlasil svítící kámen.
„To tedy znamená..."
„Jenom to, že jsem si dal jméno, co v obrácené podobě označuje určitý pojem v jazyku, který trochu ovládáš."
„Cos tím ale chceš naznačit? Proč ses tak nazval. Znamená to, že jsi... Bůh!?"
„Bůh je jenom představa a pro každého znamená něco jiného."
„Ale to jsi právě ty. Tvrdil jsi mi to."
„Ne!"
„Říkáš ne, ale já ti moc nevěřím. Mluvíš se mnou pěkně svrchu, jako s blbečkem! Ale když se tě na něco zeptám, odpovídáš otázkou nebo mluvíš vyhýbavě, abych se zase nic nedověděl."
„Ale já přece vůbec nemluvím." řekl Lemmih.
„Jasně, není to lidská řeč, ale mluvíš světélkováním. Víš dobře, jako to myslím."
„Mýlíš se. To není lidská ani žádná jiná řeč. To není vůbec žádná řeč."
„Co to zase povídáš?"
„Já nic. Diskutuješ sám se sebou. Tvé myšlenky a tvůj hlas vstupují do mé záře, která z nich a jenom z nich tvoří odpovědi nebo otázky, jež zase zpětně vstupují do tvého mozku. Každá informace, která ti připadá nová a kterou se ode mě jako by dovídáš, není vlastně ničím jiným, než že jsi určitou věc, kterou jsi tak jako tak věděl, postřehl, pochopil, nebo sis ji prostě uvědomil. A teď jsi pochopil podstatu našeho rozhovoru."
„Co to říkáš? Ale ty, Lemmihu, přece existuješ. Ty přece nejsi jen iluze?"
„Ano, já jsem."
„Ale kdo jsi?"
„Prostě jsem."
„Ptám se tě znovu: Jsi Bůh? A i když říkáš, že nic neříkáš a že mluvím sám se sebou, odpověz mi popravdě. Třeba to ze svých myšlenek pochopím."
„Ptáš se, jestli existuje stvořitel a jestli jsem to já? Že je to tak? A když existuje, do jaké míry se podobá bohům, jak je zobrazují jednotlivá náboženství? Nebo lépe, jestli jsem bezejmenný Bůh židů a trojjediný Bůh křesťanů zároveň. Že je to tak?"
„Ano!" vyhrkl Tom s tak vášnivou dychtivostí, jaké dosud nebyl nikdy schopen.
Lemmihova záře ale zeslábla a kámen se zmenšoval, mizel do útrob monitoru, až se ztratil, jako se objevil.
„Neodcházej ještě!“ zavolal za Lemmihem.
Útvar se na chvíli opět zvětšil, ale jen na tu dobu, než Tom stačil říct, že chce být jako on, že ho svět nebaví, že ho nebaví žít. Pak svítící kámen definitivně zmizel a Tom ho přestal vnímat, protože přestal vnímat úplně všechno.
Kdoví, jak dlouho by to takhle zůstalo, kdyby si Renata nenechala klíče od bytu, aby si mohla přijít pro zbytek svých věcí. Vešla do pokoje a našla Toma se skloněnou hlavou nehybně sedět u spícího počítače. Byl už pár hodin mrtvý. Zvedla k sobě jeho tvář s vytřeštěnýma očima, které na ni zíraly a ona by mohla přísahat, že vnímají.
Měla by pravdu. Tom jí totiž šťastně sděloval: Mluvil jsem s Bohem. Ona ho ale neslyšela. Tak jen vypnula počítač. Než to udělala, objevil se na obrazovce zářící červenooranžový útvar. Jen na okamžik, ale jeho záře byla daleko jasnější než dříve. Asi o tolik, kolik energie zmizelo z Tomova těla. Renata však tu hroudu nezahlédla, protože se nedívala na monitor, ale na svého mrtvého muže, který ji zase pozoroval odněkud z prostoročasu. Věděl, že aby mohl znovu existovat, musel by se napojit na něčí energii. Chtěl by, aby to byla jeho žena, ale ta pro něco podobného neměla smyl ani vnímavost.
„Umřel vyčerpáním. Jako by z něj odešla veškerá energie," řekl po pitvě patolog.
„Jak to, když jen seděl u počítače?“ ptala se konsternovaná Renata.
„S něčím takovým jsem se setkal poprvé.“
„Tom byl líný blázen a rád filozofoval. Hloubal o problémech, o kterých se dověděl na internetu a co se normálním lidem zdají směšné. Že by ho to ale vyčerpalo tak, že z toho umřel?“ pochybovala.
„Třeba o tom hloubal opravdu intenzivně, což mi ale připadá jako nesmysl,“ řekl lékař. „Napadá mě jediná možnost...“
„Jaká?“ skočila mu Renata zvědavě do řeči.
„Třeba v tom počítači narazil na něco, co z něj vysálo veškerou energii.“
„To myslíte vážně?“
„Každopádně se ukazuje, že filozofování je vždycky nebezpečné,“ zafilozofoval.
„V tom máte pravdu, pane doktore.“
„Primum vivere, deine philosophari," pokýval hlavou patolog.
„Co to znamená?"
„Nejprve žít, potom filozofovat."
Co to ksakru je? ptal v duchu. Zpočátku si myslel, že se počítač zbláznil, ale když nepomohl restart, ani cokoli jiného, začal si útvar, který mu vstoupil do surfování i do života, prohlížet důkladně. Připomínal spíš těleso než obrazec a Tom by se o něm tedy měl vyjadřovat třeba jako o struktuře či kameni. Byl červenooranžově průhledný, takže zevnitř napovrch prosvítala žlutá, ale nebyla to nehybná barva, ale opalizovala či snad dokonce blikala. Jak mu tohle došlo, pocítil vzápětí, že ten útvar k němu oním světlem promlouvá. Ne hlasem, ale rovnou do mozku, kde se žlutá zář proměňovala ve slova.
„Tak už mě konečně slyšíš?" zablikala hrouda.
„Jako já?"
„Ovšem," zapulzoval kámen žlutým jasem.
„Co to je? Tedy co jsi? Vlastně kdo jsi?"
„Stačí, že jsem."
„Ale kdo jsi? A kde ses tu vzal?"
„Záleží na tom? Nebo ti snad se mnou není dobře?"
Jakmile to kámen řekl, Tom si uvědomil, že v dialogu s tou podivností na monitoru zakouší velice příjemné pocity, nesrovnatelné a mnohem silnější než kdy v minulosti. Tak nějak si představoval opravdové přátelství.
„Je mi s tebou báječně. Ale pochop, že jsem zmatený... a zvědavý..."
„Ovšem. Ta lidská zvědavost. A taky strach, když se setkáte s něčím neznámým, nečekaným," meditovala struktura.
„Řekl jsi lidská? To znamená, že nejsi člověk? Sakra. Jasně, že nejsi člověk. Jsi kámen."
„Kámen?" opakovalo žluté světlo. „Tak mě vidíš? Jako kámen?"
„Jistě. Nebo jako krystal?"
„Když mě tak vidíš."
„A někdo jiný tě může vidět jinak?"
„Každý mě vidí jinak."
„Znamená to, že nemáš žádnou konkrétní podobu?"
„Podoba je výsledkem smyslového vnímání a já smysly nemám, takže ti nemůžu říct, jaký jsem," lil kámen užaslému Tomovi do hlavy slovo za slovem.
„Jak potom můžeš vědět, co znamená vidět nebo slyšet, když nemáš smysly? A pokud to nevíš, jak o tom můžeš mluvit?" snažil se ho Tom načapat.
„Zvláštní. Sotva lidi někoho poznají, hned ho podezírají ze lži a dělají ukvapené závěry, aniž mají potřebné informace, a tak moc věří svým nedokonalým smyslům. Dobře ale. Přece víš, že vidět, slyšet, cítit, hmatat a chutnat lze i jinak než očima, ušima, nosem, rukama, pokožkou a jazykem..."
„Já vím, srdcem a mozkem. Ale to není ono."
„Teď jsi myslel na sex." řekl útvar na monitoru.
„Jsi telepat? Víš, co si myslím, i když to neříkám?"
„Vím jen to, co mi prozradíš a co mi prozradit chceš. Jenže ty zase nevíš, co mi chceš prozradit a co mi skutečně prozrazuješ."
„Asi ti rozumím..."
„Rozumíš. Musím ti ale objasnit, že s tebou komunikuji způsobem, který chápeš, takže spolu mluvíme, ač víš, že to není řeč v tom smyslu, co pod tím rozumíš."
„Dobře, dobře, už to chápu. Nejsem zase tak blbej," štětil se Tom.
„Vím."
„Takže to znamená, že nejsi z tohoto světa."
„Z kterého?"
„Jako že nepocházíš ze Země, myslím."
„Termín pocházet se hodí pro bytosti, které se rodí a umírají. Ale já stále vznikám a zanikám v různých místech toho, co lidé nazývají prostoročas. Zkus si to představit tak, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu a zároveň, že jsem byl vždy a budu stále."
„Chceš říct, že jsi jen moje představa a že se zjevuješ různým bytostem v různých místech a časech?"
„Taky by se to dalo tak vyjádřit."
„Takže nejsi skutečný? Jsi jenom představa, sen?"
„A co myslíš? Je sen skutečný? Existuje představa?"
„Sny a představy jako produkty mysli jistě jsou, ale neexistují jejich obsahy, jsou to iluze."
„Opravdu?"
„Samozřejmě. Může se mi zdát, že mám spoustu peněz, můžu si to představovat, ale nemám je ve skutečnosti."
„Co jsi popsal, jsou přání. Ale když budeš mít představu o penězích a uskutečníš ji, tak je budeš mít. A přesně to jsi udělal v mém případě a přesně tím jsem.“
„Jsi uskutečněné přání? A jak jsem to udělal?"
Kámen jen vyhýbavě zablikal.
„Dobře, nechme to být. Ať sním, nebo jsem v hypnóze, to je jedno. Ale zajímá mě jiná věc. Z toho, cos naznačil, plyne, že někde jinde ve vesmíru nebo v prostoročase, jak říkáš ty, existují inteligentní bytosti, co si tě za jistých okolností dokáží vyvolat ze svých představ. Takže se lidstvo nemýlí, když posílá vzkazy a hledá mimozemské civilizace? Řekni!"
„Bude v tom nějaký rozdíl, když řeknu ano nebo ne?"
„A jaký! Budu mít jistotu a budu možná první na Zemi, kdo ji bude mít."
„První? Onehdy jsem komunikoval s tvorem, kterému vy říkáte delfín.
„Mluvil jsem o inteligentních bytostech," odrazil ho Tom.
„Delfín není inteligentní?"
„Je. Ale ve světě zvířat. Je to zkrátka zvíře a ne člověk."
„To je důležité pro inteligenci?"
„Možná není, ale je velký rozdíl mezi člověkem a delfínem.“
„V čem?"
„Například v tom, že delfíni nic nevyrábějí, nevytvářejí civilizace, nemění přírodu, neznají náboženství, nemají školy, techniku, písemnictví..."
„V těchto věcech spočívá inteligence?"
„A v čem jiném?"
„Nevím, co je inteligence. Prostě komunikuji s bytostmi, a jsem."
„Tak jo. Nechme inteligenci. Ale kde s nimi komunikuješ? Jen na této planetě?"
„Když řeknu, že i jinde?"
„Budu vědět, že i jinde existuje život!"
