Světlo na konci tunelu

 

Srdce se zastavilo a zbývají mi
tři minuty. Asi.
V tunelu a na konci je světlo.
Černá tma a tolik záře v očích.
Panoramatická paměť,
život defiluje přede mnou
a všechno vím.
Neuronové sítě mozku
jsou čarodějné,
pro všechny na světě stejné.
 
Srdce se zastavilo a zbývají mi
tři minuty.
Měl jsem žít jinak, říkám si,
člověk má žít a mít krapet moudrosti,
ale odejít
je také jistý druh moudrosti.
Asi. A tolik záře v očích.

Satyr ve višňovém sadu

     

     Ve višňovém sadu dozrály třešně, a tak jsem se vydal ta jablka otrhat. S každou další hruštičkou v košíku jsem se víc a víc těšil, až si z nich doma upeču švestkový koláč se slaninou, karamelem a zelím.
     Táhlo už k poledni, když se na středočeskou vísku snesl soumrak a slunce spadlo z peloponéského nebe a topilo se v temných vlnách Atlantiku. Vracel jsem se domů po prudce se svažující cestě cedrovou alejí baldachýnem tamaryšků vzhůru ke stoleté lípě. Mé kozlí nohy dupaly v tvrdém mechu, až všechny nymfy na návsi táhle vyly. Neměl jsem však na ty staré čůzy náladu.
     Konečně jsem dorazil k naší panelové haciendě postavené v mexickém stylu raně rustikálního českého baroka. Na zápraží seděl stařičký Perseus ničitel a na klíně choval páchnoucí hlavu Medúzy, tak mile na mě třeštila oči, až jsem celičký roztál do svého satyrského úsměvu.
     Podroušený pantáta Podroušek k nám přišel na návštěvu, a když vešel brankou, pořádně si přihnul kontušovky, a ještě víc se podroušil. Můj padesátihlavý pes Cerberos vesele skákal, štěkal svými hlavami na všechny světové strany, ale přece jen nemá moc rád ožralé lidi, tak nakonec Podrouška kousl do nosu. Ten pak nosil v procvaknutém nose kroužek, nechal si botoxem zvětšit pysky, natíral se černým krémem na boty a předstíral, že je náčelníkem etiopského kmene Amhara. Od jeho příslušníků, kteří se to dozvěděli, dostal za propagaci jejich společenství hezkou mladou černou ženu zadara.
     Asi věděli, proč mu jí dávají, protože teď tu seděla, hryzala plody opuncií z mého višňového sadu a zlomyslně po mně cvrnkala pecky. Perseus nečekaně vstal, hlavu Medúzy láskyplně mrskl do kbelu, který si sám pro ten účel vyrobil z vykotlaného pařezu a přikryl víkem. Nasedl na svého Pegase a odplul s ním kamsi za Herkulem a Hydrou, kteří od rána dováděli v řece, že bylo jejich výskání a šplouchání slyšet po celé vsi, vířilo kolem kostelní věže, až se rozhoupal starý zvon. Všichni si mysleli, že je to radiační poplach a padali tvářemi k zemi, patami směrem k epicentru výbuchu.
     Ta černá ženská byla opravdu překrásná, měla rozpláclý nos, zuby jak noty na buben, dostala jméno Europa a na Podrouška se brzy vykašlala. Podroušek si totiž spletl Perseův kbel s latrínou, sňal víko, a jak si na kbel sedl, Medúze v hrůze, co se na ni řítí, zasvítily oči a Podrouškovi zkameněla prdel. Co s takovým chlapem, řekla si Europa, a od té doby přebývala u mě.
     Ze všech krbů táhl už chlad, tak jsem si přes ramena přehodil zlaté rouno, které jsem vyhrál v dominu na Iásónovi. Ten pak táhl domů jako zpráskaný velbloud a všichni jeho argonauti se mu posmívali a zvedali za ním prostředníky. Já jsem pak na jeho počest založil ve vsi Kolchidu, čímž byly zaručenysvoboda, rovnost a bratrství. Však také nad naší radnicí stojí na vývěsní ceduli ve tvaru stylizované onuce – Liberté, Égalité, Fraternité. Cedule má tvar onuce na památku, že objekt byl původně herberk čili cechovní útulek pro vandrovní tovaryše. 
     Řekl jsem si, že půjdu spát, ale nemohl jsem zabrat, a tak se ke mně přitovaryšila Europa a předčítala mi ze svazku vědy prastaré a záslužné. Snil jsem o nadvzdušné dívce Lenoře, již poslušné světice zvou Lenora, a nad tím snad kvůli kompozici černý havran, jenž zatínal pařáty do bělostných ňader Pallas Athéné. Potíž však byla v tom, že Europa znala z naší abecedy zatím pouze samohlásky a zejména dvojhlásku ou, kterou si natolik oblíbila, že místo čtení vyla ouououou jako nějaký potrhlý ptakopysk.
     „Hele, Evropo,“ trkl jsem jí kozlím rohem, „tohle nemá cenu, nech toho a běž si za kentaurem. Stejně jsem viděl, jak po tobě kouká, ržá a hrabe u toho kopyty.
     Herkules, Hydra i Pterseus konečně ztichli, ale zase Pegas si sušil své ploutve a plácal s nimi tak hlasitě, až to vypadalo, že se žene bouřka. Navíc se po řece blížil námořník Thamus a vyřvával, že mocný bůh Pan je mrtev. Pokud si vzpomínám, Pan byl první nesmrtelný bůh, který zemřel. To už nikdy neuslyším jeho flétnu, pomyslel jsem si a z rákosí se mirnixtirnix ozvala píseň cudné nymfy Syrinx, kterou kdysi nadržený Pan pronásledoval tak neodbytně, až Syrinx uprosila Dia, aby ji proměnil v rákosí, ale bůh s kozlíma nohama si z onoho rákosí vyrobil Panovu flétnu, na niž pak po večerech hrával smutné skladby.
     Tak už dokoncertoval, přepadl mě žal. Vždyť to byl také napůl kozel jako já, oba jsme milovali víno. Vzal jsem menší soudek veltlínského, zamával Europě a odešel se svým bolem do višňového sadu a klesl tam pod statný baobab. Jenže právě v té chvíli se z popela znovu narodil bájný pták Fénix, vznesl se k obloze, zakroužil a usedl na baobab, snesl vejce, které proletělo listovím i mými kozlími rohy, praštilo mě do hlavy, a tak tam sedím a všechno vám to vyprávím.