„Budeš vědět jenom to, že ti to řekl svítící kámen na monitoru. Tak mě přece vidíš, a navíc nevíš, jestli jsem skutečný."
„Promiň, promiň. Ptal jsem se, kdo jsi a ty jsi mi na to pořádně neodpověděl.“
„Někdy otázkami k faktům dojít nelze."
„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Máš přece nějaké jméno?"
„Říkej mi Lemmih."
„Jak?"
„Vyťukej to, budu ti hláskovat."
Tom písmenko po písmenku klepal na klávesnici a objevilo se LEMMIH.
„Tak se jmenuješ?"
„Proč ne?"
Tom se díval na slovo, a když ho po chvíli přečetl obráceně, vyšlo mu HIMMEL.
„To je německy nebe," řekl spíš pro sebe.
„Ovšem," souhlasil svítící kámen.
„To tedy znamená..."
„Jenom to, že jsem si dal jméno, co v obrácené podobě označuje určitý pojem v jazyku, který trochu ovládáš."
„Cos tím ale chceš naznačit? Proč ses tak nazval. Znamená to, že jsi... Bůh!?"
„Bůh je jenom představa a pro každého znamená něco jiného."
„Ale to jsi právě ty. Tvrdil jsi mi to."
„Ne!"
„Říkáš ne, ale já ti moc nevěřím. Mluvíš se mnou pěkně svrchu, jako s blbečkem! Ale když se tě na něco zeptám, odpovídáš otázkou nebo mluvíš vyhýbavě, abych se zase nic nedověděl."
„Ale já přece vůbec nemluvím." řekl Lemmih.
„Jasně, není to lidská řeč, ale mluvíš světélkováním. Víš dobře, jako to myslím."
„Mýlíš se. To není lidská ani žádná jiná řeč. To není vůbec žádná řeč."
„Co to zase povídáš?"
„Já nic. Diskutuješ sám se sebou. Tvé myšlenky a tvůj hlas vstupují do mé záře, která z nich a jenom z nich tvoří odpovědi nebo otázky, jež zase zpětně vstupují do tvého mozku. Každá informace, která ti připadá nová a kterou se ode mě jako by dovídáš, není vlastně ničím jiným, než že jsi určitou věc, kterou jsi tak jako tak věděl, postřehl, pochopil, nebo sis ji prostě uvědomil. A teď jsi pochopil podstatu našeho rozhovoru."
„Co to říkáš? Ale ty, Lemmihu, přece existuješ. Ty přece nejsi jen iluze?"
„Ano, já jsem."
„Ale kdo jsi?"
„Prostě jsem."
„Ptám se tě znovu: Jsi Bůh? A i když říkáš, že nic neříkáš a že mluvím sám se sebou, odpověz mi popravdě. Třeba to ze svých myšlenek pochopím."
„Ptáš se, jestli existuje stvořitel a jestli jsem to já? Že je to tak? A když existuje, do jaké míry se podobá bohům, jak je zobrazují jednotlivá náboženství? Nebo lépe, jestli jsem bezejmenný Bůh židů a trojjediný Bůh křesťanů zároveň. Že je to tak?"
„Ano!" vyhrkl Tom s tak vášnivou dychtivostí, jaké dosud nebyl nikdy schopen.
Lemmihova záře ale zeslábla a kámen se zmenšoval, mizel do útrob monitoru, až se ztratil, jako se objevil.
„Neodcházej ještě!“ zavolal za Lemmihem.
Útvar se na chvíli opět zvětšil, ale jen na tu dobu, než Tom stačil říct, že chce být jako on, že ho svět nebaví, že ho nebaví žít. Pak svítící kámen definitivně zmizel a Tom ho přestal vnímat, protože přestal vnímat úplně všechno.
Kdoví, jak dlouho by to takhle zůstalo, kdyby si Renata nenechala klíče od bytu, aby si mohla přijít pro zbytek svých věcí. Vešla do pokoje a našla Toma se skloněnou hlavou nehybně sedět u spícího počítače. Byl už pár hodin mrtvý. Zvedla k sobě jeho tvář s vytřeštěnýma očima, které na ni zíraly a ona by mohla přísahat, že vnímají.
Měla by pravdu. Tom jí totiž šťastně sděloval: Mluvil jsem s Bohem. Ona ho ale neslyšela. Tak jen vypnula počítač. Než to udělala, objevil se na obrazovce zářící červenooranžový útvar. Jen na okamžik, ale jeho záře byla daleko jasnější než dříve. Asi o tolik, kolik energie zmizelo z Tomova těla. Renata však tu hroudu nezahlédla, protože se nedívala na monitor, ale na svého mrtvého muže, který ji zase pozoroval odněkud z prostoročasu. Věděl, že aby mohl znovu existovat, musel by se napojit na něčí energii. Chtěl by, aby to byla jeho žena, ale ta pro něco podobného neměla smyl ani vnímavost.
„Umřel vyčerpáním. Jako by z něj odešla veškerá energie," řekl po pitvě patolog.
„Jak to, když jen seděl u počítače?“ ptala se konsternovaná Renata.
„S něčím takovým jsem se setkal poprvé.“
„Tom byl líný blázen a rád filozofoval. Hloubal o problémech, o kterých se dověděl na internetu a co se normálním lidem zdají směšné. Že by ho to ale vyčerpalo tak, že z toho umřel?“ pochybovala.
„Třeba o tom hloubal opravdu intenzivně, což mi ale připadá jako nesmysl,“ řekl lékař. „Napadá mě jediná možnost...“
„Jaká?“ skočila mu Renata zvědavě do řeči.
„Třeba v tom počítači narazil na něco, co z něj vysálo veškerou energii.“
„To myslíte vážně?“
„Každopádně se ukazuje, že filozofování je vždycky nebezpečné,“ zafilozofoval.
„V tom máte pravdu, pane doktore.“
„Primum vivere, deine philosophari," pokýval hlavou patolog.
„Co to znamená?"
„Nejprve žít, potom filozofovat."
středa 23. března 2022
Parťačka
.jpg)
neměla vůbec štěstí na chlapy. Štíhlá, milá a veselá,
jen její brácha říkal, že má prsa jak závodní slípka.
Jednou jsem ji potkal, jak se chystala vdát.
Tehdy jsem vzal notes a zapsal si, že je jaro –
čas bílých nevěst a gerber barevných.
jen její brácha říkal, že má prsa jak závodní slípka.
Jednou jsem ji potkal, jak se chystala vdát.
Tehdy jsem vzal notes a zapsal si, že je jaro –
čas bílých nevěst a gerber barevných.
Gerbery měla vždycky ráda a také manžela.
Byl to ale parchant, který ji týral a věčně
spával s jinými. Měla potom druhého muže
a gerbery pořád ještě stejně milovala.
Její chlap byl ale jen nový zmetek,
který všechno, co měli, prohrál v automatech.
Byl to ale parchant, který ji týral a věčně
spával s jinými. Měla potom druhého muže
a gerbery pořád ještě stejně milovala.
Její chlap byl ale jen nový zmetek,
který všechno, co měli, prohrál v automatech.
Zůstala ona a syn, což byl další grázl,
který přece nebude nosit tenisky od Vietnamců.
Vzdala se gerber a snů, aby mu mohla koupit
adidasky za tři litry, zatímco ona ani nejedla.
Byla tak vyzáblá, když jsem ji viděl naposledy,
až později jsem se dověděl, že umřela hlady.
který přece nebude nosit tenisky od Vietnamců.
Vzdala se gerber a snů, aby mu mohla koupit
adidasky za tři litry, zatímco ona ani nejedla.
Byla tak vyzáblá, když jsem ji viděl naposledy,
až později jsem se dověděl, že umřela hlady.
čtvrtek 10. března 2022
Astrid od Bílých břehů a Tom
Vesmír prý člověka vyslyší
„Vesmír ve mně budí úctu a pokoru a vytváří touhu poznat absolutno. Nemohu pochybovat o svém pocitu, neboť on existuje. Není přede mnou nepropustná zeď. Ale i cesta je prostředek,“ vyprávěla Aleška.
Věděl jsem, že by moc chtěla mít k svým myšlenkám posluchače, aspoň jednoho, o kterém by věděla a já bych se jím rád stal. Objevil jsem ji krátce po tom, co jsem se ocitl mezi bytím a nebytím. Snad mě přilákalo její jméno, které znamená štít a záštitu, nebo také pomoc, kterou jsem potřeboval. Začal jsem ji pozorovat, ale nemohl jí dát vědět o své přítomnosti. To může udělat jen ona.
„Je to jako překročit práh pokoje,“ pokračovala Aleška. „Člověk jde k oknu, aby skryl slzy, ale stesk po lásce je pořád ještě láskou. Láska je tiché naslouchání. Láska je nedílnou součástí vesmíru. Láska je být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi. Když tu však není nikdo, kdo by mě slyšel…“
„Ale já tady jsem, slyším tě a chci tě poslouchat,“ pronesl jsem do jejích slov. Co Aleška řekla o lásce, bylo klíčem, který otevřel celu mého iluzorního, rozptýleného, bludného bytí a nebytí zároveň. Mohl jsem tak proniknout k ní a její zásluhou opět existovat, nebo aspoň cítit cosi, co se existenci podobalo.
„Slyšíš mě, chceš mě poslouchat, ale kdo jsi? Jsi tady ještě?“
„Jsem tady, ale jenom když vyprávíš, když mě vnímáš. Jen skrze tebe mohu zase cítit něco jako svou ztracenou existenci.“
„Ztracenou existenci? Takže už nejsi? Jsi snad moje vidina?“
„To nevím. Záleží na tom, jestli mě vidíš.“
„Nevidím, jen tě slyším. Vlastně tě už vidím. Vypadáš jako normální muž. Tedy ne normální, ale jako muž, který mi všude chyběl, kterého jsem se nemohla dočkat. Moc a moc jsem se modlila k Bohu a on mě vyslyšel. Už vím, že člověk musí stále věřit a Vesmír ho vyslyší.“
Tomu, co řekla, jsem nerozuměl, ale vnímal, že její zásluhou jsem zase vstoupil do hmotného světa.
„Nejsem muž, nejspíš jsem jen vidina, přelud.“
„A já jsem Aleška. Jak mám říkat tobě?“ usmála se.
„Tom, myslím, že jsem Tom. Aleška zní hezky, ale pro mě jsi především hvězda naděje, Astrid od Bílých břehů.“
„Proč od bílých břehů?“
„Protože na ně šplouchají Modré vody, po kterých pluje loď a Bílé břehy jí z dálky svítí jako naděje.“
„To se mi líbí. Jsem Astrid od Bílých břehů, které svítí jako naděje.“
„Vyprávěj zase, o lásce a o vesmíru.“
„Já ale nevím, co je Láska a Vesmír. Vím jen, že je Vesmír jednota sil a v jednotě je síla. Znovu jsem si to uvědomila, když jsem jednou ve zřícenině hradu pozorovala kováře při práci. Když jeden už nemohl, předal kladivo druhému, kolektivní práce, odhodlání a síla, které nepřijdou na zmar. Ptala jsem se jich, na čem pracují? Řekli, že je to Nebeský glóbus.
Dívala jsem se na ten železný vesmír stvořený lidskýma rukama a nebyl v něm klid, ten v něm není, stejně jako není v lásce, jen zdánlivý, byla v něm ale nekonečná trpělivost, kterou do něj uložily silné ruce, když přinutily nepoddajnou hmotu přijmout tvar a já si uvědomila, co všechno nás stojí netrpělivost.
Jsme nervózní ve frontách u pokladen marketů, v dopravních zácpách…, často ale nemáme trpělivost ani se svými přáteli. Kolikrát jsme nad někým, koho jsme chtěli mít rádi, zlomili hůl jen proto, že nedal na naše rady a jednal po svém. Tolik námahy nás to stálo přivést ho na správnou cestu a žádné výsledky? Naše trpělivost má své meze, říkáme, není nekonečná, a druhého zavrhneme. Copak však s námi nemusel mít nikdy nikdo trpělivost? Často na to zapomínáme…“
„Trpělivost je to, čeho mám nadbytek,“ přerušil jsem Astrid.
Koukla se na mě a já bych rád věřil, že v jejím pohledu byla vděčnost.
„Zlomíme nad někým hůl,“ pokračovala, „a pak vidíme, že má v očích slzy a v nich spatříme zraněnou duši. Bojuji svůj život, ale za mnou se plíží ďábelské našeptávání. Jenže když chci existovat po boku ostatních, musím se učit toleranci. Potřebuji tvou trpělivost, Tome, neboť s ní přichází i tolerance, která jediná umlčí vnitřní hlas kritiky okolního světa.
Na každém lze najít chyby. Jeden je malý a tlustý, druhý zase vysoký a hubený. Někdo je příliš hlučný, druhý neumí komunikovat, další je vychytralý, jiný jednoduchý, nevkusně oblečený, zakomplexovaný, nebo povýšený… Zdá se, že já jediná jsem dokonalý člověk ve vesmíru. Já jediná a jsem sama. Sama ve vesmíru!
Chci se oprostit od té spravedlivé a netolerantní, což se mi podaří, jen tehdy, když se důkladně podívám na své vlastní nedostatky. A s tím mi můžeš pomoci ty, Tome, pomoci uzdravit šrámy minulosti.“
„Můžu ti pomoci, když si pomůžeš sama tím, že mi budeš všechno vyprávět, vše, co zažíváš, na co myslíš, o čem sníš, mohu totiž existovat jen tvým prostřednictvím, tak je sporné, kdo koho podrží.“
Je to jako s otázkou – co bylo před vznikem vesmíru? Díval jsem se na Astrid a sám se přitom ztrácel. Vlastně jde jen o to, jestli ta otázka cosi znamená, nebo nemá smysl. Před vesmírem byl zase vesmír, jenom trochu jiný. Vždyť já jsem také jiný, ale mám teď Astrid.
A když hvězdy vrhaly střely…
Astrid od Bílých břehů, kvůli níž existuji, je moje hvězda. Kde šplouchají Modré vody, jsou Bílé břehy a svítí jako naděje. Hvězdy jsou daleko a letí k nim sny a touhy.
Astrid řekla: „Už mnohokrát bolely hvězdy a jsou bílá místa na mapách i roky omylů, které křižovaly svět. Chápeš, Tome? Nechápeš. A jak bys mohl. Chci ti dnes vyprávět o něčem, čeho se nemohu zbavit. Snad se mi to s tebou podaří.“
Díval jsem se na ni, jak září, až mě z toho začaly pálit oči a vypadalo to, jako když v nich mám slzy, ale neřekl jsem nic.
„Ocitla jsem se mezi lidmi, všichni měli na hlavách masky psích hlav. Postupně jsem jimi třásla, masky padaly a já se nestačila divit, koho poznávám. Kolik přetvářky je mezi námi? Kolik psích hlav nasazujeme druhým? Věřit může každý, čemu chce a komu chce. Otázkou je, co to přinese?
Z nebe každou chvíli létají bomby a rakety. Jak se od nynějška budeme dívat na oblohu? Jak to bude s našimi svobodami? Zapomeneme na lidská práva? A co bude s méně schopnými a se slabšími? Někteří připomínají předpovědi Nostradama. Kdo ale dnes stojí o apokalyptické vize?
Lidé chtějí žít, jíst, pít, veselit se a milovat. Jiní chtějí mít tajné dohody, i bez boje pokořit nepřítele, být nejmocnějšími, ovládnout svět i za cenu krvavých jatek a maření tisíců lidských životů. Jak dlouho se nad námi bude vznášet stín smrti…?“
Nemohl jsem dál poslouchat a vrátil se do časů, kdy jsem ještě nebyl přeludem.
Astrid řekla: „Už mnohokrát bolely hvězdy a jsou bílá místa na mapách i roky omylů, které křižovaly svět. Chápeš, Tome? Nechápeš. A jak bys mohl. Chci ti dnes vyprávět o něčem, čeho se nemohu zbavit. Snad se mi to s tebou podaří.“
Díval jsem se na ni, jak září, až mě z toho začaly pálit oči a vypadalo to, jako když v nich mám slzy, ale neřekl jsem nic.
„Ocitla jsem se mezi lidmi, všichni měli na hlavách masky psích hlav. Postupně jsem jimi třásla, masky padaly a já se nestačila divit, koho poznávám. Kolik přetvářky je mezi námi? Kolik psích hlav nasazujeme druhým? Věřit může každý, čemu chce a komu chce. Otázkou je, co to přinese?
Z nebe každou chvíli létají bomby a rakety. Jak se od nynějška budeme dívat na oblohu? Jak to bude s našimi svobodami? Zapomeneme na lidská práva? A co bude s méně schopnými a se slabšími? Někteří připomínají předpovědi Nostradama. Kdo ale dnes stojí o apokalyptické vize?
Lidé chtějí žít, jíst, pít, veselit se a milovat. Jiní chtějí mít tajné dohody, i bez boje pokořit nepřítele, být nejmocnějšími, ovládnout svět i za cenu krvavých jatek a maření tisíců lidských životů. Jak dlouho se nad námi bude vznášet stín smrti…?“
Nemohl jsem dál poslouchat a vrátil se do časů, kdy jsem ještě nebyl přeludem.
»Vystoupíme z půjčeného vozu a zamíříme slunečným dnem po Bílé cestě k přístavu trajektů. Pendlují mezi pevninou a ostrovem. Bílé motorové čluny na modři mořské laguny, v dáli stěžně jachet a za nimi v táhlém oblouku klenutý most nesoucí část autostrády se stále svištícími auty.
U nábřežní zdi kotví bílý katamarán, dlouhý stěžeň se zrcadlí na hladině. Na obzoru šedé skalnaté hory a nad nimi kupovitá oblaka, také se odráží v tiché vodě přístavu. Dívka tančí, ladná jako katamarán, antracitovými vlasy a snědou pletí tolik podobná zdejším krasavicím. Namířím na ni objektiv foťáku.
Profesionálně zapózuje a zeptá se naoko otráveně, jestli ji chci ufotit k smrti. „Ale jdi, Marlene,“ řeknu. Oslovení ji zaskočí a proč prý ji tak tituluji, když se jmenuje jinak. Odpovím, že by to nepochopila.
Dotkne se jí to, tak abych zažehnal bouřku, vyprávím, že se kdysi objevila dívka, když jsem obědval na lavičce v parku vlašák z papíru a nabíral ho dvěma rohlíky. Přiložila čistý pohled na krvavou ránu v mém srdci. Nazval jsem ji Marlene, neboť vyzařovala fluidum jako jistá herečka kráčející ve světlém baloňáku ulicemi Paříže v podmanivé filmové hudbě. Vysvětlím také, že jsem ji tenkrát měl za svou osudovou ženu. Řekne, že tak praštěnýho chlapa ještě nepotkala, přiblíží se a políbí mě.
Sotva polibek pomine, navážu, že se Marlene mou femme fatale nestala a že ani já jsem nikdy nebyl hrdina, co dýchá pro svou lásku a neodvratně spěje k pateticky tragické smrti. Ať si nic nenamlouvá, ujistím ji, že ani pro ni takový nebudu.
Dodám v duchu, že ale už umím balancovat na okraji propasti, rozprostírající se mezi tím, kým bych chtěl být a kým jsem. Kdo je však ona? Vzdychne, že se z těch mých řečí osype a zajímá se, jestli je té Marlene snad podobná.
Řeknu, že vůbec ne, jen fluidum že má stejné. Na to rezignovaně zakroutí hlavou. A já se sám sebe tážu, jak to, že mě nechápe? A přitom se mi zdá, že by mě mohla chápat, jako tehdy Marlene. Tedy, myslel jsem si to…
Vážně je ale skvělé potulovat se s dívkou přístavem a slyšet její smích. Nebo zírat z lavičky u pobřežní cesty na lagunu. Je v tom radost z volnosti a všechno pachtění dní se zdá malicherné.«
V tom jsem zaslechl Astrid, která změnila téma: „Navštívila jsem s německými studenty Malou pevnost Terezín. Procházeli jsme sedmnácti celami bloku A i B. Někdy se tam tísnilo v jedné cele čtyři sta až šest set vězňů. V cele číslo 44 byli vězni s označením XYZ, což znamenalo – k likvidaci. Mělo to pomoci ke zlomení vůle a odhodlání ostatních. Teď chce agresor také zlomit vůli a odhodlání lidí.
Studenti o tom přemýšleli ještě ve Svatováclavské kapli v Praze. Vsadili na upřímný pohled do očí a podání ruky jako symbol pokoje. Stavění mostu od jednoho člověka ke druhému, protože sami nejsme schopni zachránit svět.“
Rvalo mě na cucky, co vyprávěla, a tak jsem opět utekl na ostrov.
»Čekám, až to začne. Bude to každou chvíli. Už je vidět tenký růžový proužek nad kopcem za mořskou lagunou. Nad krajem se rozléhá ticho, vyhlížím z terasy barevné divadlo svítání. Obloha bledne v nepřetržitém plynutí času. Brzy rozeznávám oblaka od siluety hory. Odspodu se do světlající černi končící noci vpíjí stále více růžové a brzy se rozvrství do spektra od růžové přes červenofialovou, nesčetné valéry červené a modré až po temně modrofialovou.
Čas i vzdálenosti jsou relativní. Před pouhými patnácti hodinami se s námi vzneslo letadlo z letiště ve vnitrozemí, a teď už sleduji rozbřesk v ostrovní zátoce. Tváří v tvář úsvitu však zároveň hmatatelně cítím, jak čas běží, bezustání a spojitě. Totiž naopak. Všechno vzniká, trvá a pomíjí v čase, který je z lidského hlediska veličinou absolutní. Ráno přichází neodvratně. Přímo nad hlavou se zvolna ztrácejí hvězdy zimního souhvězdí Orion.«
Studenti o tom přemýšleli ještě ve Svatováclavské kapli v Praze. Vsadili na upřímný pohled do očí a podání ruky jako symbol pokoje. Stavění mostu od jednoho člověka ke druhému, protože sami nejsme schopni zachránit svět.“
Rvalo mě na cucky, co vyprávěla, a tak jsem opět utekl na ostrov.
»Čekám, až to začne. Bude to každou chvíli. Už je vidět tenký růžový proužek nad kopcem za mořskou lagunou. Nad krajem se rozléhá ticho, vyhlížím z terasy barevné divadlo svítání. Obloha bledne v nepřetržitém plynutí času. Brzy rozeznávám oblaka od siluety hory. Odspodu se do světlající černi končící noci vpíjí stále více růžové a brzy se rozvrství do spektra od růžové přes červenofialovou, nesčetné valéry červené a modré až po temně modrofialovou.