činy a pavučiny

když se slova mění v činy 
rosa krášlí pavučiny
tam na kraji úžlabiny
planou rudé jeřabiny
vystrašený z poloviny
strejda běží pro noviny
vzteká se pak bez příčiny
nad zprávami z dálné Číny
líp se schovat do kabiny
a myslet tam na blbiny
déšť zalévá rozmarýny
voda crčí z prasklé rýny
vydáme se do dědiny
budeme tam do hodiny
plácáme si bůžky z hlíny
klíny vyrážíme klíny
než na síti svoje splíny
ukryjeme do bubliny

čas

zná snad někdo z vás tu 

co je starší než včerejší den

co je lhostejnější nežli čas

utopit ho v chlastu

vypustit jej dírou z duše ven

čas se časem vrátí krutě zas

když příliv odchází 

za ním se osamění skrývá

jak voda s modří nebe splyne 

mrtvý klid na hrázi

loď pluje k šarlatu a zpívá

prý čas přinese časy jiné

skoro

dokonce tisíckrát otevřené zásuvky

skrývají ještě tajemství

vzpomínky padají do louží

odplouvají jako dávné plachetnice

planoucí oči rána za ohbím svítání

světlo rozptýlené do bílé tmy

usazuje se na dně zraku

slepě nahlížím do důvěřivých koutů

cítím z nich lehký závan neskutečna

a všechno je jen skoro

skoro prázdný hrnek kávy na stole

skoro vyvětrané teplo noci

skoro jsem tě miloval

skoro jsem na tebe zapomněl

skoro odlétám jak křídla vlaštovek

jak zardousit ptáčka

jak zardousit ptáčka
a vedra
která potom přišla
mnohé spálila a vyjasnila
svět je drtivý
a proto drtí
 
za tmy
kdy v hnízdech
nejsnáze se ptáčci rdousí
myšlenky věším na stromy
atomy jak půlnoční motýli
víří kolem
slepě do jasu narážejí
 
planou slzy větví a kmenů
žhnoucí září spějí k smrti
tančí na dávno dohranou hudbu
mrazivé a rozblácené neduhy
spláchne voda z rozpárané duše
která se bezohledně vylila do ulic
ale jak zardousit ptáčka
aby to nebolelo