Čas i vzdálenosti jsou relativní. Před pouhými patnácti hodinami se s námi vzneslo letadlo z letiště ve vnitrozemí, a teď už sleduji rozbřesk v ostrovní zátoce. Tváří v tvář úsvitu však zároveň hmatatelně cítím, jak čas běží, bezustání a spojitě. Totiž naopak. Všechno vzniká, trvá a pomíjí v čase, který je z lidského hlediska veličinou absolutní. Ráno přichází neodvratně. Přímo nad hlavou se zvolna ztrácejí hvězdy zimního souhvězdí Orion.«
„Obloha mě vždycky fascinovala a tehdy ještě mnohem víc,“ ozve se Astrid od Bílých břehů, kde je naděje, moje Astrid. „Byla mimořádně jasná a hvězdy na ní tolik svítily. Stála jsem u okna a pozorovala neobvykle silnou záři na své mapě Slunce, Měsíce, středu nebe a hvězd. Připadalo mi to jako sen, na který nelze zapomenout. Vlevo spadl meteorit a prolétla orbitální stanice. Proťala oblohu na šířku a zmizela v dálce.
Těšila jsem se, až opět vpluji do pohádky. Ale najednou se nebe pokrylo černými mraky a já neviděla ani jednu hvězdu. Padl na mě smutek. Jakési vakuum. Něco krásného bylo, ale už není. Ale mezi nebem a zemí je spojitost, jak nahoře, tak dole. Makrokosmos a mikrokosmos se vzájemně odrážejí. Stejně jako to, co se děje uvnitř nás, se odráží navenek a naopak. Strach nás svírá, láska uvolňuje. Když člověk ztratí lásku, jako by se na něj zřítil celý svět.
Čím víc se poddáváš strachu, tím je to těžší. Když však miluješ, jsi otevřený a vše jde dobře. Promiň, Tome, vím, že ty nemůžeš milovat, ale nemáš ani strach.“
Mýlíš se, Astrid, když se domníváš, že přelud nemá strach, řekl jsem si v duchu.
„Klíčem k přežití je tedy zůstat pozitivní v lásce, ač se vnější svět může jevit jako beznadějný,“ pokračovala Astrid od Bílých břehů, kde je naděje. „Pozoruji-li noční oblohu, myslívám na letce. Civilní i válečné, ztracené v dálce i bouřích, jimž se jejich poslání stalo osudem. Na odvážné muže tmavomodrého světa, ale i na milence pod hvězdnou oblohou. Ztraceni v meziplanetárním prostoru hledáme mezi miliony planet tu svou, jako zrnko prachu mezi souhvězdími…“
Zrnko prachu mezi souhvězdími, opakuji si, a myslím na svůj ustavičný strach, a jak by bylo krásné cítit kromě něj opět i lásku, jako tehdy, když jsem v parku jedl z papíru vlašák, nabíral ho dvěma rohlíky a odněkud přicházela Marlene. Teď je mou femme fatale Astrid od Bílých břehů a sny a touhy letí ke hvězdám. Ty však vracejí jenom střely.
Těšila jsem se, až opět vpluji do pohádky. Ale najednou se nebe pokrylo černými mraky a já neviděla ani jednu hvězdu. Padl na mě smutek. Jakési vakuum. Něco krásného bylo, ale už není. Ale mezi nebem a zemí je spojitost, jak nahoře, tak dole. Makrokosmos a mikrokosmos se vzájemně odrážejí. Stejně jako to, co se děje uvnitř nás, se odráží navenek a naopak. Strach nás svírá, láska uvolňuje. Když člověk ztratí lásku, jako by se na něj zřítil celý svět.
Čím víc se poddáváš strachu, tím je to těžší. Když však miluješ, jsi otevřený a vše jde dobře. Promiň, Tome, vím, že ty nemůžeš milovat, ale nemáš ani strach.“
Mýlíš se, Astrid, když se domníváš, že přelud nemá strach, řekl jsem si v duchu.
„Klíčem k přežití je tedy zůstat pozitivní v lásce, ač se vnější svět může jevit jako beznadějný,“ pokračovala Astrid od Bílých břehů, kde je naděje. „Pozoruji-li noční oblohu, myslívám na letce. Civilní i válečné, ztracené v dálce i bouřích, jimž se jejich poslání stalo osudem. Na odvážné muže tmavomodrého světa, ale i na milence pod hvězdnou oblohou. Ztraceni v meziplanetárním prostoru hledáme mezi miliony planet tu svou, jako zrnko prachu mezi souhvězdími…“
Zrnko prachu mezi souhvězdími, opakuji si, a myslím na svůj ustavičný strach, a jak by bylo krásné cítit kromě něj opět i lásku, jako tehdy, když jsem v parku jedl z papíru vlašák, nabíral ho dvěma rohlíky a odněkud přicházela Marlene. Teď je mou femme fatale Astrid od Bílých břehů a sny a touhy letí ke hvězdám. Ty však vracejí jenom střely.
Tolik zelená je tráva doma…
„Co jsi mi dnes přinesla z jarmarečního světa, lásko?“
„Nebuď netrpělivý, vždyť se to dozvíš. Teď jsem ale unavená a potřebuji uvolnit a zkonejšit.“
„Já vím. Jako obvykle?“
Přikývla a odešla do koupelny. Když se vrátila, byla jen v županu, položila se naznak na gauč a zavřela oči. Přisedl jsem k ní a začal bříšky prstů hebce klepat po jejím čele. Zvolna jsem přecházel ke spánkům a jemným kroužením jsem z nich odnímal chvat a chaos, které za celý den nasbírala.
„Je to vlídně uklidňující,“ řekla.
„Já vím. Jako obvykle?“
Přikývla a odešla do koupelny. Když se vrátila, byla jen v županu, položila se naznak na gauč a zavřela oči. Přisedl jsem k ní a začal bříšky prstů hebce klepat po jejím čele. Zvolna jsem přecházel ke spánkům a jemným kroužením jsem z nich odnímal chvat a chaos, které za celý den nasbírala.
„Je to vlídně uklidňující,“ řekla.
Něžně jsem se dotkl jejích uší a sjel z boků na krk. Hlasitě vzdychla a pak jsem cítil, jak se poddává mým dotekům, aby se ponořila do nevědomí. Dlouho jsem laskal hladkou šíji a teprve pak jí rozhalil župan. Ukázala se sladká ňadra. Konejšil jsem je a nemělo to nic společného se sexem. Jako bych na poli zvedl hroudu úrodné země a hnětl ji v rukou. Vnímal jsem, jak je stále klidnější, až se ocitla v transu. Trvalo jen chvíli, než promluvila do ticha.
„Dnes jsem utrhla červené jablko a sedla si do trávy. Napadlo mě, že až vyhnáním z ráje se narodila touha. Je omyl si myslet, že se nás to netýká, vždy jsme při tom.
V kupé vlaku napřed všichni mluvili o biblických proroctvích, až se potom někteří potřebovali zhulit. Kdo se však smál poslední? Spolucestující, který se zdál nanejvýš podezřelý? Nebo ti novodobí rytíři v černých oblecích a s mobily na uších, kteří přivezli sněť a černé neštovice? Kolik svobody jsme ochotni vyměnit za bezpečí?
Všude na světě něco potěší. Radost přijde ve zpěvu ptáků. Stojím na cestě a nevím, kudy povede, co mě na ní čeká. Stačí si ale vzít staré vyšlapané boty a srdcem vnímat obrazy. Když jsem dostala strach, rozplynula jsem se láskou, prošla bránou a za ní rostly stromy nad lidmi dobrými i zlými. Potkala jsem tam roztodivné květy, sluneční síťoví za jemnou krajkou kapradin, vůni pryskyřice, tlejícího listí a uchvácená hrou světel a stínů jsem vplula do ticha k obejmutí.
Na konci lesa stála tankem pobouraná zídka a já uviděla krvavý průřez minulými staletími. Je tolik zbraní, že každý může mít svou. Na to ale nechci myslet, protože miluji svět vnímatelných půvabů a mám radost ze setkání s krásnými lidmi, spanilými uvnitř. To pak slyším líbeznou hudbu.“
„Pověz mi, co je krása?“ přerušil jsem ji. „Jak se pozná?“
V nevědomí se usmála a řekla: „Co se zdá krásné mně, nemusí se zdát krásné druhému. Ale nejde jen o ni, třeba hudba je víc než krása. Vzpomínám si, jak byl celý sál na nohou, pohupoval se a tleskal do rytmu a zpěváci na pódiu už nezpívali, ale jiskřili a nehmotné vibrace plnily sál po strop a všechny pohlcovaly. Bylo to souznění, a na ničem jiném nezáleželo. Jen harmonie a vytržení byly středobodem vesmíru a všichni spolu jsme zvěstovali poselství a přáli si, ať ta chvíle neskončí. Ale pominula jako vše a už se nezopakuje. Zpěváci plakali a každý z přítomných byl smutný i veselý zároveň, neboť věděl, že ta hudba byl životní pocit radosti i žalu.“
Po jejích slovech jsem měl co dělat, abych zůstal pohromadě. Moje částice, které drží podobu jen kvůli ní, měly touhu rozletět se do prostoru, ale ustál jsem to.
A ona pokračovala: „Van Goghovy Slunečnice žhavě plály a já pochopila, že ani Michelangelo nebyl u snímání kříže, a přece jeho dílo tak mnohé oslovuje. Krásu lze najít i tam, kde jiní prošli bez povšimnutí.
Pak mi basenji, kterého jsem se zprvu bála, olízl ruku. Byl však tichý a vlídný a já se bát přestala. Nedají se zapomenout ta rána, kdy plný radosti vyběhl do zvlněné scenérie a tráva byla tak zelená…“
„Tolik zelená je tráva doma,“ řekl jsem a ona se probudila.
Díval jsem se na ni a byla lákavá jako krajina. Jak bych mohl nelitovat, že jsem jen její vidina, pouhý přelud a existuji jen tehdy, když se vrátí a jen proto, abych ji zkonejšil a ona mi vypráví básně svých cest.
Všude na světě něco potěší. Radost přijde ve zpěvu ptáků. Stojím na cestě a nevím, kudy povede, co mě na ní čeká. Stačí si ale vzít staré vyšlapané boty a srdcem vnímat obrazy. Když jsem dostala strach, rozplynula jsem se láskou, prošla bránou a za ní rostly stromy nad lidmi dobrými i zlými. Potkala jsem tam roztodivné květy, sluneční síťoví za jemnou krajkou kapradin, vůni pryskyřice, tlejícího listí a uchvácená hrou světel a stínů jsem vplula do ticha k obejmutí.
Na konci lesa stála tankem pobouraná zídka a já uviděla krvavý průřez minulými staletími. Je tolik zbraní, že každý může mít svou. Na to ale nechci myslet, protože miluji svět vnímatelných půvabů a mám radost ze setkání s krásnými lidmi, spanilými uvnitř. To pak slyším líbeznou hudbu.“
„Pověz mi, co je krása?“ přerušil jsem ji. „Jak se pozná?“
V nevědomí se usmála a řekla: „Co se zdá krásné mně, nemusí se zdát krásné druhému. Ale nejde jen o ni, třeba hudba je víc než krása. Vzpomínám si, jak byl celý sál na nohou, pohupoval se a tleskal do rytmu a zpěváci na pódiu už nezpívali, ale jiskřili a nehmotné vibrace plnily sál po strop a všechny pohlcovaly. Bylo to souznění, a na ničem jiném nezáleželo. Jen harmonie a vytržení byly středobodem vesmíru a všichni spolu jsme zvěstovali poselství a přáli si, ať ta chvíle neskončí. Ale pominula jako vše a už se nezopakuje. Zpěváci plakali a každý z přítomných byl smutný i veselý zároveň, neboť věděl, že ta hudba byl životní pocit radosti i žalu.“
Po jejích slovech jsem měl co dělat, abych zůstal pohromadě. Moje částice, které drží podobu jen kvůli ní, měly touhu rozletět se do prostoru, ale ustál jsem to.