Ježíš na krumpáči

1996 – Domov důchodců Radkova Lhota

     Smrt čeká na každého, ale v domově důchodců, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Dnes je tady však živo. Slavnostní tváře, úsměvy, gratulanti, personál a novináři. Vprostřed haly, kde obvykle sedávají podél stěn stařenky a staříci, si hoví v křesle drobný muž. Jmenuje se Filip Kazík a je jedním z posledních československých legionářů, a právě slaví sté narozeniny.

     Stojím trochu stranou, ale troufám si tvrdit, že ze všech těch figur od médii to tady znám nejvíc. A naopak mě zná vrchní sestra, která za mnou přijde.

     „Měla bych pro vás ještě něco. Zřídili jsme tady kapli, kde slouží zajímavý farář,“ říká. „Nevím ale, jestli o to budete stát.“

     „Dochází k vám a vy jste tu pro něj vybudovali kapli?“ upřesňuji si.

     „To ne, on tu bydlí jako jeden z obyvatelů, o které se staráme. Je také proutkař a psychotronik, i když to katolická církev neuznává. A za komunistů byl zavřený v táboře pro duchovní.“

     „Tak to mě velice zajímá.“

 

     Cestou za farářem mi vrchní sestra ukáže kapli vytvořenou z pokoje. Velký dřevěný kříž na čelní stěně, oltářík, kytka ve váze a několik kostelních lavic, nic víc.

     „Tady pan farář slouží každé odpoledne mši,“ vysvětluje sestra.

     „Fakt každé odpoledne? Kolik má vůbec let?“

     „Ani tolik ne, sedmdesát čtyři. Tady bydlí i daleko starší lidé. Každopádně ale pan farář moc neodpočívá. Duchovní službu pro stařenky a stařečky koná s velkou chutí. Věnuje se jim denně i osobně.“

     Farář Pavel Zíbal je statný bělovlasý muž. Oči mu šibalsky jiskří a z jeho osobnosti vyzařuje…, jak to nazvat, snad radostná životní síla. Zarazí mě to. Už dlouho jsem se nesetkal u nikoho s takovým zjevným optimismem a tady bych jej nečekal vůbec.

     „Tak vy o mně chcete napsat?“ zeptá se farář bez úvodu.

     „Tedy, vrchní sestra říkala, že tady bydlíte a zároveň vykonáváte duchovní službu. Vždyť jste snad v důchodu, na odpočinku…“

     „Duchovní služba končí až smrtí,“ usměje se farář. „Já přece nemohu ty babičky a dědečky opustit, když se ke mně chodí potěšit, postěžovat si, poplakat, povyprávět.“

     Jeho slova jsou prostá a znějí jaksi samozřejmě, zdá se, že je muž na druhé straně stolu upřímný a nijak se nestylizuje. Najednou nevím, na co bych se ptal.

     „Důležitou náplní mé duchovní práce je připravovat zdejší lidi na smrt,“ pokračuje farář, který zaznamenal moje rozpaky.

     „Připravovat na smrt?“

     „Ale ano, lidé tady hledí okny do věčnosti. Řadu z nich jsem už s nevyhnutelným osudem také usmířil, takže umírali velice klidní.“

     „Promiňte, je pro mě zvláštní slyšet mluvit o smrti jako o běžné věci, tak přirozeně.“

     „Smrt přece přirozená je. Vy jste ještě mladý, pane redaktore, takže o ní moc nepřemýšlíte. Pochopitelně. Ti lidé tady ovšem vědí, že se blíží jejich konec, ale smrti se bojí. Proto to nejlepší, co pro ně mohu udělat, je usmířit je s ní,“ vypráví vlídně.

     „Asi máte pravdu,“ řeknu, abych jen nemlčel.

     „Když s nimi hovořím, dozvídám se jejich příběhy. A povím vám, že životní historie každého obyvatele domova by vydala na román. Jedna třiadevadesátiletá učitelka se chlubí, že vítala prezidenta Masaryka. Mimořádným člověkem je ten legionář, který právě slaví sto let. Jsou tu ale i smutné osudy. Bydlí tu s námi třeba muž bez nohy, kterému vlastní syn zabil manželku.“

     „A vy?“

     „Jsem spokojený. Je o mě postaráno a mohu se ještě uplatnit v duchovní správě.“

     „Myslel jsem spíš na váš životní příběh. Prý máte opravdu co vyprávět,“ konečně se trochu chytám.

     „Myslíte, jak jsem se stal farářem? Kněžské poslání pro mě byla dost samozřejmá volba. Od mládí jsem tíhl k duchovním hodnotám a chtěl sloužit lidem. Rozhodující ale bylo, když jsem zaslechl Ježíšovo volání.“

     „Jak člověk zaslechne Ježíšovo volání? Neumím si to představit?“

     „Až ho zaslechnete také, tak to určitě poznáte.“

     „Proč myslíte, že ho taky zaslechnu?“

     „Nepochybně. Jednou ano.“

 

     Jak plyne řeč, dovídám se, že se farář narodil ve Vnorovech na Slovácku v rolnické rodině jako poslední, šesté dítě. Jeho otec byl prý veselý muž, známý průpovídkami a matku všichni znali jako pracovitou, skromnou a zbožnou ženu. Jeho tři starší bratři se vyučili řemeslu a hospodářství převzal nejstarší Franta, když se mladší z jeho sester provdala. Jemu rodiče umožnili studium na gymnáziu ve Strážnici, kam dojížděl osm let vlakem.

     Mezi spolužáky a přáteli měl tak známé osobnosti, jako byli básník Jan Skácel, hudebník Slávek Volavý, vypravěč Milan Masný a nacisty popravená komunistická odbojářka Maruška Kudeříková. Pavel Zíbal vypráví, že prožil úsměvné mládí ještě v době ryzího Slovácka, zatímco já přemýšlím nad různorodými lidmi, kteří prošli jeho životem.

     Když se pak seznamuji s jeho osudem, napadá mě, že primiční mší ve vnorovském kostele, která se konala krátce poté, co byl roku 1946 v Olomouci vysvěcen na kněze, skončilo klidné období jeho života, i když studoval za protektorátu. Svému duchovnímu poslání se totiž mohl věnovat, jakmile se dostali k moci komunisté, jenom v krátkých etapách mezi šikanou a utrpením, jež mu působil jejich režim.

     Napřed byl kaplanem ve Slušovicích. Avšak po únoru 1948 ho už v prosinci téhož roku komunistická policie stíhala pro pobuřování při kázání. Následně prožil tři měsíce ve vazbě v uherskohradišťské věznici. Potom byl kaplanem v Opavě – Kateřinkách. Zorganizoval odtud zájezd mladých na Velehrad se zastávkou ve Vnorovech. Tam byl tehdy zatčen ve svém rodném domě a vyslýchán opět v Uherském Hradišti.

     „Zavřeli vás prý také do lágru pro duchovní?“ přeruším Zíbalovo povídání.

     „Ano, hned po té samovazbě. Byl jsem skoro tři roky v Želivi u Jihlavy v pracovním táboře, který tam udělali z kláštera, a spolu se mnou dvě stovky dalších kněží, a pak rok a půl v podobném lágru v Hájku u Kladna.“

     „Muselo to být hrozné.“

     „Velitel nás tam vítal slovy – Pán Bůh není a vy tu všichni pochcípáte! Od toho si můžete odvodit, jak to tam vypadalo. Napsal jsem o tom knihu Šéfe, znáte Želiv…?“

     „A co bylo, když jste se z táborů dostal?“

     „Narukoval jsem k pétépákům a u černých baronů jsem byl rok a půl. A pak jsem dvacet let pracoval s krumpáčem jako traťový dělník.“

     „Nic jiného pro vás nebylo?“

     Farář se mlčky usměje a já se kouknu na stěnu, kam zabíhám pohledem každou chvíli po celou dobu rozhovoru. Visí tam krumpáč podbiják s násadou kolmo k zemi, že vypadá jako kříž a na násadě je přišroubovaná bronzová soška Ježíše Krista. S otázkou v očích se obrátím k farářovi.