A ona pokračovala: „Van Goghovy Slunečnice žhavě plály a já pochopila, že ani Michelangelo nebyl u snímání kříže, a přece jeho dílo tak mnohé oslovuje. Krásu lze najít i tam, kde jiní prošli bez povšimnutí.
Pak mi basenji, kterého jsem se zprvu bála, olízl ruku. Byl však tichý a vlídný a já se bát přestala. Nedají se zapomenout ta rána, kdy plný radosti vyběhl do zvlněné scenérie a tráva byla tak zelená…“
„Tolik zelená je tráva doma,“ řekl jsem a ona se probudila.
Díval jsem se na ni a byla lákavá jako krajina. Jak bych mohl nelitovat, že jsem jen její vidina, pouhý přelud a existuji jen tehdy, když se vrátí a jen proto, abych ji zkonejšil a ona mi vypráví básně svých cest.
(Pro název druhé črty byl použit verš z básně Tygr od Williama Blakea.)
pátek 21. ledna 2022
Co je zdravý selský rozum?
Pohled na utěšené pole v krajině úvahu o zdravém selském rozumu dokresluje, aspoň myslím, že ano.
Takzvaného zdravého rozumu se často dovolávají profesionální i amatérští komentátoři a glosátoři dění doma i ve světě, ale nezřídka i běžní lidé při řešení svých všedních problémů a sporů.
Co je však pod pojmem „zdravý rozum“ vlastně míněno? Každý si snadno najde, že zdravý rozum či prostý rozum se v češtině užívá jako ekvivalent latinského „sensus communis“, tedy obecného smýšlení (anglicky common sense). Označuje se tak filozofický princip počítající se smýšlením, které vychází z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirických zkušenostech, bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním. Takový rozum je přirozený všem lidem. U nás doprovází termín zdravý rozum ještě druhý atribut „selský“. To proto, že smýšlení tohoto druhu bylo charakteristické pro dobré sedláky.
Dobří sedláci totiž věděli, kdy zasít a kdy sklidit, rozuměli rostlinám, zvířatům, a vůbec přírodě a konečně i lidem, neboť každý v sobě nosil zkušenosti a moudra, které nabyl od svého otce, ten zas od svého a tak dál po nesčíslná pokolení.
No jo, tak to mohlo fungovat, pokud byl svět ještě v pořádku, věci na svých místech, lidé plnili své role a čas ubíhal zvolna jako voda pod mostem v Avignonu. Osobně si myslím, že taková doba nikdy nebyla a svět se nikdy v minulosti nenalézal ve stavu pořádku. Odněkud však ti filozofové a glosátoři světa, počínaje Aristotelem, museli sakra vzít tu báchorku o zdravém selském rozumu.
Mějme tedy zato, že kdysi v dávných dobách byl svět takový, jaký má být a tehdy někdy se narodil i zdravý selský rozum. Kdybychom totiž chodili pro rozumy k dnešním sedlákům u nás či v Evropě, byl by prostý rozum ekvivalentem hořekování nad počasím, nepřízní trhu komodit a dožadování se státních dotací.
Nehynoucí slávu prostému zdravému selskému rozumu vydobyly zástupy filozofů a rovněž skvělých umělců. Třeba filozofové skotské školy v čele s Thomasem Reidem dovozovali v opozici k racionalismu například Réné Descarta, že co se příčí zdravému rozumu, vede na scestí a k chybným závěrům.
Jenže tihle pánové nezažili nápor imigrantů do Evropy, diktát Evropské unie, multikulturalismus, hyperkorektnost, green deal, genderovou rovnoprávnost, Me Too, Black lives matter, ani panikáře, kteří vším tím straší, putinovské Rusko, natož Miloše Zemana, Andreje Babiše, obecně české politicky, Vratislava Mynáře, Jiřího Ovčáčka, pražskou kavárnu, sluníčkáře, neonácky, xenofoby, neznámý jim byl i Václav Klaus starší. Kdyby tyto lidi, jevy a okolnosti znali, asi by soudili o zdravém rozumu jinak. To jsem se ale dostal od sedláků daleko.
Konečně ani sedláci neodmítali knižní vědomosti úplně. To, že po staletí většinou nestudovali a pokud ano, odrodili se hroudě, bylo dáno charakterem jejich obživy. Dnešní zemědělství se neobejde bez zemědělských inženýrů, a tudíž jíme všelijaké hnusy a zdravý rozum, aby člověk pohledal. No ale žijeme (zatím) a je nás stále víc (míněno globálně).
Teď ale vážně. Zdravý selský rozum je potřebná věc. Tak, jak o něm psali zrovna Karel Čapek nebo nově třeba Robert Fulghum (viz Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce), získal zdravý rozum správný rozměr a pozici jako předpoklad poznání. Tak se ale dostáváme zpět k filozofovi zdravého rozumu Thomasi Reidovi.
Není to důkazem, že se vše točí v kruzích? Ostatně Země je kulatá, a to, že má ve skutečnosti tvar nepravidelného elipsoidu se šesti osami a podle ještě novějších poznatků tvar hrušky, není pro tuto chvíli podstatné, a nekonečný vesmír je také koule, protože jak si lépe představit nekonečno než jako kouli, ač je to dle zdravého rozumu blbost.
A to je právě ta hrůza. Kdo ví, co znamená zdravý rozum v jaderné fyzice, chemii, ve vyšší matematice, ve světě částic, v astronomii, v počítačových programech a elektronických systémech, v ekologii a ve snaze zachránit planetu před globálním oteplováním, znečišťováním, ničením ekosystémů a vymíráním druhů? Člověk musí hodně studovat, poznat a vědět, aby se v těchto oborech vyznal a aby pochopil, že o tom ví stejně houby.
Určit pak, co je zdravé, rozumné a selsky zemité ve vztazích mezi muži a ženami a mezi dospělými a dětmi, nejde už vůbec a v politice je to zhola nemožné. Ve světle nastíněných skutečností se jeví coby směšné, když někdo takový jako já nebo jiný blbec požaduje, aby druzí užívali zdravého selského rozumu. No ale zase na druhou stranu, po kom jiném chtít než po ostatních, aby měli zdravý rozum a soudnost, když člověk sám těmito vlastnostmi nevládne?
Dobří sedláci totiž věděli, kdy zasít a kdy sklidit, rozuměli rostlinám, zvířatům, a vůbec přírodě a konečně i lidem, neboť každý v sobě nosil zkušenosti a moudra, které nabyl od svého otce, ten zas od svého a tak dál po nesčíslná pokolení.
No jo, tak to mohlo fungovat, pokud byl svět ještě v pořádku, věci na svých místech, lidé plnili své role a čas ubíhal zvolna jako voda pod mostem v Avignonu. Osobně si myslím, že taková doba nikdy nebyla a svět se nikdy v minulosti nenalézal ve stavu pořádku. Odněkud však ti filozofové a glosátoři světa, počínaje Aristotelem, museli sakra vzít tu báchorku o zdravém selském rozumu.
Mějme tedy zato, že kdysi v dávných dobách byl svět takový, jaký má být a tehdy někdy se narodil i zdravý selský rozum. Kdybychom totiž chodili pro rozumy k dnešním sedlákům u nás či v Evropě, byl by prostý rozum ekvivalentem hořekování nad počasím, nepřízní trhu komodit a dožadování se státních dotací.
Nehynoucí slávu prostému zdravému selskému rozumu vydobyly zástupy filozofů a rovněž skvělých umělců. Třeba filozofové skotské školy v čele s Thomasem Reidem dovozovali v opozici k racionalismu například Réné Descarta, že co se příčí zdravému rozumu, vede na scestí a k chybným závěrům.
Jenže tihle pánové nezažili nápor imigrantů do Evropy, diktát Evropské unie, multikulturalismus, hyperkorektnost, green deal, genderovou rovnoprávnost, Me Too, Black lives matter, ani panikáře, kteří vším tím straší, putinovské Rusko, natož Miloše Zemana, Andreje Babiše, obecně české politicky, Vratislava Mynáře, Jiřího Ovčáčka, pražskou kavárnu, sluníčkáře, neonácky, xenofoby, neznámý jim byl i Václav Klaus starší. Kdyby tyto lidi, jevy a okolnosti znali, asi by soudili o zdravém rozumu jinak. To jsem se ale dostal od sedláků daleko.
Konečně ani sedláci neodmítali knižní vědomosti úplně. To, že po staletí většinou nestudovali a pokud ano, odrodili se hroudě, bylo dáno charakterem jejich obživy. Dnešní zemědělství se neobejde bez zemědělských inženýrů, a tudíž jíme všelijaké hnusy a zdravý rozum, aby člověk pohledal. No ale žijeme (zatím) a je nás stále víc (míněno globálně).
Teď ale vážně. Zdravý selský rozum je potřebná věc. Tak, jak o něm psali zrovna Karel Čapek nebo nově třeba Robert Fulghum (viz Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce), získal zdravý rozum správný rozměr a pozici jako předpoklad poznání. Tak se ale dostáváme zpět k filozofovi zdravého rozumu Thomasi Reidovi.
Není to důkazem, že se vše točí v kruzích? Ostatně Země je kulatá, a to, že má ve skutečnosti tvar nepravidelného elipsoidu se šesti osami a podle ještě novějších poznatků tvar hrušky, není pro tuto chvíli podstatné, a nekonečný vesmír je také koule, protože jak si lépe představit nekonečno než jako kouli, ač je to dle zdravého rozumu blbost.
A to je právě ta hrůza. Kdo ví, co znamená zdravý rozum v jaderné fyzice, chemii, ve vyšší matematice, ve světě částic, v astronomii, v počítačových programech a elektronických systémech, v ekologii a ve snaze zachránit planetu před globálním oteplováním, znečišťováním, ničením ekosystémů a vymíráním druhů? Člověk musí hodně studovat, poznat a vědět, aby se v těchto oborech vyznal a aby pochopil, že o tom ví stejně houby.
Určit pak, co je zdravé, rozumné a selsky zemité ve vztazích mezi muži a ženami a mezi dospělými a dětmi, nejde už vůbec a v politice je to zhola nemožné. Ve světle nastíněných skutečností se jeví coby směšné, když někdo takový jako já nebo jiný blbec požaduje, aby druzí užívali zdravého selského rozumu. No ale zase na druhou stranu, po kom jiném chtít než po ostatních, aby měli zdravý rozum a soudnost, když člověk sám těmito vlastnostmi nevládne?
úterý 18. ledna 2022
Jolana a rytíř na černém koni
Marie Moudrá vypadala jako koule ve špinavé pracovní květované šatové zástěře, z které trčely tlusté krátké ruce a nohy a na tučném krku hlava s blonďatou trvalou. Mohla mít tak padesát let a pracovala jako pomocnice u flexotisku, kde jsem měl působit coby tiskař.
Jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě se ušklíbla. Mistr Bareš mi vysvětlil práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a zdejchl se.
„Hele, mladej,“ spustila Moudrá, „aby bylo mezi náma jasno, nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat, zvedat, nebo lízt po mašině. Takže to musíš dělat sám.“
S čím mi tedy bude pomáhat? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle které stál zbytek staré role papíru s překližkovou deskou nahoře. Na ní ležela kupa buřtů, pečený bůček, sekaná a halda housek. Moudrá jednu popadla, do druhý ruky studený buřt a hned se do něj zakousla.
„Jestli to dobře chápu, paní Moudrá, tak vy tu budete akorát sedět a žrát.“
Moudrá se z mojí drzosti zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně polkla.
„Nech si to, jo! Mladej!“
Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.
„Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ řekla vlídněji.
Značky byly barevné lístky v rolích papíru, které upozorňovaly tiskaře, že má stroj zpomalit, aby se papírový pás nepřetrhl, protože v těch místech se v roli vyskytovaly třeba faldy nebo vytržené okraje.
„Prostě ráda jím. Je to na mně taky vidět,“ řekla Moudrá a rozchechtala se.
„No trochu jo.“
Moudré ovšem její příšerná tloušťka tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo, a jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.
„Petře, ty jsi přece skoro doktor. Poraď mi něco, sakra, abych zhubla.“
„Nechte si předepsat dexfermetrazin.“
Moudrá hned nato odcházela, ale podala si kliku s mistrem Barešem.
„Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel mistr na jedinou ženu mezi námi.
„Jim nic neřeknete,“ ukázala dívka vyčítavě na nás.
„Jenže voni kouří a ty se tady flákáš.“
„Co je ta Jolana zač?“ ptal jsem se později své pomocnice.
Skorolékař Pavlát mi totiž poradil, že když o někom budu chtít něco vědět, mám se informovat u Moudré, neboť je tu od založení haly a je to stará drbna.
„Ty se o Jolanu nějak zajímáš, mladej?“
„Ne. Jen že na ni Bareš u Pavláta hned tak vystartoval a vyhnal ji.“
„To je nešťastná holka, Mílo. Je z děcáku a Bareš se zavázal, když ji vedoucí přijímal, že na ni dohlídne. S takovýma holkama to ale neumí, tak se chová jako slon v porcelánu. Před časem Jolana chodila s jedním klukem z nádvorní party. Byla celá šťastná, vždyť vidíš, jak vypadá a on ji pak ten kluk dal kopačky. Pro ni to byla rána, a tak se pokusila o sebevraždu. Zachránili ji, ale měla namále. Jolana to má těžký, chce se vyrovnat ostatním, překonat svůj hendistep...“
„Co chce překonat?“
„Tak jak se to řekne?“
„Hendikep.“
„No jo, ty jsi študovanej. To se hned pozná. Víš, ona Jolana by taky ráda zapadla mezi ostatní, ale každej na ní civí, a to není nikomu příjemný.
„A jak tohle všechno víte?“
„Mám voči a všichni se tady o tom bavili.“
„A o tom Barešově závazku, že na Jolanu dohlídne?“
„On totiž Bareš, když byl malej, bydlel nedaleko od nás a chodil...“
„Dobrý, dobrý, nemusím vědět úplně všechno,“ zarazil jsem ji.
Jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě se ušklíbla. Mistr Bareš mi vysvětlil práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a zdejchl se.
„Hele, mladej,“ spustila Moudrá, „aby bylo mezi náma jasno, nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat, zvedat, nebo lízt po mašině. Takže to musíš dělat sám.“
S čím mi tedy bude pomáhat? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle které stál zbytek staré role papíru s překližkovou deskou nahoře. Na ní ležela kupa buřtů, pečený bůček, sekaná a halda housek. Moudrá jednu popadla, do druhý ruky studený buřt a hned se do něj zakousla.
„Jestli to dobře chápu, paní Moudrá, tak vy tu budete akorát sedět a žrát.“
Moudrá se z mojí drzosti zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně polkla.
„Nech si to, jo! Mladej!“
Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.
„Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ řekla vlídněji.
Značky byly barevné lístky v rolích papíru, které upozorňovaly tiskaře, že má stroj zpomalit, aby se papírový pás nepřetrhl, protože v těch místech se v roli vyskytovaly třeba faldy nebo vytržené okraje.
„Prostě ráda jím. Je to na mně taky vidět,“ řekla Moudrá a rozchechtala se.
„No trochu jo.“
Moudré ovšem její příšerná tloušťka tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo, a jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.
„Petře, ty jsi přece skoro doktor. Poraď mi něco, sakra, abych zhubla.“
„Nechte si předepsat dexfermetrazin.“
Moudrá hned nato odcházela, ale podala si kliku s mistrem Barešem.
„Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel mistr na jedinou ženu mezi námi.
„Jim nic neřeknete,“ ukázala dívka vyčítavě na nás.
„Jenže voni kouří a ty se tady flákáš.“
„Co je ta Jolana zač?“ ptal jsem se později své pomocnice.
Skorolékař Pavlát mi totiž poradil, že když o někom budu chtít něco vědět, mám se informovat u Moudré, neboť je tu od založení haly a je to stará drbna.
„Ty se o Jolanu nějak zajímáš, mladej?“
„Ne. Jen že na ni Bareš u Pavláta hned tak vystartoval a vyhnal ji.“
„To je nešťastná holka, Mílo. Je z děcáku a Bareš se zavázal, když ji vedoucí přijímal, že na ni dohlídne. S takovýma holkama to ale neumí, tak se chová jako slon v porcelánu. Před časem Jolana chodila s jedním klukem z nádvorní party. Byla celá šťastná, vždyť vidíš, jak vypadá a on ji pak ten kluk dal kopačky. Pro ni to byla rána, a tak se pokusila o sebevraždu. Zachránili ji, ale měla namále. Jolana to má těžký, chce se vyrovnat ostatním, překonat svůj hendistep...“
„Co chce překonat?“
„Tak jak se to řekne?“
„Hendikep.“
„No jo, ty jsi študovanej. To se hned pozná. Víš, ona Jolana by taky ráda zapadla mezi ostatní, ale každej na ní civí, a to není nikomu příjemný.
„A jak tohle všechno víte?“
„Mám voči a všichni se tady o tom bavili.“
„A o tom Barešově závazku, že na Jolanu dohlídne?“
„On totiž Bareš, když byl malej, bydlel nedaleko od nás a chodil...“
„Dobrý, dobrý, nemusím vědět úplně všechno,“ zarazil jsem ji.
Za tři dny Marie Moudrá znovu narušila náš kuřácký dýchánek.
„Petře, cos mi to poradil za hnusný prášky?! Mě po nich nechutná jíst.“
„To je účel, paninko. Po nich vám chutnat nemá. Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje.“
„Na takovou medicínu se ti můžu vysrat!“
Moudrá odfrčela, jako přilítla.
Když jsem znovu rozjel mašinu a kontroloval kvalitu tisku, náhle se vydrápala ke mně na můstek.
„Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala do rachotu stroje.
„Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“
„Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“
Podíval jsem se na ni, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské náhle líto, ale situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z barev řičela smutnou zpověď, byla směšná, i když jsem se zrovna neměl chuť smát.
O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo.
„Co děláš?“ zastavila mě moje pomocnice.
„Chci si je uvařit k obědu.“
„Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice.“
„Na to nemám chuť. Ale jste hodná.“
I když jsem věděl, že to nesmysl, tak mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná.
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny, až se na ni sádlo roztřáslo. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka natvrdo?“
„Netuším.“
„Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový. Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme.“
„Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku?“
„No, do tý.“
Cpal jsem už vajíčka do komory sušící sekce stroje, co nanášel voděodolnou východoněmeckou sračku na papír, když se zjevil manšinfíra natěráku Najman.
„Pudeš s náma dneska chlastat?“
„Jasně, pudu. A s kým – s náma?“
„No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí.“
„Proč je čubka?“
„Protože dá každýmu, kdo si řekne.“
„Vám taky dala?“
„Já si neřek.“
Žvanili jsme pak skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Vytáhl jsem ale jen prázdné skořápky, protože se jejich obsah úplně odpařil.
„Dobrou chuť,“ šklebil se Najman.
Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté obaly vajíček.
„Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.
„Kraslice.“
„Teď kraslice?“
„Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce, tak je slavím v září.“
„Si blbej,“ řekla něžně. „Nešel bys dneska do kina?“
„S tebou? Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti.“
„A nemůžu jít s váma?“
„Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí.“
„Deš chlastat s Karlem? Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“
„Najman.“
„Ten starej prasák de taky?“
„Ten starej prasák mě pozval.“
„Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty? Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do kanclu.“
„Do technickýho rozvoje.“
„No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou.“
„Proč o nich tak mluvíš?“
„Protože to je spodina. Kdybys jenom věděl, Mílo.“
„Co kdybych věděl?“
„Kdybys věděl třeba, jak se ke mně Karel chová. Jak mě ponižuje.“
„Ponižuje?“
„To poznáš v tý hospodě.
„Tak proč tam chceš jít?“
„Chci tam jít, protože tam jdeš ty.“
V hlavě mi blikla kontrolka, že se tady schyluje k čemusi, na čem nemám zájem.
„Proč tady děláš, když se k tobě tak chovají?“
„Kde by mě asi tak zaměstnali? Ty si můžeš vybírat, ale já ne. Tohle je nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. No a ještě Moudrá. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“
U mašiny jsem ještě chytil pomocnici a zeptal se jí, co jsou Najman a Karel zač?
„Na ty dva si dej pozor. Najman byl doktor, gynekolog, ale pak ho vyhodili a odsoudili za mravnostní delikty, protože to dělal s pacientkama a taky s holkama pod zákonem.“ A Karel je sice syn diplomata, ale taky feťák a násilník. Byl i zavřenej. Proč myslíš, že dělaj tady?“
„A co Karel provádí Jolaně?“
„To si ani nepřej vědět. Jedná s ní, jako by ani nebyla člověk.“
„Petře, cos mi to poradil za hnusný prášky?! Mě po nich nechutná jíst.“
„To je účel, paninko. Po nich vám chutnat nemá. Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje.“
„Na takovou medicínu se ti můžu vysrat!“
Moudrá odfrčela, jako přilítla.
Když jsem znovu rozjel mašinu a kontroloval kvalitu tisku, náhle se vydrápala ke mně na můstek.
„Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala do rachotu stroje.
„Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“
„Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“
Podíval jsem se na ni, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské náhle líto, ale situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z barev řičela smutnou zpověď, byla směšná, i když jsem se zrovna neměl chuť smát.
O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo.
„Co děláš?“ zastavila mě moje pomocnice.
„Chci si je uvařit k obědu.“
„Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice.“
„Na to nemám chuť. Ale jste hodná.“
I když jsem věděl, že to nesmysl, tak mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná.
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny, až se na ni sádlo roztřáslo. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka natvrdo?“
„Netuším.“
„Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový. Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme.“
„Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku?“
„No, do tý.“
Cpal jsem už vajíčka do komory sušící sekce stroje, co nanášel voděodolnou východoněmeckou sračku na papír, když se zjevil manšinfíra natěráku Najman.