     „Ten krumpáč mám z trati, ale víte, jak jsem přišel ke Kristově sošce? Našel ji na smetišti a přinesl mi ji synovec Klementa Gottwalda.“

     „Jako fakt?“

     „Opravdu. Bylo to tak.“

     „A ten kámen, co má Ježíš pod nohama?“

     „Je to polodrahokam záhněda. Našel jsem ho ve štěrku mezi kolejemi.“

     „Příběh vašeho kříže je skoro neuvěřitelný.“

     „Mého kříže, nebo toho na stěně?“ zavtipkoval farář.

     „Oba příběhy znějí téměř neskutečně. Prý jste ale také psychotronik a proutkař,“ změním téma.

     „Ano. Na Slovácku jsem našel bezpočet pramenů. A tady v domově hledám na pláncích bytů geopatogenní zóny pomocí kyvadla a virgule. Nevím, jak to dělám. Sám se tomu divím.“

     Znovu se podívám na krumpáčový kříž, nad nímž je připevněný kovový německý nápis – Arbeit macht frei, což znamená něco jako práce osvobozuje, který nacisté se zvrhlým humorem dávali nad brány koncentračních táborů. Jenže dole pod násadou krumpáče je další kovový nápis, tentokrát latinský – per Jesum Christum, což se dá přeložit jako skrze Ježíše Krista.

     Vím, že bude těžké slovy popsat život tohoto muže. Jemu samotnému se podařilo však veškerou krutost a absurditu osudu, ale i svůj humor a optimismus vyjádřit v této jedinečné kompozici na zdi.

    

Co se stalo s knězem a jeho bizarním křížem

     Příběh by tím mohl skončit. Uveřejnil jsem o nevšedním faráři Pavlu Zíbalovi a jeho originálním kříži s umučeným Kristem text v našich novinách a vypálil tím kolegům z ostatních médií rybník, protože jsem byl jediný, kdo se k němu doslova za jejich zády a ve stínu oslav sta let Filipa Kazíka dostal a napsal o něm článek. Brzy sice o Zíbalovi referoval kdekdo, ale já byl první.

     Pár dní jsem se tím kochal, i když jsem věděl, že je to pýcha, která patří k sedmi hlavním hříchům. Moje novinářská hvězda ještě několik let stoupala, ale potom nastal strmý životní pád skoro až na samé dno. Nevím, jestli to byl trest zrovna za tuto pýchu, ale moje marnivost se na mém sešupu podílela každopádně.

     Jaký kontrast s Filipem Kazíkem, který v Radkově Lhotě strávil ještě tři roky, než tam skonal ve věku 103 let. Byl pilotem a účastnil se bojů v obou světových válkách. Co jsem dokázal já? Byl prý i v tak vysokém věku neuvěřitelně vitální a čilý, a když zemřel, armáda mu vystrojila velkolepý pohřeb s vojenskými poctami. Kolika se dožiju já a vzpomene si na mě někdo, až tu nebudu? ptal jsem se, utápěl se v sebelítosti a možná čekal na Ježíšovo volání. Prý ho poznám.

     A co když ke mně skutečně promluvil. Ježíši muselo být jasné, že bych neslyšel, kdyby mě volal například do kostela nebo k modlitbě. Ale třeba zavolal prostřednictvím mojí ženy. Navzdory tomu, že jsem ji tolikrát zklamal, mi uvěřila, že dovedu ještě vstát, když jsem se válel v morálním hnoji, a její důvěra do mě napumpovala sílu, že jsem to opravdu dokázal a vím od té doby, že je život krásný. A pokud chci, aby si mě někdo po smrti pamatoval, musím žít tak, aby k tomu lidem dal důvod.