„Pudeš s náma dneska chlastat?“
„Jasně, pudu. A s kým – s náma?“
„No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí.“
„Proč je čubka?“
„Protože dá každýmu, kdo si řekne.“
„Vám taky dala?“
„Já si neřek.“
Žvanili jsme pak skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Vytáhl jsem ale jen prázdné skořápky, protože se jejich obsah úplně odpařil.
„Dobrou chuť,“ šklebil se Najman.
Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté obaly vajíček.
„Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.
„Kraslice.“
„Teď kraslice?“
„Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce, tak je slavím v září.“
„Si blbej,“ řekla něžně. „Nešel bys dneska do kina?“
„S tebou? Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti.“
„A nemůžu jít s váma?“
„Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí.“
„Deš chlastat s Karlem? Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“
„Najman.“
„Ten starej prasák de taky?“
„Ten starej prasák mě pozval.“
„Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty? Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do kanclu.“
„Do technickýho rozvoje.“
„No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou.“
„Proč o nich tak mluvíš?“
„Protože to je spodina. Kdybys jenom věděl, Mílo.“
„Co kdybych věděl?“
„Kdybys věděl třeba, jak se ke mně Karel chová. Jak mě ponižuje.“
„Ponižuje?“
„To poznáš v tý hospodě.
„Tak proč tam chceš jít?“
„Chci tam jít, protože tam jdeš ty.“
V hlavě mi blikla kontrolka, že se tady schyluje k čemusi, na čem nemám zájem.
„Proč tady děláš, když se k tobě tak chovají?“
„Kde by mě asi tak zaměstnali? Ty si můžeš vybírat, ale já ne. Tohle je nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. No a ještě Moudrá. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“
U mašiny jsem ještě chytil pomocnici a zeptal se jí, co jsou Najman a Karel zač?
„Na ty dva si dej pozor. Najman byl doktor, gynekolog, ale pak ho vyhodili a odsoudili za mravnostní delikty, protože to dělal s pacientkama a taky s holkama pod zákonem.“ A Karel je sice syn diplomata, ale taky feťák a násilník. Byl i zavřenej. Proč myslíš, že dělaj tady?“
„A co Karel provádí Jolaně?“
„To si ani nepřej vědět. Jedná s ní, jako by ani nebyla člověk.“
Když jsem se s Jolanou objevil v hospodě, Najmana, Karla i Jiřinu to zarazilo. Při třetím pivu si mě Najman vzal stranou.
„Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, když jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl.“
„Kdo říká, že na ní polezu? A proč bych měl tušit, že si nevybíráte?“
„Děláš přece s Moudrou, a ta ti určitě poreferovala, co jsem zač.“
„Zmínila se.“
„Prej zmínila. Ta mě musela vylíčit v těch nejhorších barvách, babizna. Ale pokud jde o Jolanu, dej od ní ruce pryč.“
„Co pořád máte. Vnutila se mi.“
Hned jsem se za svoje slova zastyděl.
„Ta po tobě jede jak ohař. Věř zkušenýmu. Přece se nezahodíš s cigoškou, navíc takhle šerednou.“
Všichni u stolu se bavili, jen Jolana mlčela. Netroufala si promluvit, protože bylo skoro hmatatelné, že jí všichni odmítají. Neusnadnil jsem jí to ani já. Nemínil jsem před tím póvlem vypadat, jako že chci vlézt na cigošku.
Pak se najednou Karel na Jolanu usmál a kývl na ni, aby si přisedla k němu. Byla z toho překvapená, ale poslechla.
„Tak co, ty černá mrcho, myslíš si, že Mílu sbalíš?“ řekl Karel nahlas, že to musela slyšet celá putyka.
Zděsil jsem se, ale ostatní to nijak nerozhodilo.
„Máš to marný. Míla a taková špinavá zrůda, jako si ty, morgoško? Si upadla.“
Podle toho, jak se tvářili Jiřina a Najman, bylo i pro ně přes čáru, co Karel řekl.
„Karle, mluv za sebe, a ne za mě!“ okřikl jsem ho.
„Tak já tě chci týhle obludy zbavit a ty se jí zastáváš.“
„O nic jsem tě nežádal. Proč se do Jolany tak navážíš?!“
„Vždyť se na ni koukni, ta si nezaslouží žádný ohledy.“
„Ohledy si zaslouží každej. Jenže tobě to nedochází, protože jsi zkurvenej zmetek s vyhuleným mozkem!“
„Cos to řekl?!“
„Slyšel jsi dobře, ty hajzle.“
Karel se proti mně za stolem vztyčil a pak bez varování vypálil pěstí. Já jsem něco takového ale čekal, chytil ho za tu pěst a poslal ji i s celým Karlem dál za sebe. Přelítl stůl, narazil do druhého volného vedle, převrátil ho i s židlemi a zůstal ležet tváří k zemi. Vůbec se nehýbal. Jiřina hned vyskočila, klekla k němu a snažila se ho probrat. Pomohl jsem jí s Karlem na židli a s gustem mu vlepil ještě pár facek, po kterých se probudil. Na další rvačku ale neměl chuť. Dostal kafe a Najman omlouval incident u hostinského. Ten byl ale zřejmě na něco podobného zvyklý, tak jen mávl rukou. Teď zase Karel seděl stranou a nevstupoval do debaty.
„Tedy, Mílo, tys mu dal,“ vzala mě Jiřina v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla těsně nad loket. „Udělal jsi na mě dojem.“
„Nechodíš náhodou s Karlem? A kromě toho jsi o dost starší.“
„Tos nemusel, Mílo. Třicet není žádnej věk. A s Karlem vlastně ani nechodím.“
„Do toho, jak to máš s Karlem, mě netahej.“
„Ty to s tou Jolanou myslíš vážně?“ rychle změnila téma.
„Vůbec, ale nemám rád, když někdo kohokoli bezdůvodně ponižuje.“
„Myslíš, že je někdy k ponižování důvod?“ položila náhle filozofickou otázku.
„Myslím, že ne.“
„Rychle z toho s tou Jolanou vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku, bejku,“ přisedl Karel. „Já proti tobě nic nemám, ale morgoše nesnáším. V lochu to byly největší kurvy.“
„Proč tě zavřeli?“
„Kvůli fetu.“
„Proč to bereš?“
„Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“
„To netuším. A s nima?“
„Taky ne.“
„A otec tě z toho nevysekal?“
„Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo sedět za katrem.“
„Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, když jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl.“
„Kdo říká, že na ní polezu? A proč bych měl tušit, že si nevybíráte?“
„Děláš přece s Moudrou, a ta ti určitě poreferovala, co jsem zač.“
„Zmínila se.“
„Prej zmínila. Ta mě musela vylíčit v těch nejhorších barvách, babizna. Ale pokud jde o Jolanu, dej od ní ruce pryč.“
„Co pořád máte. Vnutila se mi.“
Hned jsem se za svoje slova zastyděl.
„Ta po tobě jede jak ohař. Věř zkušenýmu. Přece se nezahodíš s cigoškou, navíc takhle šerednou.“
Všichni u stolu se bavili, jen Jolana mlčela. Netroufala si promluvit, protože bylo skoro hmatatelné, že jí všichni odmítají. Neusnadnil jsem jí to ani já. Nemínil jsem před tím póvlem vypadat, jako že chci vlézt na cigošku.
Pak se najednou Karel na Jolanu usmál a kývl na ni, aby si přisedla k němu. Byla z toho překvapená, ale poslechla.
„Tak co, ty černá mrcho, myslíš si, že Mílu sbalíš?“ řekl Karel nahlas, že to musela slyšet celá putyka.
Zděsil jsem se, ale ostatní to nijak nerozhodilo.
„Máš to marný. Míla a taková špinavá zrůda, jako si ty, morgoško? Si upadla.“
Podle toho, jak se tvářili Jiřina a Najman, bylo i pro ně přes čáru, co Karel řekl.
„Karle, mluv za sebe, a ne za mě!“ okřikl jsem ho.
„Tak já tě chci týhle obludy zbavit a ty se jí zastáváš.“
„O nic jsem tě nežádal. Proč se do Jolany tak navážíš?!“
„Vždyť se na ni koukni, ta si nezaslouží žádný ohledy.“
„Ohledy si zaslouží každej. Jenže tobě to nedochází, protože jsi zkurvenej zmetek s vyhuleným mozkem!“
„Cos to řekl?!“
„Slyšel jsi dobře, ty hajzle.“
Karel se proti mně za stolem vztyčil a pak bez varování vypálil pěstí. Já jsem něco takového ale čekal, chytil ho za tu pěst a poslal ji i s celým Karlem dál za sebe. Přelítl stůl, narazil do druhého volného vedle, převrátil ho i s židlemi a zůstal ležet tváří k zemi. Vůbec se nehýbal. Jiřina hned vyskočila, klekla k němu a snažila se ho probrat. Pomohl jsem jí s Karlem na židli a s gustem mu vlepil ještě pár facek, po kterých se probudil. Na další rvačku ale neměl chuť. Dostal kafe a Najman omlouval incident u hostinského. Ten byl ale zřejmě na něco podobného zvyklý, tak jen mávl rukou. Teď zase Karel seděl stranou a nevstupoval do debaty.
„Tedy, Mílo, tys mu dal,“ vzala mě Jiřina v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla těsně nad loket. „Udělal jsi na mě dojem.“
„Nechodíš náhodou s Karlem? A kromě toho jsi o dost starší.“
„Tos nemusel, Mílo. Třicet není žádnej věk. A s Karlem vlastně ani nechodím.“
„Do toho, jak to máš s Karlem, mě netahej.“
„Ty to s tou Jolanou myslíš vážně?“ rychle změnila téma.
„Vůbec, ale nemám rád, když někdo kohokoli bezdůvodně ponižuje.“
„Myslíš, že je někdy k ponižování důvod?“ položila náhle filozofickou otázku.
„Myslím, že ne.“
„Rychle z toho s tou Jolanou vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku, bejku,“ přisedl Karel. „Já proti tobě nic nemám, ale morgoše nesnáším. V lochu to byly největší kurvy.“
„Proč tě zavřeli?“
„Kvůli fetu.“
„Proč to bereš?“
„Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“
„To netuším. A s nima?“
„Taky ne.“
„A otec tě z toho nevysekal?“
„Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo sedět za katrem.“
Z hospody jsem šel s Jolanou mlčky a ona se do mě zavěsila. Nebránil jsem jí, ale bylo mi to nepříjemné, až jsem se za to sám sobě hnusil.
„Byl jsi úžasnej, Mílo,“ přerušila ticho. „Ty jsi takovej můj rytíř na černým koni.“
Ohromeně jsem zastavil.
„Co že jsem? A vůbec, říká se na bílém koni.“
„To je jedno. Jsi můj zachránce. Ještě se kvůli mně nikdo neporval. Víš, ještě v děcáku, když mi bylo tak čtrnáct, jsem si vysnila, že až se objeví někdo jako ty, někdo, kdo ve mně uvidí ženu, s kterou by chtěl být, že budu mít konečně trochu štěstí a budu někam patřit. Přece zasloužím štěstí, i když jsem cikánka a nejsem hezká. Doteď jsem nikam nepatřila. Pro cikány jsem byla moc gádžovská a pro bílý zase špinavá cigoška. Ale tys to dneska změnil. Mílo!“
Jak mluvila, cítil jsem se nesvůj, ale když nakonec řekla s takovou láskou moje jméno, zůstal jsem jako opařený.
„Jolanko, já... Máš pravdu, štěstí si zaslouží každý. Já ti ho ale nemůžu dát. Zastal jsem se tě, protože tě Karel ponižoval. Ale to bych se zastal každýho. Nesnáším, když někdo lidi ponižuje. Ale my dva spolu... To ne.“
Chvíli bylo ticho, pak Jolana blýskla bělmy svých očí.
„Jsi horší než Karel! Ten je aspoň upřímnej! Říká na rovinu, co si o mně myslí. Ty si ale o mně myslíš to samý! Ale balíš to do hezkých řečiček!“
„Jolano, takhle to nemůžeš...“
„Nemůžu?! Já nic nemůžu! Dal jsi mi naději a já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že jsi jinej. A ty jsi mi naději hned zase vzal. Ale já se neumím hned odmilovat. Když něco cítím, tak doopravdy. Vy, bílí, jste všichni děsný pokrytci! A ty jsi z nich nejhorší. Vzals mi úplně všechno! Chápeš?!“
„Jolano já...“
„Mlč a di do hajzlu, Mílo!“
Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit, ale věděl, že to nejde. Tak jsem mlčel a připadal si odporně. Jolana měla pravdu. Pro ni jsem se vážně stal zlověstným rytířem na černém koni. Co mi zbývalo než jít tam, kam mi doporučila. Stále se ale nade mnou vznášela vášeň jejího divokého vzteku. Nic tak opravdového jsem ještě nikdy nezažil. Ve chvíli té živočišné zlosti byla Jolana krásná.
„Byl jsi úžasnej, Mílo,“ přerušila ticho. „Ty jsi takovej můj rytíř na černým koni.“
Ohromeně jsem zastavil.
„Co že jsem? A vůbec, říká se na bílém koni.“
„To je jedno. Jsi můj zachránce. Ještě se kvůli mně nikdo neporval. Víš, ještě v děcáku, když mi bylo tak čtrnáct, jsem si vysnila, že až se objeví někdo jako ty, někdo, kdo ve mně uvidí ženu, s kterou by chtěl být, že budu mít konečně trochu štěstí a budu někam patřit. Přece zasloužím štěstí, i když jsem cikánka a nejsem hezká. Doteď jsem nikam nepatřila. Pro cikány jsem byla moc gádžovská a pro bílý zase špinavá cigoška. Ale tys to dneska změnil. Mílo!“
Jak mluvila, cítil jsem se nesvůj, ale když nakonec řekla s takovou láskou moje jméno, zůstal jsem jako opařený.
„Jolanko, já... Máš pravdu, štěstí si zaslouží každý. Já ti ho ale nemůžu dát. Zastal jsem se tě, protože tě Karel ponižoval. Ale to bych se zastal každýho. Nesnáším, když někdo lidi ponižuje. Ale my dva spolu... To ne.“
Chvíli bylo ticho, pak Jolana blýskla bělmy svých očí.
„Jsi horší než Karel! Ten je aspoň upřímnej! Říká na rovinu, co si o mně myslí. Ty si ale o mně myslíš to samý! Ale balíš to do hezkých řečiček!“
„Jolano, takhle to nemůžeš...“
„Nemůžu?! Já nic nemůžu! Dal jsi mi naději a já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že jsi jinej. A ty jsi mi naději hned zase vzal. Ale já se neumím hned odmilovat. Když něco cítím, tak doopravdy. Vy, bílí, jste všichni děsný pokrytci! A ty jsi z nich nejhorší. Vzals mi úplně všechno! Chápeš?!“
„Jolano já...“
„Mlč a di do hajzlu, Mílo!“
Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit, ale věděl, že to nejde. Tak jsem mlčel a připadal si odporně. Jolana měla pravdu. Pro ni jsem se vážně stal zlověstným rytířem na černém koni. Co mi zbývalo než jít tam, kam mi doporučila. Stále se ale nade mnou vznášela vášeň jejího divokého vzteku. Nic tak opravdového jsem ještě nikdy nezažil. Ve chvíli té živočišné zlosti byla Jolana krásná.
Druhý den před polednem přišel mistr Bareš za Moudrou a na mě mávl, abych zastavil mašinu.
„Právě jsem se dověděl, že se Jolana zabila,“ oznámil nám.
Civěli jsme na něj, ale nebyli schopni promluvit.
„Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá, když Bareš odešel.
Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a naprázdno polkl. Od chvíle, kdy jsem do tohoto zaměstnání nastoupil, jsem se tady všeho štítil, lidí, strojů, hlučného a špinavého provozu haly… Ale teď jsem se štítil daleko nejvíc sám sebe. Rozhlédl jsem se po okolí a svět se mi zdál nesnesitelný.
„Právě jsem se dověděl, že se Jolana zabila,“ oznámil nám.
Civěli jsme na něj, ale nebyli schopni promluvit.
„Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá, když Bareš odešel.
Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a naprázdno polkl. Od chvíle, kdy jsem do tohoto zaměstnání nastoupil, jsem se tady všeho štítil, lidí, strojů, hlučného a špinavého provozu haly… Ale teď jsem se štítil daleko nejvíc sám sebe. Rozhlédl jsem se po okolí a svět se mi zdál nesnesitelný.
čtvrtek 13. ledna 2022
Na samotě u megapolis
V malém rodinném domku, postaveném u šťavnatého lesa s průčelím obráceným k mořské pláži na azurovém pobřeží, žila mladá krásná prostá modelka se svým postarším miliardářem.
Jisté je, že ona by si ho vzala i jako mladého a chudého, protože to byl úžasný člověk. Mohla snad za to, že chudí mladíci dnes nemají tak skvělé povahy? To se svého muže, když byl ještě její nastávající, měla vzdát jen proto, že se narodil o dost dříve než ona a že vlastnil kolem osmi desítek prosperujících firem a řadu tučných kont v bankách, spousty výnosných akcií, tryskáč, čtyři luxusní jachty, ostrov v Egejském moři, další v Karibiku a zhruba tucet zámků a jiných pohádkových rezidencí? Tak povrchní ta dívka rozhodně nebyla.
Také onen miliardář by si mladou krásnou modelku namluvil, i kdyby byla stará šeredná dělnice v továrně u pásu, protože mu učarovala svým průzračným charakterem. Bylo snad jeho vinou, že na jeho prosté večírky, jež často pořádal ve vyhlášených světových letoviscích většinou pro maximálně tisícovku hostů, angažovali organizátoři jako hostesky jen mladé půvabné dívky? Oni by tedy klidně najímali i staré ošklivé báby, ale ty nemívají čas, protože musí makat u těch pásů.
Jejich setkání se tak stalo nevyhnutelným, i když se událo vlastně nepředvídaně. Náš miliardář tenkrát dlel v poustevně, kterou si nechal vystavět v Nepálu poblíž Tengboche, nejvýznamnějšího kláštera v údolí Solo Khumbu. Tady, kde ho nerušily protivné informace o tom, jak jeho jmění utěšeně roste, se při osamělé meditaci cítil opravdu sám sebou. Jenže už byl vážně unavený dlouhým pobytem, a tak se vypravil na jeden ze svých večírků, který měl proběhnout kdesi v Monte Carlu. Předtím se ale dostavil do kláštera pro požehnání, jak to dělávají horolezci před výstupem na vrchol Mount Everestu, neboť tušil, že se na večírku stane cosi vrcholně mimořádného. Dobře udělal, jelikož jeho předtucha se ukázala správná.
Náhoda tomu chtěla, že modeling byl tou dobou zrovna v krizi, a tak se naše mladá krásná dívka rozhodla přivydělat si v potu tváře na skývu jako hosteska právě na večírku onoho miliardáře. A měla štěstí, zaměstnali ji, když před tím šoupla jednomu z organizátorů pár bankovek ze svých chatrných úspor. A tam, v nechutné vřavě těl, cynického smíchu, vřeštící hudby a odporných výparů z těch nejdražších šampaňských a vzácných koňaků, se pohledy našich dvou hrdinů poprvé střetly.
Dívka napřed oněměla úžasem, ale když se jí řeč vrátila, vydechla: „Ještě nikdy jsem nespatřila muže tak ryzí nátury, kterou přes svou vrozenou skromnost neumí skrýt. Vzala bych si vás, i kdybyste byl chudý jak kostelní myš, ale co dělat, spokojím se i s miliardářem.“ Jeho hned dojala upřímná slova krásné dívky s pohledem plaché laně a řekl: „Kdybych byl chudý jak kostelní myš, tak bych ten kostel ihned koupil a věnoval ho zpět strádající církvi, tedy přesněji osobně papeži, aby se o tom vědělo, protože reklama se nedá odbývat. Ani mně nevadí, že jste mladá krásná dívka. Člověk musí brát, co je, když už nejsou ohyzdné babice k mání.“
A zakrátko byla svatba a brzy po ní se novomanželé uchýlili do zkraje zmíněného rodinného domku na samotě, kde pobývali nejradši, protože milovali intimní prostotu. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho, neboť miliardář musel za obchodem a zahynul, když se jeho tryskáč zřítil do oceánu a již ho nikdo nespatřil. Voda se totiž nad ním navždy ekologicky zavřela poté, co záchranáři odstranili z hladiny pomocí sorbentů rozsáhlou skvrnu vytvořenou hektolitry drahého šampaňského.
Miliardář před svou smrtí naštěstí nestačil pořídit závěť, v níž by odkázal veškerý svůj majetek na dobročinné účely, takže spadl do klína naší mladé modelce, která se stala univerzální dědičkou. Jelikož měla průzračný charakter, jak již sděleno, byla by bývala velice truchlila pro svého manžela, ale neměla na to čas, neboť se musela starat o byznys, a to je kláda.
Byla si však plně vědomá nároků zeleného údělu, a tak nejdřív ze všeho nechala vlevo nedaleko od své samoty na pláži vystavět stanici nové linky metra, kterou před průsaky mořské vody chránila mohutná čerpadla poháněná elektřinou pochopitelně ze solárních panelů. Důvod byl jasný. Nemohla přece jezdit svým Maserati, nebo Lamborghini, nebo Bugatti, či co všechno stálo v klimatizované kůlně u chalupy, a zanechávat tak za sebou výraznou uhlíkovou stopu, která by jen prohloubila globální oteplování.
Vpravo od domku pak zřídila velké obchodní centrum, aby měla kam ráno chodit pro čerstvě nadojené mléko, čímž zároveň významně prospěla nedaleké chudinské čtvrti jisté megapolis. Obyvatelé oné čtvrti, kteří nemohli zavadit o práci, se díky naší mladé miliardářce nemuseli už celé dny poflakovat ve špinavých ulicích, nýbrž mohli somrovat kolem nového nákupního střediska, kde se pohybovala stále řada milých lidí se štědrými almužnami pro strádající nedostatkem lihovin.
A tak se vše, navzdory nepříliš nadějným výchozím konstelacím, v dobré obrátilo a štěstí došla i bývalá krásná prostá modelka a nyní mladá vdova po miliardáři. Její laskavé srdce totiž uslyšel tlouci jeden chudý ale dobře rostlý mladík křišťálové letory, který šel za jeho hlasem, až zbloudil k samotě na azurovém pobřeží. Oba mladí lidé si rázem padli do oka, a jestli se nepředávkovali, žijí tam dodnes.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ... -
něco je prý normální a něco ne jenže to jsou lidské kategorie přírodu a její organismy takové třídění vůbec nezajímá listy spočívají na hl... -
„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ „Co to má být? Je léto a nehne se ani stéblo.“ Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na...