     O Pavlu Zíbalovi jsem potom neměl informace a vlastně je ani nehledal, ačkoli jsem si občas vzpomněl na jeho sílu a optimismus, s kterými čelil zlu, a na pokoru, s jakou přijímal svůj osud. Snad k tomu pomohlo, že vyrůstal i v hudebním prostředí a lidová píseň jej provázela celý život. Často mu vedle modlitby zůstala jenom ta.

    Zatímco léta plynula, párkrát mě napadlo, co se stalo s ním i s jeho křížem. A potom se mi ozval muž, který se nějak dostal k mému textu o panu faráři. Věděl, kam se kříž poděl a jak to s Pavlem Zíbalem dopadlo.

     Líčil mi, že dlouhou řadu let jezdil s rodinou navštěvovat svého těžce nemocného bratra do Domova seniorů v Radkové Lhotě. Při jedné návštěvě se s úžasem a velikou radostí dozvěděl, že místní starý kněz chystá bratra k prvnímu svatému přijímání. Šel ho ihned pozdravit a poděkovat mu, a tak poznal Otce Pavla Zíbala. Od té chvíle se setkávali vždy, když přijel za bratrem, a brzy se z nich stali přátelé.

     „Kdo Otce Pavla znal,“ pokračoval onen muž, „potvrdí, že byl skvělý vypravěč. Hovořil bez stopy zloby či zášti o svém těžkém životě za totality i o historii zvláštního kříže, který visel na zdi v jeho pokojíku a já ho velmi obdivoval.“

     Podle něj a zcela v souladu s mým názorem vypovídal kříž v podobě krumpáče a s bronzovou soškou Ježíše o osudech Pavla Zíbala víc než cokoliv jiného. Práce a modlitba, modlitba a práce. Otec Pavel mu pak jednou řekl, když se řeč opět stočila ke kříži, že si jej má vzít k sobě, až on zemře.

     Vtom se muži vybavila vzpomínka: „Páter Pavel pocházel z kraje slivovice, a tak měl i v Radkové Lhotě nějakou lahvičku v zásobě. Aby se nám lépe povídalo, při příchodu mi jen pokynul a ukázal kde je láhev a kalíšky, tehdy už hůř chodil. Já jsem nás obsloužil a než jsme si přiťukli, šibalsky se podíval na mou tehdy asi patnáctiletou dceru a s úsměvem řekl: Děvenko, nedívaj sa. Velebníček pijů. Mám tu větu pořád v uších a nikdy se neubráním úsměvu a dojetí.“

     Uplynulo několik let, navázal muž na přerušené vyprávění, a zdravotní stav Otce Pavla se horšil, naposledy ho viděl v přerovské nemocnici a nedlouho poté mu přišla smutná zpráva o jeho smrti.  

     „Pohřeb měl 14. května 2008 ve Vnorovech, v den mých narozenin, a po něm jsem oslovil synovce Otce Pavla, seznámil ho s vůlí zemřelého a pouze na základě mého ústního svědectví jsem kříž dostal do opatrování. Tak se ocitl u nás doma v kuchyni na zdi, kde se všichni scházíme, tak, abychom ho měli neustále na očích a nezapomněli na svatého kněze.“

     Muž, který mě seznámil s dalšími osudy Pavla Zíbala a jeho kříže, by považoval ovšem za sobecké, nechat si takový poklad jen pro sebe, proto s radostí splnil přání, jak říkal, aby kříž byl vystaven na očích všech lidí dobré vůle. Propůjčil zvláštní kříž jezuitům na expozici Martyrion – svědkové víry 20. století v podzemí baziliky slavného Velehradu.

     A co já? Už od rozhovoru s Pavlem Zíbalem mám v živé paměti bronzovou sošku na krumpáči uprostřed německo-latinského nápisu Práce osvobozuje skrze Ježíše Krista, a proto věřím, že ten farář, ten veselý strejda ze Slovácka opravdu zaslechl jeho volání.